Z luxusního hotelu se stal symbol smrti. Místo, kde se roky hromadily vraždy, sebevraždy a záhady

Kdyby člověk stál před hotelem Cecil krátce po jeho otevření, asi by ho nenapadlo, že se jednou jeho jméno bude vyslovovat skoro šeptem. Nebyl postaven jako doupě pro ztracené existence, nebyl zamýšlen jako levná noclehárna pro lidi bez domova a už vůbec ne jako kulisa pro dokumenty o sériových vrazích, sebevraždách a záhadných úmrtích. Na začátku to byl prostě velký městský hotel v Los Angeles. Ambiciózní stavba z 20. let, kdy město rostlo, lákalo nové obyvatele a věřilo, že budoucnost bude větší, rychlejší a bohatší.

Cecil stál na South Main Street v centru Los Angeles. Když byl otevřen ve 20. letech 20. století, nabízel stovky pokojů a působil jako podnik, který měl sloužit obchodníkům, cestujícím a lidem, kteří přijeli do města za prací nebo za snem. Jenže hotely nestojí ve vzduchoprázdnu. Jsou součástí ulice, čtvrti, doby. A právě to se Cecilu stalo osudným.

Přišla hospodářská krize, město se měnilo a oblast kolem hotelu začala pomalu upadat. Část centra Los Angeles, později spojovaná se Skid Row, se postupně stala místem, kde se hromadila chudoba, závislosti, duševní nemoci, bezdomovectví a kriminalita. Hotel, který měl kdysi vypadat jako slušná adresa, se začal propadat spolu s okolím. Z pokojů pro běžné cestující se stávaly levné pokoje pro lidi, kteří neměli kam jinam jít.

A právě v tom je možná celý příběh Cecilu. Není to jen historka o „prokletém hotelu“. Je to příběh domu, který stál na místě, kde se po desetiletí soustředilo lidské zoufalství.

Temná pověst Cecilu nevznikla najednou. Nebyl to jeden zločin, jedna vražda nebo jedno zmizení. Bylo to pomalé vrstvení událostí. Jedna smrt, pak další, potom sebevražda, nehoda, násilný čin, policejní zásah. Samostatně by některé z těch příběhů možná zapadly. Dohromady ale vytvořily obraz místa, kde se tragédie opakovaly s podivnou pravidelností.

Už od 30. let se s hotelem spojovala řada sebevražd a náhlých úmrtí. Lidé se zde otrávili, zastřelili, vyskočili z oken. Někteří přijeli do Los Angeles jako poslední zastávku svého života, jiní v hotelu bydleli delší dobu a zřejmě se propadali stále hlouběji do samoty, nemocí nebo závislostí. U starého hotelu v drsné čtvrti to bohužel nebylo tak nepochopitelné, jak by se mohlo zdát z pozdějších internetových legend.

Jedním z nejotřesnějších případů byl příběh Dorothy Jean Purcellové z roku 1944. Mladá žena v hotelu porodila dítě, podle pozdějších výpovědí údajně v šoku a s přesvědčením, že novorozenec nežije. Dítě vyhodila z okna. Případ skončil u soudu, ale Purcellová nebyla posuzována jako běžná vražedkyně. Důležitou roli hrála otázka jejího duševního stavu. Byla to tragédie mladé ženy, dítěte a prostředí, kde se zoufalství snadno ztrácelo mezi dalšími problémy.

Další známý případ se stal v roce 1962. Pauline Ottonová vyskočila z okna hotelu a při pádu usmrtila i muže, který šel po chodníku dole. Místo jedné smrti tak přišly dvě. A zase se posílila pověst budovy, z níž lidé neodcházeli, ale padali.

Takové události se dobře hodí do titulku. Jenže skutečnost byla mnohem smutnější. Cecil nestál na místě, kam by se lidé chodili bavit. Stál tam, kde mnoho lidí žilo na hraně.

