Francouzský samuraj - Jules Brunet dezertoval, aby bojoval po boku samurajů proti jednotkám císaře

Když se dnes řekne „poslední samuraj“, většině lidí se vybaví Tom Cruise. Jenže skutečnost někdy nabídne příběhy, které znějí skoro stejně neuvěřitelně jako film, a přesto se opravdu staly. Jules Brunet žádný filmový samuraj nebyl. Nebyl to ani dobrodruh, který by sám zachraňoval mizící svět starého Japonska. Ve skutečnosti šlo o francouzského dělostřeleckého důstojníka, schopného a dobře vycvičeného vojáka své doby, který do Japonska přijel pracovně jako instruktor. Jenže pak přišla chvíle, kdy měl nastoupit na loď a vrátit se domů. A on to neudělal. Zůstal. A ve chvíli, kdy se Japonsko kymácelo mezi starým pořádkem a novou érou, se postavil na stranu těch, kteří nakonec prohráli.

Právě tím je jeho osud tak zajímavý. Není to jen dobrodružný příběh, i když by se tak dal skoro vyprávět. A není to ani suchá kapitola z politických dějin, jeden z mnoha případů evropského vojáka v cizí zemi. U Bruneta se tohle všechno zvláštním způsobem propojilo. Do Japonska nepřijel jako dobrodruh ani jako člověk, který by toužil po slávě. Poslala ho tam Francie, aby pomohl modernizovat armádu šógunátu Tokugawa. Měl splnit služební úkol a zase odjet. Jenže mezitím se ocitl přímo uprostřed převratu, občanské války a rozpadu světa, ke kterému si stihl vytvořit vztah. A právě v tu chvíli už pro něj zřejmě nebylo tak jednoduché otočit se zády a odplout pryč.

Tokugawský šógunát vládl zemi po víc než dvě a půl století. Císař sice existoval, ale skutečnou moc držel šógun a jeho aparát. To se začalo měnit v polovině 19. století, kdy na Japonsko stále silněji tlačily západní mocnosti. Země, která byla dlouho relativně uzavřená, najednou čelila otázce, jestli se otevře světu, přezbrojí, přestaví stát a pustí k moci nové elity, nebo jestli se pokusí starý pořádek udržet. Výsledkem nebyla pokojná, čistá a elegantní proměna, jak se někdy líčí. Byl to mocenský střet, z něhož vzešla takzvaná reformace Meidži. Britannica ji popisuje jako převrat, který zrušil feudální systém vlády a obnovil císařský režim. V praxi to ale znamenalo i občanskou válku mezi stoupenci šógunátu a silami jednajícími jménem císařského dvora.

Brunet se narodil 2. ledna 1838 ve francouzském Belfortu. Nebyl to žádný náhodný dobrodruh z ulice, ale člověk s kvalitním vojenským vzděláním. Sloužil u dělostřelectva, což tehdy znamenalo obor pro technicky zdatné důstojníky, kteří museli rozumět výpočtům, logistice, organizaci palby i pohybu materiálu. Před Japonskem se zúčastnil francouzské intervence v Mexiku, tedy dalšího konfliktu, v němž se evropská mocnost snažila vnutit své zájmy daleko od domova. Tam na sebe upozornil natolik, že byl později vybrán do francouzské vojenské mise pro Japonsko. Když bylo rozhodnuto vyslat do země skupinu poradců, kteří měli pomoci modernizovat armádu šóguna Tokugawy Jošinobua, patřil Brunet mezi hlavní volby pro dělostřeleckou část mise. Do Japonska dorazila tato francouzská mise v lednu 1867.

Brunet nepřijel učit „samuraje se šavlemi“, jak by si to člověk možná představil. Francouzská mise měla za úkol podílet se právě na modernizaci ozbrojených sil šógunátu. Šlo o výcvik, organizaci, zavádění západních metod a budování jednotek, které by obstály v moderní válce. Jednou z klíčových formací byla jednotka Denshútai, elitní sbor šógunátových vojsk cvičený podle francouzských zásad. Tedy ne střet „zaostalého Východu“ s „pokrokovým Západem“, ale spíš zápas o to, kdo bude moderní Japonsko formovat a pod jakou politickou autoritou. I šógunát se chtěl modernizovat. Jen už to dělal pozdě a pod obrovským tlakem.

