Lněný návlek, ovčí střeva i kaučuk a rozhodně nebyl na jedno použití. Historie kondomu je pestrá

Když se na konci 15. století začala Evropou šířit nová pohlavní choroba, lidé ještě netušili, co ji způsobuje. Neznali bakterie, neměli antibiotika a o způsobu přenosu infekcí věděli jen zlomek toho, co víme dnes. Jedno ale pochopili poměrně rychle - nemoc velmi často následovala po sexu.

Syfilis měla navíc pověst něčeho mimořádně děsivého. V prvních evropských popisech se objevují rozsáhlé vředy, bolesti, kožní projevy a další potíže, které dokázaly nemocného úplně znetvořit. Léčba byla nejistá a mnohdy stejně děsivá jako nemoc sama. Například se používala rtuť. Není proto divu, že lidé začali hledat způsob, jak si při sexu vytvořit alespoň nějakou překážku mezi vlastním tělem a možnou nákazou.

Z tohoto období známe jednoho z prvních, opravdu dobře doložených předchůdců dnešního kondomu. Nebyl z gumy, nebyl průhledný a rozhodně se nekupoval po třech kusech v krabičce. Byl z látky. A jeho hlavním úkolem nebylo zabránit početí dítěte. Měl zachránit muže před nemocí, které se tehdy přezdívalo „francouzská“.

Jedno z nejznámějších jmen v historii kondomu patří italskému anatomovi Gabrielu Falloppiovi. Dnes je připomínán hlavně v souvislosti s vejcovody, pro něž se v některých jazycích dodnes používá označení odvozené od jeho jména. V 16. století ale patřil mezi významné anatomy a zabýval se také syfilidou.

Jeho spis De morbo Gallico vyšel roku 1564, dva roky po jeho smrti. A právě v něm se nachází velmi zajímavý návod.

Falloppio doporučoval mužům před pohlavním stykem zakrýt žalud kouskem lněné látky. Nešlo tedy nejspíš o návlek po celé délce penisu, tak jak to předpokládáme dnes. Látka měla být předem upravena přípravkem, vysušena a při použití upevněna stužkou. Cílem bylo zabránit přenosu syfilidy.

Pak Falloppio přidal tvrzení, které se v dějinách antikoncepce opakuje dodnes - tento způsob údajně vyzkoušel na přibližně 1100 mužích a žádný z nich se nenakazil.

Brát to jako klinickou studii by samozřejmě bylo absurdní. Nevíme, jak byli muži vybíráni, zda byli skutečně vystaveni nákaze ani jak Falloppio jejich zdravotní stav kontroloval. Přesto je jeho zpráva mimořádně důležitá. Máme před sebou lékaře 16. století, který nejen doporučuje při sexu mechanickou bariéru, ale výslovně ji spojuje s ochranou před pohlavní nemocí.

Byl by nesmysl tvrdit, že Falloppio „vynalezl kondom“. Lidé používali nejrůznější návleky a ochranné prostředky dávno před ním a podobné pomůcky jsou známé i z jiných částí světa. Falloppiův popis je ale důležitý především proto, že jde o jeden z prvních nesporných a podrobně popsaných evropských dokladů kondomu používaného při sexu.

To je na celém příběhu možná nejzajímavější. Dnes kondom vnímáme současně jako antikoncepci a ochranu před pohlavně přenosnými infekcemi. Když ale sledujeme jeho dobře doloženou evropskou historii, jako první vystupuje do popředí právě strach z nákazy. Sám Falloppio píše o syfilidě, nikoli o plánování rodiny.

Teprve zdroje ze 17. století začínají mnohem zřetelněji ukazovat, že lidé pochopili i druhou výhodu bariéry. Pokud zachytí sperma, může také snížit pravděpodobnost těhotenství. Historikové nacházejí zmínky o tomto využití například v teologických a erotických textech ze 17. století.

Kondom tak získal dvojí pověst. Chrání před nemocí a zároveň umožňuje sex s menším rizikem početí. Jenže tím se zároveň dostal do velmi zvláštního společenského postavení. Lékař mohl chápat jeho význam při prevenci nákazy, zatímco moralista v něm mohl vidět pomůcku, která lidem usnadňuje sex bez následků. A pokud člověk nemusí tolik počítat s těhotenstvím nebo nemocí, nebude mít ještě menší zábrany navštěvovat prostitutky či podvádět manželku? Tahle otázka se bude kolem kondomu opakovat ještě několik staletí.

Lněná látka nebyla jediným materiálem. Velkou „kariéru“ udělaly živočišné membrány, především upravená střeva ovcí a dalších zvířat. Používaly se také močové měchýře.

