Článek
Jack Kerouac se narodil 12. března 1922 v Lowellu ve státě Massachusetts jako Jean-Louis Lebris de Kerouac. Nebyl dítětem z literárních salonků ani z uhlazené americké střední třídy. Vyrůstal ve francouzsko-kanadské katolické rodině v dělnické čtvrti zvané Little Canada a anglicky se podle životopisných údajů učil pořádně až ve škole. Doma se mluvilo francouzsky, přesněji kanadskou francouzštinou, a tahle dvojjazyčnost v něm zůstala celý život. Kerouac byl americký spisovatel, ale zároveň člověk, který se v Americe do jisté míry pořád cítil jako cizinec.
Lowell bylo město textilek, práce, přistěhovalců a katolických zvyků. V takovém prostředí se z Kerouaca nestal uhlazený intelektuál, ale spíš citlivý pozorovatel lidí, kteří žijí na okraji velkých dějin. Hodně později se o něm začalo mluvit jako o ikoně svobody, silnic a tuláctví, jenže v jeho základu bylo něco mnohem staršího a tvrdšího - rodina, víra, smrt, chudoba, mateřská náruč a pocit viny.
Velký zásah přišel už v dětství. Jeho starší bratr Gérard zemřel jako malý chlapec, když byly Jackovi zhruba čtyři roky. Kerouac se k němu později vracel v knize Vize Gerarda (Visions of Gerard). Nešlo jen o rodinnou vzpomínku. Gérard se v jeho představách stal téměř svatou postavou, obrazem čistoty, kterou svět zničil příliš brzy. I proto je Kerouac složitější, než jak ho někdy ukazuje zjednodušená legenda. Nebyl to jen opilý cestovatel s batohem. Byl to člověk, který v sobě nesl katolickou obraznost, strach ze smrti a neustálou touhu najít v obyčejném životě něco posvátného.
Jack Kerouac se stal ikonou mnoha mladých lidí
Fotbal, Columbia a vstup do jiného světa
Kerouac byl v mládí dobrý sportovec. Díky americkému fotbalu se dostal na školy v New Yorku a nakonec i na Columbijskou univerzitu. Tam se jeho život stočil směrem, který později ovlivnil americkou literaturu. Columbia nebyla jen školou. Byla branou do světa lidí, kteří četli, pili, hádali se, experimentovali, provokovali a odmítali žít podle pravidel, která jim připadala mrtvá.
V New Yorku se Kerouac seznámil s Allenem Ginsbergem a Williamem S. Burroughsem. Právě z těchto setkání později vyrostlo jádro tzv. beat generation, tedy beatnické generace. Ginsberg, Burroughs a Kerouac nebyli stejní. Ginsberg byl básník a veřejná postava, Burroughs chladný experimentátor a temný analytik závislostí, Kerouac lyrik, katolík, romantik a kronikář. Spojovalo je ale přesvědčení, že literatura nemá být jen hezky opracovaný předmět do vitríny. Měla být živá, riskantní, tělesná, rytmická a pravdivá.
Do Kerouacova života brzy vstoupily události, které se k obrazu svobodného tuláka moc nehodí. V roce 1942 se přihlásil do záložního námořnictva Spojených států. Mohla z toho být krátká vlastenecká epizoda, jenže skončila téměř hned. Ve výcviku vydržel jen několik dní. Špatně snášel rozkazy, dostával se do sporů s nadřízenými a nakonec ho poslali na psychiatrické vyšetření. Podle tehdejších lékařů trpěl schizoidní poruchou osobnosti a námořnictvo ho propustilo jako nezpůsobilého služby. Dnes je potřeba brát takovou diagnózu opatrně, protože psychiatrie čtyřicátých let používala jiný jazyk i jiná měřítka. Přesto ta epizoda něco naznačuje. Kerouac nebyl člověk, který by fungoval podle pevného řádu. Autoritu spíš dráždil, než přijímal.
O dva roky později se ocitl v ještě temnějším příběhu. Jeho přítel Lucien Carr zabil Davida Kammerera, staršího muže, který ho podle Carrovy výpovědi dlouhodobě pronásledoval a v osudnou noc ho sexuálně napadl. Carr po činu nešel hned na policii. Nejdřív vyhledal Kerouaca. Ten mu pomohl zbavit se některých věcí, které s případem souvisely, a tím se sám dostal do problémů. Když policie začala vraždu vyšetřovat, skončil ve vazbě i Kerouac. Z vězení ho nakonec dostala Edie Parkerová, jeho tehdejší dívka. Její rodina ale peníze na kauci uvolnila pod jednou podmínkou - že si ji Kerouac vezme.
Svatba tedy proběhla, ale romantický začátek společného života to nebyl. Manželství s Edie Parkerovou se brzy rozpadlo, stejně jako pozdější svazek s Joan Havertyovou. S ní měl Kerouac své jediné dítě, dceru Janet Michelle, k otcovství se ale dlouho stavěl neochotně. Až třetí manželství se Stellou Sampasovou trvalo do konce jeho života.
