Hlavní obsah
Názory a úvahy

Kam se poděla svoboda slova? A proč se světem šíří hyperkorektnost jako Nicota v Nekonečném příběhu?

Foto: Download a pick, donate a buck, www.pexels.com

Tolik snahy jsme museli vynaložit, tolik utrpení prožít, než jsme si vybojovali demokratickou společnost, kde se nebudeme muset bát vyslovit svůj názor. A nyní to dobrovolně ztrácíme.

Článek

Kdybych měl napsat vše tak, jak cítím, pravděpodobně bych nemohl tento článek ani publikovat. Také bych byl možná označen za „všehofoba“. A to i přesto, že bych o daných tématech rád diskutoval, rád poznával jiné názory a úhly pohledu. A i přesto, že se rozhodně necítím být „všehofobem“…

Píšu bohužel, ale řada lidí by napsala bohudík. Tak tedy - bohužel, že dnes není úplně možné napsat svůj názor, i když by byl napsán slušně a rozhodně by nikoho nechtěl urazit. Problém však je, že řada lidí se urazí i něčím, co se jich buď vůbec netýká, nebo to není míněno jako urážka, pouze vyslovení názoru jednotlivce. Je to dnešní móda přecitlivělosti?

Kde došlo k tomuto zlomu? Kde se stalo, že najednou je člověk za názor téměř kamenován? Asi se nedá popřít, že v dřívějších dobách zaznívalo ve veřejném prostoru kde co a leckdy bylo cílem opravdu „pošpinit“ nějakou minoritní skupinu, jedince apod. I některé vtipy byly za hranou slušnosti, alespoň viděno očima dnešního člověka. V následujícím textu se tedy pokusím vyhnout všemu, co by mohlo být vnímáno jako nevhodné, ale zároveň jsem si jist, že se mi to ani při nejlepší vůli nepovede.

Každý určitě už někdy slyšel nějaký takový vtip, který byl mířen třeba na národ Williama Wallace, na lakotné obyvatele Blízkého východu, na samičí jedince milující peroxid ve vlasech a jiné skupiny obyvatel. Ano, některé jsou určitě za hranou, ale stále se jedná o vtipy a pokud je člověk „normální“, rozhodně je nebude brát jako něco, co je 100% pravdivé a platné. Peroxidky jsou stejně chytré jako samičky s uhelným prachem ve vlasech, lakomý může být kdokoliv a nemusí být z Blízkého východu, a naopak. Vtipy však leckdy odrážely všeobecné vnímání nebo něco, co bylo pro danou skupinu v daném období určitým způsobem typické, popř. se snažily něco zevšeobecnit. Pokud by byl vtip prvoplánově urážející, pak se mu nejen nezasměju, ale ani ho nebudu reprodukovat dál. Ať se jím baví ti, kterým to přijde vtipné. Jim zase nemusí přijít vtipné to, co přijde mně.

Veřejným prostorem rezonovaly v jednu dobu názory na sdílený vtip hygieničky Svrčinové, který se dá dohledat a který využil jedince minority, o které se traduje, že se často zabývá vypůjčováním si věcí, ale v drtivé většině případů je zapomíná vracet. Vtip se vázal na období covidu a doporučení pracovat zejména z domova. A upřímně, přišel mi vtipný. Ani mě nezajímalo, jakého jedince se týká, ale bavila mě ta pointa. Kdybych byl jedincem z dané minority, nemyslím si, že by se mě vtip dotknul. Protože bych se v něm nepoznal. Nezapomínám vracet, tak proč by mě takový vtip měl urazit? A než mě někdo osočí z toho, že kdybych byl jedincem minority, na niž se vedou vtipy nebo ji značná část společnosti odmítá, má vůči ní nepravdivé předsudky apod., tak bych to jako urážející vnímal, tak rovnou prohlašuji, že k jedné takové skupině patřím a hejty si osobně neberu. Pokud někomu vadím, tak ať mi neleze do života a já jemu také nepolezu. A že mi to odmítání může komplikovat život ve srovnání s jedinci z majoritní části? No a co, takový už je život. Každý máme něco, každému nám v životě stojí nějaké překážky, které musíme překonávat. A pokud nejsme smrtelně nemocní, pak je z velké jenom na nás, jak se k tomu postavíme. Jestli ze sebe budeme dělat chudinky a plakat v koutě (teda dneska se nepláče v koutě, ale řve na veřejném prostranství), nebo jestli zabojujeme o svoje místo na slunci.

