Clay Allison: šílený pistolník a rančer, který tvrdil, že zabíjel jen ty, kteří si to zasloužili

Clay Allison nezemřel s revolverem v ruce. Nezastřelil ho slavnější pistolník, nedostihla ho popravčí četa a neskončil ani na šibenici před rozzuřeným davem. V létě roku 1887 spadl z vozu naloženého zásobami a přejelo ho jeho vlastní kolo. Pro muže, o němž se vyprávělo, že bez váhání zabíjí, tančí kolem mrtvých a opilý projíždí městem téměř nahý, to byl konec až nečekaně obyčejný.

Možná právě proto se k jeho smrti později přidávaly další podrobnosti. Jednou se psalo, že se pokoušel zachytit padající pytel obilí, jindy, že se splašilo spřežení. Neshodují se dokonce ani všechny údaje o přesném dni, kdy zemřel. Na podstatě události se však zdroje shodují - Clay Allison, jeden z nejobávanějších mužů amerického pohraničí, zahynul při nehodě. Přežil občanskou válku, ozbrojené spory, osobní msty i několik střetnutí, při kterých jiní muži umírali. Nakonec ho zabil vůz na prašné cestě nedaleko Pecosu.

Jeho život však nebyl zvláštní jen svým koncem. Allison nepatřil mezi lupiče, kteří přepadávali banky a dostavníky. Nevedl gang, neživil se krádežemi a většinu dospělého života strávil jako rančer a obchodník s dobytkem. Přesto se jeho jméno dostalo mezi nejznámější pistolníky Divokého západu. Nebyl totiž nebezpečný kvůli tomu, co si chtěl přivlastnit, ale kvůli tomu, co pokládal za urážku, zradu nebo nespravedlnost.

Robert Clay Allison se narodil 2. září 1841 v okrese Wayne v Tennessee. Vyrůstal ve velké rodině a před válkou pracoval na rodinném hospodářství. Jeho otec Jeremiah bývá popisován jako presbyteriánský duchovní a chovatel dobytka a ovcí. Život mladého Claye se tehdy nijak zvlášť nelišil od života dalších synů farmářských rodin na americkém Jihu. Změnila ho až občanská válka.

V říjnu 1861 vstoupil do konfederační armády. Jeho první vojenská kariéra však trvala jen několik měsíců. Z armády byl propuštěn ze zdravotních důvodů, které jsou dodnes jednou z nejčastěji připomínaných částí jeho životopisu. Lékařská zpráva se zmiňovala o starším poranění hlavy a o stavech vyvolaných fyzickým nebo duševním rozrušením. Allisonovo chování mělo podle dobového posudku částečně epileptické a částečně manické projevy.

Medicína poloviny 19. století používala jiné pojmy než současná psychiatrie a slovo „manický“ nemuselo znamenat totéž, co dnes. Nevíme, zda Allison trpěl následky úrazu, neurologickým onemocněním, psychickou poruchou, nebo zda vojenský lékař pouze hledal způsob, jak se zbavit problematického vojáka.

Jisté je, že ani propuštění ho od války neodradilo. V roce 1862 se nechal znovu odvést a sloužil u 9. tennesseeského jízdního pluku, který bojoval pod velením generála Nathana Bedforda Forresta. V květnu 1865 se spolu s dalšími poraženými konfederačními vojáky vzdal a byl propuštěn domů.

Jak moc ho válka poznamenala, už nelze zjistit. Po čtyřech letech se ale vracel do úplně jiného světa. Konfederace neexistovala, hospodářství Jihu byla rozvrácená a mladí muži z poražené armády hledali místo, kde by mohli začít znovu. Allison zamířil na západ.

Nejdříve se pohyboval v Texasu, později se usadil v severovýchodní části Nového Mexika. Kraj kolem městečka Cimarron tehdy nebyl romantickou zemí kovbojů, jak ji později ukazovaly filmy. Šlo o neklidné území, na němž se střetávali velcí vlastníci půdy, drobní osadníci, obchodníci, bývalí vojáci, honáci dobytka a lidé, kteří si svou minulost raději nechávali pro sebe.

Mocenské spory v oblasti přerostly v takzvanou válku v okrese Colfax. Nešlo o klasickou válku, ale o dlouhou řadu výhrůžek, soudních sporů, přepadů, vražd a násilných odvet. Spor se vedl zejména o obrovský pozemkový celek Maxwell Land Grant. Allison se v tomto prostředí přidal na stranu osadníků, kteří se cítili ohroženi mocnými vlastníky a jejich spojenci.

Právě tady začala vznikat jeho pověst. Allison nebyl člověk, který by se při nebezpečí stáhl a počkal na rozhodnutí soudu. Do pohraničí navíc soudní rozhodnutí často přicházelo pozdě, pokud vůbec. Místní obyvatelé proto někdy spoléhali na ozbrojené skupiny a vlastní pojetí spravedlnosti. Allison se účastnil několika akcí, které jeho příznivci mohli považovat za ochranu komunity, zatímco z pohledu zákona šlo o svévoli a lynčování.

