Článek
Snaží se o nastolení práva a svobody tam, kde podle jejich názoru není. V mnoha případech je jejich snaha s velkou pravděpodobností oprávněná, v jiných případech se můžeme jenom domnívat, co je skutečnou příčinou nasazení amerických vojsk. Tehdy se americká armáda a další spojenci vydali podpořit a pomoci v boji jižnímu Vietnamu proti jeho severní části. Jak už to tehdy tak často bývalo, šlo o konflikt mezi severní komunistickou částí země a jižní částí, která o komunisty nestála. Severní část byla podporována zejména státy východního bloku, jižní část byla podporována Američany, Austrálií, Thajskem, Jižní Koreou a dalšími spojenci.
Více jak deset let bojů si vybralo svoji daň
Urputné boje s velkými ztrátami všech zúčastněných stran si vybíraly svoji daň. V Americe stoupal odpor proti válce, která vypadala nekonečně. Násilí, kterým byla prodchnuta, bylo doslova extrémní a všudypřítomné. Na nátlak svých občanů nakonec Spojené státy svá vojska stáhly. Severní Vietnam zvítězil a země se sjednotila pod jeho nadvládou. Tisíce a tisíce zmařených životů a nakonec úplně zbytečně. Umírali nejen vojáci, ale i ohromné množství civilistů. Někdy nechtěně, někdy šlo o úmysl. Tak jako v případě masakru v My Lai.
Zhruba až 500 zavražděných dětí, žen a neozbrojených mužů
Za Severní Vietnam bojovala zejména Národní fronta osvobození Jižního Vietnamu, která je dodnes známá spíše pod názvem Vietkong. V prvních letech války přišel Vietkong o množství bojeschopných mužů a tak přehodnotil způsob vedení boje. Z otevřených bitev přešel na partyzánský styl.
Partyzánština byla úspěšná, ale také vedla k tomu, že pro Američany a spojence byl nepřítel méně identifikovatelný, a tak za něj musel být preventivně pokládán v podstatě každý. Vojenská zpravodajská služba došla na základě informací k přesvědčení, že osada Sơn Mỹ, která se skládala z menších vesniček Mỹ Lai a Mỹ Khe, je jedním z míst, kde Vietkong přebývá a kde má své podporovatele.
Tyto vesničky měli američtí vojáci zajistit a důsledně kontrolovat. Konkrétně šlo o úkol pro rotu C, kterou tvořili mladí vojáci, kteří většinou neměli ještě ani dvacet let. Od začátku roku do března 1968 však při snaze o zajištění přišli o 40 mužů, což pro mladé vojáky bylo děsivé. Strach, že mohou kdykoliv zemřít, je pronásledoval dnem i nocí a přispěl k nadměrnému nervovému vypětí, kterému jen těžko dokázali vzdorovat.
Dva dny před masakrem zemřel při výbuchu nastražené miny seržant Cox, což celý oddíl ještě více znervóznilo. Těžko představitelné vypětí vedlo k tomu, že při zpáteční cestě na základnu zastřelili vietnamskou ženu, která zrovna pracovala na poli. Její zastřelení bylo zcela bezdůvodné, vojáci si jen potřebovali vybít frustraci a dát průchod svým emocím, které se v nich kupily.
Zničení nepřítele v osadách bylo naplánováno na 16.-18. března, tedy dva dny po zastřelení nevinné Vietnamky. Plukovník Henderson přikázal důstojníkům, aby postupovali v boji nekompromisně, bezohledně a nepřítele zcela vyhladili. Podplukovník Barker, velitel oddílu, pak však údajně svým mužům přikázal, aby zničili domy, studny, zásoby potravin a pozabíjeli i dobytek. Tedy vše, co mohlo sloužit Vietkongu a jeho podporovatelům.
Večer před plánovaným útokem informoval kapitán Medina své muže o tom, že civilní obyvatelstvo odchází hned ráno na trh. Kdo zůstane v osadách, tak zcela jistě patří k Vietkongu nebo s ním alespoň sympatizuje. Ať tak, nebo tak, zlikvidován musí být každý. Když zazněl dotaz, zda to platí i pro ženy a děti, s velkou pravděpodobností zazněl souhlas. Výpovědi očitých svědků se totiž trochu liší, ale většina z nich potvrzuje, že odpověď vyzněla tak, že zlikvidován má být každý, kdo tam bude. Jeden ze svědků uvedl, že kapitán doslova přikázal:
„Zničte vše, co chodí, plazí se a nebo roste.“
Rota C (Charlie) měla proniknout do osad a zlikvidovat nebo vytlačit Vietkong, zatímco další dvě jednotky měly zabezpečit oblast kolem a případně pomoci rotě C.
Okolo osmé hodiny ráno, dne 16.3.1968, došlo nejprve k dělostřeleckému útoku a následně vyrazili vojáci, které u vesniček vysadily helikoptéry. Do vesniček se dostali rychle, odpor nebyl žádný, zdejší lidé byli vyděšení a neschopní jakékoliv reakce. Kapitán Medina však, místo toho, aby osadu zajistil, vydal rozkaz k likvidaci všech nepřátel. William Calley, velitel pěší čety, tento rozkaz ještě rozšířil - vydal rozkaz postřílet civilisty. Někteří vojáci odmítli, ale jiní dali průchod nahromaděnému strachu přetaveného v agresi, násilí jako uvolnění nastřádaného napětí a začali na civilisty střílet a házet granáty.
