Císař Elagabalus: provokoval sexuálními skandály, převlékal se za prostitutky, skončil v řece Tibeře

O Elagabalovi se často píše tak, jako by šlo o groteskní komiksovou postavu: mladík na trůně, šílený kult slunce, orgie, skandály a nakonec krvavá pomsta Pretoriánů. Tenhle obraz nevznikl jen tak. Elagabalus (vládl 218–222) byl pro římské elity výjimečně nepohodlný – cizinec ze syrské Emesy, kněz orientálního boha, který se stal císařem v patnácti a odmítl hrát roli, jakou od něj Řím čekal. Problém je, že o něm víme hlavně z pramenů, které ho nenávidí. Ale i přes tu nenávist, přehánění a moralizování existuje dostatek důkazů, že mnoho z toho byla pravda.

Když vyhodíme nejdivočejší historky, pořád zůstane císař, který veřejně rozbíjel normy sexuality a důstojnosti tak okázale, že to působí jako promyšlená strategie. Ne jen „zvrhlost“. Spíš způsob, jak aristokracii ponížit a ukázat jí, že její pravidla už neplatí. Řím mu to nakonec vrátil stejným jazykem – jazykem veřejné hanby.

Budoucí císař se narodil kolem roku 203 jako Varius Avitus Bassianus v Emese (dnešní Homs v Sýrii). Jeho rodina byla místní aristokracie pevně spojená s kultem boha Elagabala, slunečního božstva uctívaného v Emese. Bassianus byl velmi brzy dosazen do role velekněze – a právě tahle kněžská identita ho nikdy neopustila. Později ji naopak přenesl do centra římského světa.

Do velké politiky ho dostaly ženy z rodu Severovců. Babička Julia Maesa byla sestrou císařovny Julie Domny, manželky Septimia Severa. Po zavraždění Caracally roku 217 se moci ujal Macrinus, císař bez „správného“ dynastického lesku. Maesa, zkušená a tvrdá, využila nespokojenosti v armádě na Východě. Vojákům se mělo hodit jednoduché vyprávění: mladý kněz z Emesy je prý Caracallův syn. Pravdivost toho nelze spolehlivě ověřit a je možné, že šlo hlavně o účelovou legendu. Každopádně to fungovalo. Legie se vzbouřily, Macrinus padl a v roce 218 se na trůn dostal teenager, který neměl žádnou praxi v řízení impéria, ale měl obrovskou „dynastickou kartu“ a armádu na své straně. Maesa tak dokázala během krátké doby vyměnit císaře za císaře.

Po nástupu na trůn vystupoval pod oficiální císařskou titulaturou Imperator Caesar Marcus Aurelius Antoninus Augustus, která měla zdůraznit jeho údajnou příbuznost s Caracallou. Nešlo o osobní jméno v dnešním smyslu, ale o dynastický nárok. Přezdívku Elagabalus (nebo také Heliogabalus) mu dali až později, podle jeho boha.

Řím byl zvyklý na císaře-vojáky, právníky, administrátory, někdy i na tyrany, ale pořád to mělo společný rámec: císař měl vypadat jako římský muž ve vrcholné roli. Měl ctít tradici, alespoň předstírat úctu k Senátu, a pokud se oddával rozkoši, dělal to potichu. Elagabalus do toho rámce nezapadl ani omylem.

Jeho identita nebyla primárně „princeps“, ale kněz, zatímco předchozí vládci to měli opačně (princeps senatus - první mezi rovnými, zatímco náboženská role byla jen jednou z jejich dalších funkcí). A to se brzy ukázalo jako výbušné. Nešlo jen o exotiku, kterou si Řím uměl občas užít. Šlo o to, že mladý císař přivezl vlastní posvátný symbol – černý kámen (betyl), pravděpodobně meteorického původu – a postavil mu v Římě chrám. Z pramenů vyplývá, že se snažil posunout svého boha Elagabala do pozice nejvyššího boha, nad Jupitera. Pro Římany to nebyla „svoboda vyznání“. Státní kult byl součástí identity impéria. Když do něj někdo sáhne, sahá do politiky.

