Článek
Na ostrově Mactan dnes stojí vysoká bronzová socha válečníka. V jedné ruce svírá krátký meč, ve druhé štít a dívá se k moři, odkud před více než pěti sty lety připluli cizinci. Je to Lapulapu, jeden z nejuctívanějších hrdinů Filipín. Jeho jméno nese město, ulice, školy i každoroční připomínky slavné bitvy. Filipínci v něm vidí muže, který se jako první postavil přicházející evropské moci a zvítězil (fotografie není volně dostupná k užití, vidět ji můžete např. zde).
Jenže člověk zobrazený na pomníku je z velké části dílem pozdější představivosti. Nevíme, jak Lapulapu vypadal. Nevíme, kdy se narodil, kolik mu bylo v době bitvy ani jaký život vedl předtím. Nedochovala se jeho slova, jeho hrob ani zpráva o tom, kdy a jak zemřel. Prakticky vše, co o něm bezpečně víme, souvisí s několika dny v dubnu roku 1521.
Lapulapu tak patří k podivuhodné skupině historických postav, jejichž sláva daleko přesahuje množství dochovaných zpráv. Vynoří se na chvíli z temnoty minulosti, odmítne požadavek cizího velitele, vyhraje bitvu a znovu zmizí. Kdyby na Mactanu nepadl Ferdinand Magellan, možná by Lapulapuovo jméno dnes znal jen málokdo. A kdyby výpravu nepřežil její kronikář Antonio Pigafetta, možná bychom neznali ani je.
Právě Pigafetta zapsal jméno mactanského vládce v podobě „Cilapulapu“. První slabika mohla být čestným oslovením, podobným filipínskému slovu „si“, které se klade před osobní jméno. Z toho důvodu se dnes na Filipínách úředně prosazuje podoba Lapulapu, psaná dohromady, přestože tradiční zápis Lapu-Lapu zůstává běžný. Ani u samotného jména si tedy nemůžeme být úplně jisti.
Památník
Země, která ještě nebyla Filipínami
Lapulapu bývá označován za prvního filipínského národního hrdinu. Je to srozumitelné, ale také trochu zavádějící. Filipíny tehdy jako jednotný stát ani národ totiž neexistovaly. Souostroví tvořily stovky obydlených ostrovů a množství menších společenství. Jednotlivé přístavy a osady měly své vládce, vlastní spojence i nepřátele. Někde se používal titul rádža, jinde datu. Moc člověka nezávisela na přesně vyznačených hranicích, ale především na rodinných vazbách, bohatství, počtu stoupenců a schopnosti chránit obchod.
Nebyl to přitom svět uzavřený před cizinci. Pobřežím procházely obchodní cesty, po nichž se převážel porcelán, kov, látky, vosk, zlato i otroci. Připlouvali sem obchodníci z Číny, Bornea a dalších částí jihovýchodní Asie. Obyvatelé Cebu a Mactanu tedy dobře věděli, že za obzorem leží jiné země a žijí jiní lidé. Magellanovi muži pro ně nebyli prvními cizinci, které kdy spatřili.
Byli však neobvyklí. Připluli na mohutných lodích, nosili kovové přilby a pancíře a měli kuše, ručnice i děla. Především ale nevystupovali pouze jako obchodníci. Ferdinand Magellan přicházel jménem španělského krále, a přestože byl sám Portugalec, očekával, že místní vládcové uznají autoritu panovníka vzdáleného tisíce kilometrů.
Lapulapu nevládl celé oblasti ani pravděpodobně celému Mactanu. Pigafettovo vyprávění naznačuje, že na ostrově působili nejméně dva významní náčelníci. Druhým byl Zula, který se rozhodl s Magellanem spolupracovat. O jejich vzájemném vztahu toho mnoho nevíme, ale z dalšího vývoje je patrné, že rozhodně nevystupovali jako nerozluční spojenci.
Mactan nebyl velký ostrov, rozhodně ale neležel stranou dění. Od Cebu ho dělil jen úzký pás moře a kolem jeho břehů proplouvaly lodě mířící mezi jednotlivými ostrovy. Obyvatelé se živili tím, co jim nabízelo moře i půda, a výhodná poloha jim zřejmě umožňovala mluvit také do místního obchodu. Lapulapu proto nebyl jen hlavou bezvýznamné osady. Musel mít kolem sebe dost lidí, spojenců a bojovníků, aby jeho odpor nebyl pouhým gestem. Když odmítl uznat cizí autoritu, nestál za ním jen osobní vzdor, ale také společenství, které mělo co ztratit.
