Článek
Mohl to být jen další z mnoha článků na serveru, který popisuje příběhy lidí z celé republiky. Někdy možná smyšlené, jindy pravdivé. Tento článek však vyvolal velikou odezvu čtenářů, a to nejen v diskusi přímo pod ním, ale řada jich na toto téma sepsala celý článek.
V řadě případů rozebírají finanční situaci jmenované seniorky (73 let), která žije v Praze, má důchod přes 22 tisíc korun a k tomu pobírá příspěvek na bydlení ve výši 8 tisíc korun. A když se poštěstí, tak si přivydělá kolem 1500 Kč. Celkově tak má měsíční příjem něco přes 30 tisíc korun. Podle svých slov však živoří, protože jí nezbývá ani na to, aby si zašla někam na kávu, do restaurace nebo za kulturou.
Výše příjmu je relativní
Pro mnoho lidí je příjem 30 tisíc čistého něco nedosažitelného. I když průměrná i mediánová mzda stoupá, pro řadu lidí je mzda pod 30 tisíc hrubého! každoměsíčním smutným faktem. Prodavačky/prodavači v obchodech jsou často rádi, když si vydělají aspoň 20 tisíc čistého. Asistentky/asistenti nebo referentky jsou také rádi za 20 tisíc čistého. A našla by se dlouhá řada povolání, která jsou na tom stejně nebo velmi podobně. Člověk pracuje 40 hodin týdně a pak má méně než fňukající důchodkyně, která ze svého příjmu živí jenom sebe, zatímco tito pracující často živí ještě svoji rodinu. V lepším případě mají partnera/partnerku, takže celkový příjem domácnosti se zvýší, ale úměrně tomu se zvýší i náklady.
Jsou lidé, kteří i s takovým příjmem vystačí, nestěžují si a jsou spokojení. Svůj život totiž přizpůsobili výši svých příjmů, stanovili si priority a vědomě se rozhodli, že takto ji to vyhovuje. Pokud by chtěli změnu, počítají s tím, že pro změnu by museli vyvinout další aktivitu.
Pak jsou lidé, kteří mají třeba pětinásobný příjem a také s ním jakž takž vystačí. Jak je to možné? I oni si totiž svůj život přizpůsobili svým příjmům. A jejich styl života jim ukrajuje procentuálně podobný podíl příjmů jako jejich chudším příbuzným. V absolutních číslech je to samozřejmě rozdíl obrovský. Ale faktem je, že nezáleží ani tolik na výši příjmu jako na tom, jaký si zvolíme styl života a jak si nastavíme priority. I člověk s příjmem 100 tisíc měsíčně může být na konci měsíce ve stresu, že nepoplatí vše, co poplatit potřebuje.
Seniorka s příjmem 30 tisíc měsíčně tak skutečně může naříkat, že stěží vychází, přestože pro jiné by to byl příjemný výdělek. Z toho vyplývá, že problémem není ani tak výše příjmu jako to, jak jsme schopní s tímto příjmem vycházet. Samozřejmě, nemluvíme nyní o podprůměrných příjmech, se kterými se ani při veškeré snaze dost dobře vyjít nedá.
Rady, jak uspořit, neřeší pocit, že živoří
Řada diskutujících tak dělá různé propočty a seniorce radí, v čem všem má rezervy a mohla by v tom najít úspory tak, aby jí na konci měsíce zbylo více. Některé jsou více, jiné méně reálné. Kromě toho, že platí poměrně vysoký nájem (i když pro Prahu asi běžný), si paní nežije na vysoké noze. Přesto by se asi dala najít řada věcí, kde by bylo možné uspořit pár fufníků. Nicméně už při současném stylu života má paní pocit, že živoří a nic moc si nemůže dopřát, aby měla pocit, že si žije slušně. Tak by mě zajímalo, k čemu ty dobře míněné rady, jak by mohla uspořit, vlastně jsou? Na konci měsíce by paní asi zbylo o něco více a mohla by si tvořit rezervu pro případ nenadálých výdajů, ale na druhou stranu by vlastně musela živořit ještě více, aby si tu rezervu mohla vytvořit. Úsporné rady tak neřeší její problém - pocit, že živoří.
Nájemní bydlení jako budoucnost většiny domácností?
Velký problém, který diskutující často zmiňují, jsou vysoké náklady na bydlení. Zde je na místě se ptát, zda o tom paní přemýšlela už během svého pracovně aktivního života? Češi jsou národem, který dává velký důraz na vlastnické bydlení. Nájem je u nás stále považovaný za přechodný způsob bydlení, popř. jako forma bydlení vhodná pro mladé nebo často cestující lidi, pro které by vlastní bydlení byl příliš zatěžující závazek. Politici se snaží nenápadně lidi přesvědčovat, že na nájemním bydlení není nic špatného a že do budoucna půjde o čím dál častější variantu, ale za současných podmínek to moc výhra není.
