Hlavní obsah
Věda

Evoluční teorie Červené královny

Foto: Skyler Ewing / Pexels

Červená královna

Řada z vás si při vyslovení „Červená královna“ zcela jistě vybaví Alenku v říši divů z pera Lewise Carrolla. Co má tato postavička společného s evolucí?

Článek

Pro toho, kdo příběh nezná, stručné shrnutí. Červená (nebo Srdcová) královna je postava v pohádkové říši, kam se Alenka dostala, když následovala bílého králíka. Tato Červená královna musela běžet, aby byla schopná zůstat na místě. Pokud by se chtěla dostat někam jinam, musela by běžet dvakrát tak rychle.

A přesně tahle na první pohled nesmyslná skutečnost dala vzniknout názvu evoluční teorie.

Teď trochu zpátky do historie. Dlouhé desítky let se věřilo, že organismy se evolučně vyvíjejí v reakci především na neživé „fyzikální“ podmínky na Zemi. A čím déle na této Zemi existují, tím lépe jsou přizpůsobeni životu ve svém prostředí a riziko jejich vyhynutí je tak výrazně nižší než riziko vyhynutí mladého druhu.

Během roku 1973 však badatel jménem Leigh Van Valen došel při studiu mořských fosilií k zajímavému objevu. Zjistil, že šance na přežití druhu se nezvyšují během jejich existence, ale že o vyhynutí rozhoduje především náhoda, což bylo v určitém rozporu s poznatky samotného Charlese Darwina.

Každý druh se snaží adaptovat na podmínky, v nichž žije. Ať už živé, nebo neživé. Jenže jak se vyvíjí, okolní „živé“ podmínky se vyvíjejí společně s ním a adaptují se na změny daného druhu. Boj o přežití se tak vlastně nikdy nezmírní. Čím více a rychleji se druh adaptuje, tím více a rychleji se na jeho změny adaptují okolní organismy. A tím se vracíme k efektu Červené královny. Druh „běží“ závod o své přežití, ale s ním běží i všichni ostatní. Paradoxně tak zůstává ve stále stejné pozici. Aby si polepšil, musel by běžet rychleji než ostatní - jenže ti by se stejně opět přizpůsobili. Cílová páska v nedohlednu.

„Na počátku byla jemná a křehká bylinka, kterou občas někdo sežral; na konci je trnitá a jedovatá obluda, kterou také občas někdo sežere.“ (Jan Zrzavý, David Storch, Stanislav Mihulka)

Platným zjištěním tedy zůstává, že abiotické (neživé, fyzikální) faktory jen málokdy zabíjejí organismy. Mnohem větším nepřítelem každého druhu je jiný živý organismus - paraziti, predátoři, konkurenti.

Když to vztáhneme na člověka a jeho historii, určitě se najde mnoho okamžiků, kdy došlo k úmrtí či vyhynutí celé skupiny vlivem fyzikálních faktorů - stáří, výbuch sopky, smrtelné nehody, utonutí, hlad… Ale co člověka kosilo nejvíce? Predátoři, jiní lidé a zejména parazité, bakterie a další mikroorganismy, které leckdy ani nevidíme, ale o to více jsou pro nás nebezpečnější.

Jsou malí, je jich hodně a množí se bleskovou rychlostí. Například bakterie v našem trávicím ústrojí prožijí během lidského života šestkrát více generací, než kolik jich lidé prožili od dob, kdy se odtrhli od lidoopů.

Vítejte ve světě Červené královny, kde nikdo nikdy nezvítězí, nikdo nikoho neporazí a kdy se nikdo nemůže ani na chvíli zastavit, pokud chce přežít.

V článku bylo čerpáno z následujících zdrojů:

Červená královna, Matt Ridley, Portál, 2007

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz