Padouch Santer z Vinnetoua byl jen začátek. Mario Adorf dokázal, že i „záporák“ může mít duši

Když Mario Adorf vstoupil poprvé na filmové plátno, nebyl to typ, který by zapadl mezi ostatní. Měl silné ruce, hlas, který zněl prostorem i bez mikrofonu, a pohled, ve kterém se mísila tvrdost s jakousi smutnou jistotou. Nehrál hrdiny, ale když byl na scéně, všechno ostatní ztichlo.

Nelehké dětství a dospívání

Narodil se 8. září 1930 ve švýcarském Curychu. Otec, Ital Matteo Menniti, se o něj nikdy nezajímal. Vyrůstal jen s matkou, německou zdravotní sestrou Alice Adorfovou, v poválečném Porýní. O dětství mluvil často a bez patosu – říkal, že mu dalo všechno, co potřeboval: vytrvalost, disciplínu a zkušenost samoty.

Po válce se dostal do Mnichova, kde studoval herectví. První léta byla těžká – žil v malém pokoji, hrál v divadle za pár marek a občas si přivydělával jako asistent ve filmových ateliérech. Ale už tehdy bylo jasné, že v sobě má něco, co se nedá naučit. Energii, kterou člověk musí mít v sobě.

V roce 1957 přišla první velká šance: film Nachts, wenn der Teufel kam („Noc, kdy přišel ďábel“) režiséra Roberta Siodmaka. Adorf tu ztvárnil venkovského muže obviněného z vražd – člověka, který je spíš obětí než zločincem. Hrálo se to těžce, v době, kdy Německo ještě nevědělo, jak se postavit k vlastní minulosti. A právě tahle role ukázala, co z něj bude: herec, který se nebojí ztvárnit lidi, kteří dělají špatné věci.

Objevil se v řadě menších rolí různě úspěšných filmů, ale pak přišla nabídka, která změnila všechno – Santer ve filmu Vinnetou (1963). Pro většinu diváků byl ten padouch jen překážkou pro Old Shatterhanda a Vinnetoua, ale Adorf ho pojal jinak. Dodal mu vztek, ale i stopy rozumu. Santer u něj nebyl hloupý zloduch, spíš člověk, který už dávno přestal věřit na spravedlnost. „Zlý muž, který ví, že už pro něj není cesty zpět,“ říkal o něm později. Ten film z něj udělal hvězdu – a zároveň mu na několik let přišil nálepku záporáka.

Adorf to ale přijal s nadhledem. Nechtěl být „pěkný herec“. Chtěl být přesvědčivý. V jednom rozhovoru řekl: „Každý člověk má v sobě kus dobra i zla. Kdo hraje jen jedno z toho, hraje polovičatě.“ A přesně tím se řídil celou kariéru.

V 60. letech hrál napříč Evropou – v Itálii, Francii i Německu. Mluvil několika jazyky, ale nejlépe mu šla řeč beze slov. Kamera ho milovala, ať už byl špinavý pistolník, unavený voják nebo muž, který jen stojí v koutě a pozoruje ostatní.

V 70. letech si vybudoval pověst herce, který zvládne všechno. Ve filmu Mrtvý bod (1970) vytvořil postavu drsného antihrdiny, jinde hrál obyčejné lidi sevřené režimem, strachem nebo vinou. V Plechovém bubínku (1979) se objevil jako Alfred Matzerath – muž, který se pokouší přežít nacismus, i když tím ztrácí vlastní tvář. Byl to film, který vyhrál Zlatou palmu v Cannes i Oscara, a Adorf tam hrál tak, že mu člověk rozuměl i bez překladu.

V 80. letech přešel víc do televize a stal se tváří německé popkultury. V seriálu Kir Royal (1986) se objevil jako výstřední průmyslník Haffenloher – postava, která se stala legendou jedinou větou: „Da schau her!“ Byla to krátká scéna, ale přesně vystihovala jeho styl – sebevědomý, trochu ironický, s úsměvem, který říká víc než slova. V Německu se z ní stala hláška, kterou si lidé říkali ironicky, když chtěli někoho napodobit, kdo se chlubí svým bohatstvím nebo postavením.