Také mě zaujal případ právničky Čaudhuríové, která chce nechat zakázat řadu vtipů o prostoduchosti lidí, kteří vyznávají páté nejrozšířenější (co do počtu stoupenců) náboženství a kde jsou jedinci samčího pohlaví typičtí turbanem a plnovousem. Vše špatné, čemu byla v životě vystavena, spojuje právě s existencí těchto vtipů. Mohly by mít vtipy takovou moc, že by člověku udělaly ze života peklo? Není příčinou spíše něco jiného? Celkové nastavení dané společnosti? Opravdu situaci zlepší zákaz vtipů?

Tolik ke vtipům, které mohou být ostřejší a kde se určitá míra regulace dá předpokládat. Ale čekal bych ji spíše ve smyslu, že hrubé vtipy se budou povídat v zaplivané putyce (neurazil jsem teď hospody s nedostatkem financí, ze kterých by mohly zaplatit úklidovou sílu?), zatímco ve vybrané společnosti použiju nějaké jemnější. Další oblastí, kde si člověk musí dávat pozor na orgán s chuťovými pohárky, je vše, co se týká lidských jedinců s nějakou poruchou. Mnohdy se to ani nesmí nebo nemá nazývat poruchou, ale třeba slovem nesoulad. Pacient by také neměl být nazývaný pacientem, ale klientem. Protože slovo pacient by mohlo evokovat, že je bezbranný a vydaný na milost a nemilost jeho lékařské velmoci. Řada dříve naprosto běžných slov je dnes obviňována z toho, že s sebou nesou negaci nebo škodlivé aspekty a je potřeba se tomu vyhnout. Určitě netvrdím, že pokud se něco dříve používalo, tak je to v pořádku. Lidstvo dělalo spoustu chyb a musíme se z nich poučit. Ale příchod doby hyperkorektní nepovažuji za dobrý směr.

Dochází k přepisům knížek dřívějších autorů, aby lépe odpovídaly požadavkům dnešní doby. Argumentem je, že i řada knih, které četla naše generace, byla určitým způsobem sepsána tak, aby jazykově odpovídala době, ve které byla opětovně vydána. To do určité míry chápu. Jazyk se vyvíjí a mnoho starých výrazů bych dnes vůbec nepochopil. Ale je nutné měnit i významy? Je potřeba „ohlazovat“ hrany a z „obrovsky tlustého“ chlapce udělat enormního? Když je prostě a jednoduše tlustý. Nikdo neříká, že za to může. Třeba ano, třeba ne. Z mořské víly Ariel, která je notoricky známá jako rusovláska s bledou pletí, dělat vílu tmavé pleti jen proto, aby se s ní mohly ztotožnit i děti tmavší barvy? Proč se nevymyslí nová pohádka, kde by byla taková postava? Pokud by pohádka byla hezká, rád se na ni podívám a je mi srdečně jedno, v jakých bude barvách. Ale Ariel byla vytvořena tak, jak byla. Nevidím důvod pro změnu již existující postavičky.

Pravidla filmu a divadla se celkově dost proměnila. Herci se již neobsazují podle svých kvalit (ale pravda, lze pochybovat o tom, že tomu tak dřív bylo), ale je potřeba splnit kvóty na obsazení jednotlivých minorit, zejména pokud se film chce ucházet o ocenění. A je úplně jedno, zda obsazení minorit odpovídá i z historického hlediska (pokud jde o film odehrávající se v historii).

V divadle zase narazili herci, kteří vystupovali za jedince tmavé pleti, ačkoliv ji sami neměli. Tzv. blackface, což je forma divadelního make-upu, který používali herci světlé pleti, aby vypadali jako lidé tmavé pleti, je dnes téměř kriminální výraz a využití takového make-upu vzbuzuje silné pohoršení. Své o tom ví třeba herec Ondřej Sokol, který hrál takovou postavu ve hře Ujetá ruka. Toto představení však už neuvidíte, neboť autor hry požaduje, aby roli hrál člověk, který má požadovanou barvu. A protože tu žádného takového herce nemáme, hrát se nebude. Vcelku rozumný požadavek, ale dotažený do naprostého extrému?

Dnes vlastně ani nemůžete označit člověka podle barvy pleti. Tedy, běloch asi nikoho neurazí, ale č****ch? Jedině Afroameričan. Vůbec by asi bylo nejlepší, kdybychom nikdy nikoho neoznačovali, nejmenovali, neoslovovali. Protože co když se spletete a oslovíte ho/ji špatným rodem? Co když na toho člověka máte mluvit jako na "oni"? To byste byli neskutečně necitliví. Měli byste být dostatečně tolerantní vůči všemu a všem. Co na tom, že nikdo nebude tolerovat vaše případné pochybení?

