Je dospělá, ale její duše zamrzla v dětském věku. Jak nás ovlivňují traumata z dětství

Opravdu se může stát, že i když fyzicky dospějeme, psychicky „zamrzneme“ v dětském věku? Jak k tomu může dojít a lze s tím něco udělat?

Lenka pocházela z dvojčat. Narodila se do rodiny, které vládla autoritativní maminka a kterou otec opustil, když byla Lenka se svojí sestrou ještě malá. Maminka po této zkušenosti na muže zanevřela a už nového partnera nehledala. Rodinu doplňoval ještě dědeček Lenky, který s nimi žil v jedné domácnosti.

I když byly dvojčaty, s postupem času byl mezi sestrami znát rozdíl, zejména ve škole. Lenky sestra Petra se snadno učila, byla umělecky založená, cílevědomá a ve škole se jí dařilo. Lenka byla hodné děvče, manuálně zručné, ale ve škole se jí až tolik nedařilo. Zvláště ve srovnání s její sestrou. Doma tak často slýchala, jak je neschopná, a viděla, jaké podpory se dostává její úspěšnější sestře. Často byla kvůli svým slabším výsledkům dehonestována, až ponižována.

Čas plynul a děda stářím dost sešel a začaly jej sužovat různé nemoci, kvůli čemuž potřeboval pomoc a péči. Maminka chodila do práce, aby rodinu finančně zajistila, Petra měla všechny předpoklady pro další úspěšné studium a vysokou školu, takže bylo jasné, že péče se bude muset zhostit Lenka. Část svého dětství tak strávila péčí o nemohoucího člověka. Práce, která dokáže „vyřídit“ i dospělého člověka, natož mladou slečnu, však nebyla nikdy náležitě oceněna. Lenka byla vždy tou hloupější a neschopnější ze dvou sester, do značné míry odstrčenou a spíše tolerovanou, zatímco Petra byla stavěna na piedestal, zvláště poté, co úspěšně vystudovala vysokou školu s červeným diplomem. Chlouba rodiny, miláček pedantské maminky.

Obě dcery si nakonec našly své partnery, založily rodiny a měly děti. Na určitou dobu vypadalo vše v pořádku a nikoho by nenapadlo, že se může něco zvrtnout. Petra zdědila po mamince autoritativnost a vedla svoji domácnost velmi podobně. Těžko říct, jestli podobná povaha byla tím, co vedlo k podobnému osudu - partner od rodiny odešel a Petra zůstala s dětmi sama. Syny vychovávala přísnou rukou a jejich vztahy jsou dodnes poněkud napjaté. Petra sice na muže nezanevřela, ale její známosti byly vždy jen krátkodobé, nikdy nedokázala navázat trvalejší vztah. A nakonec o to podle vlastních slov ani nestála, zvykla si na svůj klid. Do jisté míry tak vede velmi podobný život jako její maminka.

Lenka v manželství vydržela déle. Narozdíl od své maminky nebo sestry nebyla vůbec autoritativní či pedantská, ve všech směrech byla spíše přesným opakem své sestry nebo matky. Hodná a dobrosrdečná žena, submisivnější povahy, upnutá do značné míry na svých dětech. Manželství vydrželo do doby, než děti vylétly z hnízda, pak se rozpadlo. Vina sice ležela na obou stranách, ale do značné míry k tomu přispěla skutečnost, že Lenka nikdy nezažila funkční vztah a neměla v dětství pořádný mužský vzor.

Lenka se ocitla sama. Bez partnera a s dospělými dětmi, se kterými se sice vídala, ale které začínaly budovat vlastní rodiny. Najednou ztratila svůj smysl života. Většinu své dosavadní pozornosti věnovala dětem, a tak se cítila potřebná a užitečná, ale najednou neměla nic, co by jí dodávalo pocitu důležitosti a potřeby. Ztráta těchto pocitů u ní postupně vyvolala životní nejistotu a probudila její pocity z dětství, které v sobě kdysi hluboko pohřbila. Neschopnost, nechtěnost, nedostatečnou lásku ze strany rodičů, nízké sebevědomí, strach chybovat… Vše, co v předchozích letech skryla a soustředila se na péči o rodinu, najednou vyplavalo na povrch a Lenku psychicky zdrtilo.

Nyní Lenka žije v garsonce, sama. I v pokročilém věku vykonává fyzicky náročnou práci, kterou má mizerně placenou, ale bojí se říct si o zvýšení mzdy. Jinou práci si nehledá, protože věří tomu, že by ji nikde nevzali, jelikož podle svých slov vlastně nic neumí a jenom by se jí vysmáli. Pokud má něco vyřídit, musejí jí pomoct děti, protože není schopná sama něco vyřizovat, bojí se odmítnutí. Ptá se jich na radu i při běžných rozhodováních v každodenním životě, jako např. jestli má jít k lékaři, když jí není delší dobu dobře, jestli má nechávat přes den otevřené okno, když je venku vedro… Sama nikam necestuje, protože si nevěří, že by cestu mohla sama zvládnout. Zjednodušeně řečeno, chová se jako malá holčička, která by potřebovala být ujišťována o tom, že je milována, že je součástí společnosti, doufá, že ji někdo vezme za ruku a bude vodit, rozhodovat za ni… Psychicky je ve věku malé holčičky, té, která byla odstrkována a ponižována, posmívána a znevažována pro své školní neúspěchy.

