Článek
Byl jsem typický člověk z města. Zvyklý mít všechno po ruce, když zapomenu nakoupit vajíčka, mám obchod za rohem. Cesta do práce kousek autem, když auto zrovna nejede, tak MHD po deseti minutách, barák v přiměřeně dobrém stavu, kanalizace (ona neexistuje odjakživa?), funkční elektřina, poskytovatele internetového připojení si můžu vybírat ze seznamu a pomalu si diktovat podmínky. Vlastně vše pro pohodlný život. Na stromy se můžu chodit koukat do místního parku, kde se proběhne i veverka. Wow, taková divočina. Kdo by chtěl víc?
Nakazili mě už v dětství
I když jsem se narodil a vyrůstal ve městě, měli jsme chalupu v Českém ráji. Teda spíše chatu. Dvě místnosti, veranda, později ještě opodál přístřešek při nepřízni počasí. Svažitý terén, všude kolem lesy a opodál i skály.
Na chalupu jsme jezdili většinou s tátou nebo s prarodiči. Na víkendy, o prázdninách i na celé týdny. Nejhorší byl vždycky ten přechod. Z města na chatu, nebo naopak z chaty zpátky do města. Když byl člověk na místě, tak si pak rychle zvyknul.
Rána mrazivá, všude rosa, mokro. Nás děti probudila vůně kakaa v hrnkách a praskající dřevo v kamnech, když táta nebo babička zatopili. Vydatná snídaně a šup, není čas ztrácet čas, práce čeká. Na chatě bylo vždycky co dělat. Zalít záhonky, dokud nezačne pálit slunce, vytrhat plevel, posekat trávu, když oschne od rosy (tehdy ještě srpem a kosou). Zaběhnout do lesa na úsušky (suché klestí), pomoci tátovi s údržbou našich stromů, nosit cihličky, když stavěl zídku. Oběd, uklidit stůl, po jídle pauza, pak jít umýt nádobí. Voda se čerpala z potůčku do nádrže, studna nebyla. Ohřát na kamnech (později velká vymoženost - rychlovarná konvice), umýt v lavoru, opláchnout. Nechat na slunci oschnout.
Dát si procházku po lese, zakopnout o kořen, odřít kolena, nasbírat šišky a zase hurá zpátky. S babičkou si zahrát deskové hry, zajít k sousedce a nechat se prohnat drsným krocanem. Otočit posekanou trávu. Chytat motýle (pardon, motýly), pořádat závody hlemýžďů, sledovat ještěrky. Připravit větvičky na večerní táborák. Nechat si vypálit oči kouřem. Nabodnout špekáček, šermovat a škodolibě se smát, když někomu spadne. Odhánět večerní komáre. Komáry. Vyčistit zub a spát.
Nepohodlné, namáhavé, ale…
Pro nás děti to byl vždycky dobrodružně strávený čas, ať už se jednalo o den nebo o týden či víc. Když jsme byli malí, bylo to víc o hraní si, když jsme povyrostli, už nás táta zapřáhnul víc do práce. V určitém věku to zrovna nebylo nic, co by nás oslovovalo. Člověk si snadno zvyknul na komfort města a na chatě to chybělo. Do nejbližšího obchodu to bylo 20 minut autem a šlo jen o malý vesnický obchůdek. Hospůdka vedle. Bylo to z kopce, když se šlo pěšky, tak to bylo fajn, horší byla cesta zpátky, to se člověk táhnul celou věčnost a měl pocit, že vypustí duši. Při míjení každých druhých vrat zuřivě štěkající hlídač, přes cestu milion černých koček. Občas zbloudilý turista.
Chata nebyla zateplená, bez přívodu vody, co si člověk nepřivezl, to neměl. Za hezkých, zejména letních dnů, to bylo v pohodě, za deštivějších studených dnů to byl někdy očistec. Svah byl jak jedna blátivá klouzačka (když se později ve velkém rozšířili slimáci plzáci, s nostalgií jsem vzpomínal na klouzání se po pouhém bahně), pokud si člověk včas nenaštípal dříví, tak se nezahřál. Kadibudka asi pět minut od chaty, super obzvláště v zimě a v noci.
