Druhá práce jako nutnost, nebo cesta k lepšímu životu? Přibývá lidí, kterým jedno zaměstnání nestačí

Člověk odpracuje osm hodin, někdy i víc, a měl by mít hotovo. Jenže pro některé lidi tím pracovní den zdaleka nekončí. Večer je čeká brigáda, rozvoz jídla, úklid nebo práce na vlastní živnost. V Česku za posledních jedenáct let přibylo téměř 60 tisíc lidí, kteří mají více než jedno zaměstnání. Potřebují peníze na běžný život, nebo si jen chtějí dopřát víc než dřív? A co s člověkem udělá, když mu práce postupně zabere téměř všechen volný čas?

Když se řekne člověk se dvěma zaměstnáními, možná si někdo představí podnikavého člověka, který přes den sedí třeba v kanceláři a večer se věnuje vlastnímu projektu. Má nějaký nápad, chce se osamostatnit, a tak si postupně buduje něco svého. Takoví lidé samozřejmě existují. Jenže ne každý má druhou práci proto, že ho baví.

Někdo se ráno sebere a odjede na osmihodinovou směnu. Pak se vrátí domů, nají se a místo toho, aby si sedl k televizi nebo šel s dětmi ven, zase odchází. Třeba uklízet kanceláře. Nebo sedne do auta a několik hodin rozváží jídlo. A když už se konečně dostane do postele, moc času na spánek mu nezbývá.

O víkendu by si mohl odpočinout. Jenže sobota je zase příležitost, jak vydělat pár stovek nebo tisícovku navíc. Samozřejmě záleží na tom, kolik takových směn člověk má. Někdo si přivydělá jednou za měsíc a nijak zvlášť ho to neomezuje. Jiný podobným způsobem funguje několik let a do druhé práce chodí pravidelně.

Nabízí se otázka, proč to vlastně dělá. Vždyť přece chodí do práce, dostává výplatu, tak by z ní měl nějak vyžít. Jenže co když nevyžije? Nebo sice vyžije, ale na konci měsíce mu na účtu zůstane pár stokorun a při představě rozbité pračky se mu udělá trochu nevolno?

Pesimisté bez rozmýšlení prohlásí, že ho k tomu nutí těžká doba, vysoké náklady a rostoucí ceny. Jenže odpověď není vůbec tak jednoduchá. Druhé zaměstnání může totiž znamenat spoustu různých věcí. Od příjemného přivýdělku na dovolenou až po situaci, kdy člověk bez další práce nezaplatí nájem.

Podle údajů Eurostatu mělo v roce 2014 v České republice více než jedno zaměstnání přibližně 107 tisíc lidí. V roce 2025 už jich bylo kolem 165 tisíc. Za jedenáct let tedy přibylo téměř 60 tisíc lidí, kteří kromě hlavní práce vykonávají ještě nějakou další. To už není úplně zanedbatelný rozdíl. V procentním vyjádření jde o nárůst o více než polovinu.

Přitom se nejedná o nějaký náhlý jev, který by se objevil až po prudkém zdražování energií a potravin. Počet lidí s více zaměstnáními rostl i v předchozích letech. Jenže právě poslední roky mohly některým domácnostem připomenout, jak nepříjemné je být odkázaný na jediný příjem.

Stačí si vzpomenout, co se dělo s cenami po roce 2021. Energie, potraviny, bydlení. Některé věci zdražily tak rychle, že si toho člověk všiml prakticky při každém nákupu. A přestože se později inflace zmírnila, neznamenalo to, že se ceny vrátily tam, kde byly předtím.

Když inflace klesne, potraviny automaticky nezlevní. Jen jejich ceny zpravidla rostou pomaleji. A pokud někomu mezitím nevzrostla výplata dostatečně, mohl se dostat do situace, kdy si za stejné peníze koupí méně než dřív.

Jenže bylo by příliš jednoduché říct, že právě zdražování způsobilo celý nárůst druhých zaměstnání. Statistiky to takhle jednoznačně nepotvrzují. Růst začal už dříve a svou roli hraje také to, že dnes existuje mnohem víc možností, jak si něco vydělat bokem. V Česku má podle údajů za rok 2025 další práci přibližně 3,3 procenta zaměstnaných ve věku 15 až 64 let. Není to tedy většina společnosti, ani zdaleka. Přesto jde o dost lidí na to, abychom se ptali, co je k tomu vlastně vede.