V řadě případů je nájem podobně vysoký jako splátka hypotéky. Akorát s tím rozdílem, že za třicet let budete v případě nájmu stále bez „vlastního domova“, v případě hypotéky vám po splacení zůstane majetek vysoké hodnoty. Na stará kolena vám tak odpadne nutnost platit další splátky a zůstane vám v kapse více peněz. Zatímco v případě nájmu vám i po 30 letech nezbyde nic jiného, než každý měsíc „vysolit“ slušnou částku za nájem.
V řadě případů je ale nájem o trochu nižší než by byla splátka hypotéky na stejné bydlení. Většina lidí si za ten rozdíl něco dopřeje. Ať už lepší jídlo, nebo každoroční dovolenou, značkové oblečení, cokoliv… Žijí si na vyšší úrovni než člověk, který má na krku hypotéku a nelítostné splátky. Nemyslí však na budoucnost a na to, že by to, co uspoří, měli dát bokem, aby měli na nájem i ve chvíli, kdy už budou v důchodu a nebudou mít příjem ze zaměstnání.
Každý by si tedy měl již dopředu rozmyslet, jakou strategii bydlení si zvolí a podle toho si i spočítat náklady na bydlení. Paní z článku si zvolila nájemní bydlení, a to ještě v Praze, která prostě není levná. Samozřejmě nevíme, jaké okolnosti vedly k tomu, že nyní bydlí takto, ale pokud odhlédneme od možných okolností a soustředíme se pouze na skutečnost, že takto bydlí, pak mají diskutující pravdu, že by nad tím měla popřemýšlet. Je sice hezké, že žije ve městě, kde má veškeré služby nablízku, což je zvláště pro staršího člověka důležité, ale na druhou stranu je velké množství dalších možností bydlení, které by paní vyšly levněji a mohla by si za uspořené peníze dopřát jiné věci, například návštěvu divadla nebo chutnou večeři v restauraci.
To, že upřednostňuje bydlení na současném místě, je však jen a jen její volba. Pokud je pro ni prioritou bydlet na aktuální adrese, pak by si neměla stěžovat, že nemá peníze na kulturu - sama si zvolila, čemu dává přednost.
Naopak by měla být ráda, že ji stát, potažmo daňoví poplatníci, do jisté míry „sponzorují“ její způsob bydlení, neboť od státu dostává 8 tisíc korun jako příspěvek na bydlení. Na ten je možno dosáhnout v případě, že náklady na bydlení přesahují 30 % (v Praze 35 %) čistých příjmů. Do nákladů na bydlení si mimo jiné započítá právě i výši nájmu. Zatímco člověk, který se rozhodl pro vlastní bydlení a vzal si za tím účelem hypotéku (protože jen málokdo z běžné populace je schopen v dnešní době vysázet na stůl úspory ve výši tržní ceny nemovitosti), si výši hypotéky do nákladů na bydlení započítat nemůže.
Člověk s hypotékou se tak snaží do jisté míry minimalizovat náklady na bydlení ve stáří, a za to je „trestán“ nemožností zahrnout si tento náklad do výpočtu při žádosti o příspěvek. Upřímně, myslím si, že je to v pořádku, že si to nemůže započítat. Ale popravdě bych tento příspěvek zrušil úplně a pro všechny. Není fér zvýhodňovat jen někoho. Hypotéka je sice svobodnou volbou každého, ale stejně tak i bydlení v nájmu je svobodnou volbou. Každý by si měl dobře rozmyslet, kde a za jakou cenu chce bydlet a nespoléhat na to, že mu v tomhle směru dopomůže stát. Příspěvek na bydlení, který dostává paní v uvedeném článku, 8 tisíc korun, považuji za nepřiměřeně štědrý. Je její svobodnou volbou, kde a za kolik hodlá bydlet a nevidím důvod jí k tomu přispívat.
Ne, opravdu paní nezávidím její bydlení a stejně tak jí nemám nijak za zlé, že si na svoji situaci stěžuje. Chápu ji, ale jsem toho názoru, že za svůj život si každý zodpovídáme sám a nemůžeme spoléhat na ostatní. Navíc neexistuje žádné právo na „slušné bydlení“. Pokud chci nějak žít, musím pro to něco udělat.