Během roku 1867 se však situace v Japonsku rychle vyhrotila. Poslední šógun Tokugawa Jošinobu se sice vzdal části pravomocí, ale tím spor neskončil. Naopak. V lednu 1868 vypukla válka Bošin, občanský konflikt mezi silami věrnými šógunátu a koalicí, která jednala ve jménu císaře Meidži. Jedním z prvních zásadních střetů byla bitva u Toby a Fušimi. Tam utrpěly šógunátové síly těžkou porážku. Právě v tomto období už Brunet a další Francouzi nehráli roli nezúčastněných pozorovatelů. Někteří byli přímo v poli se silami šógunátu a na vlastní oči viděli, že se režim, kterému přijeli pomáhat, hroutí rychleji, než kdokoli čekal.

Nově se prosazující císařská vláda pak nařídila, aby francouzská mise zemi opustila. V tom nebylo nic překvapivého. Cizí mocnosti měly zůstat neutrální a Francie nemohla oficiálně dál podporovat poraženou stranu. Většina členů mise se skutečně připravila k odjezdu. Jenže Brunet se rozhodl jinak. V říjnu 1868 podal rezignaci na službu ve francouzské armádě a oznámil, že zůstává v Japonsku. V dopise ministrovi války se výslovně vzdal hodnosti a práv, které měl jako důstojník francouzské armády. V dalším dopise Napoleonovi III. vysvětloval, že hodlá pokračovat po boku severní aliance, tedy sil, které zůstaly věrné šógunátu a které považoval za profrancouzské. To je jedna z nejpozoruhodnějších částí celého příběhu, protože nejde o pozdější ústní legendu, ale o krok, který Brunet sám zdokumentoval.

Proč to udělal? Těžko říct. S jistotou víme, že zůstal dobrovolně. Nevíme ale, co přesně v něm převážilo. Část historiků zdůrazňuje loajalitu ke studentům a japonským velitelům, s nimiž pracoval. Jiní v tom vidí profesní čest: vycvičil vojáky a nechtěl je v rozhodující chvíli opustit. Nabízí se i politická rovina, protože Brunet ve svých dopisech naznačoval, že severní stranu považuje za sílu nakloněnou Francii. Mohlo v tom být i osobní přesvědčení, že konflikt ještě není rozhodnutý a že šógunátové síly mohou na severu vytvořit protiváhu císařské moci. S největší pravděpodobností to byla směs profesionální loajality, politického úsudku a osobní odvahy, možná i tvrdohlavosti.

Po pádu Eda, dnešního Tokia, ustoupily zbytky šógunátových sil na sever. Klíčovou postavou se stal admirál Enomoto Takeaki, poslední významný velitel, který se odmítal vzdát. S ním Brunet odešel nejprve do severního Japonska a poté na ostrov Ezo, dnešní Hokkaidó. Právě tam se pokusili poražení vytvořit nový politický útvar, takzvanou Republiku Ezo. Britannica připomíná, že Enomoto byl posledním významným stoupencem Tokugawů, který kapituloval, a republika na Ezu představovala krátkou, ale mimořádnou epizodu na konci války. Nebyla to republika v moderním demokratickém smyslu, jak si to slovo spojujeme dnes, ale byla to zvláštní směs japonské samurajské hierarchie a západních institucionálních inspirací.

Brunet zde nehrál roli pouhého cizince přihlížejícího z povzdálí. Podílel se na organizaci obrany a na vojenském uspořádání sil Republiky Ezo. Podle dostupných zdrojů se stal faktickým ministrem zahraničí tohoto krátkodobého režimu a měl významné slovo při budování armády podle francouzských zásad. Japonské oddíly byly reorganizovány, posilovala se obrana a využívala se pevnost Gorjókaku u Hakodate, jejíž hvězdicovitý půdorys vycházel z evropských fortifikačních vzorů. Brunet tedy nebyl symbolem „starého samurajského světa“ proti moderně. Naopak. Sám byl nositelem vojenské modernizace. Jen se rozhodl, že touto modernizací bude dál sloužit poražené straně.

To je mimochodem jeden z důvodů, proč je jeho osud tak zajímavý. Modernizace Japonska se někdy vypráví jako přímočará cesta: staré Japonsko reprezentují samurajové, nové Japonsko císařský stát se západní technikou. Jenže skutečnost byla zamotanější. Samurajové stáli na obou stranách konfliktu. Moderní výzbroj i výcvik používali jak stoupenci císaře, tak část sil šógunátu. A Brunet coby evropský důstojník se neocitl na straně „tradice proti pokroku“, nýbrž na straně jedné verze japonské budoucnosti, která nakonec prohrála.