Zajímavé je srovnání se Slovenskem. Tam se v posledních letech objevují průzkumy, podle kterých značná část obyvatel přemýšlí, kde vzít další peníze. Například průzkum zveřejněný v roce 2024 ukázal, že přibližně polovina dotázaných Slováků zvažovala nějaký další zdroj příjmů. Mohlo jít o brigádu, druhé zaměstnání nebo jinou možnost přivýdělku. Polovina. To už zní poměrně dramaticky.

Jenže když se podíváme na oficiální statistiky skutečně vykonávaných dalších zaměstnání, vyjde nám úplně jiný obrázek. Podíl Slováků s více pracemi patří v evropském srovnání spíše k nižším. V roce 2025 šlo přibližně o 1,8 procenta zaměstnaných. Jak je to možné?

Docela jednoduše. Chtít nebo potřebovat další příjem ještě neznamená, že člověk skutečně nastoupí do druhé práce. Někdo nemá kde. Jiný se stará o malé děti, o nemocného rodiče nebo už je ze svého hlavního zaměstnání tak unavený, že další směny prostě nezvládne. A někdo si třeba přivydělá jen několikrát za rok, takže se do běžného statistického sledování ani nemusí dostat.

Navíc není druhá práce jako druhá práce. V Nizozemsku, kde je souběh více zaměstnání poměrně rozšířený, se například hodně pracuje na částečné úvazky. Člověk tak může mít dvě zaměstnání, ale celkově odpracovat méně hodin než český zaměstnanec s jediným plným úvazkem a pravidelnými přesčasy. Samotný počet pracovních poměrů nám tedy o životní úrovni obyvatel zase tolik neřekne.

Když se nad tím zamyslíme, práce navíc není nic nového. Ani naši rodiče nebo prarodiče neměli vždycky jen jedno zaměstnání a potom spoustu volného času. Někdo po práci opravoval sousedům auta, jiný chodil na brigády, další měl doma malé hospodářství. A kdo někdy zažil život na vesnici, asi dobře ví, že příchodem ze zaměstnání práce často teprve začínala. Zvířata, zahrada, dřevo na zimu, opravy kolem domu.

To ovšem nebyla vždycky placená práce. Často šlo o činnosti, které domácnosti pomáhaly snížit výdaje. Když si člověk vypěstoval brambory nebo sám opravil střechu, nemusel za to platit někomu jinému. Dnes je situace trochu odlišná.

Kdo má automobil, může si přivydělávat rozvozem. Kdo ovládá počítač, může po večerech překládat, programovat, psát texty nebo spravovat internetové stránky. A kdo umí nějaké řemeslo, může přijímat zakázky mimo své hlavní zaměstnání. Internet navíc otevřel možnosti, které před třiceti lety prakticky neexistovaly. Člověk může bydlet v malé obci a pracovat pro zákazníka na druhém konci republiky. Někdy i na druhém konci světa.

Takže ano, druhá práce může být důsledkem finančních problémů. Ale také toho, že si dnes lidé dokážou přivydělat způsobem, který dříve nebyl možný. A někdy se tyto důvody prolínají. Člověk začne podnikat, protože potřebuje peníze, a časem zjistí, že ho vlastní práce baví víc než zaměstnání, do kterého každý den dochází.

Tady se dostávám k otázce, která je tématem mnoha diskuzí. Stačí dnes jedna běžná výplata na normální život? A běžnou výplatou nemyslím průměrnou mzdu ani medián, na který polovina pracovníků nedosáhne (ostatně, od toho je to průměr nebo medián).

Odpověď samozřejmě záleží na tom, kde člověk bydlí, kolik vydělává a jakou má rodinu. Svobodný člověk žijící ve vlastním bytě bez hypotéky má úplně jiné výdaje než rodiče dvou dětí, kteří každý měsíc platí vysoký nájem. Jenže právě bydlení dokáže s rodinným rozpočtem pořádně zamávat.

Pokud domácnost vydává velkou část příjmů za nájem nebo splátku hypotéky, zbývá jí na všechno ostatní podstatně méně. A ono se to nasčítá. Potraviny, energie, doprava do práce, školní obědy, oblečení pro děti. Sem tam nějaký lék, oprava auta, návštěva zubaře. Člověk ani nemusí nijak rozhazovat.

