Krvácely středověké ženy jednoduše do šatů? Archeologický nález naznačuje něco jiného

O životě běžných lidí ve středověku toho víme díky archeologickým nálezům čím dál víc. Přesto jsou oblasti života, které jsou pro nás do značné míry velkou neznámou. Máme nějakou představu, která je často založená na dřívějších odhadech nebo kterou odvozujeme podle současnosti, ale jistotu, že tomu tak opravdu bylo, nemáme. Jednou z takových oblastí je i něco tak přirozeného jako je ženský hormonální cyklus a s ním spojená menstruace.

Rozšířená představa předpokládá, že ženy nechávaly menstruační krev volně odtékat do spodních vrstev šatů nebo dokonce po nohách až k zemi. Svým způsobem to dává i smysl. Ženy neměly vložky ani pořádné spodní prádlo, jednorázové hygienické potřeby neexistovaly a textilie byly drahé. Z písemných pramenů se o tom moc nedozvíme, protože autory byli téměř výhradně muži a ti se tímhle příliš nezabývali. To, že středověcí kronikáři nepopisovali, co si ženy vkládaly mezi nohy během menstruace, ale ještě neznamená, že nepoužívaly nic.

V posledních letech se do tématu pustili historici medicíny i archeologové a některé výsledky jsou překvapivě konkrétní. Na konci roku 2025 například vyšla studie norské archeoložky Sunnivy Wilberg Halvorsen, která znovu prozkoumala kusy textilu nalezené ve středověké latríně v Tønsbergu. Některé z nich mohly být součástí menstruační ochrany a na jednom se dokonce podařilo zachytit stopy lidské krve. Není to samozřejmě definitivní důkaz středověké vložky – látka mohla sloužit i k ošetření rány nebo k utírání – ale ve spojení s tvarem jednotlivých kusů a místem nálezu jde o pozoruhodnou stopu. Především ukazuje, jak málo toho o jedné z nejběžnějších zkušeností poloviny středověké populace vlastně víme.

Představa volného krvácení má ale jeden zásadní problém - středověké oblečení nebylo spotřebním zbožím jako dnes. Vyrobit kus látky znamenalo získat vlnu nebo len, materiál připravit, upříst, utkat, případně obarvit a nakonec ušít. Podle Halvorsen mohla výroba jednoduchého vlněného oděvu po započítání celého procesu představovat až kolem tisíce hodin práce. Oblečení se proto opravovalo, přešívalo a používalo dlouho. Nechat jej každý měsíc opakovaně prosakovat krví by nedávalo příliš velký praktický smysl.

Navíc právě ženy měly s výrobou textilu velmi mnoho zkušeností. Uměly zpracovat vlnu, příst, tkát, šít a využít starší látku téměř do posledního použitelného kusu. Je proto zvláštní představovat si je jako bezradné ve chvíli, kdy potřebovaly zachytit několik dní trvající krvácení. Mnohem pravděpodobnější je jednoduché řešení známé i z mnohem pozdějších staletí - kus savého materiálu, který bylo možné vložit mezi nohy, upevnit a podle potřeby vyprat nebo zahodit.

Problém je v tom, že taková věc má mizivou šanci přežít stovky let. Rozpadne se, skončí v odpadu nebo je při vykopávkách označena prostě jako „fragment textilie“. A přesně tady může být důvod, proč jsme středověké menstruační pomůcky dlouho téměř neviděli. Možná nebyly vzácné. Možná jsme jen nevěděli, že se na ně díváme.

Při archeologickém výzkumu norského Tønsbergu v letech 2022 a 2023 byly objeveny desítky kusů středověkých textilií. Sunniva Wilberg Halvorsen později analyzovala 52 fragmentů, převážně vlněných. Zvlášť zajímavá byla skupina pocházející z latríny používané ve 13. století. Samotná odpadní vrstva byla nejméně 4,2 krát 2,4 metru velká, takže mohlo jít o zařízení sloužící většímu počtu lidí – například obyvatelům několika domácností, návštěvníkům hostince nebo lidem pohybujícím se kolem přístavu.

