Harold Gillies: chirurg, jenž dal znetvořeným mužům druhou šanci

Jméno Harolda Gilliese dnes zná spíš málokdo. Vedle slavných vojevůdců, politiků nebo vynálezců, kteří se s válkami obvykle spojují, zůstává trochu stranou. Přitom právě on ovlivnil životy tisíců lidí a moderní medicínu změnil možná víc než řada mnohem známějších jmen.

Když se dnes řekne plastická chirurgie, většina lidí si vybaví hlavně estetické zákroky. U Gilliese to ale bylo úplně jinak. Jeho práce se nerodila v pohodlí ordinací, ale z válečné hrůzy. Z rozdrcených čelistí, roztrhaných tváří, z nosů a očnic zničených střepinami. Pomáhal mužům, kteří sice přežili bojiště, ale domů se vraceli tak těžce zranění, že se často báli podívat i sami na sebe.

Právě proto se o něm mluví jako o jednom z otců moderní plastické a rekonstrukční chirurgie. Nešlo mu jen o to, aby člověk přežil. Snažil se, aby jeho pacienti znovu mohli mluvit, jíst, dýchat, podívat se druhým do očí a vrátit se mezi lidi bez toho tísnivého pocitu, že z nich válka udělala cizince ve vlastním životě.

Harold Delf Gillies se narodil 17. června 1882 v Dunedinu na Novém Zélandu. Pocházel z rodiny, která nebyla bezvýznamná ani společensky, ani kulturně. Jeho otec Robert Gillies byl zeměměřič a krátce také člen novozélandské Sněmovny reprezentantů. Matka Emily Street byla příbuznou Edwarda Leara, známého anglického spisovatele a kreslíře. Otcovu přítomnost si ale Harold příliš neužil. Robert Gillies zemřel v roce 1886, pouhé dva dny před synovými čtvrtými narozeninami. Podobné rané ztráty často člověka formují víc, než se dá zpětně přesně změřit. Harold vyrůstal bez otce a část jeho budoucí houževnatosti možná pramenila právě z toho, že se musel opřít sám o sebe dřív než jiní.

Studoval na Whanganui Collegiate School, kde rozhodně neplatil za tichého knihomola zavřeného v učebnách. Naopak. Byl prefektem, hrál kriket a vynikal ve sportu obecně. Později se ukázalo, že právě sportovní průprava pro něj nebyla jen vedlejší epizodou mládí. U Gilliese se velmi zvláštním způsobem spojovala fyzická obratnost, soutěživost, disciplína a zároveň jistá lehkost, která mu dovolovala přemýšlet pružně a bez zbytečných zábran. To všechno se mu v chirurgii později hodilo. Nebyl typem lékaře, který slepě opakuje naučené postupy. Spíš patřil k těm, kdo se dokážou podívat na problém nově, i když tím riskují, že je budou ostatní považovat za podivíny.

Po škole odešel do Anglie a studoval medicínu na Gonville and Caius College v Cambridge. Ani tam nebyl nenápadnou postavou, která by jen tak proplouvala. Získal univerzitní ocenění ve veslování i v golfu a později hrál golf dokonce za Anglii. Už to samo o sobě ukazuje, že nešlo o odtažitého akademika, ale o mimořádně energickou osobnost, která si uměla získat respekt v různých prostředích. Po Cambridge absolvoval klinický výcvik v londýnské nemocnici St Bartholomew’s Hospital a v roce 1908 se kvalifikoval jako lékař. V roce 1910 získal titul FRCS a začal se specializovat na chirurgii ucha, nosu a krku. Může to znít překvapivě, ale Gillies se původně nevydal rovnou do oboru, který bychom dnes nazvali plastickou chirurgií. Ta jako samostatná specializace v podstatě totiž ještě ani pořádně neexistovala. Byl to ORL chirurg, kterého k novému oboru dotlačila realita války.

Na začátku jeho kariéry nic nenasvědčovalo tomu, že se jednou zapíše do dějin medicíny. Nebyl prezentován jako zázračné dítě vědy ani jako geniální revolucionář od prvních let praxe. A právě to dělá jeho život zajímavějším. Gillies nevstoupil do dějin proto, že si už ve dvaceti letech vysnil nový medicínský obor. Vstoupil do nich proto, že byl připravený, když do světa vtrhla katastrofa, na kterou medicína nebyla připravená vůbec.

Když vypukla první světová válka, přidal se Harold Gillies k Royal Army Medical Corps. V roce 1915 byl ve Francii a tam poprvé naplno uviděl, jak moderní průmyslová válka mění podobu lidských zranění. Do té doby bývala válečná poranění obličeje sice známá, ale zdaleka ne v takovém rozsahu a brutalitě. Zákopová válka, těžké dělostřelectvo, kulomety a střepiny způsobovaly zranění, jaká lékaři předchozích generací téměř neznali. Muži vykukovali nad okraje zákopů, a právě hlava a obličej se tak stávaly strašlivě zranitelnými. Střepiny trhaly maso, lámaly čelisti, vyrážely oči, ničily nosy, rty i lícní kosti. Někteří vojáci přežili jen proto, aby se probudili do světa, v němž už sotva mohli mluvit nebo jíst.