Evropská komise ve své zprávě o české ekonomice z roku 2026 upozornila, že reálné mzdy se ještě v roce 2025 plně nevrátily na úroveň před pandemií. Přestože tedy výplaty nominálně rostly, jejich kupní síla byla stále poznamenaná předchozím zdražováním.

Podobné problémy řeší také Slovensko. Tamní institut CELSI se společně s organizací WageIndicator zabýval takzvanou důstojnou mzdou. Tedy tím, kolik by měl člověk vydělávat, aby jeho domácnost dokázala pokrýt přiměřené životní náklady.

Výzkumníci pro modelovou rodinu se dvěma pracujícími dospělými a dvěma dětmi vypočítali potřebnou hrubou mzdu 1 344 eur na jednoho pracovníka. To je částka, na kterou řada zaměstnanců nedosáhne.

Samozřejmě ne každý potřebuje tolik. Jak jsem psal výše, jinak hospodaří člověk žijící sám, jinak rodina s dětmi. Přesto podobné výpočty připomínají, že mezi tím, kolik lidé vydělávají, a tím, kolik stojí běžný život, může být docela nepříjemná mezera. A právě tu se někteří snaží zaplnit další prací.

Ne každý, kdo má dvě práce, musí nutně obracet každou korunu. Jsou i lidé, kteří vydělávají docela dobře, a přesto si berou další zakázky nebo mají vedle zaměstnání vlastní podnikání.

Ostatně ukázal to i výzkum evropské nadace Eurofound. Mezi lidmi s více zaměstnáními našli výzkumníci překvapivě dost kvalifikovaných odborníků, kteří rozhodně nepatřili mezi nejhůře placené pracovníky. Někdo si chce něco našetřit, jiný zkouší rozjet vlastní podnikání, ale zatím se nechce vzdát jisté výplaty. A dalšího prostě baví dělat něco jiného, než čím se živí přes den. Peníze navíc jsou pro něj příjemný bonus. A není na tom nic zvláštního.

Někdo chce splatit hypotéku rychleji. Jiný šetří na nové auto, dovolenou nebo rekonstrukci domu. Další má zaměstnání, které ho sice uživí, ale nebaví ho. A tak po večerech dělá něco úplně jiného, třeba vyrábí nábytek, fotografuje nebo se věnuje grafice.

Zajímavé rozdíly našli výzkumníci také mezi muži a ženami. V evropských datech byly mezi ženami s více zaměstnáními výrazně zastoupeny pracovnice s nízkými příjmy. U mužů se naopak častěji objevovali i lidé z nejvyšších příjmových skupin.

To naznačuje, že důvody pro další práci se mohou výrazně lišit. U někoho jde o ekonomickou nutnost, u jiného spíš o možnost využít své schopnosti a vydělat víc.

A ještě jedna věc. Co vlastně znamená chtít si dopřát víc?

Vezměme si třeba dovolenou u moře. Někdo ji považuje za zbytečný luxus, jiný si bez ní léto už ani neumí představit. Podobné je to s elektronikou. Jeden člověk musí mít každý rok nejnovější telefon, zatímco druhému ten jeho starý pořád funguje, tak proč by ho měnil. Jenže ne všechno je tak jednoznačné. Třeba auto. Kdo bydlí ve městě a má zastávku tramvaje pár kroků od domu, může ho považovat za zbytečné vyhazování peněz. Ale zkuste bydlet někde na vesnici, odkud jede autobus třikrát denně a poslední spoj se vrací ještě před koncem odpolední směny. Tam už auto není žádný velký luxus, ale nutnost.

A podobně bychom mohli pokračovat. Co jednomu připadá jako zbytečné utrácení, může být pro druhého docela obyčejná věc, bez které by se mu žilo dost těžko.

Představte si, že si člověk dokáže vedle zaměstnání vydělat dalších pět tisíc korun měsíčně. To není málo. Za rok jde o šedesát tisíc, samozřejmě ještě před případnými náklady a odvody. Pro rodinu, která nemá žádnou větší finanční rezervu, to může znamenat obrovskou úlevu. Najednou je z čeho zaplatit opravu auta, pořídit novou pračku nebo dětem zaplatit školní výlet. A třeba se podaří i něco odložit.