Tady vzniká první důležitý motiv Elagabalova příběhu: Řím ho dosadil na trůn, ale elity ho považovaly za provinčního kněze v císařském oděvu. A Elagabalus jim to vracel tím, že jejich svět záměrně dráždil.

Když se řekne Elagabalus, mnoha lidem naskočí „sexuální šílenství“. Jenže prameny jsou problematické. Nejvíc se opíráme o Cassia Diona (senátor, současník), Herodiana (také z doby blízké událostem) a pak o pozdější a nesmírně nespolehlivou Historia Augusta, která ráda přidává šťavnaté historky. Zásada je jednoduchá: čím barvitější detail, tím opatrnější čtení. Ale i při opatrném čtení zůstává jeden fakt: Elagabalus byl v očích Říma císař, který veřejně překračoval normy sexuality a genderu.

Dio píše, že Elagabalus nosil ženské šaty, líčil se, používal paruky a stylizoval se do ženské role. To není drobnost. Římská společnost sice znala různorodou sexualitu, ale trvala na hierarchii a na tom, aby „římský muž“ vystupoval jako dominantní, kontrolovaný, veřejně důstojný. Císař, který se prezentuje opačně, nevypadá jen jako výstředník. Vypadá jako někdo, kdo pohrdá samotnou ideou římské nadřazenosti a římské mužnosti – a to je pro elity skoro politická urážka.

Z pramenů také vyplývá, že Elagabalus měl výrazné vztahy s muži, zejména s vozatajem Hieroklem. Římané mohli přimhouřit oči nad ledasčím, ale císařův otevřený favoritismus vůči „nižšímu“ milenci a zároveň stylizace do role partnera, který se nechává „řídit“, byla pro elity výbušná kombinace. Přesný charakter těchto vztahů neznáme – antické texty se vyžívají v posměchu – ale samotný skandál je konzistentní napříč zdroji.

Pak je tu slavný sňatek s vestálkou Aquilií Severou. Ten je historicky doložený a vyvolal obrovský odpor. Vestálky byly v římské představě chráněné, posvátné, jejich sexualita byla svázaná s bezpečím státu. Když císař tento zákaz poruší a ještě to obhajuje náboženským „vyšším účelem“, je to pro Řím dvojitá provokace: sexuální i politická. Jako by někdo vzal symbol státu, rozbalil ho před Senátem a schválně ho pošlapal.

U Elagabala nešlo jen o to, že „měl rád sex“. Skandál byl veřejný. Byl okázalý. A čím víc se elity pohoršovaly, tím víc to vypadá, že císař přidával. To je moment, který dává smysl i bez přikrášlení Historia Augusta: sexualita jako performance, jako hra s mocí. Když císař demonstrativně dělá něco „nepřípustného“ a nikdo ho nezastaví, je to vzkaz: já jsem nad vašimi zákony i nad vaší hanbou.

Historia Augusta pak přináší řadu extrémních tvrzení – například že Elagabalus měl v paláci hrát roli prostituta, že nabízel své tělo komukoli, že se nechával oslovovat jako „císařovna“ a podobně. Tyto konkrétní detaily nelze brát jako ověřená fakta. Část může být satira, část pomluva a část literární tradice „zvrhlého tyrana“. Stejně tak to ale může být pravda, alespoň částečná. Tato tvrzení je užitečné je vnímat jako indikátor toho, jak byl Elagabalus v paměti Říma rámován: jako někdo, kdo obrátil hierarchii naruby a udělal z císařské důstojnosti karikaturu.

