Její kousnutí fakt bolí. Bzikavka slepoočka vás bude klidně i pronásledovat

Na první pohled přitom nevypadá nijak děsivě. Není to obrovský ovád, jakého si lidé spojují s koňmi, kravami nebo rozpálenými pastvinami. Bzikavka slepoočka (Chrysops caecutiens) je menší, štíhlejší a vlastně až překvapivě hezká. Má nápadně kreslená křídla, žlutohnědé tělo a hlavně oči, které by jí mohl závidět kdejaký motýl. Jenže krása u ní končí ve chvíli, kdy samice dosedne na kůži. Její kousnutí není jemné štípnutí. Je to drobné říznutí.

Chrysops caecutiens patří do čeledi ovádovitých, tedy mezi dvoukřídlý hmyz příbuzný známějším ovádům. V Evropě je to rozšířený druh a vyskytuje se na velké části kontinentu.

České jméno „slepoočka“ může svádět k představě, že jde o hmyz se špatným zrakem. To je ovšem zavádějící. Bzikavky, stejně jako ostatní ovádovití, mají zrak vyvinutý velmi dobře. Jejich složené oči jsou velké, barevné a pro život dospělce naprosto zásadní.

Právě oči jsou na bzikavce asi to nejkrásnější. U živého jedince mohou hrát zelenými, zlatavými, měděnými nebo nafialovělými tóny. Nejde o jednolitou barvu, spíš o jemnou kresbu, která při pohybu a změně světla připomíná lesklou mozaiku. Kdo někdy viděl detail hlavy bzikavky na dobré fotografii, snadno pochopí, proč se rod Chrysops v angličtině označuje jako „deer flies“ a některá jména odkazují právě na zlatavé oči.

Zrak bzikavkám pomáhá vyhledávat hostitele, orientovat se v prostoru, sledovat pohyb a reagovat na kontrastní tvary. Samice nespoléhá jen na pach nebo teplo. Všímá si pohybu člověka, zvířete, tmavé siluety i toho, jak se objekt odlišuje od okolí.

Proto se někdy zdá, že bzikavka „ví“, kam letí. Není to hloupé bzučení naslepo. Je to cílený průzkum.

Bzikavka slepoočka měří zhruba kolem jednoho centimetru. Není tedy úplně drobná, ale proti velkým ovádům působí subtilněji. Tělo má žlutohnědé až tmavší, s kontrastní kresbou. Nejnápadnější jsou křídla. Nejsou průhledná jako u běžné mouchy, ale nesou tmavé pásky a skvrny. Když bzikavka sedí, křídla často drží tak, že kresba dobře vynikne.

Právě kresba křídel je pro rod Chrysops typická. V terénu ale není vždy snadné určit přesný druh. U bzikavek záleží na detailech kresby, zbarvení nohou, stavbě tykadel a dalších znacích. U Chrysops caecutiens se uvádí mimo jiné tmavší nohy a typická kresba křídel.

Bzikavka slepoočka nemá ráda suchá pole a rozpálené betonové plochy. Nejlépe jí vyhovují vlhká místa. Typická jsou zastíněná mokřadní stanoviště, vlhké lesy, okolí potoků, tůní, rybníků, podmáčených luk nebo lesních cest. Uvádí se, že dospělci se vyskytují hlavně od května do září a dávají přednost vlhkým, stinným nebo dobře zarostlým místům.

To dobře odpovídá i zkušenosti z přírody. Člověk ji nepotká všude stejně. Někde o ni celé léto nezavadí, jinde se v určitém období objeví téměř pravidelně. Stačí projít úzkou cestou podél potoka, kde je tráva po kolena, listí drží vlhkost a do stínu svítí jen občasné paprsky. Právě tam bývá pro bzikavky všechno - úkryt, vlhká půda pro vývoj larev, květy pro potravu dospělců i savci, kteří tudy procházejí.

Člověk je v takové chvíli jen jedním z mnoha možných hostitelů. Stejně dobře by samice mohla pronásledovat srnce, koně, krávu, psa nebo jiné teplokrevné zvíře.

U bzikavek je důležité rozlišovat samce a samice. Samci krev nesají. Živí se rostlinnými šťávami, nektarem a pylem. Samice také navštěvují květy, ale k dozrání vajíček potřebují bílkoviny. A právě ty získávají z krve.

Není to tedy zlomyslnost ani „agresivita“. Samice neútočí proto, že by chtěla někoho trápit. Potřebuje dokončit rozmnožovací cyklus. Bez krevní dávky by se její vajíčka nemohla správně vyvinout.

To ale člověku ve chvíli kousnutí nijak nepomůže. Bzikavka se chová vytrvale. Často nalétává zezadu, kolem hlavy, na krk, ruce nebo nohy. Některé materiály uvádějí, že samice bzikavek rodu Chrysops jsou známé nalétáváním v úrovni hlavy a kousáním do zadní části krku.

