Chtěl jsem koupit kuřecí řízky… v obchodech jak na válečné frontě, zřejmě se máme dobře

Je mi jasné, že ani v tomto případě nelze zobecňovat a situace na jednom místě může být naprosto odlišná od situace na místě jiném. Přesto jsem toho názoru, že nešlo o ojedinělý případ a že to na mnoha místech v republice vypadalo dost podobně. Máme se tedy opravdu tak špatně, jak se říká, nebo je pravda někde jinde? A proč tak šílíme ze dvou dní, kdy bude zavřeno?

Žena mi říkala, kup to včas…

Tak jako každý rok, i letos jsem její doporučení přešel s úsměvem, že obchody jsou snad dost dobře zazásobené a jejich nákupčí mají dostatek dat k tomu, aby jejich odhad množství potřebného zboží byl dost přesný. No a jako každý rok to byl docela omyl…

Kdyby to šlo, koupím to klidně měsíc dopředu, ale většinou se jedná o potraviny, které tak dlouhou trvanlivost nemají, aniž když je uchovám v lednici nebo na tmavém a chladném místě. Některé by mohly být uskladněny i v mrazáku, ale po rozmražení to není ono. A nerad syslím, radši koupím čerstvě a do druhého dne zpracuji. A tak jsem se toho chtěl držet i nyní. Nebudu kupovat kuřecí maso týden předem, ale nakoupím ho 23. prosince. Ale abych měl jakous takous jistotu, že ho seženu, půjdu do obchodu ráno, kdy bude zboží po předchozím dni určitě doplněné, ale zároveň by ještě nemělo být vybrané. Pochopitelně chápu, že pozdě večer už je dost nesmyslné očekávat, že regály budou přetékat zbožím. Stejně tak chápu, že obchody toho nenaberou zbytečně příliš, aby se jim to pak zkazilo.

Sám 23. prosince pracuji, ale využil jsem možnosti si hned zkraje odskočit na nákup, protože hned proti nám stojí středně velké nákupní centrum, jehož základem je obchod jednoho řetězce. Tam člověk obvykle nakoupí vše, co potřebuje. Když se náhodou nezadaří, mám možnost nakoupit v obchodě ještě dalších dvou různých řetězců, které jsou také poblíž. Až zbytečný luxus, řekl by jeden… ovšem ne před Vánoci.

Vyzbrojen skládací látkovou taškou na menší nákup, vyrazil jsem do obchodu v nákupním centru. Letos jsme celkově změnili přístup k vánočnímu hodování. Místo obvyklé vinné klobásky s chlebem k obědu a hromady bramborového salátu s řízky, který bychom jedli ještě následující dny, dokud nepadneme přežráním, rozhodli jsme se letos pro zeleninový salát v poledne a jako štědrovečerní večeři hovězí vývar s kapáním a obyčejný plátek kuřecího s vařeným bramborem. I když se to nemusí na první pohled zdát jako slavnostní jídlo, maso příliš často nemíváme, a tak to pro nás sváteční bude víc než dost. Polévka nám pak vydrží i na další den.

Takže jsem nechtěl balíky salátových brambor, které bývají nedostatkovým zbožím, sklenici krásných křupavých okurek nakladaček a litry majonézy. Klasické béčkové brambory máme uskladněné ve sklepě od místního zemědělce, takže jediné, co jsem chtěl, byla trocha nějaké zeleniny, ze které bychom udělali lehký zeleninový salát, balíček kuřecích prsou na štědrovečerní plátky a hovězí s morkovou kostí na vývar. Moje představa byly barevné papriky, okurka a cherry rajčátka, ideálně Nelinka nebo Strabena, které sice nepatří k nejlevnějším, ale zato bývají chuťově nejlepší a když už bude ten sváteční den… A bochník chleba, abychom si měli co dát i v následujících dvou dnech, až dojde polévka.

Sebevědomě jsem nakráčel do obchodu, že to bude jen pár minut, než nasbírám potřebné suroviny do košíčku, proběhnu samoobslužnou pokladnou a zamířím si to zpátky do práce. Leč, člověk míní a Bůh mění. Nebo spíš Vánoce mění…lidi v divou zvěř a obchody v bitevní pole.

