Článek
Na jaře 1945 už Adolf Hitler neměl před sebou žádnou budoucnost. Berlín svírala Rudá armáda, nacistické Německo se rozpadalo před očima a v podzemním bunkru pod říšským kancléřstvím bylo zřejmé, že válka je ztracená. Přesto Hitler ještě řešil, co po něm zůstane. V noci z 28. na 29. dubna se oženil s Evou Braunovou a nechal sepsat dva dokumenty – politický testament a soukromou závěť. Krátce nato spáchal sebevraždu. Dokumenty měly být vyneseny z obklíčeného Berlína a předány lidem, které Hitler určil. Jenže kurýři zmizeli v chaosu posledních válečných dnů a Spojenci po nich museli pátrat.
Pro Spojence měly cenu už proto, že mohly pomoci objasnit poslední Hitlerova rozhodnutí. Soukromá závěť však otevírala ještě jednu otázku, která působila vedle zločinů nacistického režimu skoro banálně - co vlastně Hitler vlastnil?
Dlouhá léta kolem sebe nechával vytvářet obraz člověka, který pro sebe téměř nic nepotřebuje. Neměl veřejně přiznanou rodinu, nevystavoval na odiv podnikatelské aktivity a propaganda jej líčila jako muže zcela oddaného Německu. Nebyl to typ diktátora, který by se fotografoval před hromadami zlata nebo se chlubil honosnými paláci. O to snáz mohl vzniknout dojem, že peníze jednoduše nejsou něco, čím by se zabýval.
Dochované účty a daňové spisy však ukazují podstatně zajímavější příběh. Hitler o penězích věděl velmi dobře, své příjmy si hlídal, s finančním úřadem se dlouhá léta přel o to, co bude platit, a po získání moci se jeho politické postavení proměnilo ve zdroj mimořádných osobních příjmů. Nebyl obchodním géniem ani investorem, jak bychom si snad mohli představit. Jenže vlastnil něco mnohem výnosnějšího než dobře sestavené portfolio – vlastní kult.
Kniha, která začala opravdu vydělávat až s mocí
Když Hitler po neúspěšném pivním puči skončil roku 1924 ve věznici Landsberg, netušil, jak lukrativní jednou bude kniha, na které tam pracoval. Mein Kampf se po vydání prodával, ale zpočátku rozhodně nešlo o titul, který by z Hitlera udělal pohádkového boháče. Situace se měnila společně s tím, jak rostla nacistická strana a jak se jeho jméno dostávalo do každodenní politiky.
Skutečný zlom přišel po 30. lednu 1933, kdy byl jmenován kancléřem. Z politického pamfletu se rázem stala kniha nejmocnějšího muže v zemi. Lidé ji kupovali ze zvědavosti, z přesvědčení, někdy z oportunismu. Brzy ale přišla i další skupina zákazníků – úřady a veřejné instituce.
Mein Kampf se začal například předávat novomanželům. Města a obce nakupovaly výtisky, které dostávaly páry při uzavření sňatku, a kniha se postupně stala jedním z předmětů, které měly občana doprovázet životem v nacistickém státě. Do konce války se prodalo přes neuvěřitelných dvanáct milionů exemplářů.
Na celém mechanismu je podstatná jedna věc. Peníze neutíkaly někam do stranické pokladny jen proto, že autorem byl vůdce NSDAP. Hitler dostával autorské honoráře. Když tedy například nějaká německá obec koupila stovky výtisků pro své novomanžele, nebyla to pouze propagandistická akce. Zároveň tím pomáhala zvyšovat příjem člověka, kolem něhož byla propaganda vystavěna.
Jeho politický úspěch tak automaticky zvyšoval i komerční cenu jeho knihy. A prodej mohl zase podporovat režim, který Hitler ovládal. Takové propojení by obyčejný spisovatel nikdy vytvořit nemohl.
Kniha Mein Kampf vydělala Hitlerovi nemalé peníze
Finanční úřad měl s Hitlerem práci dávno předtím
Hitlerova dochovaná daňová dokumentace je možná ještě zajímavější než samotné částky, které vydělával. Ukazuje totiž člověka, který se v tomto ohledu choval mnohem všedněji, než by odpovídalo pozdější představě nezištného vůdce.