Představa „kondomu ze střeva“ může znít jako cosi hrubého a primitivního. Jenže zvířecí střevo lze po důkladném zpracování zbavit obsahu, tuku a dalších vrstev a získat poměrně tenkou membránu. Podobný princip známe dodnes například z přírodních střívek používaných při výrobě uzenin.

Výsledkem tedy nebyla jednoduše odříznutá část ovčího střeva použitá bez další úpravy. Materiál se čistil a zpracovával, až vznikl tenký návlek. Historické kondomy se často upevňovaly stužkou. Wellcome Collection uvádí, že zvířecí membrány se k výrobě kondomů používaly po stovky let a že v 18. století byly v Evropě běžné právě kondomy ze lnu nebo zvířecích střev.

Takový výrobek měl proti látce jednu velkou výhodu. Byl tenčí. Měl ovšem také nevýhodu, která dnes působí skoro neuvěřitelně, pro někoho možná i nechutně. Byl příliš drahý na to, aby se po jednom použití automaticky zahodil.

Kondom dlouho nebyl spotřebním zbožím. Představa jednorázového výrobku patří až k moderním dějinám. Ručně připravované kondomy ze živočišných membrán něco stály a jejich majitel měl dobrý důvod snažit se, aby vydržely co nejdéle. Kondomy se proto čistily a používaly opakovaně.

To zásadně mění představu o historickém používání této pomůcky. Kondom tehdy nebyl věc na jedno použití. Když už si ho člověk pořídil, po sexu ho jednoduše nevyhodil. Omylo se, co bylo potřeba, nechal se vyschnout a schoval se na příště. Podobně se zacházelo i s prvními pryžovými kondomy. Důvod byl docela prostý – nebyly levné. Dittrick Medical History Center uvádí, že v Americe před rokem 1840 mohl jeden kondom stát kolem dolaru, zatímco za celý týden práce člověk vydělal přibližně čtrnáct dolarů. Za jediný kus ochrany tedy mohl dát zhruba sedminu týdenní mzdy.

Není proto těžké pochopit, proč si kondom nemohl dovolit každý a proč se s ním zacházelo úplně jinak než dnes. To, že se prodával u hostinských, podomních obchodníků, holičů nebo přímo v nevěstincích, ještě neznamenalo, že ho muži běžně nosili po kapsách. Pro člověka s malým příjmem to byla poměrně drahá věc – a když už za ni jednou zaplatil, měl dobrý důvod ji po použití umýt a schovat. Dittrick ostatně přímo uvádí, že právě vysoká cena před rokem 1840 bránila tomu, aby se kondomy rozšířily mezi větší část obyvatel.

V 18. století už v některých evropských městech existoval skutečný obchod s kondomy.

Wellcome Collection zmiňuje například dvě londýnské obchodnice, které si v tomto odvětví konkurovaly – Mrs Phillips a Mrs Perkins. Kondom už tedy nebyl pouze improvizovanou pomůckou, kterou si muž nechal někde vyrobit nebo připravil doma. Stal se zbožím.

V 19. století bylo možné kondomy získat v hostincích, nevěstincích, u obchodníků či podomních prodejců a později samozřejmě také v lékárnách. Protože však sex a antikoncepce zůstávaly citlivými tématy, používala se nejrůznější opisná pojmenování. A právě tady se ukazuje, kdo patřil mezi důležitou klientelu.

Kondom byl po dlouhou dobu silně spojený s placeným sexem a mimomanželskými styky. To dává smysl. Muž, který navštěvoval prostitutky, měl obzvlášť silný důvod obávat se pohlavní nemoci. Současně mohl chtít zabránit početí. Jenže právě spojení s nevěstinci kondomu ve společnosti nijak nepomáhalo. Pro některé lidi nebyl symbolem zodpovědnosti, ale naopak důkazem toho, že člověk předem počítá se sexem, který by mít neměl.

Do historie kondomu vstoupil i muž, jehož jméno se stalo synonymem milovníka – Giacomo Casanova. Ve svých pamětech se o kondomech zmiňuje opakovaně. Jeho vztah k nim přitom nebyl právě nadšený. Živočišná membrána snižovala citlivost a Casanova se netajil tím, že mu podobná bariéra při sexu vadí. Přesto ji používal, protože dobře chápal, co může být alternativou.

S Casanovou je spojena také slavná scéna, v níž se kondom nafukuje. Na první pohled to může působit jako žert, ale mělo to velmi praktický význam. U ručně vyráběného návleku byla díra vážný problém. Nafouknutím bylo možné alespoň orientačně zjistit, zda je membrána neporušená. V době, kdy neexistovala automatizovaná výroba ani dnešní kontrola kvality, bylo podobné ověření docela rozumné.