„Jsi úplně blbá, z tebe nikdy nic nebude, tak se aspoň postarej o dědu, když nic jinýho neumíš! Petra potřebuje klid, aby se mohla učit.“

----

Traumata z dětství nemusejí být na první pohled patrná

Když se řekne trauma v dětství, řada z nás si představí nejčastěji nějakou formu násilí, obvykle fyzickou. To jsou zajisté závažná traumata, nicméně existují i jiná, méně nápadná, ale o to více zákeřnější. Každý z nás je zároveň jinak citlivý a co pro někoho může být spíše impuls k tomu stát se lepším, to pro jiného může být sražení k zemi na řadu dalších let.

Traumatem může být cokoliv, co se negativním způsobem dotkne křehké dětské duše. Z těch výraznějších traumat se jedná například o špatné vztahy mezi rodiči, kterých je dítě svědkem (hádky, nadávky, urážení, fyzické napadání), rozvod rodičů, ztráta některého z rodičů, ale také zneužívání ze strany rodičů, odmítání, absence projevu lásky vůči dítěti. Z těch méně výrazných se jedná například o příliš přísnou výchovu, příliš vysoké nároky kladené na dítě, znevažování jeho úspěchů, nedostatečný zájem, nedostatek fyzického kontaktu, ale také zraňující slova a výroky na adresu dítěte - „podívej se na sebe, jak zase vypadáš…; nesahej na to, když to neumíš…; to se ti teda zase povedlo…; s takovýmhle přístupem s tebou nikdo nebude chtít být…“.

V případě slov či vět si kolikrát jako rodiče nemusíme být nutně vědomi toho, že naše slova mohou zanechat na křehké dětské duši trvalé šrámy. Někteří jsou i toho názoru, že pokud dítě něco takového nevydrží, tak pak nepřežije v „dospělém“ světě, kde se s ním nikdo mazat nebude. Někteří rodiče jsou na své děti záměrně tvrdší, protože z nich chtějí dostat to nejlepší. Ale jak se říká, i cesta do pekla může být dlážděna dobrými úmysly. Když ponecháme stranou rodiče, kteří se vědomě chovají nevhodně, pak je řada rodičů, kteří se třeba snaží o dobrou výchovu, ale buď opakují chyby, kterých se dopustili jejich vlastní rodiče na nich, nebo sami hledají vhodný způsob výchovy, ale prostě chybují. Vždyť žádný učený z nebe nespadl.

Co s námi takové trauma z dětství může udělat?

Přirozenou reakcí organismu je v rámci sebezáchovy potlačení negativních emocí a jejich vytěsnění. Často si tak nemusíme být vůbec vědomi toho, že naše chování v dospělosti ovlivňují situace, které jsme zažili v dětství.

Existuje pojem „traumatický otisk“. Každý reagujeme na nepříjemnou situaci jinak, ale pokud je podnět velmi silný a my se cítíme být jím zahlcení a neschopní se mu jakkoliv bránit či uniknout, dochází k určitému poškození nervové soustavy a tzv. zamrznutí. Pokud podnět poleví či úplně zmizí a my máme možnost zažité napětí ventilovat, např. pláčem, může dojít k zahojení poškození. Pokud však tuto možnost nemáme, nedostane se nám pomoci, podpory nebo vysvětlení, které by nám mohlo pomoci v úlevě, zůstane v našem nervovém systému zamrzlá stopa - nevyřešený vnitřní konflikt, který zůstává otisknut. Tento šrám může být postupem času zanesen a my jej můžeme vytlačit z vědomé mysli. Pokud se však později dostaneme do situace, která je s tímto traumatem - otiskem nějak spojena či jej něčím připomíná, napětí opět pohltí náš organismus. A ani si nemusíme být nutně vědomi toho, že naše aktuální reakce navazuje na trauma, které jsme kdysi zažili.

Tyto traumatické otisky pak formují naše další chování, vnímání, pocity, ale dokonce ovlivňují i náš zdravotní stav. A to nejen psychický, ale též fyzický.

Podle toho, jak hluboký „šrám“ v nás prožité trauma zanechalo, je závažný i následek v dospělosti (nebo i dříve). K čemu mohou tato traumata přispět?

Co se s tím dá dělat?

Prvním krokem ke zdárnému řešení je uvědomění si problému - příčiny jako takové. Což samo o sobě není zrovna snadné. Někdy jsme schopní ponořit se do svého nitra a brodit se starými bolístkami a traumaty, které nás formovaly. A i přes bolest, kterou nám tato cesta do nitra může působit, jsme schopni nalézt a pojmenovat příčinu, která se podílela na našem aktuálním problému. Pokud si však nejsme vědomi žádné konkrétní příčiny, popř. cítíme, že se bojíme tuto příčinu v našem nitru odhalit sami, měli bychom vyhledat odbornou pomoc. Průvodce, který nám pomůže v našem hledání a který nám bude oporou, když budeme potřebovat podržet.

Pokud jsme se dobrali k tomu, co nás tíží a ovlivňuje náš současný život, je potřeba tuto příčinu vyřešit a dovolit tomuto šrámu, aby se konečně po všech těch letech zdárně zahojil. Léčba to může být dlouhá a nemusí být vždy plně uspokojivá, ale rozhodně je to dobrý a potřebný krok.

Mezi nejlepší způsoby léčby patří terapie, často skupinová, kde se jednotliví účastníci mohou navzájem podporovat a zároveň si sdělovat vlastní pocity a způsoby, jakými se s nimi vyrovnávají. Společně s psychoterapií může být v případě závažnějších problémů potřeba i farmakoléčba, tedy nasazení a užívání anxiolytik nebo antidepresiv.

Pokud řešíte podobný problém a žijete s partnerem, rodinou či kýmkoliv jiným, určitě mu sdělte, co prožíváte, jak se cítíte, jak na svém problému pracujete a jakou pomoc od něj potřebujete. Pro ostatní lidi nemusí být vaše chování vždy natolik čitelné, aby sami věděli, jak vám mohou pomoci a někdy může naopak dojít k tomu, že i ve snaze vás podpořit pronesou nebo učiní něco, co vás ještě více srazí. Proto se svými blízkými komunikujte, dobrá komunikace je základ všeho.

Myslete však také na to, že jedním ze základních pilířů úspěšné léčby je i vaše pozitivní přijetí sebe sama. Jen když si budete vědomi své vlastní hodnoty a budete se mít rádi, můžete pokračovat v cestě za uzdravením. Ostatní vám mohou být následně podporou, ale to hlavní, to sebepřijetí, musí vzejít od vás. Jak by si vás mohli vážit jiní, když byste si sebe nevážili sami?

Velkým nebezpečím je očekávání rychlého zlepšení. K tomu obvykle nedochází a člověk tak může dojít zklamání a znovu se uzavřít. Léčba starých traumat je běh na dlouhou trať a je potřeba mnoho trpělivosti. Podle řady odborníků a jejich zkušeností je potřeba najít příčinu a opakovaně se k ní vracet, diskutovat o ní, probírat ji z mnoha úhlů pohledu a nejen ji pojmenovat, ale (bohužel) je mnohdy potřeba ty staré a bolestivé pocity znovu prožít a konečně jim dát možnost z těla vyprchat - ať už prostřednictvím emocí (křik, pláč…) nebo tělesných projevů (třes, horkost, mrazení…). Teprve ve chvíli, kdy v nás trauma už nic nevyvolá, došlo pravděpodobně k vyřešení a my jsme schopni se posunout dál.

Ignorování prožitých traumat naše problémy v současném dospělém životě nevyřeší. Pokud v nás budou traumata stále ukrytá, budeme stále znovu a znovu opakovat chyby, které jsou vytvářeny naším špatným vzorcem chování. Budeme se trápit, žít s pocitem, že nás nikdo nemá rád a náš život je spíše trestem. Když nedokážeme přijmout sami sebe, budeme mít tendenci se vyčleňovat ze společnosti ostatních a přitom jim to dávat za vinu. Jejich nepochopení pro nás bude důkazem, že máme vlastně pravdu a nikdo o nás nestojí. Jakékoliv chování si budeme vykládat svým vlastním způsobem, který nebude odpovídat realitě, ale bude odpovídat našemu vnitřnímu nastavení, které je ovlivněno traumaty.

Pokud se budeme chtít posunout dál a náš život zlepšit, musíme na svých traumatech zapracovat. Zejména pokud máme děti, protože by se mohlo stát, že naše vlastní traumata a problémy nevědomky a nechtěně předáme do další generace.

Pro zájemce o toto téma mohu i doporučit knihu Návrat domů od terapeuta Johna Bradshawa.

Článek byl zpracován na základě informací z následujících zdrojů:

https://detijsoutakylidi.cz/5-dulezitych-pripominek-pro-vsechny-kdo-v-detstvi-zazili-trauma-a-pro-jejich-partnery/

https://centrum-vedomi.cz/trauma-a-jeho-zpracovani/

https://psychologie.cz/mozek-zamrzly-v-bolesti/

https://www.novinky.cz/clanek/zena-deti-traumata-z-detstvi-zpusobuji-vazna-onemocneni-v-dospelosti-66850

https://www.kondice.cz/osobni-rust/trauma-v-detstvi-vliv-v-dospelosti.html

https://wave.rozhlas.cz/lide-vetsinou-vedi-co-se-jim-stalo-ale-chteji-vytesnit-rika-psycholozka-o-8530949

https://www.zurnal.upol.cz/nc/zprava/clanek/za-nemocemi-dospelych-casto-stoji-detska-traumata-zjistil-tym-vedcu-z-teologicke-fakulty-1/

https://sancedetem.cz/dite-traumatizovane-v-blizkych-vztazich

https://www.marianne.cz/zdravi/bolesti-z-raneho-detstvi-ovlivnuji-zasadne-vas-zivot-zjistete-jak-se-s-nimi-v-dospelosti