Když se o Cecilu mluví jako o prokletém hotelu, často se vynechává to nejdůležitější - jeho adresa. Skid Row není jen další místo. Je to klíč k pochopení celého příběhu.

Tato část Los Angeles se postupně stala symbolem bezdomovectví, závislostí a městského selhání. Na ulicích žili lidé bez zázemí, často nemocní, často závislí, často opuštění. Levné hotely v okolí sloužily nejen turistům s omezeným rozpočtem, ale i dlouhodobým nájemníkům, kteří neměli jiné možnosti. V jednom domě se tak mohli potkat baťůžkáři, lidé po propuštění z vězení, psychicky nemocní nájemníci, prostitutky, drogově závislí i obyčejní cestující, kteří si jen rezervovali nejlevnější pokoj.

To neznamená, že každý člověk v hotelu byl nebezpečný. Znamenalo to, že Cecil fungoval v prostředí, kde byly tragédie běžnější než jinde. Policie, sanitky, výkřiky na chodbách, podivné chování hostů, pach staré budovy, špína, únava a strach - to všechno tvořilo každodennost, která později přiživila legendu.

Někdy se říká, že hotel přitahoval zlo. Možná je přesnější říct, že přitahoval lidi, které už život dostal na velmi špatné místo.

Nejhorší pověst získal Cecil v osmdesátých letech, kdy se s ním začalo spojovat jméno Richarda Ramireze. Ramirez, známý jako Night Stalker, patří k nejděsivějším sériovým vrahům americké kriminalistiky. V letech 1984 a 1985 terorizoval Kalifornii brutálními útoky v domech svých obětí. Vraždil, znásilňoval, bil a zanechával za sebou paniku, která zasáhla celé Los Angeles.

Podle často uváděných svědectví Ramirez v době části své vražedné série pobýval právě v Cecilu nebo se v jeho okolí pravidelně pohyboval. Některé zdroje uvádějí, že v hotelu zůstával několik týdnů. Přesné detaily se v různých vyprávěních liší. Jisté ale je, že spojení Ramireze s Cecilem se stalo jednou z hlavních součástí hotelové legendy.

To nejděsivější na té představě není jen samotná přítomnost vraha. Děsivé je, jak snadno mohl v takovém prostředí splynout. V levném hotelu uprostřed zanedbané části města nebyl rozcuchaný, špinavý nebo podivně se chovající muž ničím, co by okamžitě vyvolalo poplach. Právě anonymita byla pro podobného člověka výhodou. V honosném hotelu by si ho možná někdo všiml. V Cecilu byl jen další problematický host.

Pozdější líčení často tvrdí, že se Ramirez vracel do hotelu po útocích zakrvácený a oblečení odhazoval do okolních popelnic. Některé detaily těchto vyprávění nelze snadno ověřit, ale jako obraz doby fungují silně - vrah se údajně vracel do budovy, která byla už tak plná bolesti, a nikdo si toho dostatečně nevšímal.

Ramirez byl dopaden v roce 1985 a později odsouzen za třináct vražd. Zemřel ve vězení v roce 2013. Hotel Cecil ale jeho stín neopustil.

Kdyby u Cecilu zůstal jen Ramirez, už to by stačilo na pochmurnou pověst. Jenže v 90.letech se s hotelem spojilo další jméno - Jack Unterweger.

Unterweger byl rakouský vrah, spisovatel a novinář. V Rakousku si odseděl trest za vraždu ženy, ve vězení začal psát a část veřejnosti ho začala vnímat jako příklad napraveného člověka. Po propuštění se pohyboval mezi novináři, intelektuály a kulturní scénou. Jenže za obrazem „resocializovaného autora“ se skrýval muž, který vraždil znovu.