Mezi nálezy nebyly pouze beztvaré cáry. Některé kusy byly natrhané na proužky, jiné přeložené nebo zřasené způsobem, který naznačuje, že jejich poslední použití mělo nějaký konkrétní účel. Archeoložka proto vyslovila možnost, že část z nich sloužila jako savá ochrana a jiné proužky zase k jejímu upevnění.

V latríně se navíc našel mech. Ten se v souvislosti se středověkými záchody často označuje za přírodní obdobu toaletního papíru, Halvorsen však upozorňuje na zajímavou alternativu. Mech dobře saje a některé druhy rašeliníků byly po staletí využívány také při ošetřování ran. Pro menstruující ženu tak mohl představovat velmi užitečný materiál. Je představitelné, že se mech vložil do textilie a vznikla jakási jednoduchá savá vložka. Přímý důkaz takového přesného uspořádání ale nemáme.

A jak ji žena udržela na místě? Ani tady nelze s jistotou rekonstruovat jeden univerzální systém. Používání spodních kalhotek v dnešním smyslu bylo mezi středověkými ženami přinejmenším nejasné a rozhodně nemůžeme automaticky předpokládat moderní spodní prádlo. Pravděpodobnější mohly být pásky, stuhy či jakýsi pás kolem boků, ke kterému se savá látka připevnila. Mezi tønsberskými nálezy se právě úzké textilní proužky objevují.

Nejzajímavější část výzkumu přišla v laboratoři. Vybrané textilie byly testovány na biologické stopy. Na jednom kusu byla zjištěna krev. Další nález obsahoval pozůstatky obsahu trávicího traktu much a jejich larev a izotopová analýza naznačila, že se tento hmyz živil lidskou krví. V Norsku jde o první takový nález spojovaný s možnou středověkou menstruační ochranou.

Je potřeba dodat důležité „možná“. Lidská krev na kusu látky automaticky neznamená menstruační krev. Textilie mohla být přiložena na zranění nebo použita při jiné hygieně. Význam získává až celý soubor okolností – místo nálezu, tvar a skládání textilií, další proužky, mech a fakt, že část materiálu evidentně dostala po skončení své původní životnosti druhé využití.

Právě to je na objevu možná nejzajímavější. Představuje úplně obyčejnou středověkou ekonomiku domácnosti. Starý kus oděvu ještě nebyl odpadem. Dalo se z něj něco ustřihnout, něčím něco ovázat, něco jím utřít – nebo jej použít při menstruaci. A teprve potom skončil v latríně.

Nejde přitom o předmět, který by byl pro středověké lidi zcela neznámý. Písemných zmínek je sice málo, ale existují. Halvorsen upozorňuje například na francouzského lékaře Bernarda de Gordon, působícího na přelomu 13. a 14. století, podle něhož mohlo vyšetření látky používané při menstruaci pomoci při diagnostice ženských potíží. Ve 14. století se menstruační látka objevuje dokonce v souvislosti s magickým nápojem. Samotná myšlenka látky určené k zachycování menstruační krve je navíc mnohem starší než středověk.

Přesto o každodenní praxi téměř nic nevíme. Důvod je docela prostý. Jak už jsem psal na začátku, lidé, kteří psali knihy, kroniky a úřední dokumenty, byli převážně muži. A ti neměli mnoho důvodů zaznamenávat, jak ženy mezi sebou řešily menstruaci. Praktická znalost navíc nemusela být zapisována vůbec. Dívka se mohla naučit postup od matky, sestry nebo jiné ženy stejně samozřejmě, jako se učila mnoho dalších domácích činností.

Je to důležitá připomínka toho, jak zkreslený obraz středověku mohou písemné prameny vytvořit. To, o čem se psalo, nemuselo být pro běžný život nejdůležitější. A to, o čem se nepsalo, rozhodně nemuselo být neznámé.