Gillies byl ve Francii silně ovlivněn francouzským chirurgem Hippolytem Morestinem, který se věnoval poraněním obličeje a čelistí. Právě tam si uvědomil, že nejde o okrajový problém, ale o úplně novou medicínskou výzvu. Nestačilo ránu jen uzavřít. Nestačilo člověka „zachránit“. Pokud se obličej po hrubém sešití stáhl do zjizvené grimasy, byl pacient odsouzen k dalšímu utrpení. Nemohl normálně fungovat a velmi často ztratil i chuť vrátit se do běžného života. Gillies pochopil něco, co tehdejší medicína často podceňovala: obličej není jen kus tkáně. Je to identita, společenská existence, možnost být mezi lidmi bez děsu a studu.

Po návratu do Anglie začal Gillies přesvědčovat armádní vedení, že zranění obličeje vyžadují zvláštní péči a zvláštní pracoviště. Nešlo to samo. Plastická chirurgie tehdy ještě neměla pevné postavení a mnozí ji nevnímali jako „pořádnou“ chirurgii. Jenže Gillies měl dvě výhody: viděl problém na vlastní oči a měl dost energie i autority, aby o něm dokázal přesvědčovat ostatní. Nejprve zřídil specializované oddělení v Cambridge Military Hospital v Aldershotu a dokonce rozesílal vlastní třídicí štítky na frontu, aby byli muži s poraněními obličeje posíláni přímo k němu. Už tady je vidět, že nebyl jen šikovný operatér. Uměl také organizovat péči jako systém.

V roce 1917 pak založil v Sidcupu The Queen’s Hospital, první nemocnici na světě, která byla určena výhradně pro léčbu obličejových poranění. To byl skutečně přelomový krok. V takové nemocnici bylo možné soustředit zkušenosti, dokumentaci, technické zázemí i personál, který se učil na podobných případech každý den. Nešlo už o jednotlivé improvizace rozeseté po různých nemocnicích, ale o skutečné centrum nového oboru. A právě tady se zrodila velká část postupů, které později ovlivnily rekonstrukční chirurgii po celém světě.

Když se dnes mluví o Gilliesovi, často se připomínají technické inovace. Jenže kdybychom u nich zůstali, příběh by byl neúplný. V Sidcupu totiž nepracoval s „případy“, ale s lidmi, kteří byli válkou vyvrženi z normálního života. Mnozí se báli dopisu od rodiny, báli se zrcadla, báli se návratu domů. Někteří nemohli polykat, jiní nemohli zavřít ústa nebo oči, další přišli o nos nebo o velkou část dolní čelisti. V takových chvílích chirurg neřešil jen ránu. Řešil budoucnost člověka. The Queen’s Hospital měl jediný velký cíl: obnovit obličej natolik, aby zraněný muž mohl znovu pokud možno normálně žít.

Gillies dobře chápal, že rekonstrukce obličeje nemůže být jednorázový zázrak. Šlo o dlouhý proces rozdělený do etap. Nejdřív bylo nutné vrátit zdravé tkáně na správná místa, pak řešit kostěný základ a teprve poté se doplňovaly chybějící části tkáně z jiných částí těla. Pacienti proto podstupovali řadu zákroků a jejich léčba trvala měsíce, někdy i roky. Dnes může takový přístup znít samozřejmě, ale tehdy šlo o novou filozofii. Gillies odmítal rychlé, hrubé a konečné řešení. Věděl, že obličej je potřeba stavět znovu opatrně, téměř jako architekt, který obnovuje zničenou budovu, a přitom musí myslet na nosnost, vzhled i funkci.

Jedním z nejdůležitějších Gilliesových přínosů bylo zdokonalení práce s kožními laloky, tedy s částmi kůže a podkoží, které zůstávají napojené na krevní zásobení a přesouvají se na místo defektu. V době, kdy se mnoho ran jen stahovalo a sešívalo bez ohledu na ztrátu tkáně, to byl zásadní pokrok. Gillies a jeho tým zjistili, že je nutné zachovat přísun krve, protože jedině tak má přenášená tkáň větší šanci přežít a přihojit se. Ještě důležitější pak bylo jeho zavedení takzvaného tubed pedicle, tedy trubicovitě sešitého kožního laloku. Když při operaci zjistil, že okraje laloku mají tendenci se kroutit a že napětí zvyšuje riziko infekce i selhání přenosu, rozhodl se je sešít do tvaru trubice. Tím se zlepšilo prokrvení i odolnost vůči infekci a bylo možné přenášet větší množství tkáně na větší vzdálenosti. Tahle metoda se stala jedním ze základů moderní rekonstrukční chirurgie.