Casanova tak pěkně ukazuje, že v 18. století už kondom nebyl ničím neznámým. Lidé věděli, co to je, mohli si jej koupit, používali jej a měli zkušenosti s jeho výhodami i nedostatky.

Zvířecí střevo mělo své limity. Výroba byla pracná, kvalita kolísala a cena zůstávala poměrně vysoká. V 19. století se ale začalo experimentovat s materiálem, který měl dějiny kondomu úplně změnit - s kaučukem.

Přírodní kaučuk byl Evropanům známý už dříve, jenže měl nepříjemné vlastnosti. V teple měkl a lepil, v chladu tuhnul a křehnul. K výrobě spolehlivého kondomu to nebyl ideální materiál. Zlom přinesla vulkanizace. Ve Spojených státech je spojována především s Charlesem Goodyearem, v Británii s Thomasem Hancockem. Zahříváním kaučuku se sírou bylo možné získat materiál, který byl mnohem stabilnější, pružnější a použitelnější. Hancock si svůj proces nechal patentovat v Británii roku 1843, Goodyear v USA roku 1844.

V polovině 50. let 19. století se objevily také vulkanizované pryžové kondomy. Kdo by si teď ale představil dnešní tenký latexový kondom, bude zklamaný. Rané pryžové kondomy byly podstatně silnější. Vyráběly se z pásků surové pryže navinutých na formu a následně vulkanizovaných. Některé zakrývaly celý penis, jiné jen žalud. A ani tyto kondomy nebyly určeny k tomu, aby po jednom použití skončily v koši. Jejich velkou předností byla právě odolnost a možnost opakovaného použití.

Přesto šlo o revoluci. Výroba se mohla přesunout od drahé živočišné membrány k průmyslovému materiálu a ceny postupně klesaly. Kondom se tak mohl dostat i k lidem, kteří si dřívější výrobky nemohli dovolit. Rozšíření vulkanizované pryže je tak spojováno se zpřístupněním kondomů širším a chudším vrstvám během 19. století.

Technický problém ochrany se podařilo vyřešit rychleji než problém morální. Kondom měl totiž jednu vlastnost, která jeho odpůrce dráždila - dovoloval oddělit sex od některých jeho následků. Mohl snížit riziko nákazy. Mohl snížit riziko početí. A tím mohl podle kritiků také odstranit část strachu, který měl člověka od „nemravného“ sexu odrazovat.

Ve Spojených státech se tento spor projevil velmi konkrétně. Comstockův zákon z roku 1873 výrazně omezil šíření antikoncepčních materiálů a informací prostřednictvím pošty. Kondomy se proto mohly prezentovat jako prostředek proti nemocem, zatímco jejich propagace jako antikoncepce byla mnohem problematičtější.

Je v tom zvláštní ironie. O tři století dříve Falloppio doporučoval svůj lněný návlek právě jako ochranu před nemocí. Mezitím lidé objevili jeho antikoncepční využití, začali jej vyrábět ve velkém a nakonec se znovu ocitli v situaci, kdy bylo společensky a právně přijatelnější říkat - tohle není proti početí, tohle je proti nákaze.

Ani vulkanizovaná pryž ještě nebyla konečnou podobou kondomu. Na počátku 20. století se zlepšovala technologie výroby a později přišel latex. Místo skládání či navíjení pryže bylo možné formu ponořit do tekutého materiálu a vytvořit mnohem tenčí výrobek bez švů. Kondom se postupně změnil v levný jednorázový předmět.

Tím se zároveň uzavřela jedna zvláštní kapitola jeho dějin. Po stovky let totiž kondom vypadal úplně jinak, než jak jej známe dnes. Mohl být z lněné látky, zvířecího střeva nebo močového měchýře. Upevňoval se stužkou, kontroloval nafouknutím a kvůli ceně se mohl po použití vyčistit a schovat na příště. Pozdější pryžové varianty byly proti dnešním výrobkům tlusté a nepohodlné, ale stále představovaly významný pokrok.

Když tedy Falloppio před téměř pěti sty lety doporučoval mužům, aby si před stykem zakryli penis kusem upraveného lnu, neřešil pohodlí ani plánované rodičovství. Snažil se vyřešit problém, který děsil celou Evropu.

A princip jeho řešení byl překvapivě moderní - jestli se nákaza přenáší při kontaktu dvou těl, zkuste mezi ně něco vložit.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://wellcomecollection.org/stories/condoms-beneath-the-sheath

https://artsci.case.edu/dittrick/online-exhibits/history-of-birth-control/contraception-in-america-1800-1900/19th-century-artifacts/

https://artsci.case.edu/dittrick/online-exhibits/history-of-birth-control/contraception-in-america-1900-1950/condoms-and-sponges/

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC3649591/

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC4660551/