Článek
Pošmourné podzimní ráno, podobné jako mnoho dalších. Nic nenasvědčuje tomu, že by ten den měl být něčím výjimečný.
Zaparkuju, zamknu auto, jdu směrem k obchodu, kde pracuji. Každý den stejný rituál. Než dojdu do práce, zastavím se v obchodě s potravinami a koupím si snídani.
Pokračuju do práce. Odemknu vchodové dveře a chci jít odblokovat alarm. Nemusím. Nic nepípá, kolegyně dorazila dřív.
Odložím si snídani na pult, uždibovat ji pak budu celé dopoledne. Jdu do našeho zázemí, kde ze sebe shodím bundu a batoh. Ten pohodím do rohu místnosti. Klíčky od své skřínky věčně zapomínám a vlastně ji ani nepoužívám, nemám moc proč. Věšák je na zdi.
„Ahoj,“ zvesela pozdravím. Člověk je po ránu otupělý, ale svižný pozdrav v optimistickém tónu vždy trochu pozvedne náladu. Taky takový rituál.
„Ahoj,“ vyjekne kolegyně. Přijde mi trochu překvapeně, ale nevěnuju tomu moc pozornost. Občas prostě zní překvapeně, i když k tomu nevidím důvod. Někdy možná roztěkaně. Těžko říct. Asi jsem si už zvyknul, moc to neregistruju. Navíc, má za sebou řadu trápení, těžký život, kdo by nebyl trochu vycukaný.
Jdu si uždibovat snídani, ať mám něco v žaludku, než otevřeme pro zákazníky. Kolegyně se za chvíli blíží k pokladně a nese hotovost. Už nevypadá tak rozhozeně. Naopak, je vysmátá, v obličeji trochu červená a žvýká si tu svou žvejkačku. Za den musí vyžvejkat snad celé balení, úplně to nechápu. Možná nechce, aby z ní byly cítit cigarety. Jako by to žvejka mohla napravit…
Den plyne. Zákazníci přicházejí a zase odcházejí. V obsluze se vesměs střídáme. Zrovna sleduju, jak obsluhuje manželský pár. Paní po chvíli trochu odstupuje od kolegyně a tváří se zvláštně. Na chvilku mě to zaujme. Přemýšlím, co jí asi přelétlo přes nos, kolegyně je šikovná a ochotná, neshledávám problém.
Manželský pár odchází. Kolegyně mi hlásí, že si musí odskočit. Že by zas zánět močových cest? Poslední dobou odskakuje poměrně často. Až mám pocit, že jsem někdy v práci sám.
Přichází šéfka, ptá se po kolegyni. Odpověď ji uspokojí, ale pak se zašklebí. Prý tu cítí víno. Blbost, kde by se tu vzalo…
No nic, závan vzduchu ze dveří rozptýlil všechny pachy. Kolegyně se vrací. V dobré náladě.
Blíží se polední pauza. Jdu si koupit něco malého do potravin. Jako vždycky se ptám kolegyně, zda nechce něco koupit, když už tam jdu. A jako vždycky očekávám stejnou odpověď. Zaběhne si tam pak sama. Ok, no problem.
Bere si batůžek a jde. Když vyjde ven, odrážející sluneční paprsky prozradí, jak bledou kůži má. Přemýšlím, jestli se jde někdy opalovat. Asi by se hned spálila.
Během odpoledne si zase pravidelně odskakuje. Ale nemám čas ani chuť to sledovat, vždyť mi do toho vlastně nic není. Nebo je? Je to ještě normální?
Blíží se večer a za chvíli se ručičky hodin posunou na sedmou. Máme padla. Loučím se s kolegyní. Má trochu zasklené oči. To umělé osvětlení na prodejně během dne je zřejmě dost zatěžující pro zrak.
Odchází. Se svým batůžkem na zádech. Zakopla o práh. Ale jen popoběhla, naštěstí neupadla. Slyšel jsem snad cinkot?
Dny plynou, jeden jak druhý. Občas kolegyně nedorazí do práce. Nevolnost a teplota. Chudák, ta si tak vytrpí. Nevolnost ji trápí často. Asi by měla navštívit odborníka, to už není normální.
Jdu si zas koupit snídani. Prodavačka se mě ptá na kolegyni. Že ji dnes ještě neviděla. Říkám, že jí ráno nebylo dobře a nedorazí. Prodavačka utrousí, že to byla asi náročná oslava. Nechápu.
Další den. Kolegyně dnes viditelně není ve své kůži. Že by ještě dozvuk té včerejší nevolnosti?
Nejradši bych ji poslal domů. Plouží se tu jak mátoha, ale jít si aspoň na chvíli sednout do zázemí nechce.
Celý den o ní přemýšlím. Mám pocit, že něco není v pořádku, ale nevím co. Vidím střípky, ale nedokážu z nich postavit obraz.
Blíží se večer. Nejradši bych ji odvezl domů, nechci ji nechat jet samotnou. Jdu za ní, abych jí řekl o svém návrhu.
Stojí na chodbě, pohled poněkud nepřítomný. Chytám ji za ruku, kterou má studenou. Na čele se jí perlí studený pot. Sune se k zemi.
Jak nás to učili? Stabilizovaná poloha. První pomoc, sanitka. Uhýbám zdravotníkům, kontrolují životní funkce. Řada dotazů. Nosítka. Kolaps organismu.
Víno. Cože, víno? Zdravotník má podezření. Pije? Prosím? Střípky se začínají formovat.
Kolegyni odnášejí do sanitky. Asi bych neměl, ale musím. Jdu se podívat do její skřínky. Má tam svůj batůžek. Chci ho posunout, slyším cinkot. Je pootevřený, tak nahlédnu. Lahev?
Ne jedna, ale dvě. Vodka, víno. A několik balíčků žvýkaček. Cigára.
Proč?