Jeho životním prostorem se stala Amerika mezi městy. Silnice, nádraží, bary, levné pokoje, benzinky, noční rozhovory, jazzové kluby a nekonečné přesuny. Cestování pro něj nebylo jen turistickou zábavou. Bylo to hledání. Utíkal, ale zároveň se pořád vracel k několika základním otázkám - kdo jsem, kde je domov, co je svoboda a proč člověk nedokáže udržet štěstí, ani když ho na okamžik drží v rukou?
Beat generation nebyla reklamní značka
Slovo „beat“ se s Kerouacem spojuje tak pevně, až to někdy zakrývá jeho skutečný význam. Beat generation nebyla původně nálepka pro mladé lidi v baretech. Byla to zkušenost poválečné únavy, vykořenění a vzdoru. Amerika po druhé světové válce bohatla, stavěla předměstí, kupovala auta, ledničky a televizory. Jenže Kerouac a jeho přátelé cítili, že pod tou vrstvou úspěchu zůstává prázdno.
Kerouac používal slovo „beat“ ve více významech. Znamenalo zbitý, unavený, vyčerpaný, ale také blažený, „beatific“, dotknutý něčím duchovním. Právě tahle dvojznačnost je důležitá. Beatníci nebyli jen rebelové proti kravatám a kancelářím. Hledali extázi, nový jazyk, náboženský prožitek, tělesnou upřímnost i možnost žít bez falešné masky. Někdy to bylo obdivuhodné, jindy sebezničující.
Kerouac se později stal jakýmsi nechtěným mluvčím celé generace. Ve skutečnosti se ale v té roli necítil vůbec dobře. Nebyl politický organizátor ani vůdce hnutí. Byl spisovatel. Seděl u psacího stroje a snažil se zachytit proud života dřív, než zmizí.
Na cestě: kniha, která vznikla z pohybu
Nejslavnější Kerouacův román Na cestě (On the Road) vyšel v roce 1957. Jeho základ však vznikl dřív, během cest po Spojených státech a Mexiku ve 40. letech. Hlavní postava Sal Paradise je Kerouacovo literární alter ego, zatímco Dean Moriarty vychází z Neala Cassadyho, muže, který Kerouaca fascinoval svou energií, neklidem a schopností žít jako rozjetý motor.
Legenda říká, že Kerouac napsal Na cestě během tří týdnů v roce 1951 na dlouhý svitek papíru, aby nemusel měnit stránky v psacím stroji. Základ této legendy je pravdivý - slavný první svitkový rukopis skutečně vznikl v prudkém tvůrčím tempu. Kniha však nebyla jen bezhlavý výlev. Kerouac své zážitky nosil v sobě roky, dělal si poznámky a text později procházel úpravami. Román byl napsán v roce 1951 a vydán až v roce 1957.
Když Na cestě vyšlo, zapůsobilo jako rána do stolu. Najednou tu byl román, který nezachycoval spořádaný život, ale neklid. Lidé v něm cestují, milují se, opíjejí, mluví dlouho do noci, poslouchají jazz, mizí z měst a zase se do nich vracejí. Není to příběh s klasickým cílem. Je to proud. A právě tím se kniha dotkla něčeho, co mnoho čtenářů cítilo, ale neumělo pojmenovat.
Dům Jacka Kerouaca
Styl, který vypadal spontánně, ale nebyl prázdný
Kerouac mluvil o spontánní próze. Chtěl psát tak, aby věta dýchala, aby měla rytmus jazzu, aby nepůsobila jako pečlivě vyžehlená literární košile. Obdivoval bebop, rychlé improvizace saxofonistů a trumpetistů, a chtěl něco podobného přenést do prózy. Věta u něj často běží dál, než by ji opatrný editor pustil. Jenže právě v tom je její síla.
Není pravda, že Kerouac neuměl psát jinak. Jeho spontánnost nebyla totéž co nedbalost. Spíš šlo o vědomý pokus dostat do literatury proud myšlení, paměti a smyslového vnímání. Britannica připomíná, že Kerouacův způsob psaní nebyl chaotický, ale měl vlastní systém a souvisel s jeho dlouhodobým přepracováváním témat v rámci širšího díla, které označoval jako The Legend of Duluoz.
Sláva, která nepřinesla klid
Úspěch Na cestě Kerouaca proslavil, ale nezachránil. To je na jeho příběhu možná nejtrpčí. Kniha z něj udělala symbol svobody, jenže on sám se svobodný necítil. Novináři z něj chtěli mít krále beatniků. Mladí lidé v něm viděli proroka. Konzervativní Amerika ho podezřívala z rozkladu hodnot. On sám byl přitom rozpolcený, často plachý, závislý na matce, politicky mnohem konzervativnější, než by čekali někteří jeho obdivovatelé, a čím dál víc ponořený do alkoholu.
Kerouacův vztah k vlastní slávě byl bolestný. Sláva po něm chtěla pózu. On však nebyl Dean Moriarty. Nebyl nekonečně mladý muž za volantem. Byl spisovatel, který stárnul rychleji, než měl, a neuměl se smířit s tím, že jeho literární výbuch se stal módou pro jiné.
