Juříčkův mlýn - samota, která se na konci války změnila v popraviště. Nacisté povraždili všechny

Juříčkův mlýn zní jako název stavby z nějaké pohádky. Ve skutečnosti to byla však spíše usedlost, která se začala označovat jako mlýn až po válce. Svoji „přezdívku“ získala tato usedlost podle vodního kola a náhonu, který tu pan Jan Juříček se svojí ženou Františkou vybudoval ve 30. letech. Pohánělo to hospodářská zařízení a vyrábělo energii pro provoz. Usedlost se nacházela v leskoveckém údolí, obklopená svahy, lesy a Snozovým potokem a jen pouhých pár kilometrů od Vsetína.

Počátek příběhu sahá hluboko před válku. Rod Juříčků se ve Snozovém údolí usadil už v 19. století. Dům číslo 67, spojený později s tragédií, nevypadal od počátku tak, jak ho můžeme znát z poválečných fotografií. Původní dřevěná chalupa se postupně měnila, až Jan Juříček po první světové válce se svou rodinou vybudoval nové zděné stavení. Další přístavby přibyly v letech 1934 až 1936. Usedlost nebyla malá ani chudá v tom smyslu, že by šlo o nouzové přístřeší. Bylo to místo, do něhož rodina investovala čas, práci a ambice. Měla sklep, chlévy, stodolu, dílny i obytné místnosti. V krajině Valašska to byl typ domu, který sloužil zároveň jako domov, hospodářské zázemí i pevný bod v životě celé rodiny.

Jan Juříček nebyl člověk, který by žil jen mezi polem, stodolou a kostelem. Už v meziválečných letech byl veřejně činný a angažoval se i v obecních záležitostech. To však byla jedna z příčin pozdější tragédie. Nacisté tam nepřišli náhodou k nějakému anonymnímu hospodáři. Přišli na místo, které si vybrali právě proto, že jeho majitel měl pověst vlastence a už dříve se zapojoval do pomoci lidem ohroženým režimem. Od počátku okupace se usedlost stávala mezizastávkou pro osoby, které chtěly uprchnout z protektorátu. Jan Juříček při tom spolupracoval mimo jiné s vsetínským továrníkem a odbojářem Josefem Sousedíkem a s dalšími lidmi napojenými na domácí odpor. Odboj tam tak nezačal až s partyzány v roce 1944, ale dřív.

Konec války na Valašsku neprobíhal tak, že by se fronta jednoduše přelila přes krajinu a konec. Naopak. Horský terén, roztroušené samoty a síť místních pomocníků udělaly z oblasti prostor, kde se partyzánský odboj dokázal udržet a růst. Právě tady působila 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky, a právě tady měla podporu části místního obyvatelstva. Partyzáni potřebovali úkryty, spojky, jídlo, léky, informace a místa, kam by mohli schovat raněné. Němci to věděli a odpovídali stále brutálnějšími protipartyzánskými operacemi. Juříčkova usedlost byla pro partyzány cenná svou polohou. Ležela v úzkém údolí, s přístupem z více stran, ale zároveň stranou běžného provozu. Navíc byla blízko Vsetína, takže mohla fungovat jako spojovací bod mezi několika oblastmi. I proto byla vybrána jako významné odbojové stanoviště a podle některých dobových plánů se uvažovalo dokonce o tom, že by mohla posloužit jako hlavní štáb připravovaného Valašského povstání.

Pod usedlostí byl proto v roce 1944 vybudován tajný bunkr. Vznikl ve sklepních prostorách za vyzděnou příčkou a měl rozměry přibližně 2×3 metry. Vchod byl pečlivě maskován. Uvnitř se nacházela vysílačka, rozmnožovací stroj, dva psací stroje, tiskový a propagační materiál, zbraně, střelivo, oděvy, potraviny a později i improvizovaný lazaret. Nebyl to tedy jen prostor na přespání. Byl to malý uzel partyzánské infrastruktury: místo pro zprávy, techniku, zásoby i raněné. Podle zdrojů se na jeho vybudování podílel také Josef Sousedík, který tam chtěl ukrýt nejen svou rodinu, ale i kufr s technickými dokumenty a patentovými přihláškami. To samo o sobě ukazuje, jak moc lidé tehdy vnímali válku jako situaci, v níž se musí chránit nejen život, ale i práce, budoucnost a všechno, co by po nich mělo zůstat.

