Článek
Ebola, hemoragická horečka, je charakteristická silným krvácením, jak vnitřním, tak i vnějším. První zaznamenaný případ byl až v roce 1976 v Africe poblíž řeky Eboly, podle které získalo onemocnění svůj název. Další případy se pak objevovaly v řadě zemí subsaharské Afriky.
V roce 1976 propukla v jižním Súdánu choroba, která připravila o život 152 lidí z celkem 284 nakažených. Společně s prvními nakaženými jí podlehli i jejich blízcí a nemocniční personál. Tvrdí se, že někteří z nemocných si v posledních stádiích nemoci ztrhali šaty a vypotáceli se z nemocnice ven, zatímco nemocniční personál zachvátila panika a snažili se před nemocí utéct. Tato malá epidemie se zhruba 50% úmrtností nevzbudila ve světě žádný větší rozruch. O ten se postarala až následující epidemie v Zairu.
Na konci léta 1976 dostal místní učitel Lokela horečku. Ve zdejší misijní nemocnici odhadovali jako příčinu malárii, ale injekce nijak nezabírala. Po týdnu se stav učitele výrazně zhoršil, nezastavitelně zvracel, měl silný průjem a nesnesitelnou bolest hlavy. Špatně dýchal, byl dehydrovaný a ke konci života krvácel z očí, nosu a dásní. Zemřel po týdnu a několika dnech od prvních příznaků horečky, aniž by kdo tušil, co bylo příčinou tohoto děsivého průběhu.
Jak už to bývá, byl podle zdejších zvyků očištěn a připraven na tradiční pohřeb. Netrvalo dlouho a řada členů rodiny a blízkých, včetně pracovníků nemocnice, ve které bojovali o jeho život, podlehlo stejným symptomům. Lidé umírali na vykrvácení a panika byla na vzestupu. Armáda uzavřela celou oblast a povoláni byli odborníci. Nemoc se však rozšířila i do hlavního města. Z 318 nemocných jich 280 zemřelo. Tato nesmírně vysoká úmrtnost již vzbudila pozornost celého světa.
Vědci v laboratořích zkoumali krev pacientů, která je mátla. Nemoc do značné míry připomínala jiné onemocnění té doby, marburskou krvácivou nemoc.
Pokud by se onemocnění dokázalo šířit podobně jako mor, bylo by nejspíš schopné vyhladit značnou část lidstva. Mimo Afriku však nebyly zaznamenané žádné získané případy nákazy u lidí.
Pátrání po zdroji patogenu dosud nepřineslo nic konkrétního, nicméně se zjistilo, že virus se objevuje i u řady primátů, některých antilop a dikobrazů. Tato zvířata jsou současně schopna tento virus přenést na člověka. Zejména když lovci manipulují s masem uloveného zvířete. Protože však i mezi primáty byla poměrně vysoká úmrtnost, došli vědci k závěru, že i pro ně je virus něčím novým a nejsou tak jeho prvotním zdrojem.
Dodnes byly identifikovány čtyři subtypy viru ebola - nejděsivější subtyp Ebola-Zair s úmrtností kolem 90 %; subtyp ebola - Súdán se zhruba 50% úmrtností; ebola - Pobřeží slonoviny a ebola - Reston.
Kvůli chybějícím lékům nebo vakcíně, které by se daly použít v boji s touto zákeřnou nemocí, je ebola i nadále děsivou hrozbou pro obyvatele Afriky.
V článku bylo čerpáno z následujících zdrojů:
kniha Nemoci, Mary Dobsonová, Slovart, 2009
https://www.cdc.gov/vhf/ebola/index.html