Už jen najít nějaký volný příruční košíček bylo téměř nemožné, k dispozici nebyly téměř ani klasické vozíky, stěží jsem si zabral jeden z posledních. Mohl jsem to zkusit bez košíku, ale jednu ruku mám v sádře a nechtěl bych, aby se mi někde zelenina vysypala, když ji budu držet v nemohoucí ruce, protože druhou potřebuju mít volnou. S nevelkou radostí jsem se vydal do útrob obchodu. Chtěl jsem napsat, že rychlost byla skoro vražedná, asi metr za minutu, ale vražedné bylo v tu chvíli všechno, že se rychlost průchodu nakonec zdála být tím nejmenším problémem.

Uličky plné lidí s vozíky, nervozita, podráždění. Někteří najížděli na jiné, buď proto, že jim přišlo, že se posunují příliš pomalu, nebo měli pocit, že jim zabírají místo u regálu. Oddělení ovoce a zeleniny vypadalo jako po výbuchu a nebozí prodavači se snažili urovnat rozházené kusy zeleniny a doplnit vybrakované pozice. Jenže už asi nebylo z čeho doplňovat, a tak na místo vybraného zboží roztáhli to vedlejší, kde ještě něco zbývalo.

Okurek hadovek zbývalo v bedýnce pár posledních a podle tuhosti už měly to nejlepší nějakou dobu za sebou. O paprikách jsem si mohl nechat jenom zdát, bedýnky zely prázdnotou. Odkdy je taková poptávka po paprikách na Vánoce? Obešel jsem pultík, abych aspoň na druhé straně vzal celer a mrkev na vývar. Už od kraje jsem v bedýnce viděl poslední tři celerové bulvy a než jsem se k bedýnce dostal tak blízko, abych si jednu ze zbývajících vybral, nebylo už z čeho vybírat. Celer došel. To jako fakt?

Zatímco mi stále nedocházela závažnosti situace, šmátral jsem po balíku mrkve, abych měl aspoň něco. Když bude nejhůř, budeme na Štědrý večer ukusovat mrkev. Jako králičí rodina.

S balíčkem mrkve uprostřed velkého prázdného košíku jsem se sunul uličkou dál. Vlastně jsem ani neměl moc šancí uhnout jakýmkoliv jiným směrem, dav bažící po potravě, jako kdybychom za sebou měli rok trvající hladomor, mě posunoval sám od sebe. Tak co tedy ještě potřebuji a mohli by to mít? Maso na vývar. V chladicím boxu jsem si prohlédnul aktuální nabídku. Morková kost - nikde. Dobře, nevadí, tady je balíček žeber, to by taky asi šlo. Ale chtělo by to i nějaké maso. Posledních pár balíčků s masem z krku čekalo, až si vyberu. No, nečekalo, desítky rukou se sápaly do boxu a braly všechno, co se jim dostalo mezi prsty. Rychle jsem přelétnul vaničky a hmátnul po vaničce s nejkrásnějším kusem. Tak aspoň něco se mi tedy povedlo.

Ještě bych měl koupit koření a žena chtěla minerálku. To zvládnu pobrat i s chromou rukou, a tak jsem se rozhodnul ponechat vozík se stávajícím nákupem na místě a vydat se do uličky s kořením a s nápoji bez něj. Rozhodně bylo snazší se mezi davy lidí proplétat bez vozíku a za chvíli jsem měl, co jsem potřeboval. Aspoň že minerálka nepatří mezi nejžádanější produkty vánočního období a v regálu zůstává.

Lehce otrávený jsem se vydal zpátky k vozíku. Nemám významnou část toho, co jsem chtěl, takže budu muset shánět ještě jinde. A samozřejmě si určitě vyslechnu to otřepané „já ti to říkala“.

Vložím kořist do vozíku a mířím k pokladně. Očima přejíždím obsah, abych si udělal představu, co tedy mám, a co nemám. Předběžně si to spočítám a… něco tu nehraje. Vychází to levněji, než by mělo a mám pocit, že mi chybí něco, co by mi chybět nemělo. Chvíli přemýšlím a pak mi to dojde. Ten krásný balíček hovězího masa, který se mi podařilo vzít dřív, než byl chlaďák zcela vybrakován. Ve vozíku není. Rozhlížím se, jako kdybych ho mohl zahlédnout někde poblíž, ale pravda je tvrdší, než si v tu chvíli myslím. Opravdu ho nikde neuvidím ležet, protože ho prostě někdo vzal a přijal ho za svůj. Je tohle možné?

Jestli jsem byl doteď přiotrávený z masy lidí, kteří však mají stejné právo jako já být v tuto chvíli v obchodě a nakupovat, pak jsem by po tomto krutém zjištěný otrávenější než šípy namáčené v jedu žab pralesniček.

Vystál jsem si frontu u pokladny a vrátil se do práce. Končím ve tři, tak snad stihnu ještě v rozumnou dobu oběhnout zbývající dva obchody a v nich sehnat to, co ještě potřebuji.

No, nesehnal. Vypadaly ještě hůř než první obchod ráno. Kdyby někteří zákazníci rozebrali regály a odnášeli si i ty, asi by mě to v tu chvíli nijak nepřekvapilo. Podobně se asi musí cítit Somálci či jiné národy, když se jim přes úrodu přežene roj kobylek. Zbyde jen zkáza a zmar. Jak je možné, že kuřecí řízky už nikde nemají? Patří společně s kaprem mezi nejoblíbenější surovinu na štědrovečerní večeři, tak bych předpokládal, že budou dostatečné zásoby. Když se zeptám prodavačky, jestli budou ještě doplňovat, odpoví mi, že už nemá z čeho doplňovat a nic nebude. Paráda.

Stále nemám celer, okurku, papriky, rajčata a kuřecí prsa. A vlastně nemám ani to hovězí na plánovaný vývar. Možná bude potřeba přehodnotit znovu celé vánoční menu a připomenout si dobu, kdy cokoliv, co se dalo jíst, bylo posvátné a člověk za to byl neskonale vděčný.

Domů to mám necelou hodinu jízdy a po cestě projíždím kolem okresního městečka. V něm je také řada obchodů. Sice stejných řetězců, ale třeba budou tyto obchody lépe zásobené a nebo tam nebude takový nával lidí. Plán je jasný, zajedu do obchodu A, kde obvykle nakupuji. A pokud tam něco neseženu, zajedu o kousek dál do obchodu B a vedle něj je popř. ještě obchod C. To by bylo, aby nebylo.

Jenže opět nebylo. Obchod A vypadal dost podobně jako obchod, v němž jsem byl hned ráno. Jediné, co jsem v něm sehnal, byl celer. Sice malý, ale to bude muset stačit. Takže do obchodu B. Tam jsem sehnal okurky a hovězí. V obchodě C jsem konečně objevil cherry rajčata a papriky. Hurá, už mám skoro všechno. Až na ta zatracená kuřecí prsa. To snad není ani možné, že vymetu víc obchodů než za celý měsíc, strávím celou věčnost hledáním volného parkovacího místa, vystojím si fronty u pokladen a stále nemám kuřecí prsa. Začínám být zoufalý. Napadnul mě ještě obchod v centru města, kam nerad zajíždím, ale za zkoušku to stojí.

Dorazím do centra a vypláznu dvacet korun za parkovací lístek, i když zde hodlám stát maximálně pět minut. Letím do obchodu a cestou míjím masnu. Na tu jsem úplně zapomněl. Tak změním směr a vlezu do masny s pocitem, že tady určitě budou mít, protože většina lidí je zvyklá chodit do prodejen řetězců. Omyl. Prodavačka mi s lítostí, ať už opravdovou, nebo hranou, vysvětluje, že na kuřecí prsa byly objednávky a volných bylo jen pár kilo, které vykoupili jiní zákazníci a už někdy v 11 dopoledne nezbylo nic.

No dobře, tak ještě ten obchod a jestli ani tam nepořídím, kašlu na to a dáme si k zítřejší večeři topinku s česnekem. Když už jsem byl smířený se změnou jídelníčku, spatřil jsem je. Ani se mi nechtělo věřit, ale v regálu posledního obchodu opravdu zbývalo ještě několik balíčků s kuřecími prsními řízky. Wow.

Cítil jsem se jako úspěšný pravěký lovec, který právě skolil mamuta a táhne kus masa do jeskyně pro zbytek rodiny. Co na tom, že je to jen kuřecí. V tento den jde pravděpodobně o nejcennější potravinu světa, nebo alespoň naší země a musel jsem si ho fakt vybojovat.

Vlastně jsem rád, že se nacházíme v tak špatné ekonomické situaci a vše kolem nás jenom zdražuje, zatímco naše úspory se tenčí. Nedovedu si představit, že bychom se měli dobře a lidé by se mohli na Vánoce rozšoupnout. To bych se do obchodu nejspíš vůbec neprocpal a už vůbec bych si neměl co koupit.

Nebo je to jinak a vykoupené obchody svědčí o tom, že se zase až tak špatně nemáme?

Článek byl sepsán podle osobní zkušenosti autora.