V jistou chvíli se z úkrytu stala i partyzánská ošetřovna. Po zatčení Františka Bednáře a po smrti Josefa Sousedíka v prosinci 1944 převzala místo brigáda Jana Žižky a bunkr začal fungovat jako lazaret, skladiště a zpravodajský bod. Přemístěna sem byla i tajná radiostanice Glórie. Němci tak nešli jen po venkovské rodině, která „dala někomu najíst“. Šli po místě, které představovalo praktickou, funkční a podle nich nebezpečnou základnu. A to z něj v jejich očích dělalo legitimní cíl totální likvidace.

Na konci války se kolem Juříčkova mlýna stahovala síť zrady, výslechů a už dříve provalených kontaktů. Opakovaně se objevuje jméno Františka Bednáře, někdejšího odbojáře a pozdějšího konfidenta gestapa. Právě on měl podle několika zdrojů sdělit brněnskému gestapu první informaci o úkrytu, na jehož vybudování se předtím sám podílel. V únoru 1945 měla tato informace zaznít při takzvaných „vanových“ výsleších, tedy brutálních metodách používaných gestapem (metoda využívající pocit topení se, podobně jako třeba waterboarding). Definitivní rozjezd akce ale souvisel i se zatčením okresního četnického velitele Rudolfa Gureckého 28. března 1945. Po jeho vylákání do Brna se rozjela mašinérie, na jejímž konci stála smrt rodiny Juříčkových a tří partyzánů. V některých detailech se zdroje liší, ale v hlavní linii se shodují: úkryt nebyl objeven náhodou. Byl vyzrazen v důsledku infiltrace a výslechů.

V době přepadení žili v usedlosti Jan Juříček, narozený roku 1895, jeho žena Františka, narozená roku 1902, a jejich děti Jan, Františka a Marie. Rodina už zažila vlastní ztráty dřív; jejich prvorozený syn Josef zemřel v roce 1936. V domě tedy na jaře 1945 žila pětičlenná rodina, která dobře věděla, do jakého nebezpečí vstupuje, když poskytuje zázemí odboji. A přesto v tom pokračovala.

Znamenalo to každodenní rozhodování pod tlakem strachu. Každý cizí krok na cestě, každá hlídka, každý člověk, který se ptal příliš zvědavě, mohl znamenat konec. Přesto dům fungoval dál: vařilo se, pracovalo, staralo se o hospodářství a zároveň se ukrývali lidé, zbraně i vysílačka. Nebylo to zvláštní vojenské zařízení někde mimo civilní svět. Byl to obyčejný domov, do něhož „přišla“ válka.

Osudný zásah začal o Velikonocích. Na vsetínském gestapu proběhla 2. dubna 1945 velitelská porada, jíž se účastnili představitelé gestapa, velitelé nasazených jednotek a další funkcionáři. Podle pramenů měli ze severu postupovat lidé z oddílu Hanse Schradera a z jihu příslušníci policejního pluku SS 21 spolu s brněnskými a zlínskými gestapáky. Velením celé akce byl pověřen kriminální rada Hugo Römer z Brna. Ten večer byl do Zlína dopraven i plán úkrytu, který nakreslil Bednář. Jedna skupina vyrazila před půlnocí, druhá po 22. hodině z Brna a po další poradě ve Zlíně pokračovala dál. Severní oddíl cestou zabloudil a musel si vynutit pomoc místního člověka. Jižní skupinu zase vedl zatčený Rudolf Gurecký, který je údajně schválně zavedl nejprve k jinému mlýnu. To všechno ukazuje, že i dobře připravená operace narážela na noční pochod, neznalost krajiny a nervozitu. K úplnému sevření usedlosti ale nakonec došlo mezi čtvrtou a pátou hodinou ráno 3. dubna 1945.

