Článek
Duševní nemoci. Pro některé velká neznámá, pro jiné ukázka neschopnosti mladých a pro jiné každodenní realita.
Co se změnilo?
Duševní nemoci tu byly odjakživa. Přístup většinové zdravé veřejnosti se v průběhu časů měnil. Mezi nejznámější nemoci patří bezesporu deprese. V dávných dobách se věřilo, že jde o posednutí ďáblem nebo démony. Nemocní tak byli často vystaveni krutému zacházení a týrání, které mnohdy končilo smrtí. Tento přístup byl typický zejména pro dobu středověku. Ve starověku byl paradoxně přístup nejen lepší, ale i mnohem „vědečtější“.
Už v době starověkého Řecka se našel člověk, který byl přesvědčen, že se nejedná o nadpřirozený jev, ale o záležitost těla nemocného. Tím člověkem nebyl nikdo jiný než sám Hippocrates. Věřil, že za depresí stojí nerovnováha čtyř tělesných tekutin. Snažil se ji léčit bylinami a podporou přirozené obranyschopnosti organismu.
Jiní antičtí vzdělanci věřili, že deprese je způsobena emocemi jako je například strach, hněv, zloba nebo smutek (Cicero), nebo že příčinou je špatná funkce mozku (perský lékař Rhazes). Když vezmeme v úvahu, že ani dnes, při našich lékařských a vědeckých možnostech, neznáme všechny příčiny a souvislosti, které duševní onemocnění včetně deprese provázejí, musíme uznat, že tehdejší vzdělanci měli velmi slušný náhled a názor na duševní onemocnění.
Bohužel, jejich znalosti nebyly v nadcházejících dobách rozšiřovány a prohlubovány, ale naopak byly téměř zapomenuty. V době středověku měli lidé s duševními nemocemi povětšinou velmi krátký a krušný život. Jejich onemocnění bylo opět přičítáno nadpřirozeným jevům, byli považováni za posedlé démony nebo za Bohem potrestané hříšníky a podle toho s nimi bylo i dále zacházeno. Někteří končili v blázincích, jiní byli rovnou upalováni, nebo utopeni. Paradoxně to byla možná lepší varianta než život v blázinci. I když to byl hrozný konec, a ani nemusel být nutně rychlý, byl pořád rychlejší než dlouhodobé strádání v blázinci, kde docházelo i k mučení, týrání a snahám o vymítání ďábla. V blázincích byli navíc umístěni lidé bez ohledu na závažnost jejich onemocnění. Lidé v depresi tak žili vedle silně narušených lidí a tak i ten, kdo měl ještě nějaký rozum, o něj brzy v takovém prostředí přišel.
V pozdějším středověku, v době osvícenství, byl přístup k podobně nemocným o trochu lepší, ale rozhodně ne záviděníhodný. Na duševně nemocné už se nepohlíželo jako na lidi posedlé ďáblem, ale stále byli vnímáni jako někdo, kdo nepatří do normální společnosti. Byli tak často izolováni v blázincích, kde se je snažili „léčit“, ale bohužel naprosto nevhodnými a nefunkčními metodami. Lidé byli vystavováni extrémním podmínkám, které měly vrátit „mozek“ do správného nastavení a fungování. Byli topeni, ale tak, aby nezemřeli. Vystavováni různě drastickým dietám nebo klystýrům. Pochopitelně bez efektu.
Ani novější doba nepřinesla větší úspěch a úlevu nemocným. Mnozí psychologové a lékaři vyvíjeli různé teorie, proč a jak nemoci duše vznikají a jakým způsobem by se měly léčit. Slavný Freud o depresi uvažoval jako o reakci těla na ztrátu, která mohla být reálná, nebo jen domnělá. Jako vhodnou léčbu tedy vnímal psychoanalýzu, kdy se postižený měl se ztrátou vyrovnat tak, aby jej „netlačila“ k sebepoškozování, ať už fyzickému nebo psychickému.
Behaviorální učenci zase předpokládali, že deprese je naučené chování, a tak by měla léčba spočívat v odnaučení se těmto vzorcům chování. I když tento názor a přístup nebyl přesný, behaviorální terapie bývá dodnes součástí léčby, protože se může podílet na průběhu nemoci a v kombinaci s léky může podpořit celkovou léčbu, která je tak komplexnější.
Dnes se na duševní nemoci díváme i z biologického a biochemického pohledu, což nám otevírá nové možnosti a znalosti. Sice stále neznáme všechny příčiny a souvislosti, ale už jsme schopnější mnohem lépe nemocným pomoci a většině z nich umožnit návrat do běžného života.
Podobně jako u nemocí naší fyzické tělesné schránky, i u psychických onemocnění máme charakteristiky, které popisují příznaky, známé mechanismy působení a průběhu i doporučenou léčbu. Psychika je však věc natolik komplexní a přitom proměnlivá, že podobné charakteristiky nám sice mohou pomoci v rozpoznání konkrétního psychického onemocnění, ale nesmíme sklouznout k tomu, že je budeme brát jako dogma. Psychika je příliš křehká, individuální a proměnlivá, že ji nelze natvrdo zaškatulkovat, ale každého nemocného je nutné vnímat individuálně i se všemi aspekty jeho života.
Duševně nemocní tu s námi jsou tedy od úplných počátků lidstva. Zatímco však byli v průběhu časů odsunováni na okraj společnosti a izolováni (či rovnou „likvidováni“), dnes jim věnujeme větší pozornost, a pokud je to jen trochu možné, snažíme se jim pomoci a umožnit žít normální život v běžné společnost.
Tento fakt může přispívat k tomu, že máme pocit, že dnes je psychicky nemocných více. Zároveň je potřeba vzít v úvahu i skutečnost, že i celková populace na Zemi je mnohem větší, a tím pádem se dá předpokládat i větší počet lidí s duševním onemocněním.
Je však tento jev jedinou příčinou toho, že máme pocit, že se psychické nemoci objevují čím dál častěji? Troufám si říct, že ne. A i zkušenosti praktických lékařů, psychologů a psychiatrů podporují názor, že duševní nemoci se rozmáhají čím dál víc.
Mladí: „Život je příliš stresující.“ Staří: „Ti mladí dnes nic nevydrží.“
Řada lidí, zejména ze starší generace, je přesvědčená, že příčinou je nedostatečná odolnost mladých, která je způsobená příliš pohodlným životem, kdy už od dětství vyrůstají lidé v jakémsi pomyslném blahobytu, nemusí nic řešit, rodiče je před vším chrání a když už dospějí a přijde nějaký problém, tak se zhroutí.
Připravenost mladých na život, který je prostě už ze své podstaty komplikovaný a přináší řadu více či méně stresujících situací, může skutečně být jedním z důvodu, proč se mladí lidé tak snadno hroutí. Považovat to však za jedinou nebo dokonce hlavní příčinu, by však bylo mylné.
Sami psychologové ani psychiatři se nedokáží shodnout, co všechno působí na společnost tak, že to zvyšuje výskyt duševních nemocí. Na jednu stranu si v dnešní době opravdu žijeme oproti předchozím generacím vcelku pohodlně. Nemusíme těžce fyzicky dřít a dožívat se 30 nebo 40 let. Nejsme tolik ohrožováni rizikem smrti v důsledku útoku nepřátelských jedinců (alespoň v některých oblastech, jiná situace je nyní na Ukrajině a blízkém okolí, na Blízkém Východě, v některých oblastech Afriky apod.). Na druhou stranu jsme ale vystaveni psychickému stresu v mnohem větší míře, než tomu bylo dřív. Zatímco dříve býval stres intenzivní a častější, ale krátkodobější, dnes je stres spíše chronického charakteru. Svět se neustále zrychluje a na každého jedince je kladen stále větší tlak na výkon. Zejména ten duševní. A dokonce se dá říct, že dnes pracujeme víc než například ve středověku. Tehdy sice lidé dřeli na polích, ale pracovní týden byl tvořen čtyřmi až pěti dny a rozhodně se lidé nedřeli od božího rána až do pozdního večera. Velký důraz byl kladen i na rodinný život a zábavu. Obecně a s trochou nadsázky se dá říci, že lidé dříve více žili přítomným okamžikem, protože budoucnost byla nejistá a tak si chtěli užít každou minutu.