Jenže za ty peníze musí člověk obětovat čas. Pokud si přivydělává deset hodin týdně, stráví další prací přes čtyřicet hodin měsíčně. Prakticky celý jeden pracovní týden navíc.

A teď si představte, že má doma malé děti. Přes týden se vrací pozdě, v sobotu pracuje a v neděli se snaží dohnat všechno, co během týdne nestihl. Nákupy, úklid, opravy kolem domu. Kdy si vlastně odpočine?

Samozřejmě existují rodiny, kterým podobné uspořádání vyhovuje. Jeden z partnerů si přivydělává, druhý se mezitím stará o domácnost. Jenže i to může časem začít skřípat. Ten, kdo je pořád v práci, může mít pocit, že dělá všechno pro rodinu. A ten druhý zase, že je na děti a domácnost většinu času sám.

A někdy se z původně krátkodobého řešení stane něco trvalého. Člověk začne chodit na brigády, aby splatil dluh. Jenže když ho splatí, zjistí, že se mu těch několik tisíc měsíčně vlastně hodí. Tak pokračuje. Pořídí se něco, na co dřív nebyly peníze, zvýší se pravidelné výdaje a najednou už není tak jednoduché s druhou prací přestat.

Neznamená to, že by domácnost žila rozmařile. Jen si postupně zvykla na příjem, který původně vůbec neměla mít natrvalo.

Když člověk potřebuje peníze, asi moc neřeší, jestli mu dalších deset nebo patnáct hodin práce týdně nějak uškodí. Zvlášť pokud je zdravý a zatím všechno zvládá. Vždyť dřív taky lidé chodili do zaměstnání a po návratu domů je čekalo hospodářství, práce kolem domu nebo na zahradě. A nikdo se jich neptal, jestli už toho nemají dost. Jenže ono taky nevíme, kolik z nich na to časem doplatilo.

Dlouhou pracovní dobou se zabývala i Světová zdravotnická organizace společně s Mezinárodní organizací práce. Vzaly si na pomoc výsledky řady dřívějších studií a zkoumaly, jestli se množství odpracovaných hodin nějak projevuje na zdraví. A rozdíly našly. Docela velké.

U lidí, kteří pracovali alespoň 55 hodin týdně, vycházelo riziko mozkové mrtvice o 35 procent vyšší než u těch, kteří v práci trávili 35 až 40 hodin. U ischemické choroby srdeční, při které není srdeční sval dostatečně zásobován krví, šlo o 17 procent. To samozřejmě neznamená, že kdo pracuje přesčas nebo má dvě zaměstnání, musí nutně onemocnět. Ale třeba právě těch 55 hodin týdně není zase tak nepředstavitelné číslo. Stačí běžná čtyřicetihodinová pracovní doba a k tomu tři pětihodinové brigády. A jste na té hranici, ani nevíte jak.

To jsou poměrně výrazná čísla. Samozřejmě neznamenají, že kdo pracuje šedesát hodin týdně, musí zákonitě dostat infarkt nebo mrtvici. Jde o statisticky zjištěné zvýšení rizika. Přesto je dobré o něm vědět. Zvlášť když si uvědomíme, že nejde jen o samotnou práci. Člověk musí také někam dojíždět, nakoupit, uvařit, postarat se o domácnost. Pokud má děti nebo zvířata, přibývají další povinnosti. A spánek bývá často první věcí, ze které se začne ukrajovat.

Někdo si řekne, že mu šest hodin spánku stačí. Možná ano, alespoň nějakou dobu. Jenže pokud je člověk dlouhodobě unavený, může se to projevit na soustředění, náladě i celkové kondici. A nemusí přitom vůbec pracovat fyzicky.

Osm hodin jednání s lidmi, řešení problémů a neustálého soustředění dokáže vyčerpat stejně spolehlivě jako manuální práce. Jen trochu jiným způsobem. Pokud pak člověk ještě několik hodin pokračuje další činností, může mu postupně začít chybět obyčejný odpočinek. Ten, při kterém nemusí vůbec nic.

Únava se navíc nemusí projevovat jen tím, že se člověku chce spát. Někdy je podrážděný kvůli maličkostem. Nemá chuť s nikým mluvit, nechce nikam chodit, přestávají ho bavit věci, které dřív dělal rád. A když má konečně volno, nejraději by celý den prospal.