Je tu ještě jedna věc, na kterou se snadno zapomíná. Menstruace sice provázela ženy i ve středověku, během života ji ale pravděpodobně zažívaly méně často než ženy dnes. Důvod je docela prostý. Mnohé opakovaně rodily a každé těhotenství znamenalo několik měsíců bez menstruace. Krvácení se navíc nemuselo vrátit hned po porodu, protože jeho návrat může oddálit kojení. A pokud žena během života vystřídala několik těhotenství a děti dlouho kojila, mohla bez pravidelné menstruace strávit celé roky.

Svou roli hrály také mnohem tvrdší životní podmínky. Nedostatek jídla, podvýživa nebo velká fyzická zátěž mohou cyklus narušit či úplně zastavit. Archeoložka Sunniva Wilberg Halvorsen proto upozorňuje, že středověká žena mohla za celý život prodělat podstatně méně menstruačních cyklů než žena v dnešní Evropě.

Ve středověku se menstruace nevysvětlovala pomocí hormonů ani ovulace, protože o ničem takovém tehdejší medicína samozřejmě nevěděla. Přesto lékaři dobře chápali, že pravidelné krvácení s ženským zdravím nějak souvisí. Opírali se přitom hlavně o antické autory a o představu, že lidské tělo funguje správně jen tehdy, když jsou jeho vnitřní tekutiny v určité rovnováze.

Menstruace do toho systému zapadala docela přirozeně. Ženské tělo mělo podle tehdejších představ vytvářet více krve, než potřebovalo, a pravidelným krvácením se tohoto přebytku zbavovalo. Z dnešního pohledu je to samozřejmě mylné vysvětlení, ale středověkému lékaři dávalo logiku. Právě proto se nesledovalo jen to, zda žena krvácí příliš silně. Podezřelé bylo i to, když krvácení zesláblo, přestalo nebo se dlouho neobjevilo.

V raně středověkých anglických lékařských textech se proto objevují recepty pro oba případy. Jedny měly příliš silnou menstruaci utlumit, jiné ji naopak znovu vyvolat. Historička Dana Oswald na tom ukazuje, že tehdejší medicína nevnímala menstruaci jednoduše jako problém, kterého by bylo nejlepší se zbavit. Důležité bylo, aby přicházela přibližně tak, jak měla. Pokud se krvácení vymklo tomu, co bylo považováno za normální, teprve tehdy se začalo hledat, co je špatně.

To má ještě jednu zajímavou stránku. Některé prostředky označované jako léky na „vyvolání menstruace“ mohly stát na nejasné hranici mezi léčbou vynechaného cyklu a ukončením raného těhotenství. Bez moderního těhotenského testu totiž žena, které se menstruace nedostavila, nemusela vědět proč. Historik proto musí být velmi opatrný, když se v receptu dočte, že určitá rostlina „přivádí menstruaci“. Nemusí jít automaticky o antikoncepci ani potrat, ale všechny tyto oblasti se mohly v praxi překrývat. Výzkum středověké farmakologie se touto nejasnou hranicí zabývá dodnes.

Jedním z nejdůležitějších pramenů k ženskému zdraví ve středověku je soubor textů známý jako Trotula. Vznikal v prostředí jihoitalského Salerna a ve středověké Evropě měl mimořádný vliv. Dlouho býval spojován s jedinou ženou jménem Trota či Trotula, moderní výzkum však ukázal složitější historii - dochovaná Trotula je souborem tří různých spisů, které nevytvořil jen jeden autor. Texty spojovaly místní zkušenosti s medicínskými znalostmi přicházejícími mimo jiné z arabského světa.

