„Kde je Caylee?“ Případ malého děvčátka rozdělil Ameriku. Za její smrt nebyl nikdo odsouzen

Bylo to léto, kdy žár spaloval snad i ve stínu. Tráva na předměstí Orlanda žloutla horkem, rozpálený asfalt toužil po bouřce a v domě Anthonyových se rozprostřelo ticho, které nebylo vůbec přirozené. Dvouletá Caylee Marie, holčička s tmavýma očima a rozpustilým smíchem, už nějakou dobu nebyla vidět ani slyšet. Sousedi si to uvědomili až zpětně. Vzpomněli si na bazén zakrytý plachtou, na Casey, mladou matku, která je při setkáních u plotu odbyla, že Caylee je u chůvy. U chůvy, která měla jméno, adresu a příběh – a přece nikdo z okolí tu ženu nikdy nepotkal.

Zmizení nahlášeno až po měsíci

Ten telefonát přišel až 15. července 2008. Babička Cindy zavolala na tísňovou linku a řekla větu, které operátor nejdřív nerozuměl: „Moje vnučka je už měsíc pryč.“ Slova jako by nechtěla ani projít hrdlem. Měsíc je věčnost i u dospělého, natož když jde o dítě. Policie přijela do domu a začala klást otázky, na které ale neexistovaly jednoduché odpovědi.

„Kde je Caylee?“

„U chůvy“, zopakovala Casey, „u Zenaidy Fernandez-Gonzalez, přezdívané Zanny.“

„Máte telefon? Máte adresu? Máte někoho, kdo ji viděl?“ Příběh se začal drolit pod prvním dotykem reality.

Detektivové šli po stopách, které Casey popsala, ale naráželi na prázdno. Uvedená adresa neodpovídala skutečnému bydlišti nikoho takového. V evidencích se neukázalo jméno, které by sedělo. Chůva existovala jenom v tvrzení Casey, ale ne ve skutečném světě. Casey přesto trvala na svém. Když se jí ptali na zaměstnání, bez zaváhání řekla, že pracuje v Universal Studios. Doprovodili ji tam; prošla chodbou, zabočila, šla ještě pár kroků a pak se otočila, a popravdě i s jakýmsi trpným úsměvem přiznala, že tam dávno práci nemá. Drobná lež, ale křiklavá. Když člověk nemluví pravdu o maličkostech, co si má policie myslet o těch podstatných věcech?

Zápach z auta

Zlom, který se vryl lidem do paměti, přišel s autem. Vozidlo, které Casey používala, skončilo na záchytném parkovišti. Když ho rodina jela převzít, udeřil je do nosu pach, zejména dědečka George, bývalého policistu. Je těžké jej popsat někomu, kdo ho nezažil: nasládlý, pronikavý, zničehonic umlčující. George Anthony vyřkl bez rozpaků to, co ostatní jen tušili – ten zápach si pamatoval z práce, byl to pach rozkladu. Forenzní tým ihned vůz zajistil; našel vlasy geneticky odpovídající Caylee a stopy látek, které by podle některých interpretací mohly souviset s rozkladnými procesy. V kufru ležely i zbytky odpadků. Obžaloba později tvrdila, že tělo muselo být v kufru alespoň nějakou dobu. Obhajoba namítala, že chemie není absolutní pravda a že zápach může mít i jiné vysvětlení. Na jistotu to nestačilo, ale na klid už vůbec ne.

Venku se mezitím rozjelo pátrání. Fotografie usměvavé holčičky zaplnily televize, supermarkety i internet. Dobrovolníci hledali v lesích a korytech potoků, modlili se na shromážděních a nosili plyšáky k plotu rodinného domu. V tom všem se vynořily fotografie Casey z večírků, z července, z června, z doby, kdy měla být dcera nezvěstná. Na jedné z nich bylo čerstvé tetování „Bella Vita“. Kriminální spis tak získával další příběh – ne jen jednotlivé důkazy, ale motiv, obraz mladé ženy, která chce zpátky svůj život bez mateřských závazků. Byla to sice jedna z možných interpretací, ale přesto působila jako logický rám, do nějž začaly zapadat jednotlivé úlomky případu.