Každoroční opravy a vylepšování stávajících stavebních prvků, renovace plotu, ořez stromů, vymetení pavučin. Nikdy nekončící práce. Občas jsem přemýšlel, jak to tátu může vůbec pořád bavit, když pokaždé, co tam přijede, jenom pracuje. Od rána do večera a pak na pivko. Pokud se netřásl svalovou horečkou jak čivava před nervovým zhroucením. Nepochybuji, že toho měl sám leckdy dost.
Když jsme konečně vylétli z hnízda, naši se rozvedli a táta si našel novou partnerku. Ta vlastnila také chatku, ale v zahrádkářské kolonii poblíž města. Táta už nebyl nejmladší, na těžkou práci už mu mnohdy chyběly síly a dojezdový čas na jeho chatu býval skoro hodinový, takže když dospěl k názoru, že svoji chatu už nezvládá opečovávat tak, jak by chtěl a jak by potřebovala, prodal ji a využívá společně se svojí partnerkou chatičku v zahrádkách a je spokojený. Domov má o kus dál, takže pořád je částečně v přírodě, ale zároveň má ve svém věku nablízku i komfort města.
A já zjistil, že mi chata chybí.
První domek na vesnici
Když jsme se se ženou přestěhovali na vesnici poprvé, byla to pro nás oba velká neznámá a také výzva. Poradit si s věcmi, které jsme předtím nikdy nepotřebovali a neřešili. Neustále běhat kolem baráku a řešit menší či větší „drobnosti“. Nejednalo se o žádnou novostavbu a podle toho se s ní také muselo zacházet.
Voda z řadu se musela „dotáhnout“, do té doby měla sloužit jako zdroj vody studna, která nikdy za celé ty roky nevyschla. Nám vyschla po necelém měsíci a průměrných vedrech. Kanalizace byla naštěstí na kraji pozemku, i tak nám s kopáním musel pomoct místní kopáč, jinak bychom u toho díky miliardě kamenů v půdě vypustili duši. Občasná porucha čerpadla v jímce pro mě byla překvapením, v našem dřívějším domě ve městě to prostě vždycky odteklo, žádné čerpadlo. Prostě Neználek na vesnici.
Ze dvou komínů funkční jen jeden, ten méně potřebný. Úspory sebrala povinná spoluúčast na hypotéku, takže se z velké části rekonstruovalo svépomocí, kdy jsme po večerech studovali v knihách a sledovali na youtube návody, jak co dělat. Výsledkem byla třeba pěkně položená dlažba, kde se ale u dveří pozvednul jeden zatrachtilý růžek, o který jsme následující roky pravidelně zakopávali.
Spolupráce s místním elektrikářem byla poněkud masochistickým počinem. Drže se hesla „Slibem nezarmoutíš“ nám nasliboval rychlou výměnu všech kabelů a natažení nových, vypínače, lustr, všechno, nic není problém, do konce týdne to bude. Škoda, že jsme se už tehdy nezeptali, do konce kterého týdne myslí. Většinu jsme si tehdy nakonec udělali sami a on opravdu jen „natáhnul kabely“. Ale zaplatit si to nechal jako kdyby postavil celý dům od základu. Poučení pro příště :)
Myši a občas i potkany všude kolem baráku měly vyřešit kočky myšilovky. Škoda jen, že to nepochopily a ty myši spíš přinášely z blízkého pole a ze sousedovic hospodářství, než aby je vychytávaly na našem dvoře. Když mi začaly chodit kadit i do pracně zrytých záhonků, přišel na řadu pes. Ten vytvořil i záhonky nové, akorát tam, kde jsme je nechtěli.
Myšlenky o tom, co udělat se starým rozpadajícím se dřevníkem odvál zanedlouho vítr. Úplně stejný vítr, který odvál i dřevník samotný. Sousedovic slepice řvaly jak o život, když je pronásledovaly jeho zbytky.