Nová vlna hyperkorektnosti se přehnala i sportem. V ženském sportu se čím dál víc prosazují ženy, které však mají biologické výhody mužů. Pokud na to někdo poukáže, je transfobní netolerantní člověk, který by měl zmlknout a radši nevycházet z domu. Ale nikomu už nepřijde divné, že tyto ženy (ano, považuji je za ženy a rád bych jim dopřál možnost aktivního sportu a účast v soutěžích) nastavují nové rekordy, které ženy, které se jako ženy i narodily, nemohou překonat, ba co víc, někdy se k nim ani nemohou přiblížit. Trochu mi to připomíná pohádku o císařových nových šatech. Všichni se tváří, že je to v pořádku (nebo se tak musí tvářit), přestože to v pořádku prostě není.

Neustálé balancování na hraně útesu mnoho lidí unavuje. Mě leckdy také. Asi si dám čokoládovou tyčinku, na jejímž obalu je nově postavička připomínající Avatara nebo šmoulu a zapátrám v historickém filmovém archivu, jestli bych nenašel něco, co bude ještě příjemně nekorektní a budu se u toho moct bez obav zasmát. Dokud se to ještě může.

Možná teď o mě smýšlíte jako o frustrovaném heterosexuálním bělochovi, který veškeré své životní neúspěchy svádí na ostatní a pláče, že se nemůže zasmát nad nekorektním humorem, zároveň má fobii ze všech a všeho, co nějak vybočuje z jeho představy „normality“. Troufám si však tvrdit, že tomu tak není. Zastávám názor „žij a nech žít“. Ale nejsem nadšený z dnešního trendu, kdy se o řadě věcí nemůže pomalu ani mluvit, kdy studenti žalují učitele, že se jich dotkli vyslovením nějakého slova či názoru (kde jinde hledat diskusi a nespočet různých názorů než na akademické půdě?), kdy dochází k tzv. pozitivní diskriminaci (upřednostňování někoho z minority jenom z důvodu příslušnosti k minoritě) a kdy už musíme cenzurovat sami sebe…

Je to paradox, ale tento trend mi přijde škodlivý právě pro všechny ty minority. Protože jsou najednou vyzdvihovány jen proto, že jsou minoritou, ale už se nemluví o tom, co jedinci z dané minority dokázali, jaké výjimečné lidi ve svém středu mají… A že i přes určité odlišnosti jsme všichni stejní. Všichni jsme lidé. A toužíme v podstatě po tom samém. Dialogy se vytrácí a jsou nahrazovány výkřiky. Výkřiky, v nichž se požaduje tolerance, ale zároveň ty výkřiky netolerují jinou než kladnou odezvu.

A jak jsme se už v minulosti několikrát mohli přesvědčit, extremismus vyvolává zase jen extremismus. Čím víc bude křičet jedna strana, tím víc bude za chvíli křičet i druhá. Už nebude prostor pro diskusi, bude záležet jen na tom, kdo umí křičet víc.

To chceme?

Článek byl sepsán s respektem vůči všem a s využitím následujících zdrojů:

https://www.prahain.cz/komentare/cerny-muze-bily-nikoliv-hyperkorektnost-nas-stahuje-do-pekla-7521.html

https://www.lui.cz/ocima-heteraka/19040-stve-me-hyperkorektnost-dnesni-doby-uz-nikdy-neuvidim-serial

https://denikn.cz/577268/nesnesitelna-lehkost-rasistickych-vtipu-jejich-zakazu-i-debat-o-svobode-slova/

https://www.lidovky.cz/svet/zaostali-a-naivni-sikhove-pravnicka-chce-zakazat-vtipy-o-indicke-mensine.A151106_112001_ln_zahranici_ele

https://www.echo24.cz/a/Htk3Z/zpravy-svet-roald-dahl-nekorektni-slova-mrnavy-tlusty-puffin-books

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-nova-mala-morska-vila-ma-tmavou-plet-a-radikalove-spustili-kulturni-valku-231619

https://www.fandimefilmu.cz/clanek/24458-oscar-zavadi-povinne-kvoty-pro-ucast-minorit-na-vzniku-ocenenych-filmu

https://generace20.vosp.cz/domaci/fanaticka-hyperkorektnost-netoleruje-jiny-nazor

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz