Fotografie, která obletěla svět. Sadie Phifer bylo pouhých devět. Místo dětství pracovala v továrně

Malá dívka stojící v textilní továrně mezi stroji, tak drobná, že vedle železa a řemenů skoro mizí. Tento snímek pořídil 30. listopadu 1908 Lewis Wickes Hine pro National Child Labor Committee a jeho popisek je strohý až krutý: Sadie Pfeifer, vysoká 48 palců, pracuje už půl roku; jedna z mnoha malých dětí pracujících v Lancaster Cotton Mills v Jižní Karolíně. V tom jediném popisku je vlastně obsažené celé její dětství: byla malá, byla dítě, a přesto už měla za sebou měsíce práce v továrně.

Na té fotografii je cosi, co člověka zarazí i po více než sto letech. Nejen to, že je Sadie malá. Spíš to, že na ní není nic slavnostního ani výjimečného. Není zachycená jako hrdinka, ani jako melodramatická oběť. Prostě tam stojí, jako by to byl normální den. A to je na tom možná nejhorší. Nebyl to výjimečný okamžik, ale obyčejný pracovní den malého dítěte v prostředí, kde podobných dětí byly stovky. Hine sám Lancaster Cotton Mills označil za jedno z nejhorších míst, jaká pro dětskou práci našel, a současně zaznamenal i místní školu pro děti z továrního osídlení, kam ze širokého okruhu „mill village“ chodila jen část dětí (mill villages = zvláštní typ dělnických osad, které vznikaly hlavně na jihu USA koncem 19. a začátkem 20. století kolem textilních továren).

Sadie nebyla slavná osobnost, dcera podnikatele ani dítě, které by po zveřejnění fotografie vstoupilo do dějin a stalo se celebritou. Byla to holka z chudé rodiny z jihu Spojených států. Podle genealogického dohledání Joea Manninga se narodila jako Sadie Phifer, v některých záznamech se objevuje i jako Sarah, v Severní Karolíně, pravděpodobně v březnu 1899; její úmrtní list však uvádí datum 31. března 1900. Už tahle drobná nejistota něco vypovídá o světě, z něhož pocházela. V rodinách na dně společnosti tehdy často neexistovala přesnost, jakou dnes považujeme za samozřejmou. Datum narození, věk i jméno se v různých dokumentech rozcházely, protože život chudých lidí po sobě nezanechával pečlivě vedenou stopu.

Její rodiče byli Caswell Thomas Phifer a Nancy Emerline Childers Phiferovi, oba původem ze Severní Karolíny. Otec pracoval jako námezdní zemědělský dělník a rodina žila v Anson County. Už to samo znamenalo velmi křehkou existenci. Taková práce nebyla cestou vzhůru, ale spíš způsobem, jak zůstat těsně nad nouzí. Podle Manningovy rekonstrukce měli nejméně osm dětí, ale v roce 1900 byly naživu jen čtyři. Sadie byla nejmladší. Ještě než se vůbec dostala do věku, kdy by člověk čekal hru, školu a nějaký pocit bezpečí, vyrůstala v prostředí, kde se smrt sourozenců, nejisté živobytí a stěhování za prací braly skoro jako součást běžného života.

To je důležité i pro pochopení jejího pozdějšího osudu. Dětská práce v amerických textilkách nevznikala jen z krutosti jednotlivců, i když i té bylo dost. Vznikala i z bídy, která rodiny tlačila do kouta. Podle studie U.S. Bureau of Labor Statistics pracovalo roku 1900 v jižanských textilkách asi 25 000 dětí mladších šestnácti let a do roku 1904 se celkový počet dětských pracovníků zvýšil na 50 000, z toho 20 000 bylo mladších dvanácti let. Provoz mlýnů a textilek stál na rodinném pracovním systému: otec, matka i děti vydělávali společně, protože jeden plat často nestačil. Tzv. mill villages navíc vytvářely uzavřený svět, v němž továrna poskytovala práci, bydlení, obchod i někdy školu, takže rodina byla na zaměstnavateli závislá téměř ve všem.