Kdyby šlo jen o osobní preference, mohli bychom se dohadovat, co je pravda a co pomluva, a skončit u toho, že „to stejně nevíme“. Jenže Elagabalus podle všeho šokoval cíleně. Jeho skandály se odehrávaly na veřejnosti, v paláci, v rituálech, v manželstvích. Císař neměl potřebu uklidňovat. Spíš jako by testoval, kolik toho Řím snese.

Tohle je důležité i pro interpretaci jeho genderové stylizace. V římské kultuře byla „hanba“ sociální zbraň. Elagabalus ji otočil a použil jako štít: co má být hanebné, když to dělá císař? A co je zákon, když ho porušuje ten, kdo ho má ztělesňovat? Tím zároveň ponižoval ty, kdo na těch normách stavěli svou identitu – senátory, tradiční kněze, morální kazatele.

Zároveň v tom je i prvek dvorské politiky. Mladý císař z provincie byl obklopen římskou aristokracií, která ho považovala za omyl. Veřejná provokace mohla být způsob, jak jim dát najevo: vy mě nebudete vychovávat. Vy budete koukat. A když se vám to nelíbí, tím hůř pro vás – protože já jsem ten, kdo má pečeť, gardu a titul.

Elagabalova náboženská politika byla druhou stranou téže mince. Nešlo o tichou toleranci dalšího boha. Šlo o pokus přepsat hierarchii. Herodian popisuje, že císař pořádal okázalé rituály, průvody a obřady, při nichž se prezentoval jako velekněz. Řím byl plný kultů, ale státní náboženství bylo spojeno s mocí a tradicí. Přenést centrum do chrámu cizího boha znamenalo symbolicky říct: Řím už není pánem svého božstva, božstvo je pánem Říma.

V této souvislosti bývá zmiňováno, že Elagabalus chtěl „oženit“ svého boha s římskými božstvy. I když přesná podoba těchto rituálů není jistá, základní idea sedí: císař míchal náboženství, sexualitu a politickou demonstraci. Jako by říkal, že i bohové musejí přijmout nový řád – a kdo s tím nesouhlasí, je jen staromilec, který si plete slávu Říma se slávou včerejška.

Problém tyrana v Římě často nebyl v tom, co dělá lidem, ale v tom, že přestane být užitečný. Elagabalus měl oporu v armádě a ve své rodině, především v babičce Julii Maese. Ta však byla pragmatik. Jakmile pochopila, že Elagabalus je pro režim rizikem, začala hledat pojistku.

Tou se stal mladší bratranec Alexianus, později známý jako Alexander Severus. Byl mladý, ale působil umírněně, římsky a „normálně“. Přesně to, co elity chtěly. Elagabalus ho adoptoval a jmenoval caesarem – a tím si do vlastního domu přinesl konkurenta, kterého si začali zamilovávat Pretoriáni.

Tady se lámala loajalita. Pretoriánská garda sice sloužila císaři, ale především sloužila stabilitě a svým vlastním zájmům. Když viděli, že Alexander je bezpečnější volba, začali se klonit k němu. Podle pramenů se Elagabalus pokoušel Alexandra odstranit – přesné detaily jsou nejasné, ale motiv je logický. A pro gardu to byl signál, že císař už si nehraje jen s normami, ale i s jejich budoucností.

Roku 222 došlo k otevřené vzpouře Pretoriánů. Elagabalus a jeho matka Julia Soaemias byli zabiti – a tím to neskončilo. Cassius Dio i Herodian se shodují, že následovalo potupné zacházení s jeho tělem a vhození do Tibery.

Moderní čtenář často hledá „jak přesně byl zohaven“ – jestli mu něco uřízli, jestli ho vykuchali, jestli šlo o konkrétní zranění. V seriózních pramenech takové anatomické detaily nemáme. Tvrzení o specifickém zohavení genitálií nebo jiné explicitní scénáře patří spíš do oblasti pozdějších interpretací a senzace, často navázaných na nespolehlivou Historia Augusta.