Menstruace v nich není nějakou trapnou drobností, kterou by bylo vhodné ignorovat. Je součástí medicíny. Řeší se její nepravidelnost, příliš silné krvácení i jeho absence. A právě to je možná jedna z věcí, které na středověku překvapují nejvíce. Lidé sice nerozuměli mechanismu menstruace tak jako dnešní medicína, ale velmi dobře věděli, že její změny mohou signalizovat problém.

Některé léčebné postupy byly založeny na rostlinách, jiné na dietě, koupelích nebo dalších zásazích odpovídajících tehdejším představám o fungování těla. Z dnešního hlediska se mezi nimi mísí postupy neúčinné, potenciálně nebezpečné a takové, jejichž použité rostliny skutečně obsahují biologicky aktivní látky.

U náboženství je to ještě zajímavější, protože je široce rozšířený názor, že menstruující žena byla ve středověku považována za nečistou a do kostela nesměla. Jenže církev na to neměla po celý středověk jeden společný názor. Starý zákon sice obsahoval poměrně přísná pravidla o rituální nečistotě během menstruace, křesťanští autoři ale řešili, jestli se mají vztahovat i na jejich dobu.

Dobře je to vidět u papeže Řehoře Velikého, který žil na přelomu 6. a 7. století. Ten byl v této otázce překvapivě mírný. Podle jeho stanoviska nebyl důvod, aby menstruující žena kvůli krvácení zůstávala před kostelem. Mohla přijít dovnitř a nemusela se vzdávat ani přijímání. Když se ho z vlastní úcty rozhodla vynechat, bylo to v pořádku, ale neměl z toho vzniknout zákaz.

Jako argument se připomínal i biblický příběh ženy, která dlouhá léta krvácela a nakonec se dotkla Kristova šatu. Kristus ji za to neodmítl ani neodehnal, naopak ji uzdravil. Pro zastánce mírnějšího výkladu to byl docela silný důvod, proč samotnou menstruaci nepovažovat za něco, co by ženu mělo automaticky oddělit od kostela nebo od svátostí.

V dalších staletích však existovaly i přísnější postoje. Někteří církevní autoři menstruaci spojovali s tělesnou nečistotou a doporučovali během ní omezení náboženských úkonů. Výzkum středověkého posvátného prostoru ukazuje, že mírnější a přísnější názory vedle sebe dlouho soupeřily a později získávaly vliv i restriktivnější postoje. Jednoduchá věta „menstruující ženy nesměly do kostela“ proto neplatí pro celý středověk.

Navíc tu byl velmi praktický problém - kdo by poznal, že žena menstruuje? Pokud to sama neřekla, neexistoval žádný způsob, jak její stav při příchodu do kostela ověřit. Právě intimita menstruace dávala ženám určitou kontrolu nad informací, kterou mužské náboženské autority jednoduše neměly k dispozici.

Menstruační krev nebyla pouze zdravotní nebo náboženskou záležitostí. Po staletí se kolem ní vršily představy, které dnes působí téměř fantasticky. Část z nich pocházela už z antiky. Plinius starší například připisoval menstruační krvi schopnost poškodit úrodu, zkazit víno nebo ovlivňovat zvířata. Podobné představy nezmizely spolu s Římskou říší a některé přežívaly i ve středověkém myšlení.

Nebylo to přitom jen jednoduché přesvědčení, že menstruace je „špinavá“. Krev byla zvláštní látkou sama o sobě. Znamenala život, zranění, smrt, oběť i nemoc. Menstruační krev byla ještě záhadnější, protože z těla pravidelně odcházela bez viditelného poranění. Pro společnost, která neznala děložní sliznici ani hormonální řízení cyklu, bylo logické hledat vysvětlení někde jinde.

Ani mezi středověkými mysliteli ovšem neexistoval jediný názor. Pozoruhodná je například Hildegarda z Bingenu, abatyše a autorka lékařských i přírodovědných textů z 12. století. Moderní výzkum jejího díla upozorňuje, že ženské tělesné tekutiny nevnímala jednoduše jako důkaz ženské méněcennosti či znečištění. Menstruaci dokázala chápat také jako přirozený očistný proces ženského těla.

