Lelek kozodoj: noční pták, o kterém si lidé mysleli, že krade kozám mléko. Vypadá jako kus dřeva

Vypadá trochu jako přerostlá vlaštovka, trochu jako malá sova. Přes den ho člověk snadno přehlédne, a dokonce ani v noci není jednoduché ho spatřit. Lelek lesní totiž patří k ptákům, kteří o pozornost příliš nestojí. Přesto si kolem sebe dokázal vytvořit docela pozoruhodnou pověst. Naši předkové věřili, že v noci přilétá k hospodářským zvířatům a saje jim mléko. Ve skutečnosti je ale mnohem zajímavější, než by se podle takové pověry mohlo zdát.

Představte si, že se za teplého letního dne procházíte borovým lesem. Pod nohama máte suché jehličí, mezi stromy prosvítá slunce a někde poblíž, možná jen dva nebo tři metry od vás, sedí na zemi lelek lesní. Nejspíš si ho vůbec nevšimnete. V tom je lelek totiž opravdu dobrý.

Jeho peří má nenápadné hnědé, šedé a rezavé odstíny, které se střídají s drobnými skvrnami a proužky. Na první pohled působí trochu neuspořádaně, ale v přírodě takové zbarvení funguje výborně. Lelek díky němu téměř dokonale splývá se suchým listím, kůrou stromů nebo lesní půdou.

Navíc má jednu zvláštnost. Když odpočívá na větvi, nesedí obvykle napříč jako většina ostatních ptáků. Na větvi se často usadí podélně, přitiskne se k ní a v tu chvíli už skoro nejde poznat, kde končí dřevo a začíná pták. Podobně je na tom i na zemi. Tam si prostě sedne a nehýbe se. Klidně dlouhé minuty, někdy i déle. Spoléhá na to, že si ho nikdo nevšimne, což mu díky jeho zbarvení docela dobře vychází. Člověk tak může projít jen pár kroků od něj a nemít ani tušení, že tam nějaký lelek je. A když už se přiblíží opravdu moc, pták najednou vyletí. Bez nějakého velkého varování, prostě se zvedne ze země a je pryč.

Přitom to není žádný drobeček. Dospělý lelek měří asi 24 až 28 centimetrů a když roztáhne křídla, má rozpětí kolem půl metru. Křídla má dlouhá a poměrně úzká, stejně jako ocas, který mu pomáhá při zatáčení. Za letu může trochu připomínat větší vlaštovku, někdy snad i malého sokola. Jenže létá tiše, občas několikrát rychle mávne křídly, pak zase chvíli plachtí a najednou změní směr. Přes den ale takovou podívanou většinou neuvidíme. To lelek raději někde v klidu sedí a snaží se být co nejméně nápadný. Jeho čas přichází až večer, když se začne stmívat.

Když se podíváte na vědecké jméno lelka lesního, Caprimulgus europaeus, najdete v něm docela zajímavou stopu. Latinské označení Caprimulgus se dá přeložit jako kozodoj, tedy ten, kdo dojí kozy.

Dnes to zní trochu absurdně. Jenže kdysi lidé skutečně věřili, že tito ptáci přilétají v noci ke kozám a vysávají jim mléko přímo z vemene. Odkud se taková představa vzala?

Lelek se totiž často pohyboval v místech, kde se pásla hospodářská zvířata. Nebylo to kvůli mléku, samozřejmě. Přitahoval ho hmyz, kterého bývalo kolem stád dostatek. A protože létal za šera, lidé mohli zahlédnout jen podivného ptáka, který se mihl kolem koz a zase zmizel. Zbytek už si nejspíš domysleli.

Pověra je velmi stará. Zmínky o ptácích, kteří údajně sají kozám mléko, se objevují už v antických přírodopisných textech. A nezůstalo jen u latiny. Také anglické označení nightjar má sice jiný původ, ale v angličtině se pro lelky historicky používalo i jméno goatsucker. Přitom stačí podívat se lelkovi do zobáku a člověk pochopí, že na nějaké dojení koz opravdu vybavený není.

Má totiž krátký, na pohled skoro nepatrný zobák. Když ho ale otevře, objeví se překvapivě široká tlama (někomu může připomínat rozevřenou tlamu hada). Ta je uzpůsobená k zachycování létajícího hmyzu, nikoliv k sání mléka.

Lelek se živí hmyzem, hlavně tím, který létá po setmění. Nejraději má nejrůznější noční motýly, tedy můry, ale pochutná si i na broucích a další drobné létající havěti. Na lov vyráží většinou za soumraku, kdy se nad loukami, pasekami a kolem lesních okrajů začíná objevovat hmyz, který přes den skoro nevidíme.