Rozhodující střety se pak přesunuly na Hokkaidó, kde proběhla závěrečná fáze Bošinské války. Císařské jednotky postupovaly proti posledním zbytkům odporu a od prosince 1868 do jara 1869 se boj soustředil kolem Hakodate. Síly Republiky Ezo byly početně i materiálně slabší a nakonec podlehly. Boje vyvrcholily v květnu 1869 bitvou o Hakodate, po níž se odpor zhroutil. Brunet v tomto závěrečném období zůstal se svými spojenci až do konce. Mohl se pokusit zmizet dřív, vyvázat, zachránit si kůži. Neudělal to. Zůstal s poraženými i ve chvíli, kdy už bylo skoro jasné, že nemohou uspět.

Brunet sice udělal krok, který mohl vypadat jako kariérní sebevražda, ale jeho život tím neskončil. Po porážce se dostal zpět pod ochranu francouzských autorit a vrátil se do vlasti. Člověk by čekal exemplární trest. Jenže tomu bylo spíš naopak. Brunet pokračoval ve vojenské kariéře, bojoval později ve francouzsko-pruské válce i během Pařížské komuny a postupně to dotáhl až na generála divize. Zemřel roku 1911. Muž, který v Japonsku otevřeně přešel na stranu poražených rebelů, nebyl navždy odepsán. Francouzský stát ho nakonec znovu přijal a dal mu šanci pokračovat.

Kdyby Brunetův příběh skončil popravou nebo doživotním vyhnanstvím, snadno by se z něj stal čistý mýtus nebo skvělý námět pro film. Jenže právě jeho návrat do normální kariéry ukazuje, že historická realita bývá méně melodramatická. Francie zjevně nechtěla z jeho případu dělat větší skandál, než byl nutný. Politické poměry se mezitím změnily, prioritu měly jiné konflikty a Brunet byl pořád schopný a zkušený důstojník. To ovšem neznamená, že jeho japonská epizoda byla bezvýznamná. Naopak. Udělala z něj výjimečnou postavu právě tím, že spojila dvě různé vojenské kultury a dvě krizová období 19. století: evropský imperialismus a japonskou občanskou válku.

V populární kultuře se dnes Jules Brunet nejčastěji připomíná jako jeden z inspiračních zdrojů pro postavu Nathana Algrena ve filmu Poslední samuraj. To spojení není úplně vymyšlené; i dostupné zdroje uvádějí, že Brunet patřil mezi historické předobrazy západního důstojníka, který se zaplete do japonského konfliktu na straně protivníků centralizovaného císařského režimu. Film však skutečné dějiny výrazně míchá a přesouvá. Děj filmu čerpá hlavně z pozdější satsumské vzpoury roku 1877 a z postavy Saigóa Takamoriho, zatímco Brunet bojoval už v Bošinské válce v letech 1868 až 1869 a byl Francouz, ne Američan. Mezi Brunetem a filmem tak existuje vztah, ale není to věrný přepis jeho života.

Bunet se do dějin nezapsal tím, že by velkolepě zvítězil. Proslul spíš tím, že prohrál na neobvyklém místě a neobvyklým způsobem. Historie je plná generálů, ministrů a císařů, kteří stáli na straně vítězů a přesto si je dnes skoro nikdo nevybaví. Brunet takovou moc nikdy neměl. Přesto si ho lidé pamatují, protože jeho osud v sobě nese zvláštní napětí mezi disciplínou a vzpourou. Byl vychovaný jako důstojník poslušný řádu, a přitom v rozhodující chvíli řád porušil. Přijel do Japonska učit moderní válku, ale nakonec se stal součástí posledního zoufalého odporu proti novému režimu.

Nejde jen o to, že jeden Francouz bojoval po boku samurajů. Zajímavější je, co to vypovídá o době, v níž žil. O století, kdy se staré režimy hroutily, armády se přezbrojovaly, státy se přepisovaly a jednotlivci někdy stáli mezi dvěma světy tak doslova, že si museli vybrat, na kterou loď nastoupí. Brunet si vybral špatnou z hlediska výsledku, ale silnou z hlediska osobního gesta.

Možná je v tom i důvod, proč je jeho příběh pořád atraktivní. Vítězové Meidži nakonec Japonsko skutečně přetvořili a otevřeli cestu k modernímu státu. Tokugawský tábor prohrál. Republika Ezo zanikla. Brunetova volba se ukázala jako slepá. Jenže lidsky je někdy působivější právě ten, kdo vsadí na věc, která nevypadá nadějně, a přesto u ní setrvá.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://allthatsinteresting.com/last-samurai-true-story-jules-brunet

https://en.wikipedia.org/wiki/Jules_Brunet

https://www.britannica.com/event/Meiji-Restoration

https://www.historyskills.com/classroom/year-8/jules-brunet

https://www.coffeeordie.com/article/jules-brunet

https://www.wearethemighty.com/articles/this-french-military-officer-was-the-real-life-last-samurai/