Samozřejmě ne každá únava nebo špatná nálada musí souviset s prací. Někdy má člověk prostě období, kdy se mu nic nedaří, doma řeší problémy a do toho třeba ještě špatně spí. Jenže pokud už několik měsíců chodí z jedné práce do druhé a pořádně si neodpočine, asi mu to na náladě taky nepřidá.

Ostatně i evropské výzkumy pracovních podmínek ukázaly, že lidé s více zaměstnáními častěji pociťovali pracovní tlak a také častěji pracovali v době, kdy už má většina ostatních volno. Večer, o víkendech a podobně. Jenže výzkumníci narazili i na něco trochu jiného. Část těchto lidí si totiž naopak pochvalovala, že si může práci lépe organizovat a sama rozhodovat, kdy bude pracovat.

A ono to vlastně dává smysl. Když někdo přes den sedí v kanceláři a večer si doma třeba vyrábí nábytek, protože ho to baví a ještě za něj dostane zaplaceno, asi to bude vnímat jinak než člověk, který po osmihodinové směně musí vyrazit uklízet, aby měl z čeho zaplatit nájem. Přitom oba mají dvě práce. Jenže jeden si tu druhou může kdykoliv odpustit, zatímco druhý si to moc dovolit nemůže.

A to už je docela podstatný rozdíl. Nejde totiž jen o to, kolik hodin člověk odpracuje, ale také proč je vlastně odpracovat musí. A jestli by s tím mohl ze dne na den přestat, kdyby už toho měl dost. Pokud ví, že může další práci kdykoliv omezit nebo ukončit, je to něco jiného, než když si uvědomuje, že bez ní rodinný rozpočet jednoduše nevychází.

Když se podíváme na posledních deset nebo patnáct let, je zřejmé, že práce navíc z našich životů nezmizela. Spíš naopak. V Česku lidí s více zaměstnáními přibylo, v některých dalších evropských zemích je tento způsob práce ještě rozšířenější.

Důvody ale nejsou všude stejné. Někde hrají velkou roli částečné úvazky, jinde možnost podnikání nebo příležitostných zakázek. A samozřejmě jsou tu také lidé, kteří si další práci berou jednoduše proto, že jim peníze nestačí.

Možná by bylo zajímavé zjistit, kolik z těch téměř 165 tisíc Čechů by se své druhé práce okamžitě vzdalo, kdyby jim hlavní zaměstnání přineslo o několik tisíc korun vyšší výplatu. A kolik by naopak pokračovalo dál, protože je to baví. Takovou odpověď nám samotné statistiky nedají.

Jedno je ale docela jisté. Dvě zaměstnání ještě automaticky neznamenají, že se člověk má špatně. Stejně jako jedno zaměstnání není zárukou toho, že žije bez finančních starostí. Jenže pokud někdo tráví většinu týdne prací, aby si mohl dovolit zaplatit bydlení, jídlo a ostatní běžné výdaje, nabízí se otázka, jak dlouho se to dá vlastně vydržet. Protože peníze se dají vydělat znovu. Ale večery s rodinou, volné víkendy nebo roky, které člověk strávil hlavně v práci, už mu nikdo nevrátí.

Zdroje:

https://www.mesec.cz/aktuality/dve-prace-uz-ma-165-tisic-cechu-privydelavaji-si-i-manazeri-a-vysokoskolaci/

https://spravy.stvr.sk/2024/05/vacsina-slovakov-dokaze-pokryt-svoje-zakladne-zivotne-naklady-ale-musi-znacne-skrtit-vydavky/

https://economy-finance.ec.europa.eu/economic-surveillance-eu-member-states/country-pages-including-country-reports/country-report-czechia_en

https://www.eurofound.europa.eu/en/publications/all/privilege-or-necessity-working-lives-people-multiple-jobs

https://www.who.int/news/item/17-05-2021-long-working-hours-increasing-deaths-from-heart-disease-and-stroke-who-ilo

https://www.researchgate.net/publication/344268562_Multiple_jobholding_in_Europe_features_and_effects_of_primary_job_quality

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-finance-osobni-nouze-i-budovani-kariery-dve-prace-ma-stale-vice-lidi-318060