Tráva na jaře vylítla snad během jedné noci. Že mi elektrická pojezdová sekačka bude asi na nic, když terén není zarovnaný a každou chvíli se zarazí o krtinec, zatímco já se pomalu zamotávám do kabelu, mi došlo dřív, než jsem se tím kabelem opravdu svázal. Druhý nápad - vzít to strunovkou - byl však skvělou pozvánkou k Chocholouškovi. Pro plné pochopení, pozemek měl cca 2 000 m2. Ani pauzy nedokázaly zabránit tomu, že jsem si večer chtěl uřezat obě ruce. Když jsem k tomu všemu hned následující den ještě blbě šlápnul na kámen schovaný pod posečeným plevelem a vymknul si kotník, dostal jsem jedinečnou příležitost vyzkoušet si na několik dní život kvadruplegika.
Žena mě chtěla potěšit a jala se dosekat zbylá místečka s tím, že až zase vylezu na zahradu, budu mít určitě radost. Když se mi draly slzy do očí, byla dojatá, že mě její pomoc tak strašně potěšila. Neměl jsem tu sílu jí říct, že oplakávám ty šlechtěné tulipány a narcisy, které se draly ven na svět, nevěda, že se na ně řítí má drahá se sekačkou, protože botanika není zrovna její doména.
Během léta jsem na šťavnatou trávu už jen matně vzpomínal. Častý vítr a nedostatek vody učinil ze zahrady bohapustou poušť. Místo zeleniny a květin jsme začali zvažovat pěstování kaktusů a sukulentů.
Postupem času se však všechno normalizovalo, nejhorší jsme měli za sebou a učili se, jak se funguje na venkově a co všechno vyžaduje péče o dům a zahradu. Ještě nás však čekalo začlenění se do místní vesnické komunity starousedlíků.
Není nad to, když to plyne přirozeně. Myši lezly k domu. Pořídili jsme kočky, kočky začaly přinášet další myši z pole. Pořídili jsme psa. Nechal kočky lovit a co nezabily, to sežral sám. Ideál. Množství myší mu ale asi nestačilo, takže přidal sousedovic slepice. Vždycky, když jsem při návratu z práce viděl souseda, jak se svojí hladinkou, kterou si zřejmě udržoval nonstop, přijíždí na kole k našim vratům, teda spíš se přimotává, rovnou jsem začal hledat peněženku. Později jsem ho podezíral, že si to vymýšlí a jen potřebuje peníze na další pivo a slepice už ani nechová. Pes byl ale spokojenej. Marně jsem hledal díry v plotu. A my měli první seznámení s domorodcem za sebou a hned opakovaně.
K další socializaci jsme nenacházeli dostatek odvahy. Což ale vyřešil zásah shůry - nutnost se kvůli práci stěhovat jinam.
Druhý domek na vesnici
Vlastně je to chalupa. Na první pohled velká. Jen při bližším pohledu člověk zjistí, že dvě třetiny tvoří stodola.
Uvnitř nám ale učaroval dřevěný strop a přiznané trámy. Wow, kdyby to nemělo nic jiného, tohle by stačilo.
Poučeni předchozími nedorozuměními s řemeslníky jsme tentokrát všechno popsali co nejdetailněji, aby bylo jasné, jakou máme představu a co bychom potřebovali. Peněz se - jako obvykle - zase příliš nedostávalo. Takže co bychom si mohli udělat sami (haha, kdo si myslí, že laik dokáže svépomocí oproti firmě ušetřit, ten se plete - ale rozhodně se u té práce pobavíte), to jsme chtěli, aby nám nechali.
Museli jsme chodit do práce a pořád ještě bydleli v původním domě, než se tahle chalupa dá do kupy. Kontrola probíhala tak jednou dvakrát týdně a jinak vše po telefonu.
„Paninko, tak jsme sházeli staré tašky a budeme dávat nové. Na ty staré si objednáte kontejnerek? My to můžem uklidit, ale něco to bude stát.“
Ne, to si uklidíme sami, rozhodli jsme se. Když jsme tu spoušť viděli na vlastní oči, chtělo se nám brečet. Tašky rozházené a pomlácené všude. Viděl nás řemeslník z druhé party.