Magellan našel na Cebu víc než jen zásoby
K Filipínám dorazila Magellanova výprava v březnu 1521 už značně zdecimovaná. Od vyplutí ze Španělska uplynul téměř rok a půl a původních pět lodí se mezitím ztenčilo na tři. Jedna ztroskotala, druhá se vrátila domů. Ani mezi lidmi nebyly ztráty malé. Výprava zažila vzpouru, popravy, nemoci a nakonec i dlouhé týdny na Tichém oceánu, kde nebylo kde doplnit zásoby. Jídlo se kazilo, voda byla sotva pitelná a námořníci snědli všechno, co se ještě sníst dalo. V dobových zprávách se mluví o rozmočených sucharech, kůži i krysách. Někteří zemřeli, další byli tak zesláblí, že sotva zvládali běžnou práci na palubě.
Cebu pro ně proto nebylo jen další zastávkou. Po měsících strádání tu konečně našli čerstvé potraviny, vodu a místo, kde mohli v klidu zakotvit. Magellan se brzy setkal s místním vládcem Humabonem. Jednání začalo výměnou darů a skončilo spojenectvím, z něhož si každý zřejmě sliboval něco jiného. Humabon mohl v nově příchozích vidět užitečné ozbrojené spojence, Magellan zase získal dojem, že se mu podařilo pevně vstoupit do místních poměrů. Když se pak Humabon, jeho žena a část obyvatel Cebu nechali pokřtít, muselo to v něm tento pocit ještě posílit.
Magellan se na Cebu začal chovat stále méně jako host a stále více jako rozhodce místních poměrů. Žádal, aby okolní vládcové uznali Humabonovu převahu, poslouchali španělského krále a přijali křesťanství. Někteří přistoupili na jeho požadavky, možná z obavy před evropskými zbraněmi, možná proto, že jim spojenectví s Humabonem vyhovovalo. Lapulapu však odmítl.
Nevíme, jak přesně jeho odmítnutí znělo. Nevíme ani, zda někdy mluvil přímo s Magellanem. Je možné, že si oba muži pouze vyměnili vzkazy prostřednictvím poslů a tlumočníků. Podstatné však bylo, že se vládce Mactanu nehodlal poklonit Humabonovi ani králi, jehož zemi nikdy neviděl.
Nebylo k tomu třeba žádné velké národní myšlenky. Stačilo, že nechtěl být něčím vazalem.
Cizí vojáci v domácím sporu
Do napjaté situace vstoupil Zula. Magellanovi oznámil, že by mu rád poslal požadovaný dar a uznal jeho autoritu, ale Lapulapu mu v tom údajně brání. Požádal proto Evropany, aby mu pomohli soupeře porazit.
Magellan měl několik možností. Mohl se dál věnovat původnímu cíli výpravy, doplnit zásoby a pokračovat k Molukám, kde se nacházelo vytoužené koření. Mohl se pokusit s Lapulapuem znovu vyjednávat. Mohl také přijmout početnou vojenskou pomoc, kterou mu nabízel Humabon. Místo toho se rozhodl provést trestnou výpravu téměř vlastními silami.
Magellan byl zkušený námořník a tvrdý velitel. Dokázal potlačit vzpouru vlastních kapitánů a provést lodě průlivem, který žádný Evropan před ním neproplul. Na Cebu však jako by se jeho opatrnost vytratila. Několik úspěšných dnů ho zřejmě přesvědčilo, že místní obyvatelé se evropských zbraní natolik bojí, že se před několika desítkami vojáků rozprchnou.
Možná chtěl udělat dojem na Humabona. Kdyby cizí oddíl snadno porazil vzdorujícího náčelníka, všichni okolní vládcové by viděli, jak mocného spojence rádža získal. Magellan proto podle Pigafetty nařídil Humabonovým bojovníkům, aby zůstali v člunech a pouze sledovali, jak bojují Evropané.
Byla to demonstrace síly, která neměla připustit neúspěch. Právě proto dopadla tak špatně.