Jedním z mužů spojovaných s jeho prvními násilnými činy byl Charles Kennedy, podezřelý z vražd několika lidí. Kennedy se dostal do rukou rozzuřeného davu a byl zabit. Allison bývá uváděn mezi hlavními účastníky lynče, přesný průběh události však pozdější vyprávění různě měnila. Podobně nejasný je i případ muže jménem Elias St. Vrain, jehož Allison údajně napadl kvůli předchozí smrti přítele.

Už v této době se ukázal rys, který ho provázel celý život. Své násilí zřejmě nevnímal jako obyčejný zločin. V jeho očích mělo jít o trest, odplatu nebo obranu. Nerozhodoval však soudce ani porota. Rozhodoval Clay Allison.

Snad nejslavnější doložené střetnutí jeho života se odehrálo v lednu 1874. Do Nového Mexika tehdy přijel pistolník Chunk Colbert, někdy uváděný jako Cholbert. Podle tradovaného příběhu měl s Allisonem staré účty a předem se chlubil, že ho zabije. Colbert sám neměl pověst mírumilovného člověka. Přisuzovala se mu smrt několika mužů a zřejmě byl přesvědčen, že Allison bude další.

Oba se setkali v hostinci a společně usedli k jídlu. To samo o sobě nebylo tak podivné, jak se může zdát. Na Západě se i lidé, kteří se nenáviděli, někdy setkávali tváří v tvář a navenek zachovávali zdvořilost, dokud jeden z nich neudělal první pohyb.

Podle nejrozšířenější verze seděl Colbert proti Allisonovi a během jídla se pokusil tasit pistoli ukrytou pod stolem. Hlaveň však narazila do desky stolu, výstřel minul a Allison okamžitě odpověděl. Colbert byl zasažen do hlavy a zemřel.

Na otázku, proč šel na večeři s člověkem, který ho chtěl zabít, měl Allison později odpovědět, že nechtěl nikoho poslat do pekla s prázdným žaludkem.

Je to dokonale vystavěný výrok – stručný, krutý a zapamatovatelný. Právě proto je také možné, že vznikl až později. Historky z pohraničí se šířily ústně, novináři je přikrášlovali a pamětníci si po desetiletích často vybavovali spíše dobrou pointu než přesná slova. Jádro příběhu, tedy společná večeře a Colbertova smrt při následné střelbě, je však považováno za věrohodné.

Allison po tomto střetnutí nebyl potrestán. Colbert zjevně vystřelil jako první a smrt byla chápána jako důsledek sebeobrany. Pro Allisonovu pověst ale měla událost zásadní význam. Muž, který se ho vydal zabít, skončil mrtvý ještě předtím, než stačil dokončit svůj pohyb.

Pověst bezchybného střelce má jednu trhlinu, kterou Allisonovi obdivovatelé příliš nezdůrazňovali. Jednou se totiž dokázal postřelit sám.

K nehodě mělo dojít, když mu revolver vypadl z pouzdra a po nárazu vystřelil. Kulka ho zasáhla do nohy. Zranění bylo natolik vážné, že se lékaři obávali amputace. Allison podle některých vyprávění reagoval po svém - když mu místní lékař nedokázal pomoci, měl mu v návalu zuřivosti vyhrožovat smrtí. Nakonec nohu zachránil jiný chirurg.

I tady je těžké rozlišit skutečnou událost od pozdějších mýtů. Samotné postřelení je však dobře známou součástí jeho životopisu. Připomíná, že skutečné přestřelky neměly mnoho společného s filmovou přesností. Revolvery se zachytávaly o oblečení, selhávaly, vypadávaly z pouzder a při neopatrném zacházení zraňovaly vlastní majitele.

Allison přesto dál nosil zbraň a vyhledával situace, při nichž ji mohl potřebovat. Když pil, jeho nevyzpytatelnost se údajně ještě zhoršovala. Jedna z nejčastěji opakovaných historek vypráví, že projížděl městem nahý nebo téměř nahý, pouze s opaskem a revolverem. Jiná tvrdí, že po zabití protivníka tančil nad jeho tělem.

První příběh se v pramenech objevuje poměrně často. Druhý je podstatně „podezřelejší“ a během let dostával různé podoby. Někdy měl Allison tančit nad hrobem, jindy u těla a někdy dokonce s useknutou hlavou. Čím pozdější vyprávění, tím bývá scéna barvitější. S velkou pravděpodobností je to mýtus, který si lidé rádi vyprávěli, ale se skutečností asi neměl mnoho společného.

Žádný slavný pistolník Divokého západu se neobejde bez příběhu, v němž zkříží cestu s jinou legendou. V Allisonově případě jde o Wyatta Earpa.