Nikdy se netlačil do Hollywoodu, i když mohl. Nabídky měl, ale odmítal je s klidem. „Tam bych byl jen Němec číslo tři. V Evropě můžu být člověk,“ říkával. A opravdu byl – hrál italsky, francouzsky, anglicky, ale pořád sám za sebe.

Mimo kameru byl spíš tichý pozorovatel. Miloval hudbu, psal vzpomínky, vyprávěl o dětství, o mamince i o tom, jak ho formovala samota. Nikdy neměl potřebu se stylizovat. Jeho autobiografie Der Schauspieler se čte jako rozhovor se starým známým – bez póz, bez přetvářky.

V osobním životě byl zdrženlivý. Krátce byl ženatý s herečkou Lis Verhoevenovou, s níž měl dceru Stellu. Později našel klid po boku Monique Faye, s níž zůstal až do stáří. Nikdy se netajil tím, že ho sláva nikdy nelákala – že herectví pro něj bylo spíš způsobem, jak se vyrovnat s lidmi a se sebou samým.

Na jevišti i před kamerou vydržel víc než sedm desetiletí. V 90. letech hrál v úspěšné satiře Rossini, která si dělala legraci ze samotného filmového světa. Zahrál si také krále - otce princezny Fantaghiro ve fantasy sérii. V novém tisíciletí se objevoval méně, ale pokaždé s jistotou, že jeho přítomnost scénu podrží. V Německu se stal symbolem poctivého, starého hereckého řemesla – člověka, který se nikdy nezměnil podle trendů.

Když oslavil 90. narozeniny, novináři se ho ptali, proč se pořád objevuje v televizi. Odpověděl: „Protože mě pořád baví dívat se lidem do očí.“ A to je přesné. Adorf nikdy nehrál pro efekt na kamery, ale pro lidi.

Dnes, když se řekne jeho jméno, většina lidí si vybaví Santera – muže s chladným pohledem, který míří na Vinnetoua. Ale to je jen malý kousek z celého života. Adorf byl víc než filmový padouch. Byl to člověk, který pochopil, že hraní není o tom, stát ve světle, ale o tom, podívat se do stínu a neztratit přitom lidskost.

Je mu přes devadesát a pořád působí klidně. S jistým úsměvem sleduje, jak se jeho staré filmy znovu objevují v televizi. V jednom z posledních rozhovorů řekl:
„Když jsem byl mladý, chtěl jsem měnit svět. Dnes už jen chci, aby příběhy, které jsem vyprávěl, nezmizely.“

A nezmizí. Protože Mario Adorf byl jeden z těch, kteří uměli být opravdoví – před kamerou i mimo ni. Podobně jako herec Rik Battaglia (Z námořníka hvězdou filmů o Vinnetouovi. Rik Battaglia své postavy nehrál, on jimi prostě byl), který si také zahrál v několika mayovkách a jeho styl hraní v mnohém připomíná Mario Adorfa - oba hráli tím, že se do svých postav vžili a hráli tak, jako kdyby byli hranou postavou i ve skutečnosti.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.kvety.cz/lide/mario-adorf-ital-herec-vinnetou-fantaghiro-charisma-svetobeznik/

https://www.teraz.sk/spravy/film-nemecky-herec-mario-adorf-z-plech/491623-clanok.html

https://www.swr.de/swraktuell/rheinland-pfalz/koblenz/portraet-mario-adorf-100.html

http://jewish-voice-from-germany.de/cms/a-mentsh-mario-adorf/

https://www.br.de/nachrichten/kultur/zum-95-von-mario-adorf-rueckblick-auf-das-leben-einer-legende,UwC1Ezv

https://www.cojeco.cz/mario-adorf