Ve 20. letech se s berními úředníky opakovaně dohadoval. Podával námitky proti výměrům, snažil se snižovat zdanitelný příjem a uplatňoval poměrně vysoké náklady související se svou politickou činností. Auto, řidič, cestování a propagace podle něj patřily k výdajům, bez kterých by svou práci nemohl vykonávat.
Z dnešního pohledu je skoro komické představit si budoucího diktátora, jak ještě v době Výmarské republiky vede poměrně obyčejný spor s finančním úřadem o to, které položky lze odečíst z daní. Tehdy byl totiž pro berní správu pořád jen občanem Adolfem Hitlerem. Mohl protestovat, mohl úředníky přesvědčovat a mohl platby odkládat, ale stále nad ním existoval stát, který po něm mohl chtít peníze.
To se mělo brzy změnit.
Hitlerovy příjmy navíc po převzetí moci narostly tak rychle, že částky, o které šlo, přestaly být drobností. Do roku 1934 se jeho neuhrazené daňové povinnosti vyšplhaly přibližně na 405 tisíc říšských marek. Už tehdy to představovalo obrovské jmění. Podle později zveřejněných záznamů Hitler výměry soustavně napadal a úředníci se po jeho nástupu k moci ocitli v poněkud absurdní situaci - měli vymáhat stovky tisíc marek po člověku, který právě získal kontrolu nad státem, pro který pracovali.
Dlužil státu jmění. Pak se problém vyřešil
Kdyby Hitler zůstal pouze úspěšným autorem a politikem, finanční úřad by zřejmě dál postupoval běžným způsobem. Jenže Německo se během let 1933 a 1934 měnilo v diktaturu a s tím se měnilo i Hitlerovo postavení.
Jeho daňový dluh nakonec zmizel. Ale ne kvůli tomu, že by ho splatil. Jeho dluh byl odepsán a Hitler získal výjimečné daňové postavení. Pozdější zdroje uvádějí částku 405 494 marek, kterou už finanční správa dál nevymáhala. Od poloviny 30. let byl Hitler od daně z příjmů fakticky osvobozen.
Právě tohle je možná nejvýmluvnější část celého příběhu. Za člověkem, kterému propaganda připisovala téměř nadlidskou oddanost národu, zůstával ve finančních spisech mnohem obyčejnější muž, který nechtěl zaplatit stovky tisíc marek na daních. Dokud byl běžným občanem, musel se s úředníky přít. Když získal absolutní moc, už se s nimi přít nemusel.
I Hitlerova tvář měla svou cenu
Mein Kampf nebyl jedinou zvláštní cestou, kterou Hitlerův politický kult vytvářel peníze. Jeho podobizna se po převzetí moci dostávala do škol, úřadů, kanceláří, obchodů a domácností. Byla na fotografiích a pohlednicích a objevovala se samozřejmě také na poštovních známkách.
Právě známky jsou často zmiňovány v souvislosti s dalšími Hitlerovými příjmy. Za využívání své podobizny mohl získávat licenční platby. Přesné součty se v různých zdrojích rozcházejí a právě kolem této položky vznikla část velmi vysokých odhadů jeho celkového jmění. Jisté však je, že kult vůdce neměl pouze ideologickou hodnotu. Dokázal vytvářet i skutečné peníze.
Představa je pozoruhodná už sama o sobě. Německý občan si koupil známku s portrétem muže, který vládnul jeho zemi, a Hitlerova tvář se tím zároveň stávala obchodně využitelným majetkem.
Nebylo přitom nutné, aby Hitler každou takovou korunu skutečně utratil. Ve chvíli, kdy stál v čele diktatury, totiž osobní bohatství přestávalo znamenat totéž jako u běžného člověka.
Budoval kolem sebe dojem nenáročnosti a skromnosti, ve skutečnosti vydělával a nechtěl platit daně
K čemu potřebuje diktátor peníze, když mu stát platí život?