Jenže Gillies nebyl důležitý jen tím, co „vymyslel rukama“. Byl důležitý i tím, jak přemýšlel. Uvědomoval si, že na obnovu obličeje nestačí samotný chirurg. Potřeboval zubaře, čelistní specialisty, anesteziology, techniky, kreslíře i výrobce modelů. Patřil mezi průkopníky multidisciplinárního přístupu. Když operoval obličej, chtěl mít po ruce i zubního chirurga. Zároveň podporoval anesteziology ve vývoji jiných postupů, protože při rozsáhlých operacích obličeje nebylo možné spoléhat na běžné maskové uspání. Dnes je týmová medicína samozřejmá, ale u Gilliese šlo o skutečnou inovaci. Věděl, že lidský obličej je příliš složitý na to, aby ho „vlastnil“ jediný obor.

Podle životopisných zdrojů prošlo do konce první světové války jeho rukama asi 11 tisíc pacientů. To číslo je samo o sobě ohromující, ale ještě víc vypovídá o rozsahu nové reality. Nešlo o pár výjimečných případů. Šlo o celou generaci mužů, které moderní válka těžce znetvořila. Gillies svým úsilím vytvořil systém, který na takovou katastrofu dokázal alespoň částečně odpovědět. Zároveň si uvědomoval, že uzdravení nekončí operací. V Sidcupu zavedl i výcvikové a pracovní programy, protože věděl, že těžce znetvoření muži budou mít po návratu obrovský problém najít práci a znovu si vybudovat život. To je na jeho přístupu možná jedna z nejsilnějších věcí. Neřešil jen chirurgický výkon. Řešil, co bude s pacientem potom.

Po válce Harold Gillies neskončil jako člověk, který udělal, co bylo potřeba, a tím to pro něj haslo. Naopak právě tehdy začala druhá velká část jeho práce. Zkušenosti, které nasbíral při operacích zohavených vojáků, neponechal jen válečné medicíně, ale přenesl je i do běžné praxe. Pomalu tak pomáhal vytvářet obor, který se teprve rodil a který dnes bereme jako samozřejmou součást moderní medicíny.

V roce 1920 vydal knihu Plastic Surgery of the Face, kde shrnul to nejdůležitější, k čemu během let dospěl. Nebyla to jen odborná publikace do knihovny, ale i způsob, jak předat zkušenosti dál. Gillies totiž nechtěl, aby všechno zůstalo jen u něj. Bylo mu jasné, že taková práce musí pokračovat i bez něj a že nové postupy nesmějí zůstat zavřené v jednom operačním sále.

Po válce léčil nejrůznější pacienty. Nejen lidi po úrazech, ale i známé a bohaté, protože jeho jméno už tehdy mělo váhu. Pracoval i na Harley Street, což byla adresa spojená s prestižní soukromou medicínou. Jenže tím se jeho svět neuzavřel. Nebyl to typ doktora, který by se zajímal jen o slavná jména a movité klienty. Podle všeho neodmítal ani ty, kdo pomoc potřebovali, ale neměli postavení ani peníze. I z toho si můžeme udělat dobrou představu o jeho povaze.

Postupně se z něj stal odborník, kterého znali i za hranicemi Británie. V roce 1923 ho ocenila dánská vláda za péči o oběti výbuchu na lodi dánského námořnictva a o několik let později, v roce 1930, byl povýšen do šlechtického stavu. V té době už dávno neplatilo, že je to jen chirurg spojený s jednou válkou a jedním typem zranění. Stal se z něj člověk, ke kterému ostatní vzhlíželi jako k autoritě.

Možná ale nebylo nejdůležitější jen to, co dokázal sám. Stejně podstatné bylo i to, koho po sobě zanechal. Kolem něj vyrůstali mladší chirurgové, kteří se od něj učili a později sami prosluli. Patřili k nim třeba Archibald McIndoe nebo Rainsford Mowlem. Gillies tak nevybudoval jen vlastní jméno. Vychoval i další lidi, kteří jeho práci posunuli dál. A to bývá možná ten nejlepší důkaz, že někdo opravdu změnil svůj obor.

Když vypukla druhá světová válka, Gillies už nebyl mladý frontový chirurg, který by znovu od nuly objevoval řešení. Byl zakladatel oboru. Jeho role se proto změnila. Byl jmenován poradcem ministerstva zdravotnictví a pomáhal připravovat síť plastických a maxilofaciálních pracovišť pro nové válečné ztráty. Prosazoval vznik specializovaných center, určoval jejich fungování a zdůrazňoval, že v každém týmu musí být vedle chirurgů také dentální odborníci a technici. Jedno z hlavních center vedl v Park Prewitt Hospital v Basingstoku, zatímco McIndoe působil v East Grinsteadu a další jednotky vedli jiní jeho spolupracovníci.

