Míša: „Necítím se být ani žena, ani muž. Ale chci být respektován/a stejně jako jiní“

O transgender lidech se toho napsalo už hodně a povědomí v širší společnosti stouplo. Pro samotné transgender lidi to mělo jak přínosy, tak i nepříjemnosti. Se vzestupem informovanosti o transgender problematice došlo ještě k dalšímu, nežádoucímu fenoménu, kdy se řada mladých začala identifikovat jako transgender lidé, aniž by jimi opravdu byli. Pro odborníky to znamená větší opatrnost a důslednější vyšetření, aby dokázali odlišit, kdo je skutečně transgender a kdo má jiný problém, skrytý pod tímto projevem.

Co je však ještě nepříliš probádané, i když to celosvětovou společností rezonuje již řadu let, to je nebinarita. Stav, kdy se člověk neidentifikuje striktně s jedním pohlavím. Nebinární lidé naráží na nepochopení nejen u běžné společnosti, ale i u řady odborníků, kteří odmítají možnost nebinarity a považují takové lidi za nevyzrálé, hledající sebe sama. Nemůže to však být podobné jako u transgender lidí, kterým dlouhou dobu také nikdo nevěřil? Malý náhled do vnímání těchto lidí mi poskytl/a Míša, který/á se také považuje za nebinární. Jméno bylo na přání změněno a stejně tak je potřeba zdůraznit, že to, jak se cítí Míša, nemusí znamenat, že se tak cítí i ostatní lidé, považující se za nebinární. Vnímání sebe sama je jedinečné pro každého z nás.

Hledání sebe sama

Když se narodíte a cítíte se duševně v souladu se svým fyzickým pohlavím, ani vás nenapadne, že by něco nemuselo být v pořádku. Všechno ladí a vy postupně dorůstáte do dospělé osoby, která v tomto směru nepociťuje žádné pochybnosti. O to těžší tak je si představit, že by to mohl mít někdo jinak.

Transgender lidé vnímají mnohdy už odmala, že něco není v pořádku, ale je neskutečně těžké se dobrat podstaty toho, co vlastně způsobuje tento pocit. Nikoho nenapadne, že by jeho fyzické pohlaví nemuselo korespondovat s tím, jak se cítí vnitřně. Mnoho lidí si myslí, že transgender lidé si vymýšlejí nesmysly a snaží se zviditelnit, ale snaha být středem pozornosti nemá nic společného s transgender problematikou. Je to stejné jako u většinové společnosti, někdo potřebuje být středem pozornosti a někdo chce naopak splynout a vůbec nevyčnívat. Transgender lidé velmi dobře vědí, jaké je jejich biologické a fyzické pohlaví - nejsou přeci slepí. Ale zároveň se necítí být tím, ke komu by takové pohlaví patřilo.

V dnešní době už odborníci vědí, že tento jev je reálný, provází lidstvo už odnepaměti, ale teprve v posledních letech byl přijat jako skutečná diagnóza. Je omyl si myslet, že dříve nikdo takový nebyl. Takový člověk se buď snažil zapadnout a plnit očekávání společnosti, i když se vnitřně trápil, nebo to nevydržel a své trápení definitivně ukončil.

Nyní už víme, i když stále neznáme přesné mechanismy, které tento nesoulad způsobují, že se s tímto problémem lidé už rodí. S velkou pravděpodobností se na tom podílí procesy během těhotenství matky a dochází k rozdílnému vývoji v mozku a vývoji fyzického pohlaví. Transgender lidé dnes už také mají řadu možností, jak svoji situaci řešit, od odborné psychologické pomoci, přes medikamentózní léčbu až po chirurgické zákroky. Jediné, co může být problémem, alespoň po té odborné stránce, je nemožnost 100% otestování, zda je dotyčný jedinec opravdu transgender, nebo jestli jde o jiný, psychiatrický problém, který se navenek manifestuje podobně jako u transgender lidí. To způsobuje vrásky především odborníkům, na jejichž hlavu pak padá kritika v případě, že jejich klient podstoupil změnu pohlaví a s odstupem času zjistil, že jeho problém bude někde jinde a změnu vůbec podstoupit neměl. Na druhou stranu, jak mohou odborníci s jistotou poznat, jak se kdo cítí, když jistotu nemá ani člověk samotný?

Stejně složitou cestou jako transgender lidé nyní prochází lidé nebinární. Ani jim řada odborníků nevěří, respektive nevěří v možnost nebinarity a hledají příčinu někde jinde. Možná za nějakou dobu dojdou ke stejnému zjištění, že se lidé takto mohou skutečně narodit, možná také ne. A možná většinová společnost přijme existenci nebinarity tak, jako pomalu přijímá transgender lidi.

Jaké to je, vědět, že mám ženské/mužské pohlaví, ale přitom se nedokázat ztotožnit ani s jednou variantou?