Staří naříkají nad nedostatečnou výší důchodů, mladí s důchodem nejspíš počítat ani nemohou…
Dalším kamenem úrazu jsou důchody samotné. Současní senioři často naříkají nad výší svého důchodu a chtějí dostat přidáno. Kdo by nechtěl, vždyť každá koruna je dobrá. Se současným průměrným důchodem se obvykle dá žít, ale na žádné vyskakování si to není. Mladá, ale i starší generace, zase seniorům vyčítá, že by pořád chtěli víc, ale mají už vyšší příjmy než řada pracujících. Oba tábory mají svým způsobem pravdu.
Problémem současnosti je fakt, že starší generace spoléhaly z velké části na stát, že jim zajistí slušný důchod. Nemohou za to, společnost tak byla nastavena a fungovala. Že se časy mění, populace stárne, ekonomika kolísá a důchody ukrajují čím dál větší podíl státních příjmů, to je věc druhá.
Oproti tomu mladší generace už počítají s tím, že státní důchody budou velmi nízké, nebo dokonce v době, kdy zestárnou, už nebudou žádné a člověk si bude muset vystačit s tím, co si nastřádal v průběhu života. Věřím tomu, že mladá generace by se s touto skutečností celkem dobře srovnala a využila všech možností, které dnes trh nabízí, aby svoje úspory v průběhu času zhodnocovali a ve stáří tak byli zajištění.
Co se ale stále nepodařilo nikomu vyřešit je fakt, že tato mladá generace sice na jedné straně počítá s tím, že si musí na důchod sama šetřit, ale na straně druhé musí odvádět peníze ze svých příjmů, kterými sponzoruje výplatu důchodů současných seniorů. Přicházejí tak o dvoje částky - odvody ze mzdy a absence budoucího státního důchodu. Jak však vyřešit tento problém, na to ještě nikdo nepřišel. Současní důchodci nemohou přijít o státní důchody - neměli čas se na něco takového připravit, nikdo s tím tehdy nepočítal. Pracující tak musí odvádět peníze, aby bylo na výplatu současných důchodů. Přitom by však tyto peníze potřebovali sami investovat, aby si zajistili svoji budoucnost.
Seniorka z článku tak sice může hořekovat nad svojí finanční situací, ale zároveň by si měla uvědomit, že je na tom pořád ještě poměrně dobře. Není tak stará, aby se dalo říct, že opravdu nemohla tušit, jak se bude situace ve společnosti vyvíjet a že s výplatami důchodů bude problém. Je jí teprve 73 let a tak minimálně posledních cca dvacet let mohla zapracovat na tom, aby byla více zajištěná.
Vyberme si: buď budeme sociálně štědrý stát, ale budeme platit nemalé daně, aby se vše ufinancovalo, nebo vezmeme zodpovědnost za svůj život plně do svých rukou
Většina společenských problémů končí nějakým kompromisem. Kompromisy však většinou nestojí za nic - v konečném důsledku není totiž plně spokojen nikdo.
Můžeme být sociálně štědrý stát a každý bude vědět, že když se ocitne v horší situaci, stát mu podá pomocnou ruku. To však bude něco stát a rozhodně ne málo. Chceme platit obrovské daně, abychom ufinancovali tuto štědrost? Musíme počítat s tím, že se vždycky najdou lidé, kteří takovou štědrost budou chtít zneužít. Nebudou tím ostatní frustrovaní?
Nebo můžeme být sociálně tvrdý stát, který podá pomocnou ruku jen opravdu těm nejvíce potřebným, kteří si sami pomoci nemohou nebo jen do určité míry (postižení atd.) a na oplátku od nás nebude stát vybírat tak vysoké daně a nechá nám je v kapse, abychom si sami zvolili, jak chceme žít - jestli budeme rozhazovat a pak později třít bídu s nouzí, nebo budeme zodpovědně myslet na svoji budoucnost a peníze, které nám zůstanou, rozumně investujeme.
Seniorka hořekující nad svým příjmem je tak jen špičkou ledovce, respektive problému, jehož řešení stále leží před námi a my pořád přešlapujeme na místě a dohadujeme se, zda mají senioři dost, nebo ne.
Anketa
Článek byl sepsán na základě vlastního názoru a v reakci na řadu článků popisujících situaci důchodkyně s příjmem přes 30 tisíc korun.
Zdroje:
https://medium.seznam.cz/clanek/apolena-tumova-duchodkyne-s-prijmem-31-000-cisteho-nemuze-vyjit-s-penezi-stat-se-malo-stara-51822
https://www.finance.cz/546172-hypoteka-naklady-prispevek-na-bydleni/
https://medium.seznam.cz/clanek/prevazne-ne-vazne-jsem-duchodce-s-prijmem-31-tisic-kc-zivorim-ale-z-prahy-se-nehnu-51606