Ženy a děti shromážděné krátce před spuštěním palby
Civilisté byli vražděni v domech, před nimi, na rýžových polích, všude, kde zrovna byli. Mnohé žen byly před zastřelením ještě znásilněny, někdo byl i mučen. Kapitán Ernest Medina, nadřízený Calleyho, nejen že nijak nezasáhl, ale sám se k vraždění přidal.
Vraždící běsnění trvalo přes dvě hodiny a trvalo by ještě déle, dokud by nepadl poslední civilista. Úplnému vyvraždění však čirou náhodou zabránil jeden z pilotů průzkumných vrtulníků, Hugh Thompson, který si všiml množství mrtvých těl všude po celé oblasti. Když zjistil, že to jsou právě vojáci, kdo vraždí neozbrojené civilisty, pokusil se s nimi spojit, ale nereagovali. V okamžiku, kdy natlačili do jednoho bunkru další skupinku civilistů a chystali se je povraždit, přistál mezi vojáky a civilisty a nechal nad hlavami vojáků vypálit několik ran jako varovných výstřelů. Vojáci pochopili, že by neměli šanci a ustoupili. Následně bylo evakuováno přeživších jedenáct civilistů a dětí.
Snaha vše zamést pod kobereček, viníci trestu unikli
Není to moc překvapivé, dělo se tak často a bez ohledu na to, koho se podobný případ týkal. I americká armáda se snažila vše zatajit. Operace byla vydávána za úspěšnou a oficiální verze tvrdila, že došlo k likvidaci 128 nepřátelských vojáků. Přestože plukovník Henderson informoval i o tom, že bylo zabito 22 civilistů, tato jeho informace se na veřejnost vůbec nedostala.
K zveřejnění přispěl velkým dílem Ronald Ridenhour, který ve Vietnamu také sloužil a o masakru se doslechl od přátel ve službě. Začal sbírat důkazy a sepisovat výpovědi vojáků. Když se pak v roce 1969 vrátil do vlasti, všechno důkladně sepsal a společně s nasbíranými důkazy poslal tehdejšímu prezidentovi Nixonovi, vysokým úředníkům ministerstva zahraničí a Pentagonu a také zhruba 30 členům kongresu. Většina z oslovených však na dopis a důkazy nijak nereagovala. Výjimkou byl člen Sněmovny reprezentantů Mo Udall, senátor Barry Goldwater a Edward Brooke. Kromě nich pak o incidentu informoval také novinář Hersh.
Podle prvního vyšetřování bylo zavražděno kolem 300 civilistů, pozdější vyšetřování došlo k počtu kolem 500 civilistů. Pouze u tří nebo čtyř obětí byly důkazy, které mohly do určité míry vypovídat o tom, že zemřelí byli nějak spojení s Vietkongem. V celé vesnici byly nalezeny jen tři ruční zbraně, což odporovalo původní informaci, že se jedná o základnu Vietkongu. Na straně americké armády byl pouze jeden zraněný voják, který se postřelil do nohy, aby se nemusel účastnit masakru.
Ministerstvo obrany vedlo dlouhé vyšetřování, které bychom však mohli nazvat klidně fraškou. Obviněno bylo 14 důstojníků, respektive 26 vojáků, z trestných činů. Z krytí masové vraždy byl však nakonec obviněn pouze plukovník Henderson. S odstupem dalších měsíců byl poručík Calley odsouzen za vraždu a vydání rozkazu ke střelbě do civilistů. Trestem bylo doživotí, ale následná série odvolání, soudů a také velká podpora ze strany některých politiků a také značné části veřejnosti vedla k postupnému snižování trestu. Odseděl si nakonec pouhé tři dny, načež byl díky prezidentu Nixonovi umístěn do domácího vězení a po třech letech propuštěn. Ostatní obžalovaní, včetně kapitána Mediny, byli zproštěni viny.
Utrpení pro všechny
Válka ve Vietnamu byla utrpením pro všechny zúčastněné. Nejhůř na tom však byli civilisté, protože se leckdy stávali obětí jak severovietnamských oddílů, tak jihovietnamských a jejich spojenců. Masakr v Mỹ Lai je však smutnou ukázkou toho, že i vojáci, od kterých by člověk očekával pomoc, se mohou dopouštět pod vlivem okolností a špatného velení těch nejhorších zvěrstev. A bohužel, selhalo i nejvyšší vedení americké armády, které se tento incident pokusilo zatajit.
Znásilňování, mučení, brutální vraždění. Starých mužů, žen i dětí. Při masakru v Mỹ Lai zemřelo přes 150 dětí včetně kojenců. Vojáci, kteří tehdy neuposlechli rozkaz střílet do civilistů, byli dlouho označováni za zrádce a teprve cca 30 let po masakru byli oceněni a vyznamenáni.
Anketa
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://en.wikipedia.org/wiki/My_Lai_massacre
https://www.denik.cz/ze_sveta/masakr-my-lai-valka-ve-vietnamu-1968.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Masakr_v_My_Lai
https://en.wikipedia.org/wiki/William_Calley
https://en.wikipedia.org/wiki/Ronald_Ridenhour