Kdo šel v létě vlhkým lesem v tričku, ví přesně, jak nepříjemné to může být.

Bzikavka nekouše jako komár. Komár má tenký bodavě sací aparát, kterým proniká do kůže poměrně nenápadně. Bzikavka pracuje jinak. Její ústní ústrojí kůži nařízne a krev z drobné ranky pak nasává nebo olizuje. Do ranky se dostává také slina s látkami, které brání rychlému srážení krve. U Chrysops caecutiens se uvádí, že samice při sání krve využívá antikoagulační sliny, aby krev nezasychala a mohla téct.

Proto bývá kousnutí tak znatelné. Člověk často necítí jen svědění jako u komára, ale přímo bolest. Někdy se objeví kapka krve, jindy rudý flíček, otok nebo tvrdší svědivý pupen. U citlivějších lidí může reakce trvat několik dní.

Je také typické, že bzikavka se nenechá snadno odradit. Když ji člověk odežene, může se vrátit. Když ji plácne pozdě, už bývá ranka hotová. A protože je menší než velcí ovádi, někdy si jí člověk všimne až ve chvíli, kdy už je pozdě.

Dospělá bzikavka je jen nápadná, létající část příběhu. Mnohem delší a skrytější část života probíhá dole, ve vlhkém prostředí.

Larvy se vyvíjejí v mokré půdě, bahně, vlhkém detritu, písku nebo organickém materiálu při okrajích vod. U rodu Chrysops se uvádí vývoj v bahně nebo písku na okraji vody.

U ovádovitých se často obecně píše, že larvy bývají dravé. U samotných bzikavek rodu Chrysops však některé určovací materiály uvádějí, že larvy jsou převážně, možná zcela, rostlinné nebo detritofágní, tedy živí se rozkládající se rostlinnou hmotou. Jiné popularizační zdroje zase uvádějí predaci v mokrém bahně. Každopádně se dá říct, že larvy žijí skrytě ve vlhkém organickém prostředí a podílejí se na tamních potravních vztazích.

U nás je hlavním problémem bzikavek bolestivé kousnutí a lokální reakce. U ovádovitých obecně se uvádí možnost mechanického přenosu některých původců chorob mezi zvířaty, protože samice může být při sání vyrušena a přelétnout na dalšího hostitele. V evropských podmínkách však bzikavka slepoočka není pro běžného člověka známá jako zásadní přenašeč nebezpečných nemocí.

Je dobré nezaměňovat evropskou bzikavku slepoočku s tropickými druhy rodu Chrysops, které mohou v Africe přenášet vlasovce způsobující loaózu. To jsou jiní zástupci rodu a jiný epidemiologický kontext. U Chrysops caecutiens v české přírodě se běžný člověk musí obávat hlavně bolestivého kousnutí, otoku, svědění a případného zanícení ranky, pokud si ji rozškrábe.

Praktická rada je prostá - ranku neškrábat, omýt, případně dezinfikovat. U silné alergické reakce, rozsáhlého otoku nebo celkových příznaků je na místě řešit to s lékařem. To ale platí obecně pro bodnutí a kousnutí hmyzem.

Úplně se bzikavkám vyhnout nejde. Kdo se v létě pohybuje kolem vody, v lese nebo na vlhkých loukách, občas se s nimi potká. Pomáhá světlé oblečení, delší rukávy a repelent. Tmavé barvy a zpocená kůže mohou být pro krev sající hmyz lákavější.

Na rozdíl od komárů bývají bzikavky aktivní hlavně ve dne, často za teplého a slunečného počasí. V hlubokém chladu nebo za vytrvalého deště je jejich aktivita slabší. Nejhorší bývají chvíle, kdy je teplo, vlhko, člověk jde pomalu nebo se zastaví a hmyz má dost času nalétávat.

U koní a hospodářských zvířat mohou být bzikavky a ovádi výrazně obtížní. Zvíře se proti nim brání šviháním ocasu, otřásáním kůže, útěkem do stínu nebo do proudícího vzduchu. Člověk má aspoň ruce, repelent a možnost odejít.

Bzikavka slepoočka je dobrým příkladem hmyzu, který má u lidí špatnou pověst, ale přitom je mnohem zajímavější než obyčejný „otravný ovád“. Má krásné oči, nápadná křídla, přesný let, skrytý vývoj v mokrém prostředí a životní strategii, která je sice z našeho pohledu nepříjemná, ale biologicky dává dokonalý smysl.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

http://www.naturabohemica.cz/chrysops-caecutiens/

https://www.chovzvirat.cz/zvire/1179-bzikavka-slepoocka/

https://www.idnes.cz/hobby/zahrada/ovadi-se-premnozili.A120711_1802232_hobby-mazlicci_bma

https://species.nbnatlas.org/species/NBNSYS0000007867