Když byl mlýn obklíčen, Němci poslali k domu čeledína Jana Lukáška, aby Juříčkovu rodinu a partyzány vyzval ke vzdání se. Na výzvu vyšla ven celá pětičlenná rodina, zatímco přítomní partyzáni seběhli do bunkru pod stavením. V úkrytu tehdy byli Alexandr Trofimovič Kotljarov zvaný Saška Čornyj, Sergej Sorokin, Oldřich Kaňok, Vasil Fjodorovič Sapelnik, Konstantin Jefimovič Kalabalin a jejich ošetřovatel, řeholník Agapitus Bláha vlastním jménem Oldřich Bláha. Šlo převážně o raněné nebo nemocné muže, ne o plně bojeschopnou jednotku připravenou k průlomu. Němci sice vedli akci jako protipartyzánský zásah, ale ve skutečnosti útočili i na lazaret a úkryt se zraněnými.

Jan Juříček po výslechu tvrdil, že u nich žádní partyzáni nejsou. Okamžitě byl zbit pažbami do krve a přivázán ke stromu přes potok. Zatímco ho týrali, příslušníci policejního pluku SS 21 začali z domu a ze sousedního stavení Machálkových vynášet všechno, co se dalo sníst nebo odvézt. Je až zarážející, jak se v jedné chvíli promísily vraždy, loupež a vojenský zásah. Nejdřív plenění, pak zapálení stodoly i s uschovaným autem, potom střelba a útok na bunkr. Do okna, skrytého za fošnami, byla vystřelena pancéřová pěst (panzerfaust). Teprve tím prý bylo partyzánům v úkrytu definitivně jasné, že je všechno prozrazené. Následovala střelba do oken a dveří. Němci pak přinutili místní, aby se pokusili probourat zeď do bunkru. Když se to jednomu z nich podařilo a nahlédl dovnitř, byl postřelen, a všichni ustoupili.

Pak Němci přivedli Jana Juříčka a poslali ho do chléva, aby z bunkru vyvedl partyzány. Po několika minutách vyšel se slovy, že „už idú“, a za ním vyšel Agapitus Bláha se zdviženýma rukama. Byl svázán a odveden. Když další nevycházeli, poslali Juříčka znovu. Poté z úkrytu vyběhl Kotljarov a byl okamžitě zastřelen. Za ním vyběhl Sergej Sorokin, který ještě stačil smrtelně zasáhnout jednoho příslušníka SS 21, ale i on zemřel. Němci pak znovu nutili Juříčka, aby přivedl další. Když prohlásil, že už tam nikdo není, zastřelili ho. Do už hořícího domu následně poslali jeho syna Janka; ten se z něj živý nevrátil. Agapitus Bláha pak podle pramenů vytáhl z domu téměř udušeného Janka, který brzy zemřel, a Oldřicha Kaňoka, jenž se pod žlabem ve chlévě zastřelil. Těla mrtvých byla naskládána na betonový mostek před usedlostí, vyfotografována a identifikována před očima sousedů. A pak přišel úplný konec: Františka Juříčková a její dvě dcery byly odvedeny stranou, ozval se poslední výkřik a tři výstřely. Nakonec Němci vhodili všech osm těl do hořícího domu.

Ten večer šlo mimo jiné o brutální ukázku moci. Sousedé museli přihlížet. Oběti byly vystaveny, identifikovány a nakonec vhozeny do plamenů. To nesloužilo jen k vojenskému cíli. To byl teror v čisté podobě, vzkaz do kraje: takhle skončí každý, kdo poskytne pomoc.

Na místě nebo v souvislosti s přepadem byli zavražděni Jan Juříček, jeho žena Františka, jejich syn Jan, dcera Františka a dcera Marie. Z partyzánů zemřeli Oldřich Kaňok, Alexandr Trofimovič Kotljarov a Sergej Sorokin. To je osm jmen, která jsou nejvíce spojována s Juříčkovým mlýnem. Raněn byl Pavel Mucha. Přežili mnich Agapitus Bláha a partyzáni Sapelnik a Kalabalin, kteří se ve vhodné chvíli schovali do betonového odtokového potrubí od vodního kola a z místa unikli až po deseti/dvanácti hodinách, kdy okolí přestalo být pod tak těsným dohledem hlídek se psy.

