Článek
Nedávno jsem psal článek o tom, jak je dnes veřejný mediální prostor poměrně zahlcený informacemi o transproblematice, což může laickou část veřejnosti popouzet a zároveň to paradoxně může komplikovat život i translidem samotným.
I přes poměrně velkou míru informací však žije velká část veřejnosti v nepochopení této problematiky, což by až tolik nevadilo, ale mnoho z nich zastává až útočný postoj vůči těmto lidem. To se projevuje mnohdy i v diskusích u článků s těmito tématy, a i když se určitá míra averze a extrémních projevů na anonymních diskusích bohužel očekává, je to znepokojující a pro lidi z transkomunity, zejména pro ty, kteří se stále ještě hledají, to může být hluboce bolestivé. Protože každý toužíme žít klidný život a být ostatními přijímáni takoví, jací jsme.
V článku jsem tehdy využil i informace od blízké osoby, která sama je transčlověkem. Chtěl by se k tématu ještě vrátit a převyprávět svůj příběh. Možná to pomůže k lepšímu pochopení, nebo alespoň dosažení toho, že nebude tak často odsuzován za to, kým se narodil.
Narodil se jako holčička, se vším, co k tomu patří. Do úplné rodiny střední třídy. Dětství měl spokojené, hrát si mohl se vším, co se mu líbilo, jako malý nebyl do ničeho nucen. Ostatně, výběr hraček může, ale nutně nemusí znamenat příslušnost ke konkrétnímu pohlaví. I holčičky si mohou běžně hrát s autíčky, chlapci mohou vzít do ruky panenku. Nebývá to běžné, ale rozhodně to není ani výjimečné.
Ve školce, kde děti ještě tolik nevnímají rozdíly mezi pohlavím a neočekává se nějaké typické chování a oblékání dané pro konkrétní pohlaví, byl také spokojený. Až na jednu výjimku v poslední třídě, na kterou si pamatuje dodnes. Děti měly maškarní „bál“ a měly se převléct za nějakou pohádkovou postavu. Holčičky se většinou převlékly za princezny, královny nebo kouzelnice, kluci zase za Robina Hooda, krále nebo rytíře. A tehdy došlo k prvnímu konfliktu, který se mu vryl do paměti. Měl jít za Červenou Karkulku, přestože sám by chtěl jít třeba za rytíře. Převlek však byl zařízen a bálu se zúčastnila Karkulka. Tehdy poprvé měl velmi divný pocit nepatřičnosti, v převleku za „ženskou“ postavu se cítil naprosto nekomfortně a nevhodně.
Bál však skončil, nepříjemná situace pominula a podivné pocity se zase rozplynuly. Všechno cajk.
Přišla základní povinná školní docházka. První roky byly poměrně klidné, bez nějakých zásadnějších situací, které by byly natolik nekomfortní, že by se mu vryly do paměti. Jak však roky postupovaly a blížil se druhý stupeň základní školy, pomalu přicházely i první tělesné změny související s pubertou. Stejně tak se třída již znatelně rozdělila na klučičí a holčičí část. A nemá smysl si něco nalhávat - společnost od každého pohlaví očekává určitý způsob chování, oblékání a celkového působení. I když se samozřejmě najde i řada děvčat, která v tomto věku přilnou spíše k chlapecké části, nosí vytahané mikiny a nechtějí být brané za to „něžnější“ pohlaví.
Tehdy se znovu začal cítit značně nekomfortně. Rodiče chtěli, aby se aspoň občas oblékal jako děvčata jeho věku, což jeho frustraci ještě zvyšovalo. Mnohdy si do batohu sbalil i svoje oblíbené oblečení a po cestě do školy se potají někde převléknul. Pokud se to nepodařilo, jeho pocity byly po celou tu dobu všelijaké, jen ne pozitivní. Cítil stud, nepatřičnost, měl pocit, jako kdyby šlo o někoho jiného a on, tak jak se sám vnímal, byl uvězněn v těle cizího člověka. Tehdy ale o této problematice nic nevěděl a ani sám nedokázal přijít na to, proč cítí to, co cítí.