V roce 1991 pobýval v Los Angeles a ubytoval se právě v hotelu Cecil. Později byl spojován s vraždami žen, většinou prostitutek. Některé výklady tvrdí, že si Cecil vybral záměrně kvůli Ramirezovi, jako by se chtěl dotknout místa, kde před ním pobýval jiný vrah. To zní lákavě, skoro literárně, ale je třeba dodat, že motivace se u podobných detailů často obtížně prokazuje. Do temné historie hotelu však zapadl další vrah.

Tím se Cecil stal něčím víc než jen hotelem s mnoha sebevraždami. Najednou to bylo místo, kde se v různých desetiletích objevili lidé, kteří sami aktivně přinášeli smrt.

Nejslavnější příběh hotelu Cecil ale není ani Ramirez, ani Unterweger. Je jím smrt jednadvacetileté kanadské studentky Elisy Lam.

Elisa přijela do Kalifornie v lednu 2013. Cestovala sama, psala si blog, fotila, poznávala města. Ubytovala se v hotelu, který tehdy fungoval také pod názvem Stay on Main. Pro mladou cestovatelku s omezeným rozpočtem to mohla být běžná volba. Levnější ubytování v centru, dostupné veřejnou dopravou, na první pohled nic výjimečného.

Jenže 31. ledna byla Elisa naposledy viděna živá. Když se přestala ozývat, rodiče nahlásili její zmizení. Policie začala pátrat, prohledávala hotel, okolí, sledovala kamerové záznamy. Pak zveřejnila video z hotelového výtahu. A právě v tu chvíli se z tragického zmizení stal celosvětový fenomén.

Záznam působí znepokojivě i dnes. Elisa vejde do výtahu, mačká tlačítka, vykukuje ven, schovává se ke stěně, pohybuje rukama zvláštním způsobem a vypadá, jako by reagovala na něco nebo někoho mimo záběr. Dveře výtahu se neobvykle dlouho nezavírají. Video je tiché, zrnitější, bez vysvětlení. A právě ticho v něm nechává pracovat fantazii.

Internet udělal to, co dělá často - zaplnil mezery teoriemi. Lidé rozebírali každý pohyb, každý střih, časovou značku, chování výtahu, polohu rukou. Objevily se teorie o vraždě, únosu, nadpřirozených silách, tajných experimentech, posedlosti i hotelovém spiknutí. Do případu se zapojili amatérští detektivové z celého světa. Někteří se snažili pomoci, jiní spíš živili senzaci.

Dne 19. února 2013 bylo její tělo nalezeno v jedné z vodních nádrží na střeše hotelu. Hosté si předtím stěžovali na nízký tlak vody a její zvláštní chuť či zabarvení. Představa, že lidé používali vodu z nádrže, v níž leželo tělo pohřešované dívky, byla tak šokující, že případ okamžitě získal ještě temnější rozměr.

Koroner nakonec určil jako příčinu smrti utonutí a jako významný faktor uvedl bipolární poruchu. Nebyly prokázány známky cizího zavinění. Vyšetřování směřovalo k závěru, že šlo o nešťastnou smrt spojenou s psychickým stavem Elisy Lam.

Přesto případ dodnes vyvolává otázky. Jak se dostala na střechu? Jak vlezla do nádrže? Proč se chovala ve výtahu tak podivně? Některé odpovědi jsou pravděpodobné, jiné zůstávají neúplné. A právě neúplnost je palivem každé legendy.

Na případu Elisy Lam je nepříjemné ještě něco. Ukazuje, jak snadno se skutečný člověk změní v „záhadu“. Elisa nebyla postava z hororu. Byla to mladá žena s rodinou, plány, zranitelností a nemocí, která mohla ovlivňovat její vnímání reality. Její smrt byla tragédie, ne hádanka určená k zábavě.