Dnes je řada lidí v neustálé „křeči“. Svět skýtá mnoho možností, kterým je těžké odolat, nicméně všechno něco stojí. Lidé se tak dostávají do spirály, kdy musíme vydělávat víc a víc, aby poplatili vše, co musí. A protože je v řadě z nás podvědomě zakořeněn pocit, že musíme držet krok s ostatními, abychom se neocitli na okraji společnosti (což dříve mohlo znamenat i smrt), tlačíme tak sami sebe do „krysího závodu“. Rychlost dnešního světa a neustálé nároky tak způsobují chronický tlak, který má vliv na naše zdraví.
Mezi další možné příčiny poruch patří třeba i současné stravování ve vyspělých zemích. Potraviny jsou často vysoce průmyslově zpracované, což se může také odrážet na vnitřním stavu našeho organismu. Žijeme v prostředí, které je zamořeno mikroplasty a vědci zkoumají, co tyto mikročástečky můžou v našich tělech způsobovat. Kromě toho musíme brát v úvahu i dědičnost některých duševních nemocí.
A v neposlední řadě je potřeba brát v úvahu, že jsme v současnosti schopnější včas a správně diagnostikovat duševní poruchu, což samozřejmě vede i ke statistickému růstu výskytu onemocnění.
Nedá se tedy říci, že by mladí byli méně odolní. Ale doba se mění a naše organismy a zejména mozky nemusí být dostatečně evolučně připraveny na to, že stres je nyní více psychického rázu než fyzického a že je chroničtější. Dá se tedy předpokládat, že počty případů budou i nadále růst. Smutným faktem je, že zatímco na somatická onemocnění se díky lepší diagnostice a léčebným možnostem umírá méně než dřív, v případě psychických onemocnění páchá sebevraždu čím dál více lidí.
Psychické problémy se navíc opravdu netýkají jen mladých lidí. Ve svém okolí znám řadu lidí ve středním i vyšším věku, kteří v poslední době museli vyhledat odbornou pomoc a někteří nyní berou antidepresiva, popřípadě absolvují terapie. Tento problém se tak může týkat kohokoliv z nás. Neměli bychom ho podceňovat a zároveň není na místě znevažovat lidi, kteří tyto problémy mají a označovat je jako neschopné přizpůsobit se normálnímu životu.
Prevence je základ. A není hanba ani selhání vyhledat v případě potřeby odbornou pomoc.
Prevencí je zdravá životospráva, předcházení stresovým situacím a problémům, které v nás mohou vyvolávat stres (zejména ten dlouhodobý). Můžeme se učit, jak se vyrovnávat s různými problémy a tím je efektivně řešit dřív, než negativně ovlivní naši psychiku. Více se soustředit na přítomnost a naučit se radovat i z maličkostí. Umět si najít aspoň chvilku denně, kdy se soustředíme jenom na sebe a dopřejeme si trochu odpočinku, který může spočívat v provozování oblíbené aktivity (běh, procházka, četba, poslech hudby, desková hra s rodinou…), ale i v nicnedělání. A v neposlední řadě bychom měli vědět, že není ostuda vyhledat včas odbornou pomoc. Neznamená to, že budeme do konce života zobat tabletky. Někdy je nemusíme brát vůbec, ale v řadě případů nám mohou pomoci překonat období, které bychom sami nezvládli. Podrží naši psychiku a my se zatím můžeme naučit lépe pracovat sami se sebou a pak je postupně zase vysadit. A někdo je může brát trvale. Psychické nemoci jsou stejně skutečné jako ty tělesné a mnohdy jsou závažnější.
Anketa
Článek byl zpracován na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/audio-podcast-5-59-deprese-na-vzestupu-potrebujeme-nove-leky-rika-vedkyne-z-usa-247801
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-dusevni-poruchy-zabijeji-ctyrikrat-vic-cechu-nez-pred-deseti-lety-349638
https://www.stoplusjednicka.cz/vsedni-den-ve-stredoveku-kdy-lide-pracovali-jak-bydleli-co-jedli
https://www.dotyk.cz/magazin/zivot-ve-stredoveku-20200207.html
https://annapetrikova.cz/deprese-od-pocatku-po-soucasnost/
