Islámský stát jí vyvraždil rodinu a udělal z ní sexuální otrokyni. Přežila a získala Nobelovu cenu

Ještě v létě 2014 žila Nadia Murad se svou rodinou v malé vesnici na severu Iráku. Bylo jí 21 let a do budoucna neměla nijak velkolepé plány. Bavila ji kosmetika, a tak si chtěla jednou otevřít vlastní salon. Nejspíš by zůstala někde poblíž rodiny, na kterou byla hodně vázaná. Jenže začátkem srpna se v jejich vesnici objevili ozbrojenci Islámského státu a všechno bylo najednou jinak. A o další čtyři roky později už Nadia přebírala Nobelovu cenu míru.

Důvod, proč ji získala, byl ovšem strašný. Šest jejích bratrů zavraždili, stejně jako matku. Nadiu odvezli do Mosulu a tam ji několik měsíců drželi jako sexuální otrokyni. Podařilo se jí utéct, ale domů už se vrátit nemohla. A tak nakonec začala dělat něco, co by ji dřív nejspíš ani nenapadlo. Cestovala po světě a vyprávěla cizím lidem o tom, co jí udělali. Ne proto, že by se chtěla stát slavnou. Chtěla, aby se vědělo, co se stalo jezídům, a hlavně aby se nezapomnělo na ženy, které v zajetí zůstaly.

Kočo leží na severu Iráku, nedaleko pohoří Sindžár. V roce 1993 se tam Nadia narodila do početné rodiny jezídů. Otec jí zemřel, když byla ještě dítě, a o rodinu se starala především matka. Sourozenců měla hodně, takže doma rozhodně nebývalo ticho.

S jezídy se setkáme hlavně na severu Iráku, kde žijí už po mnoho generací. Menší komunity jsou ale i v Sýrii, Arménii nebo dalších zemích. Jejich náboženství je docela zvláštní, alespoň z našeho pohledu. Třeba jezídem se člověk musí narodit, jen tak k jejich víře přestoupit nemůže. Ačkoli věří v jediného Boha, v minulosti je někteří muslimové označovali za uctívače ďábla. Důvodem byla především postava Pavího anděla, kterou si vykládali po svém. Sám o sobě je přitom v jezídské víře něčím úplně jiným. Jenže když už se jednou podobná pověst rozšíří, těžko se jí zbavuje. Jezídové kvůli ní po staletí čelili různým útokům a pronásledování, někdy i velmi krvavému. Jezídové přitom ďábla neuctívají. Tohle obvinění vzniklo z nepochopení jejich náboženství a v minulosti jim způsobilo spoustu problémů.

V Koču se lidé živili hlavně zemědělstvím. Nebyla to bohatá vesnice a život tam měl k pohodlí evropských měst dost daleko. Nadia ale na své dětství později vzpomínala ráda. Chodila do školy, pomáhala doma a měla své sny.

Když se v létě 2014 začaly objevovat zprávy o postupu Islámského státu, lidé v Koču samozřejmě věděli, že se něco děje. Jenže vědět o válce a skutečně se v ní ocitnout jsou dvě různé věci. A pro obyvatele vesnice už brzy nebylo úniku.

Islámský stát zahájil útok na oblast Sindžáru 3. srpna 2014. Ozbrojenci postupovali rychle a jezídské vesnice se ocitaly jedna po druhé v jejich rukou. Kdo mohl, utíkal do hor. Jenže v horách nebyla voda, jídlo ani pořádný úkryt před sluncem. Lidé tam umírali vyčerpáním a žízní, zatímco ostatní se pokoušeli nějak dostat do bezpečí.

Kočo zůstalo odříznuté. Bojovníci Islámského státu vesnici obklíčili a obyvatelům dali najevo, že budou muset přijmout islám. Lidé několik dní čekali, co se stane. Doufali, že jim někdo přijde na pomoc, případně že se ozbrojenci stáhnou. Nic takového se ale nestalo.

Dne 15. srpna byli obyvatelé shromážděni ve škole. Tam ozbrojenci oddělili muže od žen a dětí. Muže začali odvádět pryč, údajně k dalšímu rozhodování o jejich osudu. Ve skutečnosti mnohé z nich čekala poprava.

Nadia přišla o šest bratrů. Její matku zavraždili také, stejně jako řadu dalších starších žen. Ty totiž bojovníci nepovažovali za vhodné k sexuálnímu zotročení.

Lidé, kteří ještě před několika týdny žili vedle sebe, společně pracovali a navštěvovali se, najednou zmizeli. Někteří byli zastřeleni, jiní odvezeni neznámo kam. Rodiny se rozpadly během několika hodin. Nadia tehdy ještě nevěděla, co všechno se s jejími blízkými stalo. Sama totiž skončila mezi mladými ženami a dívkami, které ozbrojenci naložili do vozidel a odvezli do Mosulu.

To, co Islámský stát prováděl jezídským ženám, nebylo žádným tajemstvím, alespoň mezi samotnými bojovníky. Sexuální otroctví mělo svá pravidla a extremisté je dokonce nábožensky ospravedlňovali. Zajatkyně si mezi sebou předávali, prodávali je a některé nabízeli dalším mužům.

Nadia se dostala do rukou jednoho z bojovníků, který ji nutil přijmout islám a opakovaně ji znásilňoval. Pokusila se utéct, ale neuspěla. Po dopadení ji čekal trest, při kterém byla zbita a hromadně znásilněna.

Později o tom všem dokázala mluvit. Nejen v rozhovorech, ale dokonce před Radou bezpečnosti OSN. Člověk si přitom může jen těžko představit, jaké to muselo být. Nejdřív takové věci prožít a potom je znovu a znovu popisovat úplně cizím lidem.

V zajetí nebyla sama. Islámský stát unesl tisíce jezídských žen a dětí. Některým dívkám bylo teprve devět nebo deset let. Muži je prodávali, nutili k sexu a často je převáželi z místa na místo. Chlapce zase oddělovali od rodin a některé vychovávali jako budoucí bojovníky. Dnes už víme, že nešlo jen o náhodné násilnosti během války. Islámský stát se pokoušel jezídskou komunitu cíleně zničit. Pozdější vyšetřování OSN dospělo k závěru, že se jednalo o genocidu.

Nadia zatím prožívala jeden den za druhým. Nevěděla, jestli se někdy dostane ven, ani jestli ještě někdo z její rodiny žije.

Po přibližně třech měsících se konečně objevila možnost útěku. Muž, který ji tehdy držel v zajetí, odešel a nechal dům bez dozoru. Nadia se rozhodla, že už nebude čekat. Utekla do ulic Mosulu.

Jenže kam teď? Neměla peníze, doklady ani žádné známé. A kolem ní bylo město plné lidí, mezi kterými se pohybovali příslušníci Islámského státu. Kdyby ji někdo poznal jako uprchlou jezídskou otrokyni, mohlo to skončit velmi špatně. Nakonec zaklepala na dveře jednoho domu a požádala o pomoc.

Rodina, která jí otevřela, se rozhodla riskovat. Nejenže ji ukryla, ale pomohla jí také s cestou z města. Díky tomu se Nadia dostala do bezpečnější části severního Iráku. Byla svobodná. Jenže co dál?

V Koču už neměla domov, jaký znala. Matka byla mrtvá, stejně jako šest bratrů, a další příbuzní se rozutekli nebo byli nezvěstní. Nadia se ocitla mezi tisíci uprchlíků, kteří přišli o téměř všechno.

V roce 2015 dostala možnost odjet do Německa. Tamní úřady tehdy přijímaly jezídské ženy, které přežily zajetí Islámského státu, a nabízely jim lékařskou i psychologickou pomoc. Pro Nadiu to znamenalo šanci začít znovu. Jenže minulost se samozřejmě nedala nechat někde za hranicemi Iráku.

V prosinci 2015 se Nadia objevila v New Yorku, kde vystoupila před Radou bezpečnosti OSN. Ještě před rokem byla zajatkyní v Mosulu, teď seděla před diplomaty a vyprávěla jim, co se stalo v její vesnici. Mluvila o vraždách, únosech a znásilňování. O tom, jak bojovníci zacházeli s jezídskými ženami. A především o těch, které stále zůstávaly v zajetí. Její vystoupení vzbudilo velkou pozornost. Nadia se totiž nesnažila mluvit jako politička. Vyprávěla svůj vlastní příběh a chtěla, aby svět konečně začal něco dělat.

Po vystoupení před OSN se o Nadiin příběh začali zajímat novináři a přicházely i pozvánky na nejrůznější konference. Nadia tak začala jezdit po světě a vyprávět, co se jí stalo. A nejen jí, samozřejmě. Pořád se snažila připomínat i ostatní jezídské ženy, z nichž mnohé byly stále v zajetí. V roce 2016 ji pak OSN jmenovala velvyslankyní dobré vůle pro důstojnost lidí, kteří přežili obchodování s lidmi.

Ještě před dvěma lety s ní bojovníci Islámského státu sami obchodovali jako s nějakým zbožím. A teď měla za úkol upozorňovat na to, že se podobné věci dějí i dalším lidem. A přišlo i první velké ocenění. Společně s Lamiyou Aji Basharovou, která rovněž přežila zajetí Islámského státu, dostala Sacharovovu cenu udělovanou Evropským parlamentem.

Nadia se ale neomezila jen na rozhovory a veřejná vystoupení. V roce 2017 vydala knihu The Last Girl, která vyšla také česky jako Poslední dívka. Kdo by čekal jen podrobné vyprávění o zajetí, možná bude překvapený. Velkou část věnovala i svému dětství a rodině. Píše o matce, sourozencích, životě v Koču a různých drobnostech, které jí tehdy připadaly samozřejmé. Ostatně člověk většinou nepřemýšlí nad tím, jak moc pro něj znamená obyčejný den doma s rodinou. Dokud o takové dny nepřijde. A právě díky těmhle vzpomínkám si lze alespoň trochu představit, o co všechno Nadia v roce 2014 přišla. Byli to lidé, kteří ještě nedávno měli úplně normální starosti.

V říjnu 2018 oznámil Nobelův výbor, že Nadia Murad získá Nobelovu cenu míru. Ocenění dostala společně s konžským lékařem Denisem Mukwegem, který se dlouhodobě stará o ženy postižené sexuálním násilím během válek. Nadii bylo 25 let. Stala se tak jednou z nejmladších nositelek Nobelovy ceny míru v historii.

10. prosince 2018 si Nadia v Oslu převzala Nobelovu cenu míru. Ve svém projevu se ale věnovala hlavně tomu, co se dělo doma v Iráku. Řada jezídských žen a dětí byla stále nezvěstná, o osudu mnohých rodiny nevěděly vůbec nic. A ti, kteří za únosy, vraždami a znásilňováním stáli? Mnozí dosud unikali trestu. Nadia chtěla, aby se to změnilo.

Po udělení Nobelovy ceny se o ni pochopitelně začali zajímat i lidé, ke kterým by se jinak sotva dostala. Prezidenti, ministři, představitelé různých mezinárodních organizací. Mohla s nimi mluvit přímo, ne jen doufat, že si někdo přečte její rozhovor v novinách. A to bylo pro její práci důležité. Samotná cena pro ni ale znamenala i něco dost hořkého. Vždyť ji vlastně dostala kvůli tomu, co jí provedli bojovníci Islámského státu. Kdyby jí nezavraždili rodinu a neodvlekli ji do otroctví, nejspíš by v Oslu nikdy nestála. A možná by byla mnohem šťastnější.

V témže roce se provdala za jezídského aktivistu Abida Shamdeena, který se rovněž věnuje pomoci přeživším genocidy. Jejich společný život je tak do značné míry spojený právě s událostmi, které oba zasáhly.

Ani po získání Nobelovy ceny Nadia se svou prací neskončila. Založila organizaci Nadia´s Initiative, která pomáhá hlavně jezídům v oblasti Sindžáru. A tam je pořád co napravovat. Za války byly zničeny celé vesnice, školy, nemocnice, někde přestala fungovat elektřina nebo zásobování vodou. To všechno se teď postupně obnovuje, jenže nejde to zrovna rychle. Ačkoli Islámský stát už dávno neovládá území jako v roce 2014, řada lidí se domů stále nevrátila. Někteří ani nemají kam. Jiní se zase bojí, že by se násilí mohlo opakovat. Dodnes tak část jezídů žije v uprchlických táborech, přestože od útoku na jejich vesnice uplynulo už více než deset let.

V Sindžáru se dodnes hledají lidé, kteří v roce 2014 zmizeli. A nejde o pár jednotlivců. Po mnoha jezídech se od té doby slehla zem a jejich příbuzní vlastně ani nevědí, jestli jsou ještě naživu. Postupně se tam také odkrývají masové hroby, do kterých ozbrojenci naházeli těla zavražděných obyvatel. Jenže ani když se nějaký hrob najde, nemusí mít rodiny hned jasno. Ostatky je potřeba identifikovat, často pomocí DNA, a to se někdy táhne celé roky. Někteří lidé tak na zprávu o svém otci, bratrovi nebo třeba dítěti čekají už od roku 2014. Nadia se snaží, aby se na tyhle oběti nezapomnělo. A také aby se konečně začali zodpovídat ti, kteří za vražděním a únosy stáli. Spolupracovala kvůli tomu i s právničkou Amal Clooneyovou. Ano, tou, která je provdaná za George Clooneyho. Mimochodem, dávno před svatbou s hollywoodským hercem se věnovala mezinárodnímu právu a případům porušování lidských práv, takže právě s vyšetřováním zločinů Islámského státu mohla hodně pomoci.

Do rodného Koča se Nadia také vrací. Jenže to už není vesnice, kterou si pamatuje z dětství. Spousta jejích někdejších sousedů nežije, další se odstěhovali a mnohé domy zůstaly poničené. Přitom právě tam prožila celé dětství a ještě jako jednadvacetiletá si nedokázala představit, že by jednou žila někde úplně jinde. Dnes má sice možnost cestovat po světě a setkávat se s významnými lidmi, ale do Koča se už nemůže vrátit tak, jak by si nejspíš přála.

V rozhovoru pro Chatham House ze září 2026 mluvila o tom, že jí Německo poskytlo bezpečí a možnost žít dál, ale skutečný pocit domova ztratila spolu se svou vesnicí a rodinou. Kdyby se v srpnu 2014 nestalo to, co se stalo, možná by dnes opravdu měla malý salon v nějakém iráckém městě. A její život by byl úplně obyčejný. Jenže právě o ten obyčejný život ji Islámský stát připravil.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.nadiasinitiative.org/nadia-murad

https://www.nobelprize.org/prizes/peace/2018/murad/facts/

https://www.hks.harvard.edu/research-insights/policy-topics/human-rights/isis-trafficking-survivor-nadia-murad-basee

https://www.nobelprize.org/prizes/peace/2018/murad/lecture/

https://www.chathamhouse.org/publications/the-world-today/2026-09/nadia-murad-yazidis-are-still-looking-justice

https://iraq.un.org/en/153063-government-iraq-unitad-conclude-first-sinjar-mass-grave-exhumation-kojo-village