Právě tady se dostáváme k největšímu problému celého tématu. Většinu toho, co dnes o středověké menstruaci čteme, napsali muži. Lékaři, teologové, mniši a právníci popisovali ženské tělo zvenčí. O tom, co si mezi sebou říkaly matka s dcerou, dvě sestry, porodní bába se svou pacientkou nebo služky ve společné domácnosti, zpravidla žádný zápis nevznikl.

Přitom praktické znalosti musely existovat. Ženy věděly, kdy krvácení přibližně očekávat. Věděly, jak vypadá jejich běžný cyklus, a všimly si, když se změnil. Musely poznat rozdíl mezi běžnou menstruací a krvácením, které bylo neobvykle silné nebo dlouhé. Věděly také, že vynechání krvácení může souviset s těhotenstvím, i když ho samozřejmě nemohly potvrdit moderním testem.

Raně středověké léčebné recepty jsou v tomto směru zvláštním oknem do světa, který jinak téměř nevidíme. Dana Oswald upozorňuje, že přestože text mohl sepsat muž, použití léčby vyžadovalo od samotné ženy znalost vlastního těla - musela poznat, že krvácí příliš, že krvácení ustalo nebo že se její stav odchyluje od toho, co sama považovala za normální.

Středověká žena tak nebyla pasivní postavou čekající, až jí učený muž vysvětlí, co se děje v jejím těle. Velká část intimní medicíny se pravděpodobně odehrávala mimo svět univerzitních lékařů – v domácnostech, mezi příbuznými, zkušenými ženami a porodními bábami. Prameny dokonce ukazují, že církevní autoři o těchto praktikách věděli a některé postupy provozované porodními bábami a dalšími ženami odsuzovali.

Na kusu vlněné látky vytaženém ze středověké latríny není na první pohled nic velkolepého. Vedle meče, mince nebo šperku může působit jako bezvýznamný odpad. Právě podobné nálezy ale někdy vypovídají o minulosti víc než předměty patřící králům a šlechticům.

Pokud některé tønsberské textilie skutečně sloužily jako menstruační ochrana, můžeme si alespoň přibližně představit jejich poslední dny. Starší kus látky byl roztržen nebo složen, možná doplněn savým mechem, připevněn pomocí pásku a po použití skončil v latríně. Nešlo o žádnou sofistikovanou hygienickou pomůcku, ale svůj účel splnit mohla velmi dobře.

A právě proto je stále méně přesvědčivá představa, že středověké ženy několik dní každý měsíc jednoduše krvácely do svých draze vyrobených šatů. Dnešní archeologie spíše ukazuje svět praktických řešení, o nichž se nepovažovalo za nutné psát.

Možná je tedy největší omyl v našem pohledu na středověkou menstruaci úplně jinde. Ne v tom, že bychom přesně nevěděli, jak vypadala tehdejší „vložka“. To skutečně stále nevíme. Omylem je představa, že když středověké knihy o něčem mlčí, lidé si s tím neuměli poradit. Menstruace byla příliš pravidelná, příliš praktická a příliš osobní součást ženského života na to, aby čekala na radu kronikáře nebo univerzitního lékaře. Ženy si musely vytvářet vlastní řešení – a po stovkách let po nich možná začínáme nacházet první skutečné stopy.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://tidsskrift.dk/atr/article/view/166264/207390

https://www.niku.no/en/2026/02/the-idea-that-medieval-women-bled-freely-without-protection-is-a-myth/

https://www.jstor.org/content/oa_chapter_edited/j.ctv32dnb90.12?seq=6

https://ccel.org/ccel/schaff/npnf213.ii.vii.xxx.html

https://www.getty.edu/news/education-periods-facts-women-medieval-history-past-before-pads-tampons/

https://www.leidenmedievalistsblog.nl/articles/female-friendly-early-medieval-english-remedies-for-managing-menstruation