S postupujícím věkem se problémy tohoto charakteru pomalu stupňovaly. Střední škola začínala připomínat peklo, zejména hodiny tělocviku. Učil se dobře, bez problémů, ale veškeré sebevědomí kleslo na dno. Kdyby mohl, stal by se neviditelným. Nechal se ostříhat nakrátko, a pokud si ho někdo v obchodě spletl a oslovil ho mužským rodem, cítil se spokojený a překvapivě ho to vůbec nerozhodilo a byl za to naopak rád.
V určitém období začal přemýšlet, jestli není psychicky narušený a netrpí mnohočetnou poruchou osobnosti. Koho by tehdy napadlo, že se může stát, aby se člověk narodil fyzicky jako jedno pohlaví, ale duševně se cítil jako druhé?
Víc a víc se stranil společnosti. Dobře se cítil jenom v online prostoru, kde se mohl vydávat za toho, kým se skutečně cítil být. Pochyby a depresivní myšlenky ho však pronásledovaly na každém kroku. Dlouhodobý stres vedl i k fyzickým projevům nemocí, které celou situaci jenom ztěžovaly. Jako mladý člověk biologicky ženského pohlaví byl ze strany lékařů podezírán z poruch a problémů typických pro tuto kategorii - těhotenství, drogy, anorexie… Přestože všechna vyšetření tyto příčiny vyloučila, psychosomatické obtíže přetrvávaly dál.
Společně s problémy psychického rázu docházelo i ke zhoršení vztahů s blízkým okolím, protože byl trvale podrážděný, nechtěl se s nikým vídat, nechtěl být tím, kým byl, nechtěl být vlastně vůbec. Protože to jediné znělo jako možné východisko z celé situace. K nízkému sebevědomí, postupující nenávisti vůči sobě samému, nepochopení ze strany okolí (přestože rozuměl tomu, že není možné, aby ho chápalo okolí, když se nechápe sám) se přidala ještě sociální fobie a završila tak celou tragickou situaci, z níž už najednou nebylo úniku.
Byl to začarovaný kruh. Kdoví, jak by to tehdy dopadlo, kdyby na internetu náhodou neobjevil článek, který se věnoval problematice transsexuality. Když si ho přečetl, rozhodně hned nenabyl dojmu, že je to jeho problém. Ale zažehlo to jiskru, která mu nedala spát, a začal o tom přemýšlet. Když věděl, že skutečně něco takového možné je a dokonce to má svůj název, hned bylo snazší googlit další informace a dozvědět se víc. Našel i online fórum, na které přispívali lidé, kterých se tento problém týkal, nebo také hledali sami sebe.
Přečetl toho mnoho. A celou dobu se probíral svým nitrem, svými pocity, zkoumal své reakce. V mnoha popisovaných bodech se našel, ale stále nebyl přesvědčen o tom, že je to i jeho problém. A stejně tak ho příliš nenadchlo řešení tohoto problému. Měl strach i z pouhé injekce, natož z toho, že by měl absolvovat i nějaké operace.
S postupem času a množstvím nabytých informací nakonec připustil, že bude asi transsexuál. Ale kvůli obavám z operací chtěl radši zvolit cestu přizpůsobení se a fungovat i nadále tak, jako tomu bylo do té doby a vůči vlastním pocitům se obrnit.
Asi nepřekvapí, že výsledek byl opačný. Celkový zdravotní stav, jak psychický, tak fyzický, se jenom zhoršoval. Docházení k psychiatrovi a braní antidepresiv nepřinášelo očekávaný účinek. Protože to neřešilo příčinu. Nakonec dospěl k rozcestí, kde si mohl vybrat jenom jednu ze dvou možných variant - definitivní odchod, nebo nastoupit k lékaři a zahájit terapii s cílem fyzické změny pohlaví.
Zvolil druhou možnost. Koneckonců, ta první mohla přijít na řadu kdykoliv. Objednal se k lékařce, která se na tuto problematiku specializuje. První rok docházel pravidelně na sezení, kde společně probírali veškeré informace, které se této problematiky týkají, možnosti řešení, a když společně dospěli k názoru, že se opravdu jedná o tento problém, dostal i doporučenky na několik vyšetření, po kterých mohl požádat o zahájení hormonální léčby. Ta byla i jednou z podmínek k tomu, aby si později mohl požádat o operativní změnu. Druhou podmínkou byl požadavek, aby před operativním zákrokem alespoň rok žil v roli preferovaného pohlaví, čímž si měl ověřit, že se tak bude opravdu cítit dobře. Stanovení diagnózy není totiž vůbec jednoduché, protože neexistuje žádný jednoznačný test.