„Paninkooo, to je v pohodě. Já vezmu bagr a jak chcete trochu srovnat svah za barákem, tak já to tou drtí zpevním, udělám tam takovou kaskádu a zahrnu to nadbytečnou hlínou. To vám tam zpevní půdu, budete si tam moct udělat posezení a co víc, ani plevel vám tím neproroste. Já si to doma udělal taky tak.“
Fajn, je to řemeslník, má zkušenosti, ať to teda udělá. Dodnes koukám na zbylá místa, která jsem ještě nevyčistil a kde po sobě zbytky tašek sjíždějí. Plevel prorostl, nebo se nově uchytil, ale já už ho nevyreju, protože se skrz tašky narozdíl od jeho kořenů nedostanu.
Suchem tady netrpíme. Malý pramínek ve sklípku pod domem, který plnil studánku, což dřív bývalo běžné, vyrostl v pramen zdraví z Posázaví. Zjistili jsme to až ve chvíli, kdy nám spadla v předsíni omítka, protože zeď si vodu nasála až nahoru. Při pohledu do sklepa jsme marně přemýšleli, proč se podlaha tak vlní, než nám došlo, že je to hladina vody.
Kanalizace tu taky není. Místo ní jen žumpa, o jejíž velikosti a umístění nevěděla ani původní majitelka. Taky jsme o ní nevěděli, než se ucpala.
Zimy tu jsou tuhé. Zamrzá i voda v domě. Hned první zimu se nám nevyplatila snaha ušetřit. Voda byla nově natažená v celém domě kromě zadní technické místnosti, kde byla původně toaleta a kterou jsme tam nechali jako nouzovku. Během týdne tuhých mrazů zamrzla voda a tam, kde byla vedená ještě v kovu, potrubí prasklo. Vodopád ze zdi by byl nádherný, pokud by ženu nepřišpendlil k protější zdi. Její obtisk tam je stále viditelný.
Sousedi tu mají také slepičky. A pojmenované. Psovi se lesknou oči, kdykoliv je vidí. Mně se lesknou oči pokaždé, když kohout ráno ve čtyři zakokrhá a všichni v obci mu sborem odpovídají. Prodrat se k autu hejnem zvědavých slepic, když zase pospíchám do práce, je někdy nadlidský úkol. Hlavně nešlápnout do zbytku pohozené myši.
Konečně je víkend, můžu si přispat. Nemůžu. Sousedovic cirkulárka kvílí a svolává k ranní modlitbě. Což mi připomíná, že pokud si budu chtít zatopit, měl bych jít taky řezat. Volno nevolno.
Žena mi hlásí, že naše andulky ve voliéře by ocenily nové větve jako bidýlka. Jasně, seženu. A králíci nechtějí to seno, co máme pro ovečky. Přemýšlím, že místo buchtiček s krémem bude králík na smetaně. Jediný pohled na ženu mi prozradí, že nebude. Seno zajistím. Plot opravím. Chemickej záchod vynesu. Auto zapadlé v blátě na podmáčené příjezdové cestě vytáhnu. Už zase nejsou třísky na podpal?
Moje drahá polovička mi vyvařuje, obstarává naše zvířecí mazlíky, spokojená, že ne ve všem panuje rovnoprávnost. A až odpadnu neschopen se hnout, bude o mě pečováno s takovou vervou, že následující den ráno zase radši vstanu a půjdu dělat. Na rozmazlování je času dost, zahrada volá.
A když bude hezky, půjdeme se projít. Přes louku, do lesa, nebo se jen posadit na zahradě a poslouchat to ticho. Rušené jen cirkulárkou, sekačkou, kokrhajícím kohoutem, štěkajícími psy, bečením ovcí. A až vítr přinese typický pach chléva z kravína nad námi, budeme vědět, že přesně takhle jsme to chtěli. A sousedi? Mají to úplně stejně.
Autorský text. Značně zkráceno, zjednodušeno. I když to tak nevypadá. Autor si uvědomuje svoji neschopnost přežít na venkově, ale přesto to nevzdá.