Když Hine Sadie fotografoval, bylo jí zhruba devět let, možná o něco méně nebo více podle toho, který údaj o narození budeme brát jako platný. Jisté však je, že byla stále dítě. Jisté je i to, že tou dobou už půl roku pracovala ve fabrice Lancaster Cotton Mills v Lancasteru v Jižní Karolíně. To znamená, že do pracovního světa vstoupila ve věku, kdy dnešní děti teprve zvládají první třídy školy, učí se násobilku a řeší, s kým si o přestávce sednou. U Sadie už v tom věku nešlo o dětské starosti. Šlo o směny, hluk, únavu a kázeň továrního provozu.

Fotografie je známá, ale samotná práce dítěte v textilce se dnes často redukuje jen na ten vizuální šok. Ve skutečnosti šlo o každodenní fyzickou i nervovou zátěž. Národní archiv USA ve výukových materiálech k Hineovým fotografiím připomíná, že dětská práce v průmyslu vedla k podváze, zakrnělému růstu, zakřivení páteře, nemocem spojeným s pracovním prostředím a k vysoké úrazovosti způsobené únavou a dlouhými hodinami. U dětí pracujících v bavlnářských a textilních provozech se zmiňují i dechové potíže a choroby spojené s prachem a prostředím uvnitř továren.

Už tehdy bylo kritikům systému jasné, že nejde jen o to, že děti pracují. Šlo i o to, co jim ta práce bere. Národní archiv výslovně píše, že dlouhé hodiny děti připravovaly o vzdělání a odsuzovaly je k budoucnosti spojené s negramotností, chudobou a pokračující bídou. Manningova rekonstrukce uvádí, že v roce 1910 už žila rodina poblíž Lancaster Mills v části mill village zvané Gills Creek, Sadie pracovala jako tzv. spinnerka (obsluha strojů vyrábějících nitě z bavlny) a do školy nechodila. Jinými slovy: z dívky, která měla být žákyní, se stala pracovní síla.

Kdo si dnes představí „domov“, většinou si vybaví oddělený prostor od práce. U rodin, jako byla ta Sadie, to často neplatilo. Mill village, tedy dělnická osada okolo továrny, nebyla jen čtvrtí. Byl to uzavřený systém. Továrna dávala práci, pronajímala domy, provozovala obchod a do velké míry určovala i rytmus každodenního života. U.S. Bureau of Labor Statistics uvádí, že právě v těchto komunitách se zadlužení rodin prohlubovalo i tím, že po odečtení nájmu a nákupů ve firemním obchodě často nezůstávalo skoro nic. Velké rodiny byly pro podniky výhodné, protože znamenaly víc pracovních rukou. Dítě tak nebylo jen členem domácnosti, ale také budoucím nebo rovnou současným „výdělečným nástrojem“.

To samozřejmě neznamená, že rodiče své děti neměli rádi. Ale ani sebevětší láska sama neuhradí nájem a nenakrmí celou domácnost. Majitelé textilek navíc využívali argument, že děti rodinu vlastně zachraňují. BLS cituje i slova jiho­karolínského továrníka Lewise W. Parkera, podle něhož se dospělí farmáři měnili v textilkách jen v nešikovné a pomalé zaměstnance, zatímco děti se stávaly zručnými pracovníky a někdy vydělávaly i víc než jejich otcové. Je to mrazivé čtení, zvláště pro člověka dnešní doby: dítě tehdy nebyl někdo, kdo má vyrůst, ale někdo, kdo má co nejdřív živit rodinu. A právě v takovém světě Sadie vyrůstala.

Na jihu USA to navíc nebyl okrajový jev. NCpedia připomíná, že kolem roku 1900 tvořily děti ve věku 10 až 16 let zhruba čtvrtinu všech pracovníků v jižanských mlýnech a pracovaly i ještě mladší. V Severní Karolíně zaměstnávaly tamní textilky podle sčítání lidu víc dětí mezi 10 a 15 lety než kterýkoli jiný textilní sektor v zemi; polovina dětí z z chudinských rodin žijících v dělnických osadách byla negramotná. Zákony byly slabé a špatně vynutitelné. V roce 1903 sice Severní Karolína formálně zakázala práci dětem mladším dvanácti let a stanovila maximálně 66 hodin týdně pro osoby mladší osmnácti let, ale bez pořádné kontroly se takové normy míjely účinkem. Sadieina fotografie tedy nezachycuje nějakou anomálii. Zachycuje tehdejší systém.