Lékař i pacient tak mají čas na to, aby si ověřili, že tento postup je správný a vede ke zlepšení životní pohody pacienta. Samozřejmě, výjimky se najdou a i přes tyto podmínky se ve výjimečných situacích může stát, že dojde k chybné diagnostice.
Více jak rok docházel na pravidelná sezení a bral hormonální léky, zpočátku ve formě tabletek, později injekčně. Aby mohl snadněji vystupovat v roli opačného pohlaví, umožňuje zákon změnit si jméno na neutrální tvar, ze kterého není na první dobrou poznat, zda se jedná o ženu, nebo muže.
Po více jak roce a absolvování komise, která schvalovala případné operační zákroky, došel k bodu, ve kterém mohl požádat o operativní změnu. Už během toho roku dospěl k pevnému přesvědčení, že je to přesně to, co hledá a potřebuje.
Před komisí obstál a mohl se objednat k zákrokům. Nebylo to snadné, nemocniční prostředí, lékaři a strach z bolesti ho neustále odstrašoval, ale necítil jinou možnost. Ten pocit, který zažíval, když byl společností brán takový, jakým se cítil být, byl nepopsatelný.
Postupně absolvoval operace a po nich si definitivně změnil jméno na mužské, včetně změny rodného čísla a všeho, co s tím souvisí.
Když byl konečně sám sebou, začaly se přirozeně normalizovat i vztahy s blízkým okolím. Pro rodinu a blízké to samozřejmě nebylo zpočátku jednoduché. Jste zvyklí, že někoho znáte a najednou je to někdo jiný. Jste zvyklí na určité jméno a najednou máte oslovovat jiným a v jiném rodě. Všem to pochopitelně nějakou dobu trvalo a v rodu často chybovali. Ne ve špatném úmyslu, ale zvyk je prostě železná košile.
Postupně si začal dávat dohromady svůj život. Dodělal vysokou školu, našel si práci, oženil se, a i když dosud trpí sociální fobií, která zapustila kořeny velmi hluboko, byl schopen ji ovládnout natolik, že může v běžném životě fungovat. Protože konečně on je on. Noví lidé v jeho okolí netuší, kým byl. Není k tomu důvod. Je to život, který už je minulostí. Sice je součástí jeho historie a do určité míry ho formoval, ale udělal za ním tlustou čáru.
Neúčastní se žádných akcí, není příznivcem uvolnění pravidel a ani není nadšený z přílišného omílání tohoto tématu. Ale na druhou stranu, pokud by se o těchto věcech vůbec nepsalo, pravděpodobně by ani on tehdy nenarazil na ten článek, který mu svým způsobem zachránil život. A pokud stačí ke zlepšení něčího života jen to, že najde potřebnou informaci, pak má tato informace smysl a nikdy nebude dostatečně opakována.
Příběh byl zkrácen a řada věcí vynechána z důvodu přehlednosti. Celkový průběh není v naší zemi snadný a předchází mu řada vyšetření a terapií u odborníků, kteří se této problematice věnují. Zároveň je velmi vysoké množství lidí, kteří byli kvůli této diagnóze a snaze o její řešení zavrženi svými nejbližšími včetně rodiny. Přitom se jedná o problém, který je vrozený a postižený nemá možnost jej jakkoliv ovlivnit.
Buďme k sobě tolerantní. Nemusíme vyhledávat nebo číst informace o této problematice, pokud nás nezajímá. Ale když se s někým takovým setkáme, neodsuzujme ho.
V textu uvádím slova jako transsexualita a transsexuál, která byla v té době používána k popisu této problematiky. Protože však mohla působit dojmem, že se jedná o problém sexuální povahy, užívají se v současnosti slova jako genderový nesoulad, genderová dysforie a transgender.
Článek byl sepsán s pomocí osobních zkušeností člověka, který je autorovi znám, ale jméno bylo záměrně změněno kvůli anonymitě.