A lovit opravdu umí. Kořist chytá rovnou ve vzduchu, takže se někdy prohání těsně nad zemí, jindy zase krouží mezi stromy. Chvíli letí jedním směrem, pak najednou uhne, zrychlí nebo se prudce otočí. To všechno kvůli nějaké můře, které bychom si my nejspíš ani nevšimli. Pomáhá mu při tom jeho nezvykle široká tlama. Když má zobák zavřený, vypadá docela nenápadně, ale stačí ho otevřít a člověk se skoro diví, jak velkou ji vlastně má.

Kolem zobáku mu navíc vyrůstají zvláštní tuhé štětinky. Dříve se mělo za to, že fungují trochu jako jakási síťka a pomáhají mu dostat hmyz do tlamy. Jenže dnes už si tím vědci tak jistí nejsou. Je možné, že štětinky spíš chrání okolí očí a zobáku, případně mají nějakou smyslovou funkci. Úplně jasno v tom zatím není.

A jak vlastně dokáže ve tmě něco ulovit? Lelek má poměrně velké oči, které si dobře poradí i se slabým světlem. To ovšem neznamená, že vidí dokonale v naprosté tmě. Nejlépe se mu loví za šera nebo za nocí, kdy mu trochu pomáhá měsíční svit. Za takových podmínek dokáže zahlédnout a chytit hmyz, který by nám nejspíš proletěl přímo před nosem, aniž bychom o něm vůbec věděli.

Přestože lelek dokáže ve vzduchu předvádět docela obratné manévry, na zemi působí poněkud neohrabaně. Má krátké nohy a není stavěný na dlouhé pochody. Ostatně proč by také chodil, když většinu potravy pochytá ve vzduchu?

Pokud byste se vydali do lesa za letního večera a zaslechli podivné, dlouhé vrčení, možná by vás ani nenapadlo, že jeho původcem je pták. Lelčí zpěv totiž nezní jako běžné ptačí volání. Připomíná spíš drnčení nějakého starého elektrického přístroje, případně malý motorek, který se pořád nemůže pořádně rozběhnout.

Samec dokáže takto vrčet dlouhé minuty. Zvuk přitom mění výšku i intenzitu a v tichém lese se může nést na značnou vzdálenost. Občas ho přeruší krátkým voláním, přeletí na jiné místo a začne znovu.

Zajímavé je, že při námluvách používá také křídla. Samec létá kolem samice, předvádí různé obraty a někdy nad tělem prudce tleskne křídly. Vznikne přitom docela zřetelný zvuk. A kdo má štěstí a pozoruje lelka proti světlejší večerní obloze, může u samce zahlédnout také bílé skvrny na křídlech a ocase. Ty jsou při jeho vzdušných vystoupeních dobře patrné.

Ostatně právě podle zvláštního hlasu se lelek hledá mnohem snáz než podle vzhledu. Člověk může stát poměrně blízko zpívajícího samce, slyšet ho naprosto zřetelně, a přesto dlouho netušit, na které větvi vlastně sedí.

Zatímco většina ptáků věnuje stavbě hnízda značné úsilí, lelek si s tím příliš hlavu neláme. Žádné větvičky, žádný mech, žádná vystlaná prohlubeň.

Samice jednoduše snese vajíčka přímo na zem, obvykle na nenápadné místo mezi vegetací, suchým listím nebo jehličím. Zpravidla bývají dvě. Jejich zbarvení je podobně nenápadné jako peří dospělých ptáků, takže si jich člověk nemusí všimnout, ani když projde docela blízko.

Jenže takové hnízdění má samozřejmě svá rizika. Vajíčka i mláďata mohou ohrozit lišky, kuny, divoká prasata nebo další živočichové. A také lidé. Stačí nepozorný turista, pes pobíhající mimo cestu nebo práce v lese v nevhodnou dobu.

Samice proto hodně spoléhá na své maskování. Když sedí na vejcích, snaží se zůstat co nejméně nápadná. Pokud ji ale něco vyruší, může hnízdiště opustit. Mláďata se líhnou přibližně po osmnácti dnech. Zpočátku jsou odkázaná na rodiče, kteří jim přinášejí nalovený hmyz. Postupně však sílí, začínají se pohybovat po okolí a později zkoušejí také létat.

U lelků je přitom zajímavé, že mláďata nezůstávají nutně celou dobu na jednom místě. Mohou se přesunout o kus dál, což jim za určitých okolností pomáhá uniknout nebezpečí.

Lelek lesní patří mezi tažné ptáky. U nás tráví jen teplejší část roku, kdy má dostatek potravy a vhodné podmínky k rozmnožování. Na jaře se vrací obvykle během dubna a května. Vyhledává především světlejší borové lesy, paseky, vřesoviště a další otevřenější stanoviště. Hustý, tmavý les bez světlin pro něj není zrovna ideálním prostředím.

Koncem léta už se lelkové pomalu chystají na cestu. Zimu totiž u nás netráví. Odlétají až do Afriky, jižně od Sahary, a mají před sebou pořádný kus cesty. Tisíce kilometrů, které musí zvládnout vlastními silami. Dlouho se přitom ani pořádně nevědělo, kam přesně tito nenápadní ptáci na zimu mizí. Teprve moderní sledovací zařízení umožnila jejich cestování trochu lépe prozkoumat. Ukázalo se například, že někteří lelkové z Británie míří až do oblastí jižně od rovníkových pralesů, mimo jiné do Demokratické republiky Kongo. Jen podzimní cesta jim může zabrat šest až osm týdnů. A na jaře je čeká totéž, jen opačným směrem.

Lelek má ještě jednu zvláštnost. A docela užitečnou, protože jeho život není vždycky jednoduchý. Stačí několik chladných nebo deštivých nocí a najednou je problém sehnat něco k snědku. Noční motýli a další hmyz totiž za takového počasí příliš nelétají. Jenže pták potřebuje energii, i když zrovna nic neuloví.

Někteří lelkové si v takové situaci dokážou pomoci tím, že výrazně omezí spotřebu energie. Klesne jim tělesná teplota, zpomalí se metabolismus a organismus začne fungovat v jakémsi úsporném režimu. Odborně se tomu říká torpor. Není to úplně totéž jako zimní spánek, který známe třeba u některých savců. Jde spíš o dočasné utlumení organismu, díky kterému pták spotřebuje méně energie a může snáze přečkat období, kdy je potravy nedostatek.

Především proto, že noční hmyz nelétá za každého počasí. Když se ochladí nebo několik dní prší, lelek může mít problém sehnat dostatek potravy. A udržování stálé tělesné teploty stojí energii. Schopnost omezit její spotřebu tak může být velkou výhodou.

Neznamená to ovšem, že by lelek lesní běžně upadal do dlouhého zimního spánku. Ten je známý zejména u některých jeho příbuzných, například u amerického lelka zimujícího, který dokáže v nečinnosti přečkat i velmi dlouhé období. U evropského lelka jde o mnohem omezenější schopnost. I tak je to ale zajímavá ukázka toho, jak se ptáci mohou přizpůsobit životu, v němž dostupnost potravy závisí na počasí.

Lelek lesní se vyskytuje také v České republice, rozhodně ale nepatří mezi ptáky, na které bychom běžně narazili při každé procházce. Jedním z problémů je proměna krajiny.

Lelek potřebuje otevřenější prostředí, kde může lovit a zároveň najít vhodné místo k hnízdění. Když paseky zarostou hustým porostem nebo se z krajiny vytratí vřesoviště a světlé lesní plochy, přichází o vhodná stanoviště. Problémem může být také úbytek velkého nočního hmyzu. Bez dostatku můr a dalších létajících druhů se totiž lelek neuživí, i kdyby měl jinak ideální prostředí.

Na některých místech mu naopak mohou vyhovovat mladé lesní výsadby a otevřené plochy vzniklé po těžbě. Samotné vykácení lesa ale automaticky neznamená, že se tam lelkům bude dařit. Záleží na podobě stanoviště, okolní krajině i způsobu hospodaření.

Možná je to trochu paradoxní. Pták, který působí tak tajemně a nenápadně, potřebuje k životu místa, která bychom při pohledu na les nemuseli považovat za nijak zvlášť krásná. Řídký porost, suchou půdu, trochu vřesu, několik osamělých stromů a dostatek volného prostoru. Právě tam se ale může za letního soumraku ozvat jeho nezaměnitelné vrčení.

A pokud se někdy vydáte večer do podobného lesa, možná ho uslyšíte také. Spatřit ho už bude o něco těžší. Lelek totiž patří k těm tvorům, kteří dokážou být člověku skoro na dosah, a přesto zůstat dokonale skrytí.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://temata.rozhlas.cz/lelek-lesni-7946643

https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2000/cislo-8/lelek-kozodoj.html

https://www.lesprace.cz/casopis-lesnicka-prace-archiv/rocnik-92-2013/lesnicka-prace-c-7-13/lelek-lesni-caprimulgus-europaeus

https://birding.cz/galerie/lelek-lesni-ptak-ktery-zmizi-i-kdyz-se-na-nej-divate