Fenn schoval poklad do hor a dal lidem indicie. Několik jich při hledání zemřelo, našel ho student

Pro jedny byl Forrest Fenn dobrodruh starého „střihu“, pro jiné excentrický milionář, pro další obchodník s minulostí, který se pohyboval až příliš blízko šedé zóny. Narodil se v roce 1930 v Texasu, později sloužil v americkém letectvu a ve Vietnamu nalétal stovky bojových misí; podle vzpomínek a nekrologů byl dokonce dvakrát sestřelen. Po službě v armádě se přesunul do Santa Fe, kde se z něj stal úspěšný obchodník s uměním, starožitnostmi a artefakty. Vytvořil si pověst muže, který umí prodávat nejen předměty, ale i atmosféru kolem nich - kus Divokého západu, kus jihozápadní mytologie, kus dávné Ameriky.

Santa Fe mu sedělo. Je to město, kde se obchod s uměním, sběratelství, romantika pouště a vyprávění o dávných kulturách přirozeně potkávají. Fenn v tom prostředí uměl chodit. Nebyl to učenec zavřený v archivu, ale člověk, který miloval efekt, historky a dojem výjimečnosti. Právě proto kolem sebe časem vybudoval téměř legendu. Jenže u podobných postav bývá pravidlem, že čím barvitější obraz si člověk namaluje, tím víc přitahuje i pochybnosti. V roce 2009 jeho dům prohledávali federální vyšetřovatelé v souvislosti s širším případem nelegálně získaných artefaktů z oblasti Four Corners. Fenn nakonec obviněn nebyl, ale jeho jméno se s tím případem spojovalo dál. Když se později rozjela honba za pokladem, i tohle hrálo roli: část veřejnosti v něm viděla charismatického vypravěče, část člověka, který se celý život pohyboval na hraně mezi skutečností a vlastním mýtem.

Fennův slavný poklad nevznikl jako reklamní trik během jednoho odpoledne. Sám jeho původ spojoval s těžkým obdobím, kdy mu byla koncem osmdesátých let diagnostikována rakovina a on se musel vážně zabývat vlastní smrtí. V té době prý nosil v hlavě představu, že odejde do hor s bronzovou schránkou plnou cenností a tam svůj život uzavře po svém. Léčba ale zabrala, smrt nepřišla a z původně temné osobní úvahy zbyl zvláštní nápad: když už neodejde společně s pokladem, mohl by ho aspoň schovat a zanechat po sobě hádanku. Ne jako dědictví pro rodinu, ale jako výzvu. Jako příběh, který přiměje cizí lidi zvednout se od stolu a vyrazit ven.

V roce 2010 vydal vzpomínkovou knihu The Thrill of the Chase, a právě do ní vložil báseň s devíti indiciemi. Současně tvrdil, že už dříve ukryl v oblasti Skalistých hor bronzovou truhlu naplněnou zlatými mincemi, nugety, šperky a dalšími cennostmi. Hodnota se v médiích často pohybovala kolem jednoho až dvou milionů dolarů. Fenn navíc opakovaně zdůrazňoval, že poklad není schovaný v domě, v dole ani v nějakém extrémně nebezpečném místě, a že by k němu teoreticky mohl dojít i člověk, který není vrcholový dobrodruh. To celé znělo tak lákavě, že se z literární hříčky během chvíle stala mezinárodní posedlost.

Jádrem celé věci byla právě ta báseň. Ne dlouhá, ne složitě formálně vystavěná, ale dostatečně nejednoznačná na to, aby ji tisíce lidí četly stále dokola a pokaždé v ní viděly něco jiného. Její začátek zněl „As I have gone alone in there / And with my treasures bold…“ Zbytek textu pak pracuje s indiciemi jako „Begin it where warm waters halt“ nebo „Put in below the home of Brown“ a právě v tom byl háček. Znělo to konkrétně, ale ne dost konkrétně. Člověk měl pocit, že když se bude dívat dost pozorně, rozluští to. Jenže úplně stejný pocit měly desetitisíce dalších.

A právě v tom byla Fennova síla. Nepřipravil klasickou soutěž s pravidly, mapou a jasným zadáním. Vytvořil něco mnohem mocnějšího: prostor pro projekci. Každý si do básně mohl vložit vlastní zkušenost, vlastní znalost geografie, vlastní intuici. Někdo v ní viděl Yellowstone, jiný Nové Mexiko, další Wyoming nebo Colorado. Rozbíraly se říční soutoky, termální prameny, staré názvy míst, historické souvislosti i slovní hříčky. Internet se zaplnil fóry, blogy a videi, v nichž lidé působili zároveň směšně i dojemně: dospělí, vzdělaní, často velmi racionální lidé najednou celé měsíce nebo roky věnovali tomu, aby pochopili pár veršů od starého obchodníka z Santa Fe.

Na začátku to celé mohlo působit skoro nevinně. Rodinné výlety, výpravy do přírody, sdílené nadšení, hra na moderní hledače pokladů. Jenže u velkých kolektivních obsesí bývá problém v tom, že už dávno nejde jen o věc samotnou. Nejde o truhlu. Nejde ani o zlato. Jde o pocit, že právě vy jste ten, kdo prohlédl to, co ostatním uniklo. A jakmile tenhle pocit zesílí, člověk začne přehlížet hranice. U Fennova pokladu to bylo vidět velmi rychle. Lidé vyráželi do hor bez dostatečné výbavy, prohledávali odlehlé oblasti, riskovali u řek a v prudkém terénu. Někteří se dostávali i na chráněná nebo historicky citlivá místa. V Yellowstone byl dokonce obviněn muž, který tvrdil, že poklad hledal, z poškozování archeologických zdrojů a hřbitova.

Nejtemnější kapitolu celé honby ale představují úmrtí. Podle zdrojů zemřelo při hledání nejméně pět lidí. To už nebyla jen zajímavost pro víkendové magazíny, ale vážná otázka: kde už končí dobrodružná romantika a začíná odpovědnost? Rodiny obětí i některé úřady vyzývaly Fenna, aby pátrání ukončil. On to dlouho odmítal. Z jeho pohledu byla vina na jednotlivcích, kteří podcenili situaci. Z pohledu kritiků ale nesl část odpovědnosti i on, protože vytvořil silně motivační příběh, v němž lidé mohli snadno uvěřit, že velká odměna čeká jen kousek za další zatáčkou, za dalším brodem, za další skálou. Tahle výtka se s jeho jménem táhne dodnes.

Na té otázce je záludné právě to, že jednoduchá odpověď neexistuje. Forrest Fenn opakoval, že poklad neschoval na místě, kde by člověk musel šplhat po útesech nebo slaňovat do roklí. Tvrdil také, že hledání mělo lidi dostat do přírody a dát jim dobrodružství, ne je zabít. Mnoha lidem se to skutečně stalo: vyrazili s dětmi, objevili kus amerického západu, zažili něco, co by bez téhle hry nikdy nezažili. Jenže současně platí, že Fenn velmi dobře rozuměl síle příběhu. Nebyl naivní dědeček, který náhodou spustil lavinu. Byl to zkušený vypravěč a obchodník, který věděl, jak funguje touha, tajemství a slib výjimečnosti. A právě proto se dnes dá jeho odkaz chápat dvojím způsobem. Jako inspirace i jako varování.

Možná právě to vysvětluje, proč ten příběh tolik drží pohromadě i po letech. Není to čistá pohádka ani čistý podvod. Není to hrdinská sága, ale ani prostá manipulace. Je to zvláštní směs amerického individualismu, kultu dobrodružství, literární hádanky a velmi lidské slabosti uvěřit, že někde venku čeká odměna právě na nás. Fenn nevymyslel jen poklad. Vymyslel mechanismus, který lidem dovolil stát se hrdiny ve vlastním filmu. A některé to pohltilo víc, než si uměli připustit.

Konec přišel v červnu 2020. Fenn tehdy oznámil, že truhla byla nalezena a že ji našel muž z východní části Spojených států. Zpočátku jméno nezveřejnil, což okamžitě rozjelo novou vlnu podezření. Po tolika letech spekulací si mnoho lidí nedokázalo připustit, že je prostě konec. Někteří tvrdili, že šlo o podvod, jiní měli za to, že Fenn poklad přesunul, další věřili, že řešení nebylo férové. Později bylo potvrzeno, že nálezcem byl Jack Stuef, tehdy student medicíny a dřívější novinář, a že poklad byl nalezen ve Wyomingu. Přesné místo však zveřejněno nebylo. Stuef později vysvětloval, že to považoval za respekt k Fennovu přání a také za způsob, jak zabránit dalším problémům v terénu.

Tím se ale spor neuzavřel. Naopak. Objevily se žaloby a obvinění, že poklad mohl být přemístěn nebo že někdo měl neoprávněnou výhodu. U soudů se sice nic takového neprokázalo, ale ukázalo se, jak hluboko se celá hra lidem zaryla pod kůži. Tohle už nebyla veselá historka o schované truhle. Bylo to deset let investic emocí, času, peněz, někdy i identity. Pro některé hledače nešlo o prohranou soutěž. Měli pocit, že jim byl odebrán kus života, do kterého už vložili příliš mnoho. Když pak v září 2020 Fenn ve věku devadesáti let zemřel, příběh se symbolicky uzavřel. Jen ne tak čistě, jak si možná představoval.

Kdyby člověk chtěl být cynický, řekl by, že po sobě nechal starý obchodník další dobře prodaný příběh. A nebyla by to úplná lež. Jenže ani to není celé. Fenn skutečně dokázal něco mimořádného: v době, kdy už je většina tajemství vygooglitelná během pár sekund, vytvořil záhadu, která tisíce lidí vytáhla z domu a donutila je přemýšlet, číst, pochybovat a hledat. To se nepovede jen tak někomu. Zároveň ale ten stejný příběh ukázal, jak snadno se z dobrodružství může stát posedlost a jak nebezpečná je představa, že velká odměna čeká jen na toho, kdo ignoruje varovné signály o trochu déle než ostatní.

Forrest Fenn tedy po sobě nezanechal jen poklad a báseň. Zanechal model moderní legendy. Něco mezi hrou, marketingem, mytologií a sociálním experimentem. A příběh fungoval. Lidé v něm viděli mnohem víc. Viděli možnost, že svět ještě není úplně vysvětlený. Že někde pořád může čekat tajemství, které neodhalí algoritmus, ale člověk s mapou, trpělivostí a vírou, že tentokrát to vyjde právě jemu. A to je, navzdory všemu temnému, na Fennově příběhu nejpřitažlivější i nejnebezpečnější zároveň.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://sfreporter.com/coverstories/legend-fenn-s-gold

https://www.cbsnews.com/news/forrest-fenn-treasure-five-deaths-48-hours

https://poets.org/poem/thrill-chase

https://allthatsinteresting.com/forrest-fenn-treasure

https://apnews.com/article/f91de7b9468875157354596e415770f3

https://story.californiasunday.com/the-everlasting-forrest-fenn

https://www.theguardian.com/us-news/2020/sep/16/buried-treasure-forrest-fenn-rockies

https://www.theguardian.com/environment/2020/sep/08/forrest-fenn-hidden-treasure-rocky-mountains-dies