V tom je velký rozdíl mezi Kerouacem a legendou o něm. Legenda je příjemně lehká - silnice, jazz, holky, víno, svoboda. Skutečný Kerouac je temnější - úzkost, víra, matka, stesk, psaní, vyčerpání, alkohol, návraty domů, neschopnost zůstat šťastný.
Buddhismus, hory a hledání ticha
V padesátých letech se Kerouac zajímal také o buddhismus. Nebyl v tom sám. Část beatnického okruhu hledala východní náboženství jako protiváhu k americkému materialismu. U Kerouaca se však buddhismus mísil s katolictvím, osobní mystikou a romantickou touhou po čistotě. Nebyl akademickým buddhistou. Byl člověkem, který hledal slova pro utrpení.
Z této části jeho života vyrostly knihy jako Dharmoví tuláci. V nich se objevuje jiná poloha než v knize Na cestě - méně aut, více hor, meditace, samota, kamarádství, příroda a snaha oprostit se od hluku. Kerouac měl zkušenost i s prací požárního hlídače v horách, kde trávil čas o samotě. Takové chvíle pro něj byly důležité, ale ani samota mu nedala trvalý klid.
Jeho psaní se často pohybuje mezi extází a smutkem. V jednu chvíli svět září, všechno má rytmus a člověk má pocit, že konečně zahlédl pravdu. Za chvíli se stejný svět propadne do únavy, trapnosti a kocoviny.
Jack Kerouac při přihlášení do záložní složky amerického námořnictva
Matka, domov a neustálý návrat
Kerouac bývá představován jako tulák, ale stejně důležitý je u něj motiv návratu. Jeho vztah k matce Gabrielle byl velmi silný. Opakovaně s ní žil, vracel se k ní a zůstával k ní připoutaný způsobem, který některým jeho přátelům připadal zvláštní. Jenže bez toho Kerouaca nejde pochopit.
Silnice pro něj nebyla prostým opakem domova. Byla spíš kruhem. Odjížděl, aby mohl dýchat, a vracel se, protože bez domova se rozpadal. V jeho textech je proto svoboda vždycky dvojsečná. Člověk může opustit město, práci, vztah i jméno, ale sám sobě neujede.
To je důvod, proč Na cestě dodnes funguje i na čtenáře, kteří nikdy nestopovali přes Ameriku. Ta kniha není jen o geografii. Je o touze změnit život tím, že se člověk dá do pohybu. A také o hořkém poznání, že pohyb sám o sobě nestačí.
Alkohol a pomalý konec
Kerouac pil hodně a dlouho. Alkohol u něj nebyl okrajovou neřestí, ale ničivou součástí života. Postupně podrýval jeho zdraví, práci i vztahy. V šedesátých letech už působil jako člověk, kterého jeho vlastní legenda dohnala a přerostla. Zatímco mladší kontrakultura ho mohla vnímat jako předchůdce, on sám k ní měl rozporný vztah. Nebyl jednoduchým hrdinou hippies. Byl unavený muž, který se díval na svět jinak než generace, jež si ho přivlastnila.
Jack Kerouac zemřel 21. října 1969 v St. Petersburgu na Floridě. Bylo mu pouhých sedmačtyřicet let. Jako příčina smrti se uvádí vnitřní krvácení související s cirhózou jater, tedy s následky dlouhodobého pití.
Kerouacovo dílo je samozřejmě širší než Na cestě. Patří do něj Maloměsto a velkoměsto, Dharmoví tuláci, Podzemníci, Andělé pustiny, Maggie Cassidyová, Satori v Paříži, Vize Codyho, Big Sur a další knihy. Ne všechny se čtou stejně snadno a ne všechny mají stejnou sílu. Ale společně ukazují autora, který se celý život pokoušel psát jednu velkou knihu o vlastním čase, vlastních lidech a vlastní duši.
Jeho vliv přesáhl literaturu. Dotkl se hudby, filmu, kontrakultury, cestovatelské imaginace i představy, že psaní může znít jako mluvený hlas. Bez Kerouaca by americká kultura druhé poloviny 20. století vypadala jinak. Ne proto, že by sám všechno vymyslel, ale proto, že dokázal pojmenovat neklid, který už ve společnosti byl. Je to příběh talentovaného, citlivého a rozporuplného člověka, který hledal absolutní svobodu, ale celý život narážel na vlastní slabosti.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/jack-kerouac-veril-v-zivot-ktery-se-nema-prezit-ale-prozit-191146
https://www.reflex.cz/clanek/causy/73442/jack-kerouac-znicil-mu-mladi-a-zapricinil-i-jeho-smrt-alkohol-se-stal-prokletim-slavneho-spisovatele.html
https://rozbor-dila.cz/jack-kerouac-zivotopis/
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/pred-pulstoletim-zemrel-jack-kerouac-zanechal-po-sobe-vic-nez-jen-kour-z-marihuany-a-vyfuku-58813
https://magazin.aktualne.cz/kultura/literatura/podcast-v-opileckem-finale-jack-kerouac-doktor-sax-rauvolf/r~75ef227aaa8d11eca89f0cc47ab5f122/?lp=1