Právě tady se ukazuje hloubka jeho vlivu. Za první světové války zachraňoval a rekonstruoval hlavně on sám a jeho bezprostřední tým. Za druhé světové války už pomáhal i nepřímo, skrze celý systém, který vytvořil. Jeho žáci léčili válečné piloty, popálené letce RAF i další těžce zraněné. Gillies tedy s veterány druhé světové války skutečně souvisí, ale jinak, než si lidé někdy představují. Nebyl už mužem jedné operační skupiny. Byl mužem, který vybudoval celou strukturu, bez níž by se pozdější úspěchy jeho následovníků možná vůbec neodehrály.

V roce 1911 se oženil s Kathleen Margaret Jackson. Z jejich manželství vzešli dva synové a dvě dcery. Pozdější vzpomínky ho nepopisují jen jako brilantního odborníka, ale i jako člověka s hravým humorem a sklonem k praktickým žertům. Tohle je na něm zajímavé, protože by člověk možná čekal vážného, skoro ponurého lékaře, který celý život tráví mezi válečnými deformitami. Jenže Gillies byl zjevně osobnost mnohem pestřejší. Vedle chirurgie se věnoval i umění a vystavoval své práce v Londýně. V životopisech se objevuje i to, že byl originální myslitel, který se nenechával svazovat předsudky ani zaběhnutými schématy. To docela dobře vysvětluje, proč dokázal dělat věci, které ostatní v jeho době ještě neviděli nebo si na ně netroufli.

Jeho soukromý život ale nebyl bez ztrát. Kathleen zemřela v květnu 1957. Téhož roku se pak Gillies znovu oženil, s Marjorie Ethel Clayton, která byla po mnoho let jeho chirurgickou asistentkou. Jeho profesní a osobní svět se zjevně prolínaly velmi těsně. Chirurgie pro něj nebyla jen zaměstnání. Bylo to prostředí, v němž žil celé desítky let tak naplno, že se v něm odehrávaly i nejdůležitější lidské vztahy jeho pozdějšího života.

Po válce dál patřil k největším autoritám svého oboru. V roce 1946 se stal zakládajícím prezidentem British Association of Plastic Surgeons a později i čestným prezidentem mezinárodní společnosti plastických chirurgů. Získal čestná členství a vyznamenání v Británii i v zahraničí. V roce 1948 jej vyznamenala norská vláda za práci během války. Ještě v roce 1957 byl spoluautorem zásadní učebnice The Principles and Art of Plastic Surgery, kterou napsal s Ralphem Millardem. I v pokročilejším věku tedy zůstával aktivní a dál pomáhal definovat obor, který kdysi v podstatě spoluvytvořil.

Z dnešního pohledu je obdivuhodné, že se jeho práce nerozpadla do dvou oddělených světů, jak se to někdy stává. Na jedné straně akutní válečná rekonstrukce, na druhé straně pozdější estetická chirurgie. U Gilliese to všechno drželo pohromadě jednou základní myšlenkou: chirurg má člověku vrátit co nejvíc z jeho tělesné i lidské celistvosti. Proto se věnoval jak těžkým rekonstrukcím, tak později i dalším oblastem plastické chirurgie. Ve zdrojích se objevuje i jeho účast na raných operacích změny pohlaví, což ukazuje, že měl odvahu vstupovat i do oblastí, které byly ve své době mimořádně citlivé a průkopnické.

Harold Gillies zemřel 10. září 1960 v Londýně. Zanechal po sobě druhou manželku a čtyři děti z prvního manželství. Byl Novozélanďan, který se prosadil v Británii. Byl chirurg, ale také sportovec a umělec. Byl válečný lékař, ale zároveň člověk, který se snažil, aby medicína nezůstala jen u přežití a brala vážně i důstojnost a psychiku pacienta. A hlavně byl jedním z těch vzácných lidí, kteří dokázali proměnit zoufalou potřebu v nový obor.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://teara.govt.nz/en/biographies/3g9/gillies-harold-delf

https://www.nam.ac.uk/explore/birth-plastic-surgery

http://www.rbcp.org.br/details/1904/en-US/history-of-plastic-surgery–sir-harold-gillies–a-pioneer-of-reconstructive-plastic-surgery

https://www.bapras.org.uk/media-government/news-and-views/view/bapras-looks-back---75-year-anniversary-of-d-day

https://www.npr.org/sections/health-shots/2022/07/20/1112276638/facemaker-harold-gillies-lindsey-fitzharris

https://www.english-heritage.org.uk/visit/blue-plaques/harold-gillies/

https://nzhistory.govt.nz/media/video/pickerill-and-gillies-great-war-story