To je důležitá otázka, bez níž se nedá Hitlerovo bohatství pochopit. Při pokusu spočítat jeho majetek se totiž rychle narazí na problém, co všechno do něj vlastně zahrnout.
Hitler měl například mnichovský byt na Prinzregentenplatz. Jeho nejslavnějším sídlem se však stal Berghof na Obersalzbergu. Původně šlo o mnohem skromnější horský dům, který byl později rozsáhle přestavován. Vznikla rezidence, kde Hitler pobýval, pořádal porady, odpočíval a přijímal významné návštěvy. Kolem ní se postupně rozrostl celý nacistický areál.
Část této infrastruktury však nebyla jeho soukromým majetkem. A právě tady začínají problémy s populárními tvrzeními o „Hitlerových miliardách“.
Diktátor totiž nepotřebuje osobně vlastnit každé auto, kterým jezdí, dům, který používá, ani platit každého člověka, který mu slouží. Hitler měl k dispozici státní i stranický aparát, ochranku, dopravu, personál a sídla. Kdyby obyčejný milionář chtěl žít stejným způsobem, musel by na něj vynaložit fantastické peníze. Hitler mnohé z těchto nákladů ze svého soukromého účtu platit nemusel.
Je proto docela možné spočítat hodnotu všeho, čím disponoval, a dojít k ohromující částce. Jenže takové číslo už nevypovídá pouze o jeho soukromém majetku. Vypovídá také o prostředcích nacistického státu.
Právě tady vznikají Hitlerovy „miliardy“
V televizních dokumentech se proto objevují částky, které se od sebe značně liší. Někde je Hitler představován jako milionář, jinde se jeho majetek v přepočtu na současné peníze dostává do miliard. Ani jedno nemusí být samo o sobě úplně nesmyslné. Rozhoduje, co kdo počítá.
Pokud se zaměříme na doložitelné osobní příjmy, především honoráře z Mein Kampfu, dá se říci, že se Hitler stal velmi bohatým mužem a milionářem v tehdejších říšských markách. Pokud však k tomu někdo začne přičítat hodnotu nemovitostí, prostředků pod jeho kontrolou, stranických fondů, nejrůznějších darů a ještě majetek, ke kterému měl přístup jako hlava státu, výsledná suma začne prudce růst.
A pak je tu umění
Ještě větší zmatek může nastat, pokud se do Hitlerova jmění započítají umělecká díla. O jeho posedlosti plánovaným muzeem v Linci je známo poměrně mnoho. Hitler chtěl ve městě svého mládí vybudovat monumentální galerii a během války se pro ni shromažďovaly rozsáhlé sbírky.
Jenže ani zde nelze jednoduše říci „všechno, co bylo určeno do Lince, patřilo Hitlerovi“.
Některá díla byla kupována, jiná byla získána pod nátlakem a značná část umění, s nímž nacistický aparát během války nakládal, pocházela z konfiskací a otevřeného rabování. Především židovští sběratelé a obchodníci přicházeli o majetek v obrovském rozsahu. Pokud se tedy v nějakém výpočtu objeví hodnota umění určeného pro Hitlerovy plány a následně se označí za jeho „osobní bohatství“, dostáváme spíš fiktivní číslo než přesný obraz reality.
Hitler mohl rozhodovat o hodnotách, které mnohonásobně převyšovaly jeho soukromé příjmy. To z něj ale ještě nedělalo jejich právoplatného vlastníka.
Poslední vůle, která se měla ztratit
Na konci dubna 1945 už byly podobné účetní otázky téměř akademické. Hitler seděl v bunkru, nad Berlínem dunělo sovětské dělostřelectvo a z území, které ještě před několika lety ovládalo většinu kontinentální Evropy, zbývaly trosky.
V noci z 28. na 29. dubna nechal sepsat politický testament a soukromou závěť. V politické části určoval nástupce a pokoušel se ještě naposledy uspořádat vedení zanikající říše. V soukromé části se vyjadřoval ke svému majetku. Podle závěti mělo to, co vlastnil a mělo nějakou hodnotu, připadnout nacistické straně. Pokud by NSDAP už neexistovala, měl majetek získat německý stát. Vykonavatelem své vůle určil Martina Bormanna.