Čas běžel. Stovky tipů, výslechy, neklid, protiváha bezesných nocí a televizních debat. Až do prosince 2008, kdy pracovník komunálních služeb vykonával při práci obyčejnou potřebu u porostlé cesty nedaleko domu Anthonyových a uviděl v křoví něco, u čeho se mu zatajil dech. Malou lebku. Policie místo okamžitě uzavřela a vyzvedla kosterní pozůstatky dítěte. Vedle ležela ještě dětská deka a zbytky plastového pytle. DNA potvrdila, že jde o malou Caylee. Příčina smrti se nedala přesně určit. Tělo bylo až příliš dlouho vydáno napospas počasí a času. Na lebce však forenzní technici zaznamenali stopy lepicí pásky. Koroner případ klasifikoval jako vraždu, ale nikdo už nikdy přesně neřekl, co se stalo a kdy.

Společnost se rozdělila

Od toho okamžiku vstoupil příběh zcela do veřejného prostoru. Vzduch byl plný nejistot, názorů bez důkazů a pochybností s emocemi. Televize nabízely „speciály“, právní komentátoři vysvětlovali pojmy jako „nad rozumnou pochybnost“ a každý detail – pach z kufru, vlasy, páska, tetování – dostával dramatické nádechy. Casey zatkli a obžalovali z vraždy. Prokuratura slibovala mozaiku, která nezapadne jinak než do obrazu úmyslného činu. Obhajoba se zase připravovala na jiný příběh.

Proces začal v roce 2011 a posadil Ameriku k obrazovkám. V soudní síni nebyl prostor pro televizní střihy. Jen svědci, přísaha, protokoly. Obžaloba líčila matku, která chtěla svobodu: fotografie z večírků, text „Bella Vita“, lži policii, chemické analýzy. Naznačovala použití chloroformu a lepicí pásky – ale bylo to naznačování, ne nezvratný řetězec. Obhajoba naopak předložila verzi nešťastné události: Caylee se měla utopit v rodinném bazénu a Casey, ochromená strachem a studem, začala zakrývat pravdu. Tahle hypotéza nebyla podložena přímým důkazem; byla to konstrukce, přesto dostatečně možná na to, aby zasela pochybnost. Vyhledávání slova „chloroform“ zase na sebe vzala babička, která prý chtěla na internetu hledat chlorofyl, ale překlikla se. Divné, ale přesto ne nereálné.

Šest týdnů se přetahovaly nuance a slova. Forenzní experti kreslili pravděpodobnosti, právníci do nich vnášeli rytmus příběhů. Porota seděla tiše a sledovala, jak každý důkaz znamená něco jiného, když jej zasadíte do jiného rámu. Napětí rostlo. Když 5. července 2011 zazněl verdikt, zněl z reproduktorů televizí po celé zemi: Casey Anthony není vinna vraždou. Vinna je jen z několika křivých výpovědí policii. V soudní síni vydechli. Venku se ale zvedla vlna hněvu.

Zatímco právo hovoří jazykem důkazů, veřejnost často přemýšlí jazykem pravděpodobností a intuice. Mnozí byli přesvědčeni, že „to přece musela udělat“. Mnozí jiní opakovali, že systém je postaven na ochraně před omylem – že bez přímého důkazu nemůžeme odsuzovat. Na schodech soudu stály transparenty, po sociálních sítích kolovaly černobílé memy. Z případu se stal test důvěry v instituce i v lidskou motivaci.

