Článek
Je to bolest dnešní uspěchané civilizace, zejména západních společností. V těch východních, asijských, nebo na některých ostrovech, kde žijí lidé v malých komunitách, se ještě rodinné vazby udržují tak, jak tomu bývalo dříve i u nás. Generace často žijí pospolu, rodiče vychovají děti, ty se pak později starají o své stárnoucí rodiče až do jejich smrti.
Nemá však smysl si to idealizovat a myslet si, že takto to v těchto zemích funguje, protože se tam mají rodinní příslušníci radši než u nás. Často je k tomu vede chudoba, která znemožňuje, aby každá generace měla své vlastní bydlení. Pro běžné lidi by možnost umístění nemohoucích rodičů do domova byla také většinou finančně nedostupná. A mnoho rodin ve venkovských oblastech se živí tím, co se jim povede vypěstovat nebo vyrobit a posléze směnit na trhu. Takže většinou pracují doma nebo v blízkosti. A pracují tak, aby se uživili. Nepotřebují nové auto, novou televizi, nevozí děti na kroužky apod. Zbývá jim tak i více času na péči o rodinné příslušníky.
Ve městech se to už ale více podobá situaci u nás na západě. Lidé tam také pracují mnohdy od nevidím do nevidím a jsou rádi, když mají čas na své děti. Natož aby se dokázali postarat o své rodiče, kteří se už o sebe nemohou postarat sami.
Nejvíce jsou péčí o rodiče zatíženy ženy. Od nich se očekává, že jako pečovatelky se budou starat o jakéhokoliv rodinného příslušníka včetně starých rodičů. Dokud platilo, že otec je živitel rodiny a matka je ženou v domácnosti, byl tento požadavek ještě celkem reálný. Ale v dnešní době, kdy i ženy chodí do práce, aby bylo možné utáhnout rodinný rozpočet, je téměř nemožné, aby samy zvládly všechno - péči o děti, práci, obstarat domácnost a ještě se postarat o rodiče. Zvláště, pokud nemohou mít rodiče nastěhované ve stejné domácnosti, ale musejí za nimi docházet. To není v silách jednoho člověka. Ani fyzicky, ani časově.
Často se říká, že jedna matka se dokáže postarat o deset dětí, ale deset dětí se nedokáže postarat o jednu matku. Kolik je na tom pravdy, to ať posoudí každý sám. Pravděpodobně se najdou domácnosti, kde to tak bohužel bude, ale věřím tomu, že většinou se každý snaží, aby o jeho rodiče bylo postaráno co nejlépe.
Dokud jsou rodiče schopní se o sebe jakžtakž postarat a potřebují jen občasnou výpomoc, tak nebývá problém. Zajet pro větší a těžší nákup, doprovodit k lékaři, zajít společně na procházku nebo jen navštívit a popovídat si. Dokud jsou rodiče oba, často si dokáží vypomoct společně. Pokud ale jeden z rodičů odejde na onen svět, a obvykle to bývá otec, protože muži se obecně dožívají nižšího věku, zůstane na všechno sama žena.
Pokud je člověk mentálně zdravý a fyzicky též až na problémy spojené se stářím, tak to ještě jde. I tak se ale bohužel množí případy opuštěných starých lidí, kteří většinu času tráví o samotě mezi čtyřmi zdmi svého bytu. V lepším případě jim aspoň občas potomci zavolají, v horším případě si na ně vzpomenou možná tak na narozeniny nebo Vánoce. Bývalá kolegyně pracovala ve své předchozí v práci v sociálních službách a docházela za starými lidmi, aby jim pomohla poklidit domácnost, nakoupit, zajít k lékaři… Tito lidé ještě měli aspoň to štěstí, že jim děti zaplatily tuto sociální službu.
Bylo však smutné poslouchat příběhy těchto lidí. Často odchovali dvě děti, ale na stará kolena zůstali sami. Děti buď žily příliš daleko na to, aby se mohli o rodiče pravidelně starat, nebo byly příliš zaneprázdněné, nebo neměly o rodiče zájem. V případě nezájmu se často jednalo o dlouholeté problémy ve vzájemných vztazích, které byly narušené. Někdy bohužel natolik, že ani vysoké stáří rodičů nebylo dostatečným důvodem k tomu, aby se děti pokusily o smíření se.
Nebylo by ale fér svalovat vinu jenom na děti. Někdy byly příčinou neshod sami rodiče. Jejich chování vůči potomkům bylo někdy takové, že vinu za rozpad vazeb mohli dávat jenom sami sobě. Stáří také často umocňuje naše horší vlastnosti. Kdo byl negativním člověkem během svého života, ten je ve stáří často až nesnesitelným morousem. U některých lidí se ve stáří také zvyšuje míra sobectví a dávají vytrvale svým dětem najevo, že se o ně nestarají dostatečně dobře. To pochopitelně potomky postupem času začne frustrovat a často na péči opravdu rezignují.
Za nedostatečnou péči tak mohou častokrát obě strany a nefunkční vzájemné vztahy.
Nejtěžší případy jsou však ty, kdy jsou senioři již nemohoucí nebo trpí např. stařeckou demencí či Alzheimerem. Péče o takové lidi je často těžká i pro odborníky, natož pro běžného člověka, který musí zvládat svůj každodenní život a povinnosti a k tomu se starat o člověka, který by v ideálním případě potřeboval péči 24 hodin denně. Taková péče je náročná jak fyzicky, tak i psychicky. A opět to bývají především ženy, na kterých leží tato nelehká odpovědnost. Není výjimkou, že po nějaké době samy zkolabují nebo vyhoří.
Ženy se často obávají, že když se o rodiče samy nepostarají, tak se na ně bude okolí dívat skrz prsty jako na neschopné nebo nevděčné dcery. Muži si s tím obvykle takovou těžkou hlavu nedělají, ale ani jim samozřejmě taková situace není příjemná. Bývají však v tomhle směru praktičtější a rychleji si uvědomí, že požádat o odbornou pomoc profesionální pečovatelky nebo umístit starého a nemocného rodiče do domova, kde se o něj odborně postarají, není nic zahanbujícího.
Populace stárne a většinu z nás čeká podobné rozhodování. Ať už budeme rozhodovat o svých rodičích, nebo naše děti o nás. Bohužel, kvalitních domovů není moc a většinou jsou plně obsazené i s pořadníkem pomalu na několik let dopředu. Pečovatelek také moc není, protože jde o těžkou práci, a přitom často nedostatečně placenou. Takže i když budete chtít svému rodiči dopřát odbornou péči, nemusíte nalézt vhodný domov. O finanční stránce ani nemluvě, ne každý si může umístění do domova dovolit.
Jako společnost bychom se měli na téma stárnutí více zaměřit. Zlepšit péči o staré lidi, rozšířit síť služeb a domovů a zajistit dostatečné kontroly, aby v nich nedocházelo ke zneužívání starých a bezbranných lidí. Je to v zájmu nás všech. A neměli bychom se bát či stydět se o těchto tématech bavit.
Ve vlastní rodině jsem měl možnost vidět obě možnosti. Jak péči v domácnosti, tak i umístění do domova pro seniory. Jsem toho názoru, že obě možnosti mohou být důstojné a záleží jen na okolnostech, která bude v daném případě lepší.
Prababička žila v rodinném domě, kde spolu s ní žila ještě její dcera s partnerem, syn žil na opačném konci ulice. Prababička byla do vysokého věku poměrně samostatná. Ve chvíli, kdy začala potřebovat pravidelnější pomoc, byla už její dcera také v důchodu a měla tak čas o maminku pečovat, a ještě jí zbyla spousta volného času pro péči o sebe a pro své koníčky. Později začala prababička trpět Alzheimerem, což už nebylo tak snadné, ale vzhledem k tomu, že žila ve stejném domě, jenom v přízemí, nebylo to nic, co by se nedalo zvládnout. V důchodu už byl i syn, a tak byla péče o ni zajištěna. Zesnula v noci v klidu ve spánku v domácím prostředí. Člověk by řekl, že asi nejlepší možný konec života.
Druhá prababička takové štěstí na sklonku svého života neměla. Ale stáří jako takové prožila dle mého názoru také pěkné. Její syn sice žil na opačné straně republiky a navštěvoval ji jenom při svátcích, ale její dcera bydlela zhruba dvacet minut pěší chůze od prababiččiny garsonky, a protože už byla také v důchodu, měla možnost za svojí maminkou pravidelně chodit. Dokud byla prababička vitální, brávala ji dcera na procházky nebo na výlety po krásách české země. Společně chodily na nákupy, k lékaři… Pak přišly první problémy, prababička výrazně zapomínala. Tu zavřít ledničku, tu vypnout vodu, nedej bože plotýnku. A někdy měla problém poznat svoji dceru. Pro babičku to nebylo úplně jednoduché, měla samozřejmě o maminku strach, a tak své návštěvy zintenzivnila. Sama už však začínala být v pokročilém věku, a tak i ji tato péče vyčerpávala. Zvláště když se zhoršil i fyzický stav prababičky. Každou chvíli se o něco uhodila, zakopávala, někdy se jí podlomila noha a spadla. Kosti měla ve svém věku už křehké, a tak některé pády skončily zlomeninou. Babička u ní trávila větší část dne, ale bylo na ní vidět, že už sama jede spíše na setrvačnost. Byla však vychována tak, že je její povinnost se postarat o svého rodiče. Své mamince dokonce po celý život vykala. Pravděpodobně by své domnělé povinnosti opravdu dostála, i kdyby ji to mělo stát poslední zbytky sil. Prababička však jednoho dne spadla tak nešťastně, že si zlomila nohu v krčku. Strávila mnoho dní v nemocnici, a nakonec ji přesunuli do léčebny pro dlouhodobě nemocné. Její stav už byl takový, že všem bylo jasné, že se z LDN už nejspíš nevrátí. A nevrátila. Babičku za její oddanost a smysl pro povinnost dodnes obdivuji, ale zároveň si říkám, jestli má někdo právo po svém potomkovi požadovat takové nasazení, že ho to viditelně stojí nezměrné úsilí a je tím vyčerpaný až na samotné dno.
Roky plynuly a zestárly mi i babičky a děda. Babička s dědou jsou zatím stále na svůj věk (děda čerstvě oslavil devadesátku) stále vitální a samostatní, jen babička už nějakou dobu trpí silnými bolestmi kloubů, což jí velmi znepříjemňuje každodenní fungování. Ale žijí ve svém bytě a zatím zvládají vše, co potřebují.
A druhá babička? Její stáří nebylo zrovna snadné. Babička byla po většinu života spíše pesimista, což se ve stáří notně prohloubilo. I když byla ještě vitální a celkem mladá, uzavřela se dost do sebe a přestala vycházet ze svého bytu. Marné byly žádosti dcer, aby se poradila s lékařem, protože není normální se uzavřít v bytě a nikam nechodit. Nic s babičkou nehnulo. A tak se o ni dcery staraly už v době, kdy se ještě mohla bez problémů postarat sama o sebe, zejména moje maminka. Babička to ale nikdy neocenila. Buď to brala jako samozřejmost, nebo jí to nepřišlo dostatečné, a ještě mamince vyčetla, že neudělala tohle a nezařídila tamhleto. I přes veškeré negativní řeči, nesmyslné výčitky a později dokonce paranoiu, se o ni staraly tak nejlépe, jak mohly.
Po řadě let vzdaly dokonce i přesvědčování, aby se nechala vyšetřit. Babička měla jen starého praktického lékaře, se kterým se znala celý život a který za ní v případě nutnosti byl ochotný zajít domů. Většinou se ale v případě potřeby snažila léčit sama, a to dokonce i ve chvíli, kdy se jí vytvořil bércový vřed. Dlouhou dobu svůj problém před dcerami tajila, takže se postupně zhoršoval. Až dospěl do takové fáze, že si toho při návštěvě obě dcery všimly a okamžitě chtěly babičku naložit do auta a odvézt do nemocnice. Se zlou se však potázaly, babička spustila hysterickou scénu, proklela je snad do desátého kolene a že je vydědí, pokud se ji pokusí vytáhnout z bytu. Nakonec ji přesvědčily alespoň k tomu, že zavolají starého lékaře, aby se na to přijel podívat. Babička s velmi zlým výrazem svolila, ale od té chvíle s nimi nepromluvila.
Ani lékaři se nepodařilo ji přesvědčit, aby se nechala odvézt do nemocnice. Instruoval tak aspoň dcery, co je potřeba udělat a jak se o bércový vřed postarat, aby byla šance, že se stav zlepší. Ale na rovinu je upozornil, že šance na úspěšnou léčbu v domácích podmínkách při takovém stavu není příliš vysoká.
Netrvalo to dlouho a pro babičku musela přijet záchranka. Odvezla ji do nemocnice. Tam ji stabilizovali, ale bohužel ani přes závažnost celé situace tehdy babička nezačala s dcerami mluvit. Tak moc za zlé jim měla, že jí zavolaly lékaře a že ji nyní nechaly odvézt sanitkou do nemocnice. Celý život byla generál a vždy muselo být po jejím, jinak bylo zle. A ani na smrtelné posteli se nepokusila o smír a vzájemné odpuštění všech křivd a nepochopení. Odešla sama, obklopená pouze přístroji a nemocničním personálem.
Poslední případ byla teta. Dcera mé první zmiňované prababičky. Když zesnula prababička, byla teta ještě mentálně i fyzicky fit. S postupujícím věkem ale začal chátrat její duch i tělo. Hodně zapomínala, začínala mít doma nepořádek a rezignovala na úklid, začaly se objevovat i potíže s pohybem. Její jediný syn emigroval do Německa a za tetou jezdíval jen v období Vánoc. Když viděl, že se teta už o sebe není schopná dost dobře postarat, chtěl jí zaplatit domov pro seniory, kde by měla potřebnou péči. Teta něco takového ale pokaždé odmítla a doprovodila to hysterickou scénou. Uplynulo ještě pár let, kdy se ji marně snažil přesvědčit. Její stav se už zhoršil natolik, že bylo jasné, že takhle to dál pokračovat nemůže. Společně s jejím bratrem se domluvil, že jí místo v domově prostě zajistí a oznámí jí to jako hotovou věc. A tak se i stalo.
Čtvrt roku se synem ani se svým bratrem nemluvila. Syn tehdy jezdíval sem do Čech na návštěvu několikrát do měsíce, aby se ujistil, že je všechno, jak má být. Po čtvrt roce se ale něco zlomilo. Když za ní přišli, uvítala je s úsměvem a začala se s nimi bavit jako kdyby se nic nestalo. Nakonec přiznala, že je v domově hrozně spokojená. Když byla ještě doma, byla většinu času sama. Její kamarádky, se kterýma se scházívala, už buď nežily nebo byly u rodiny či v domovech a ona se tak neměla s kým bavit. Tady v domově se seznámila s novými lidmi a konečně si zase mohla s někým každý den popovídat. Společně s pečovatelkami hráli různé hry nebo něco vyráběli. Každý den měl zase nějakou náplň. A kdykoliv něco potřebovala, vždy byl nablízku někdo, kdo jí pomohl.
Po dalších dvou letech v domově zemřela. Ale její poslední roky života byly navzdory tomu, že žila v domově pro seniory, kvalitní a měla péči, o které si mnoho jiných starých lidí může jenom nechat zdát.
Domovy mají zbytečně špatnou pověst. Když vynecháme případy, kdy byli senioři v domově zneužíváni nebo o ně nebylo pečováno tak, jak mělo, tak většina domovů nabízí pro své klienty kvalitní péči a lidé v nich mohou spokojeně dožít. Není důvod říkat - děti mě na stará kolena šoupnou do domova, aby se o mě nemusely starat. Protože někdy může být domov ta nejlepší péče, jakou mohou děti svým rodičům dopřát.
Jak vnímáte péči o staré rodiče vy? Jste názoru, že děti by se měly o rodiče postarat v domácím prostředí za každou cenu, nebo je pro vás domov pro seniory stejně hodnotnou alternativou k vlastní péči? Máte zkušenost s péčí o staré rodiče nebo příbuzné? Napište do diskuse.