Míša se narodil/a s ženským pohlavím a po větší část dětství necítil/a žádný vnitřní ani společenský problém či nesoulad. Malé děti v tomhle mívají výhodu, společnost od nich nutně neočekává, že budou splňovat stereotypní představy o tom, jak se má chovat a vypadat žena/muž. Dnes už se nepovažuje za divné, když si holčičky hrají s vláčky a když si chlapeček hraje s panenkou. I když - zde mají holčičky výhodu, u nich se to bere běžněji, chlapeček s panenkou přeci jen zvedne obočí u každého druhého člověka.

Druhý stupeň základní školy už je však spojen s pubertou a společnost očekává od každého jasnější zařazení do předem dané role. Nemusí jít nutně o stereotypy jako - dívky patří do domácnosti, chlapci s nářadím do dílny. Ale určité požadavky na vystupování společnost jako celek prostě má. A zde začal/a problém výrazněji cítit i Míša.

„Stále víc jsem vnímal/a, že nechci, aby mě lidé měli za holku. V některých ohledech jsem se s holkama cítil/a jednotná/ý, ale v jiných zase ne. Chtěl/ a jsem být prostě člověk, u kterého se neřeší, jestli je on/ona. Prostě jen člověk.“

Dobře ví, co má „mezi nohama“, jak se lidově říká, stejně tak ví, že bude mít stejné fyziologické procesy (např. menstruaci) stejně jako ženy. A nijak tuto skutečnost nepopírá. Ale pokud by měl/a odpovědět na otázku, jestli se cítí být ženou, nebo mužem, odpověď nebude možná, protože bude chybět třetí možnost, která odpovídá tomu, jak se cítí - ani jedním, ale zároveň obojím současně.

„Někdy vystupuju jako muž. Stáhnu si hrudník, vezmu si mužské oblečení a díky krátkým vlasům mě cizí lidé považují za mladého kluka. Ale nechci podstoupit změnu pohlaví, protože se necítím být ani jednoznačným mužem. Narodit se s mužským pohlavím, řešil/a bych stejný problém a naopak chtěl/a vystupovat i jako žena.“

Problém vnímá i v jazyce, který rozlišuje pohlaví, víc než třeba jiné jazyky jako je angličtina. V češtině každý poměrně rychle pozná, zda je řečníkem osoba ženského pohlaví, nebo mužského. V psaném projevu se tak často používají lomítka, která mají za úkol zaštítit obě varianty. V mluveném projevu to tak snadné není. V řadě případů se přistupuje k používání středního rodu, ale také k využívání množného čísla, kde rody splynou také. Čeština je bohužel z tohoto pohledu jen těžko přizpůsobivá a nenabízí jiné možnosti, které by zněly přirozeně, ale současně nerozlišovaly pohlaví.

„Mnoha lidem toto vadí a já to chápu. Lomítka v psaném textu mohou čtenáře rušit z hlediska srozumitelnosti. V řeči je zas někdy divné mluvit ve středním nebo množném čísle. Ale nám bohužel jiné možnosti nezbývají, pokud nechceme použít ženský/mužský rod. Já se často snažím mluvit tak, aby nebylo potřeba použít žádné slovo, které by vyjadřovalo příslušnost k pohlaví, ale ne vždy to tak jde.“

Ve škole obvykle začínají první výraznější problémy

Závažnější problémy přišly na střední škole. Ať už transgender nebo nebinární člověk, v obou případech začnete obvykle vyčnívat, protože jste jiní. I když se snažíte splynout a nebýt viděni. V tom lepším případě jste považováni prostě jen za podivíny. V horším vás mají za „psychouše“. U nebinárních lidí s fyzickým mužským pohlavím je to asi výrazně těžší, u lidí s ženským pohlavím společnost přítomnost mužských sociálních rysů (chování, oblékání, způsob vyjadřování…) toleruje snáz.

„Mě většinu času považovali ostatní za holku, která je s největší pravděpodobností lesba, protože řada homosexuálních žen vystupuje ve více maskulinní roli. Nebylo mi to příjemné, protože to absolutně nereflektovalo moji podstatu. Vlastně mě definovali sexuální orientací a tím to pro ně skončilo, ale orientace nemá nic společného s tím, kým se cítím být. Na druhou stranu aspoň měli pocit, že v tom mají jasno, zařadili mě a už mě tolik neřešili.“

Lidé je často považují za blázny a nevyrovnané lidi, kteří nevědí, co jsou vlastně zač a vymýšlí nesmysly. Bohužel, i nebinární lidé si tak často sami připadají. Vědí, že normální pro většinu populace je být mužem, nebo ženou. Ale oni se tak necítí. Sami v sobě pátrají a analyzují své pocity, snaží se pochopit důvod, proč se cítí tak, jak se cítí.