Nad případem se přitom stále vznášely tři základní roviny. Ta první: co jistě víme. Caylee je mrtvá. Ostatky byly nalezeny nedaleko domu. Matka opakovaně lhala policii. Forenzní nálezy naznačují manipulaci s tělem, ale neurčují neklamným způsobem pachatele ani přesný mechanismus smrti. Druhá rovina: co se domníváme. Že motivem mohla být touha po nezávislosti, po „krásném životě“ bez závazků – to je interpretace chování, nikoli fakt. Třetí rovina: co bylo vysloveno jako hypotéza. Utopení v bazénu, panika, krycí lži – hypotéza obhajoby, kterou nepodložil žádný přímý důkaz. Tato vrstva je spekulací a jako taková v příběhu zůstává.

Důsledky rozsudku byly okamžité. Vznikla iniciativa přezdívaná „Caylee’s Law“ – snaha uzákonit povinnost rychlého nahlášení zmizení dítěte, aby se předešlo ztraceným dnům a týdnům. Několik amerických států opravdu přijalo předpisy, které stanovují lhůty a tresty za zamlčení takové události. Kritici varovali před přehnaným zákonodárstvím ve stavu emocionálního vypětí; stoupenci odpovídali, že právě tento případ ukázal, jak drahé může být zpoždění. V každém případě se jméno malé holčičky proměnilo v paragrafy – zvláštní a tísnivý druh památníku.

A pak tu byl život po rozsudku. Casey zmizela ze světel reflektorů, ale nikdy z nich úplně neodešla; jednou za čas se objevilo interview, občas záběr paparazzi. V očích mnohých zůstala viníkem bez ohledu na rozsudek, v jiných symbolem, jak média dokážou zadupat člověka ještě dřív, než soud cokoliv řekne. Rodina se trhala mezi snahou chránit soukromí a neschopností uchránit se před veřejným zájmem; bolest, která se vznášela nad domem, se nedala zatlačit do skříní.

Památka Caylee

Nejtišší památník však nestojí z betonu ani ze slov. Jsou jím fotografie Caylee – drobná postava v letních šatičkách, natáhlá ruka k plyšovému medvědovi, prchavý úsměv zachycený na moment. Svíčkové vigílie, plyšáci u plotu, křída na chodníku. Tohle jsou scény, které přežily všechny televizní show. Připomínají, že v srdci případu nestojí „soud století“, ale dítě, které mělo před sebou celé dětství, ale nedočkalo se ho.

Co si z toho má vzít čtenář, který nechce rozsudek ani obhajovat, ani zatracovat? Možná skromnost ve vztahu k pravdě. Spravedlnost je systém důkazů, nikoli tušení; přesto i ten nejlepší systém někdy narazí na limity. Možná také poučení o tom, jak lži – i ty „malé“ – dokážou v krizi zničit všechno ostatní. A nakonec i tiché vědomí, že mediální příběh vždycky něco přidá a něco ubere, protože potřebuje hrdiny a padouchy, zatímco realita si vystačí s lidmi, kteří dělají špatná rozhodnutí ve špatný čas.

A tak si na Caylee vzpomeňme beze slov „určitě“ a „muselo“. Vzpomeňme si na ni jako na dítě, které mělo rádo vodu a hračky, které se smálo a usínalo v postýlce u okna. A když příště uvidíme v titulcích další tvář, nehledejme hned zkratky. Skutečnost může být jednoduchá i složitá zároveň. Pro Caylee už je pozdě, ale její případ nastavil nová pravidla, díky kterým pro jiné dítě už pozdě být nemusí.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.lifee.cz/zmizeni-dvoulete-caylee-anthony-amerika-je-presvedcena-ze-ji-zabila-jeji-matka-ta-si-spokojene-zije-na-svobode-6c17a

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/spim-klidne-rika-po-sesti-letech-od-smrti-dcery-nejvice-nenavidena-matka-ameriky-28704

https://people.com/casey-anthony-life-today-11689690

https://www.cosmopolitan.com/uk/reports/a63852684/casey-anthony-now/

https://www.pallegarlawfirm.com/articles/casey-anthony-killed-her-daughter-by-accident/