Přežití těch tří mužů byl v podstatě zázrak. Zatímco nahoře dohoříval dům a mrtvá těla, dole v úzkém potrubí čekali lidé, kteří nevěděli, jestli je Němci objeví, nebo jestli se udusí, než se setmí. Vasil Sapelnik a Konstantin Kalabalin se nakonec dočkali konce války, i když další jejich osudy jsou už méně jasné a zčásti se ztrácejí v poválečném pohybu lidí mezi Československem a Sovětským svazem. Agapitus Bláha byl po akci deportován do koncentračního tábora v Mirošově, ale i on přežil a po válce se vrátil do nemocnice milosrdných bratří ve Vizovicích, kde působil až do smrti. Podle místních pramenů o své odbojové činnosti téměř nemluvil.

Když zásah skončil, zůstalo po něm vypálené stavení, mrtví a zdrcení sousedé. Z dobových výpovědí i z pozdějších vyšetřovacích materiálů vyplývá, že akce trvala celé dopoledne a že po jejím konci se jednotky stáhly zpět k autobusům a odjely. Přímo na místě nezůstala jen fyzická spoušť, ale i okamžitý psychologický dopad na celé okolí. Valašsko tehdy už několik měsíců žilo mezi nadějí na konec války a strachem z trestných výprav. Juříčkův mlýn se stal jedním z míst, kde se ten strach proměnil ve skutečnost v té nejkrajnější podobě. Připomínal, že pomoc odboji není hrdinství z učebnice, ale rozhodnutí, za které může krutě zaplatit celá rodina.

Po válce byly sepsány úmrtní zápisy a proběhlo pozůstalostní řízení. Zároveň se rozběhlo vyšetřování. Dochované zprávy a protokoly uvádějí jména části zasahujících příslušníků gestapa a dalších jednotek, popisují rozdělení komand i průběh přepadu. U Juříčkova mlýna existují poměrně konkrétní poválečné podklady, které umožňují oddělovat doložená fakta od pozdějších omylů. I současná leskovecká publikace k 80. výročí výslovně upozorňuje, že v literatuře se dodnes objevují chybně uvedená jména, data i nepravdivé informace o tom, kdo v bunkru zemřel a kdo přežil.

Juříčkův mlýn už nikdy nebyl obnoven jako běžná usedlost. Zůstalo torzo, sklepní prostory, zbytky obvodových zdí a místo, kde kdysi býval ukrytý bunkr. Dnes tam stojí pamětní deska, žulový pomník a pietní místnost vytvořená ve spolupráci s archivem. Každoročně se zde konají pietní akty a připomínky obětí. Na pamětní desce je dodnes formulace, že zde byla fašisty umučena pětičlenná rodina Juříčkova a tři partyzáni 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky.

Ještě pár let před válkou to byl dům, který rodina přistavovala, vylepšovala a napájela vodním kolem. Místo, kde se řešilo seno, dobytek, děti, pole a zima. Pak se z něj stal přechod pro uprchlíky, potom základna odboje, lazaret a nakonec popraviště. Člověk si při pohledu na ten příběh uvědomí, že válka neničí jen armády a města. Často zničí jeden konkrétní dům a jednu konkrétní rodinu, a tím rozbije celý malý svět, který se tam budoval desítky let. U Juříčků to bylo přesně tak.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.jurickuvmlyn.cz/brozura2025.pdf

https://www.jurickuvmlyn.cz/zprava/

https://valecnehroby.mo.gov.cz/aktuality/vypaleni-jurickova-mlyna-v-leskovci

https://www.leskovec.cz/obec-1/jurickuv-mlyn/

https://zlin.rozhlas.cz/druha-svetova-valka-ve-zlinskem-kraji-osudy-pribehy-reportaze-9445379/1

https://www.jurickuvmlyn.cz/2004-2/