Co ale máme, je klíčové slovo „vláčeno“ a celá římská praxe ponižování. Vláčení mrtvého těla po zemi v ulicích znamenalo, že se tělo trhalo, odíralo, bylo špiněno a vystaveno davu. Je to forma veřejné degradace – poslední divadlo, v němž už člověk nemá žádnou důstojnost ani kontrolu. A právě kontrola byla to, co Elagabalus celý život předváděl. Tady ji ztratil úplně.

Následné vhození do Tibery mělo další význam: odepření pohřbu. Římané považovali pohřební rituál za zásadní. Nejde jen o pietu, ale o řád světa. Kdo skončí v řece, je vyhozen ze společnosti živých i mrtvých. Je to jasné sdělení: ty sem nepatříš. Ne teď, ne potom.

A pak přišla damnatio memoriae – oficiální snaha vymazat císařovu památku. Ničení portrétů, přepisování nápisů, mlčení tam, kde dřív bylo jméno. V praxi to nikdy nebylo dokonalé, ale gesto je výmluvné: Řím chtěl, aby Elagabalus nebyl jen mrtvý, ale i zapomenutý.

Je ironie, že právě pokus o vymazání Elagabala z paměti ho proměnil v legendu. Kdyby byl jen jedním z mnoha slabých císařů třetího století, možná by se o něm psalo ve dvou odstavcích. Jenže jeho vláda v sobě spojila tři věci, které Řím nesnášel: cizost, náboženské převrácení řádu a veřejné překročení sexuálních norem.

Dnes se o něm někdy mluví jako o „šílenci“ a jindy jako o „rebelovi“. Ani jedno není přesné bez kontextu. Elagabalus byl velmi mladý, vyrostl v prostředí, které se lišilo od římské kultury, a dostal do ruky absolutní moc v době, kdy impérium už dávno nebylo stabilní. Zároveň však není těžké uvěřit, že část jeho činů byla vědomá strategie: provokovat, ukazovat nadřazenost, dělat z Říma publikum.

A to publikum nakonec vstalo ze sedaček. Pretoriáni se rozhodli, že divadlo skončilo. Elagabalus, který celý život zacházel s tělem jako s nástrojem šoku, skončil jako tělo, s nímž bylo naloženo jako s odpadem. V tom je možná nejdrsnější logika jeho příběhu: Řím mu odpověděl stejným jazykem, jakým on mluvil k Římu. Jazykem veřejné hanby.

Elagabalus vládl jen čtyři roky, ale stihl v nich udělat to, co jiní nedokážou za desetiletí: rozkolísal symboly. A symboly jsou v politice často důležitější než zákony. Jeho náboženské experimenty, sňatek s vestálkou, veřejná genderová stylizace a okázalé vztahy vytvořily dojem, že císař už není ochránce řádu, ale jeho vysmívaný nepřítel. Jakmile se objevil „normálnější“ nástupce a armáda ucítila možnost klidné výměny, bylo hotovo.

Vražda Elagabala nebyla jen odstranění panovníka. Byla to popravná ceremonie, která měla vrátit Římu pocit, že pravidla zase platí. Proto vláčení. Proto Tibera. Proto vymazávání paměti. Proto taková nenávist v pramenech.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.denik.cz/ze_sveta/elagabalus-historie-cisar-20210401.html

https://www.thoughtco.com/elagabalus-emperor-of-rome-111463

https://www.thecollector.com/elagabalus/

https://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Historia_Augusta/Elagabalus/1*.html

https://www.nationalgeographic.com/history/history-magazine/article/elagabalus-rome

https://www.theguardian.com/society/2023/nov/24/was-roman-emperor-elagabalus-really-trans-and-does-it-really-matter

https://outhistory.org/exhibits/show/tgi-bios/elagabalus

https://www.historyextra.com/period/roman/heliogabalus-elagabalus-roman-emperor/

https://carpediemtours.com/blog/elagabalus-crazy-roman-emperor