Jenže Cecil měl za sebou tolik temných příběhů, že veřejnost v něm okamžitě hledala vzorec. Kdyby Elisa zemřela v anonymním hotelu bez minulosti, možná by se o případu mluvilo jinak. Ale protože šlo o Cecil, všechno se spojilo- staré sebevraždy, Ramirez, Unterweger, Skid Row, výtahové video, nádrž na střeše. Vznikl příběh tak silný, že převálcoval i střízlivé závěry vyšetřovatelů.

Majitelé se v průběhu let pokoušeli špatnou pověst hotelu zmírnit. Část budovy prošla úpravami, hotel používal také název Stay on Main a později se mluvilo o přeměně na dostupné bydlení. Jenže některá jména se od budov odlepují těžko. Cecil je jedno z nich.

I když se změní cedule, vymaluje chodba a přepíše webová prezentace, internet si pamatuje. Turisté, fanoušci true crime, dokumentaristé i lovci městských legend dál vidí především „hotel Cecil“. Budovu, kde bydlel Ramirez. Budovu, kde se ubytoval Unterweger. Budovu, na jejíž střeše našli Elisu Lam.

V roce 2016 byla budova zařazena mezi historicko-kulturní památky Los Angeles. Později se o ní mluvilo také v souvislosti s dostupným bydlením. To je zvláštní obrat - místo, které bylo roky symbolem pádu a strachu, se mělo znovu stát hlavně střechou nad hlavou.

Možná je to vlastně nejrozumnější konec takové budovy. Ne strašidelná atrakce, ne hotel pro lovce senzací, ale obyčejný dům pro lidi, kteří potřebují bydlet. Jenže legenda už mezitím dávno začala žít vlastním životem.

Otázka, proč se tolik tragédií spojilo právě s tímto hotelem, svádí k jednoduchým odpovědím. Prokletí. Zlá energie. Brána do temnoty. Takové výklady se dobře prodávají, ale skutečnost bývá obyčejnější.

Cecil byl obrovský levný hotel ve zhoršující se části města. Měl stovky pokojů, mnoho dlouhodobých obyvatel, nízké ceny a stál v oblasti s vysokou koncentrací sociálních problémů. Za desítky let existence se v takovém místě tragédie prostě hromadí. Čím víc lidí projde jednou budovou, tím víc lidských osudů v ní zůstane. A když jde o lidi v krizích, je těch tragických osudů víc.

To ale neznamená, že Cecilova pověst je úplně neoprávněná. I střízlivě vzato jde o mimořádné místo. Ne proto, že by v něm museli být duchové, ale proto, že se na jeho historii dá číst odvrácená tvář Los Angeles. Města snů, filmu, slunce a bohatství, ale také města lidí, kteří skončili na chodníku, v levném pokoji, v závislosti nebo v naprosté samotě.

Na konci zůstává budova. Beton, okna, chodby, pokoje, výtahy, střecha. Sama o sobě nemá vinu. Nemůže za rozhodnutí lidí, kteří v ní bydleli. Nemůže za selhání města, za nemoc, za vrahy ani za zoufalství. Přesto se jí všechno nalepilo na fasádu.

Hotel Cecil se stal zrcadlem. Každý v něm vidí něco trochu jiného. Milovník záhad vidí prokleté místo. Historik vidí úpadek jedné městské oblasti. Kriminalista vidí adresu, která se objevila v několika děsivých případech. Sociolog vidí dům uprostřed čtvrti, kam společnost odkládala své nejslabší. A člověk, který se na to dívá bez touhy po senzaci, možná uvidí hlavně smutek.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://allthatsinteresting.com/cecil-hotel-los-angeles

https://www.pbssocal.org/history-society/the-suicide-the-hotel-cecil-and-the-mean-streets-of-l-a-s-notorious-skid-row

https://laghosttour.com/infamous-cecil-hotel/

https://www.mentalfloss.com/article/641000/cecil-hotel-los-angeles-facts

https://theleslielife.com/blog/2020/10/10/the-haunted-history-of-the-cecil-hotel

https://afsb.org/architecturally-macabre-2/