K jejich střetu mělo dojít v Dodge City roku 1878. Allison údajně přijel do města kvůli sporu kolem smrti svého přítele George Hoyta, kterého postřelili strážci zákona. Podle některých verzí začal vyhrožovat, že zabije Earpa. Jiné vyprávějí, že oba muži vyšli proti sobě na ulici, ale nakonec se rozešli bez jediného výstřelu. V některých příbězích Allison ustoupil Earpovi, v jiných naopak Earp pochopil, že je lepší nechat ho odejít.

Potíž spočívá v tom, že různé podoby příběhu vznikaly dlouho po události a často sloužily hlavně k posílení pověsti jednoho nebo druhého muže. Někteří badatelé pochybují, že se dramatická konfrontace odehrála v podobě známé z pozdějších knih. Je možné, že se Allison a Earp v Dodge City skutečně potkali. To však ještě neznamená, že proti sobě stáli uprostřed ulice s rukama nad pažbami revolverů.

Právě podobné příběhy ukazují, jak vznikal Divoký západ, který dnes známe. Skutečné setkání mohlo být krátké a bezvýznamné. Stačilo však několik let, jeden ochotný vypravěč a novinář hledající dramatickou historku, aby z něj vznikl souboj dvou titánů.

Clay Allison se obtížně definuje. Slovo pistolník vyvolává představu člověka, který se živí zabíjením, ale to pro něj neplatí. Byl to především obchodník s dobytkem, kupoval půdu a budoval ranče. Dokázal vydělávat peníze, uzavírat obchody a fungovat v běžné společnosti. V roce 1881 se oženil s Medorou McCullochovou a stal se otcem. Jeho druhá dcera se narodila až několik měsíců po jeho smrti.

Lidé, kteří ho znali jen jako souseda nebo obchodního partnera, ho někdy popisovali jako příjemného, velkorysého a společenského muže. Nemusel neustále chodit se zaťatými zuby a hledat někoho, koho zastřelí. Problém nastával ve chvíli, kdy se cítil ponížený, rozzuřený nebo ohrožený. Tehdy se z člověka, s nímž bylo možné normálně jednat, stával někdo, kdo nepřipouštěl ústup.

Kolik lidí skutečně zabil, není známo. Čísla uváděná v populárních článcích se značně liší a často do nich byly započítány i lynče, nezvěstní muži nebo úmrtí, s nimiž byl spojován pouze pověstí. Ani u nejslavnějších pistolníků zpravidla neexistuje přesný seznam obětí. Allisonův případ je ještě složitější, protože mnoho násilných událostí proběhlo v odlehlých oblastech, kde byly úřední záznamy neúplné a svědci měli dobrý důvod mlčet.

Jisté je, že nebyl neškodným podivínem, jehož pověst vytvořily až laciné romány. Několik mužů skutečně zabil, podílel se na násilných akcích a opakovaně dokazoval, že je ochoten použít revolver. Zároveň ale nebyl ani démonickým vrahem, který by střílel po každém kolemjdoucím. Jeho násilí mělo v jeho vlastní mysli téměř vždy příčinu. Otázkou zůstává, zda šlo o skutečnou sebeobranu, nebo jen o Allisonovu představu, že má právo rozhodovat, kdo si smrt zaslouží.

Na začátku 80. let se zdálo, že se Allisonův život uklidňuje. Oženil se, měl dítě a přestěhoval se na ranč v oblasti řeky Pecos. Stále pil a jeho pověst se s ním táhla, ale období nejslavnějších střetů už měl za sebou.

Dne 1. července 1887 vyjel s vozem pro zásoby. Při zpáteční cestě se náklad posunul a Allison spadl pod kola. Jedno z nich mu přejelo přes krk a způsobilo smrtelné zranění. Některé pozdější zdroje uvádějí 3. červenec, nicméně moderní životopisy často pracují s datem 1. července. Ani u konce tak známého muže se tedy nepodařilo odstranit všechny nejasnosti.

Na jeho hrobě se později objevil nápis „Gentleman Gun Fighter“. Další pamětní deska mu připsala větu, že nikdy nezabil člověka, který si to nezasloužil. Není jisté, zda ji Allison skutečně pronesl. Lépe než dlouhý životopis však vystihuje způsob, jakým chtěli jeho obdivovatelé vysvětlit jeho násilí.

Nebyl podle nich vrahem. Byl vykonavatelem drsné spravedlnosti.

Článek byl sepsán na základ informací z následujících zdrojů:

https://newmexiconomad.com/clay-allison-the-shootist/

https://authentictexas.com/gentlemans-gunslinger/

https://www.legendsofamerica.com/we-clayallison/

https://fordcountyhistory.org/dodge-city/the-true-story-of-clay-allison-and-wyatt-earp/

https://www.tshaonline.org/handbook/entries/allison-robert-clay