Pokud by někdo čekal, že po zveřejnění ikonické fotografie došlo k nějaké závratné změně a život Sadie se otočil o 180 stupňů, mýlil by se. Snímek jí s největší pravděpodobností nezměnil vůbec nic. Pro veřejnost se sice stala jednou z tváří boje proti dětské práci, ale její vlastní život pokračoval v téměř stejné trajektorii, po jaké by šel i bez Hineovy návštěvy. Podle Manninga žila rodina roku 1910 stále v okolí fabriky, otec pracoval jako picker a Sadie jako spinnerka. Škola zůstala stranou. Dětství se jí už nevrátilo.

V dospívání se provdala za Arthura Wallace Bushe. U přesného data existují drobné rozpory, ale jisté je, že se vzali mladí a že jejich společný život byl nadále svázán s textilním průmyslem. Když Arthur v roce 1917 narukoval do armády, žili v Danville ve Virginii, kde pracoval v obrovských Dan River Mills. Manning výslovně píše, že Sadie tam pravděpodobně pracovala také. Po jeho propuštění z armády se přesunuli do Rock Hill v Jižní Karolíně, kde oba pracovali v Rock Hill Cotton Factory, a později se objevují i v Gastonii v Severní Karolíně, v prostředí okolo slavného Loray Mill. Tedy znovu a znovu totéž: sice jiná adresa, ale stejný druh života.

To je na jejím osudu zvlášť smutné. Nejen, že začala příliš brzy, ale ani v dospělosti z toho kruhu v podstatě nevystoupila. Nestala se švadlenou s vlastním krámkem, neodešla na statek, neobjevuje se u ní nic, co by připomínalo jakýkoliv společenský vzestup. Z dítěte v továrně se stala dospělá žena v továrně. Fotografie pomohla reformátorům. Sadie samotné ale zřejmě nepřinesla vysvobození, jen posmrtnou známost.

Na otázku, jaká Sadie byla jako člověk, archiv odpovídá jen velmi zdrženlivě. Nemáme její dopisy, deníky ani rozhovory. Nemůžeme tedy poctivě tvrdit, co si myslela, čeho se bála nebo co si přála. Máme ale několik stop. Manning se po letech dostal k praneteři její sestry, Vicki Pilkeyové, která reprodukovala rodinné vzpomínky. Podle ní Sadiein synovec vyrůstal nějaký čas u Sadie a bral ji skoro jako starší sestru. Vicki si také pamatovala, že jí její otec říkal „Sadie“, protože sama mluvila a pohybovala se pomalu - stejně jako prý Sadie. Po všech těch tabulkách, sčítáních a pracovních seznamech se najednou objevil drobný rys člověka z masa a kostí: mluvila pomalu, pohybovala se pomalu, nebyla jen obrazem mezi stroji.

Pokud jde o vlastní rodinu, záznamy naznačují, že se Sadie a Arthur pohybovali mezi několika městy textilního jihu a nějakou dobu s nimi bydleli příbuzní. V roce 1930 s nimi žil ovdovělý otec a jedna ze sester, později se objevují v Bessemer City v Severní Karolíně. Ve sčítání z roku 1940 je u nich veden osmiletý William Bush. To je důležitá stopa, protože ukazuje, že pravděpodobně měli alespoň jedno dítě, syna Williama. Jenže zároveň Manning upozorňuje, že v Sadieině nekrologu z roku 1950 William uveden mezi pozůstalými není, a proto se domnívá, že mezi lety 1940 a 1950 zemřel. Jistotu tu nemáme, ale samotná absence jeho jména v nekrologu je výmluvná. I v jejím dospělém životě tedy mohla být přítomná další ztráta.

Osobní život se z jejích stop vyčíst téměř nedá. Nevíme, jestli měla blízké přítelkyně, jestli chodila do kostela, jestli ráda zpívala nebo četla, jestli se uměla smát hlasitě, nebo byla spíš tichá. Co ale víme, je to, že její život určovala především práce a přesuny za prací. Lidé jako Sadie často skončili v zapomnění, jen s několika úředními stopami o jejich životě, ale přitom právě na takových životech stála průmyslová Amerika první poloviny 20. století.