Ráno na mactanské mělčině
Výprava se k Mactanu přiblížila ještě za tmy 27. dubna 1521. Magellan nejprve poslal na břeh zprávu, že pokud obyvatelé uznají španělského krále, Humabona a zaplatí požadovaný poplatek, zůstanou s nimi Evropané v přátelství. Pokud odmítnou, poznají, jak zraňují jejich kopí.
Odpověď byla stejně sebevědomá. Obyvatelé Mactanu vzkázali, že také mají kopí, a to z bambusu a dřeva tvrzeného v ohni. Současně žádali, aby Evropané nezaútočili okamžitě, ale počkali do rána. Magellan údajně pochopil, že tím chtějí získat čas a shromáždit více mužů, přesto na úsvit skutečně čekal.
Jeho první skutečný problém neležel na břehu, ale pod hladinou. Pobřeží Mactanu bylo mělké a chráněné korálovým útesem. Lodě ani čluny se nemohly přiblížit dostatečně blízko. Děla, která měla být nejsilnější evropskou zbraní, zůstala příliš daleko, než aby mohla do střetu výrazně zasáhnout.
Magellan a přibližně padesát jeho mužů museli seskočit do vody a brodit se k pobřeží. Pigafetta uvádí vzdálenost odpovídající několika stům metrů. Ať byla přesná délka jakákoli, bylo to dost daleko na to, aby vojáci ztratili výhodu sevřené formace. Šli po nerovném korálovém dně, voda jim místy sahala vysoko a kromě zbraní nesli také části zbroje.
Na břehu je čekali Lapulapuovi bojovníci. Pigafetta jejich počet odhadl asi na patnáct set, toto číslo však nemusí být spolehlivé. V bitevní vřavě se množství protivníků snadno zveličuje, zvlášť pokud se pohybují v širokém prostoru a hlasitě křičí. Obránců nicméně bylo výrazně více než Evropanů.
Magellan rozdělil své muže do dvou skupin. Střelci začali používat kuše a ručnice, jenže jejich palba neměla očekávaný účinek. Stříleli z velké vzdálenosti a mnohé střely minuly nebo protivníky pouze lehce zranily. Nabíjení bylo pomalé a po každém výstřelu měli obránci čas změnit místo.
Mactanští bojovníci se pohybovali jinak, než Evropané očekávali. Nestáli v husté řadě, kterou by bylo možné rozbít salvou. Rozptýlili se do stran, přibližovali se a ustupovali a vrhali oštěpy, kameny i šípy. Když zjistili, že palné zbraně nejsou všemocné, přestali se jich bát.
A potom si všimli nohou. Magellanovi muži měli na hlavách přilby a na tělech kovové či prošívané ochranné části. Nohy však zůstávaly téměř nekryté. Obránci proto začali mířit právě na ně. Evropská zbroj se v mělké vodě proměnila z výhody v přítěž. Byla těžká, zpomalovala pohyb a nechránila místo, na které teď dopadala většina střel.
Na Mactanu je paradoxně dnes i Magellanův památník, který nikdo nezboural ani po konci španělské nadvlády
Magellanova poslední chyba
Když se boj nevyvíjel dobře, Magellan vyslal část mužů, aby zapálili domy. Snad věřil, že pohled na hořící vesnici obránce zlomí. Pigafetta však napsal, že se stal přesný opak. Oheň je rozzuřil.
Evropané začali ustupovat. Nešlo už o důstojné stažení, ale o pomalý a stále chaotičtější návrat přes mělčinu. Magellan se skupinou několika mužů zůstával vzadu a snažil se ostatním získat čas. Pigafetta, který svého velitele obdivoval, popsal tuto chvíli téměř jako oběť - Magellan se měl stále otáčet k člunům, aby viděl, zda jeho lidé unikli.
V tom okamžiku ho zasáhla střela do nohy. Poklesl nebo upadl a mactanští bojovníci se na něj soustředili. Poznali zřejmě, že právě on je velitelem. Jeden ho udeřil či sekl do tváře, další ho zasáhl do paže. Magellan se ještě pokusil bránit, ale zraněná ruka už neudržela zbraň.
Nakonec se na něj vrhlo několik mužů. Magellan padl obličejem do vody a byl zabit oštěpy a čepelemi.
Lapulapu u jeho smrti možná vůbec nestál. Slavné obrazy a filmové scény často ukazují souboj obou vůdců, ale Pigafetta nic takového nezaznamenal. Nevíme, zda Lapulapu bojoval v první řadě, zda bitvu řídil zpovzdálí, nebo zda se na bojiště dostavil až později. Magellana nezabil jeden hrdina jediným úderem. Zemřel pod útokem skupiny bojovníků, kteří bránili své pobřeží.
Na výsledku to nic nemění. Lapulapuovi lidé porazili oddíl, jenž je přišel potrestat, a jeden z nejslavnějších mořeplavců své doby zůstal mrtvý.
Vítěz, který zase zmizel
Po bitvě se Humabon pokoušel získat Magellanovo tělo. Nabízel za ně zboží, kolik si obránci řeknou. Obyvatelé Mactanu však odmítli. Tělo si chtěli ponechat jako doklad svého vítězství. Co se s ním stalo, nevíme.
Neznáme ani další osud Lapulapua. Evropská výprava měla jiné starosti. Ztratila velitele, vztahy s Humabonem se brzy zhroutily a část mužů zahynula při hostině na Cebu. Přeživší oblast opustili. Nakonec se do Španělska vrátila jediná loď Victoria s osmnácti vyčerpanými námořníky. Magellan tedy první plavbu kolem světa osobně nedokončil, přestože bez něj by pravděpodobně nikdy nezačala.
Lapulapu se z evropských záznamů vytratil stejně rychle, jako se v nich objevil. Možná vládl ještě mnoho let. Možná brzy zemřel v některém z místních střetů. Pozdější legendy mu přisuzovaly nejrůznější původ, vysoký věk i odchod na jiný ostrov, ale nic z toho nelze spolehlivě doložit.
Jeho vítězství také nezabránilo pozdější kolonizaci Filipín. Magellanova výprava nebyla armádou schopnou souostroví dobýt. Španělé se vrátili až po několika desetiletích a trvalou základnu založili na Cebu roku 1565. Teprve od té doby začala vznikat kolonie, která pak zůstala pod španělskou vládou déle než tři století.
Bitva u Mactanu tedy nebyla vítěznou válkou za nezávislost. Byla to malá srážka v místním sporu. Zemřelo při ní jen několik Evropanů a počet padlých obránců ani neznáme. Přesto získala význam, který tehdy nikdo z účastníků nemohl předvídat.
Lapulapu se stal národním hrdinou až ve světě, který vznikl dávno po jeho smrti. Pozdější Filipínci v jeho příběhu viděli něco, co přesahovalo soupeření náčelníků Mactanu a Cebu. Viděli člověka, který odmítl přijmout cizí autoritu jen proto, že ji podpíraly větší lodě, kovová zbroj a hlasitější zbraně.
Takový obraz je dost zjednodušený. Lapulapu se nepovažoval za Filipínce v dnešním významu a nebojoval za nezávislost celého souostroví. Možná nebyl ani ušlechtilým vládcem, jak ho představují moderní pomníky. O jeho způsobu vlády nevíme vůbec nic. Mohl být schopný a oblíbený, stejně jako tvrdý a bezohledný.
To však neznamená, že by byl jeho pozdější význam falešný. Národní paměť nevzniká jen z toho, co si historické postavy samy myslely. Vzniká také z toho, co jejich činy znamenají pro lidi, kteří se k nim po staletích vracejí. Mactanská svatyně je dnes vedena jako filipínské národní památné místo a připomíná vítězství, při němž místní bojovníci porazili Magellanův oddíl.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://cebuinsights.com/explore-cebu/historical/the-battle-of-mactan-lapu-lapu/
https://allthatsinteresting.com/lapulapu
https://sulugardenfoundation.org/wp-content/uploads/2020/10/Gerona-Battle-of-Mactan-for-Miagao-with-foreword-from-JRM-and-for-Web-FINAL.pdf
https://www.myth.works/blogs/story/bit-o-history-magellan-and-the-battle-of-mactan
https://nubeowatches.com/blogs/the-aquanova-journal/the-battle-of-mactan-magellans-final-moments-and-the-legacy-of-his-journey