Dokument byl připraven v několika exemplářích. Kurýři je měli dostat z Berlína a doručit určeným adresátům. To se nepodařilo. Muži se sice z obklíčeného města dostali, ale po kapitulaci Německa se jejich stopy rozptýlily.
A právě tehdy začala další část příběhu.
Hitler určil Martina Bormanna vykonavatelem své poslední vůle
Muž, který před Hitlerem utekl, pomáhal hledat jeho závěť
Mezi lidmi zapojenými do poválečného pátrání byl Herman Rothman. Narodil se v Berlíně v židovské rodině a ještě jako chlapec musel nacistické Německo opustit. Do Británie se dostal před válkou a později sloužil v britských ozbrojených silách. Díky němčině se po válce dostal k práci spojené s výslechy Němců a zpravodajským pátráním.
Osobní ironie té situace se těžko přehlíží. Chlapec, kterého Hitlerův režim donutil opustit rodnou zemi, se do ní po porážce nacismu vrátil v britské uniformě a podílel se na hledání Hitlerových posledních dokumentů.
Spojenci postupně vypátrali lidi, kteří je z bunkru nesli, a jednotlivé exempláře se skutečně podařilo získat. Některé byly ukryty, jejich majitelé používali falešná jména a vyšetřovatelé museli postupovat od jednoho výslechu k druhému. Bundesarchiv dnes popisuje také poválečný osud originálů Hitlerova politického testamentu.
Závěť nakonec nepřinesla mapu k žádnému tajnému trezoru. Pro historiky ale potvrdila zvláštní způsob, jakým Hitler o vlastním majetku uvažoval – jako o něčem, co už téměř nebylo možné oddělit od strany a státu.
Po válce zůstala i kniha, která z něj udělala boháče
Hitler spáchal sebevraždu 30. dubna 1945 a jeho říše přežila svého vůdce už jen několik dní. Peníze, nemovitosti a především práva však smrtí automaticky nezmizely.
Zvláštní osud měl právě Mein Kampf. Práva k německému vydávání se po válce dostala pod kontrolu Bavorska, které dlouhá desetiletí odmítalo umožnit nové běžné německé edice. Autorskoprávní ochrana skončila sedmdesát let po Hitlerově smrti a od roku 2016 už nebylo možné zveřejňování knihy blokovat prostým odkazem na autorská práva. Institut für Zeitgeschichte proto připravil obsáhlé kritické vydání doplněné historickým komentářem.
Představa Hitlera coby vypočítavého investora zní atraktivně, ale skutečnost je trochu jiná. Nebyl Warrenem Buffettem třetí říše. Jeho bohatství nevzniklo tím, že by dokázal předvídat vývoj trhů, levně nakupoval nemovitosti nebo mimořádně chytře rozmnožoval kapitál. Jeho největší výhodou bylo, že dokázal proměnit politickou moc v osobní příjem.
Člověk, jehož propaganda vydávala za vůdce bez osobních nároků, si tak nemusel stavět soukromé finanční impérium oddělené od státu. Stačilo, že stát postupně přestal být od něj oddělený.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.bundesarchiv.de/themen-entdecken/online-entdecken/dokumente-zur-zeitgeschichte/politisches-testament-adolf-hitlers
https://www.mi5.gov.uk/history/world-war-ii/hitlers-last-days?adhoc_referrer=01192700826759
https://www.sueddeutsche.de/panorama/einsicht-in-die-steuerakte-hitlers-schulden-1.657271
https://www.welt.de/print/die_welt/literatur/article146880940/Adolf-Hitler-steuerfrei.html
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/mein-kampf?series=207
https://www.ifz-muenchen.de/das-institut/presse/archiv/pressematerial-mein-kampf
https://mg.co.za/news/south-africa/2004-12-18-meet-adolf-hitler-tax-dodger/
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1987-01-03-mn-2155-story.html