Pokud se Sadie s něčím potýkala, pak s chudobou. Chudoba u Sadie však neznamenala jen málo peněz. Znamenala předčasnou práci, omezené vzdělání, závislost na továrním systému, pravděpodobnou únavu po celý život a zúžený okruh možností. Když Národní archiv píše, že dětská práce děti připravovala o vzdělání a tlačila je do budoucnosti spojené s bídou a negramotností, je to přesně ten vzorec, který prožila i Sadie.

Potýkala se i s těžkou fyzickou prací v prostředí, které lidské tělo rychle opotřebovávalo. V rodinné vzpomínce, kterou zaznamenal Manning, zazní jednoduchá věta: „Pracovala celý život v bavlnářských továrnách, a to tě zestárne.“ To není žádná teorie. Jen zkušenost lidí, kteří takový život znali zevnitř. A když ji spojíme s obecnými údaji o zdravotních následcích dětské a tovární práce, dává to smysl. Takový život člověka příliš neformuje, spíš jen obrušuje.

Dalším problémem byla nejistota. Rodina se stěhovala podle toho, kde byla práce. Danville, Rock Hill, Gastonia, Bessemer City, Batesburg-Leesville. V každém z těch míst člověk mohl najít výdělek, ale málokdy klid. Není těžké si představit, jak takový život vypadal: přivyknout si novému domu, nové směně, novému rytmu města, a přitom vlastně žít pořád stejně. Přesuny mezi dělnickými osadami navíc odpovídají širšímu vzorci, který historici popisují pro jižanský textilní svět - rodiny putovaly za prací v rámci propojeného pásu textilek a osad u fabrik, místo aby si budovaly stabilní nezávislou existenci mimo ně.

Sadie Phifer Bush zemřela 3. července 1950 na cerebrální hemoragii, tedy na krvácení do mozku, ve věku jednapadesáti let. Zemřela v Aiken County v Jižní Karolíně, bydlela tehdy s manželem v nedalekém Batesburgu v Lexington County a byla pohřbena na hřbitově Mt. Ebal Cemetery v Aiken County. Sadie tak zemřela poměrně mladá. Ne ve věku, který bychom označili za „stáří“, ale ve věku, kdy už za ní byl celý život tvrdé práce a kdy tělo zřejmě neslo větší zátěž, než bylo schopné dlouhodobě unést.

Nekrolog uváděl mezi pozůstalými manžela a neteř, nikoli syna. I to podporuje domněnku, že William mezitím zemřel, i když přesný důkaz o jeho osudu Manning nenašel. Arthur ji přežil o jedenáct let, znovu se oženil a zemřel v roce 1961. Sadie po sobě nezanechala rozsáhlou rodovou linii ani paměti, z nichž by se dalo něco vyčíst. Jako by její život, přes všechnu tvrdost a námahu, po sobě nechal jen několik administrativních záznamů, pár vzpomínek příbuzných a jednu slavnou fotografii.

Na Sadie je snadné nahlížet jen jako na symbol dětské práce. O jejím životě toho totiž víme jen velmi málo. Narodila se do bídy. Vyrůstala v rodině, kde práce nebyla volba, ale nutnost. Už jako malá holka stála u spřádacích strojů. Neunikla tomu ani v dospělosti. Vdala se, stěhovala se za textilkami, zřejmě vychovala aspoň jedno dítě, nesla s sebou rodinné vazby i ztráty, a nakonec zemřela poměrně mladá. Žádný životní příběh, který by nás na první dobrou něčím zaujal. Byl to příběh člověka, kterému doba nedala prostor stát se někým jiným. Respektive stát se skutečně sám sebou.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://morningsonmaplestreet.com/2014/12/29/sadie-phifer/

https://www.archives.gov/education/lessons/hine-photos

https://www.bls.gov/opub/mlr/2017/article/history-of-child-labor-in-the-united-states-part-1.htm

https://www.ncpedia.org/child-labor