„Mám pocit, že lžu. Sobě, ostatním. Když jsem chtěl/a vyjít společenskému očekávání vstříc a choval/a se jako žena, nejen, že jsem se necítil/a komfortně, ale měl/a jsem pocit, že ostatní podvádím a vydávám se za někoho, kým nejsem. Kdybych však vystupoval/a jako muž, budu se cítit úplně stejně. Cítím se spíš jako podvodník a vetřelec, který se vydává za někoho jiného.“

Pro nebinární lidi nebývá problémem až tolik jejich fyzické tělo, na rozdíl třeba od většiny transgender lidí, ale samotná společenská nutnost příslušnosti k určitému pohlaví. Pro lidi je celkem přirozená potřeba mít ve všem jasno a vše, co se nějakým způsobem vymyká, v nás probouzí nejistotu, která nám není příjemná. I to je jeden z důvodů, proč je pro řadu lidí tak těžké akceptovat, že existují transgender nebo nebinární lidé, nebo v podstatě kdokoliv jiný, kdo se nějakým způsobem vymyká a nelze ho zařadit do jasné kategorie.

„Nevadí mi moje ženská část. Ale pokud nemám možnost žít v neutralitě, potřebuji ji něčím vyvážit. I když je to kompromis, umožňuje mi fungovat a cítit se v rámci možností komfortně. Někde tedy vystupuji a mluvím v ženském rodě, a někde naopak v mužském. Prakticky to mám tak, že v mužském rodě vystupuji doma a mezi svými blízkými a přáteli, v ženském rodě vystupuji většinou s cizími lidmi. Mně to umožňuje cítit se vcelku dobře a ostatním to zjednodušuje konverzaci, protože mohou používat ženské, či naopak mužské označení. Když to jde, snažím se mluvit i tak, aby nebyla použita slova rozlišující pohlaví. Ale znám se s jinými nebinárními lidmi, kterým ani tento kompromis nevyhovuje. Každý jsme zkrátka jiný.“

Největší problém nastává, pokud takový jedinec nenalezne u svých nejbližších pochopení. Pokud nemá útočiště, kde je respektován takový, jaký je, jen těžko se může cítit dostatečně komfortně na to, aby byl schopný fungovat i v širší společnosti.

„Rodině trvalo poměrně dlouho, než akceptovali, že se nejedná o krátkodobý výstřelek, ale že se tak opravdu cítím. Maminka často plakala, ale prý hlavně proto, že si myslela, že to kvůli tomu budu mít v životě hrozně těžké, nenajdu si partnera, nebudu mít děti (zde je vidět, že od žen se stále tak nějak očekává, že touží po dětech) a nebudu spokojená/ý. Když jsem si po škole našla/našel práci, začala se s tím srovnávat lépe a vztahy se v mnohém zase zlepšily. Dnes mám i partnera, který mě bere jako člověka, kterým se cítím být. Považuji se za šťastného a spokojeného člověka. Ale je pravdou, že o řadu blízkých jsem přišla/přišel, protože nebyli ochotní respektovat, kdo jsem, neustále do mě hučeli, ať se vzpamatuji, jdu se léčit a začnu se chovat jako normální ženská. Jejich odmítání a snaha mě donutit konat podle jejich představ postupně nabralo takové intenzity, že bylo lepší naše vztahy ukončit a jít si každý svojí cestou. Oni se nemusí trápit tím, že nesplňuji jejich očekávání, a já se nemusím trápit tím, jaký tlak na mě vyvíjeli.“

Pro většinu nebinárních lidí je fyzické tělo jen nepodstatná záležitost. Jejich tělo se jim líbí/nelíbí úplně stejně, jako je tomu u většinové populace. Někdo je v pohodě s tím, že má na břiše kousek špeku, jiný nesnáší vrásky na obličeji a podobně. Stejně tak je tomu u nebinárních lidí. Ale nechtějí, aby fyzické tělo definovalo to, kým jsou a podle čeho je identifikují ostatní lidé.

Celou situaci komplikuje i skutečnost, že i když připustíme existenci nebinarity, která by byla vrozená, podobně jako u transgender problematiky budou existovat případy, kdy se o tento jev nejedná, ale je jen zástupným projevem jiného problému. Nebo je pouze přechodným obdobím předcházejícím uvědomění si, že je člověk transgender. A takovéhle případy budou ve většinové společnosti stále vyvolávat pochyby o tom, zda nebinarita existuje a naopak budou posilovat přesvědčení některých lidí, že jde o výmysl nebo psychickou nemoc.

Není pohlaví jako pohlaví

Druhým problémem, který problematiku komplikuje, je nepochopení rozdílu pohlaví a genderu u velké řady lidí. Řada lidí neustále tvrdí, že pohlaví jsou pouze dvě, mužské a ženské, a že tedy cokoliv jiného je nesmysl. Za tímto tvrzením se však skrývá pouhá nevědomost, a to i v případě, že by mluvili o chromozomálním pohlaví. Ani tam totiž neplatí, že existuje pouze XX a XY.

Chromozomální pohlaví je vědecky zjistitelné, nejedná se o žádné pocity, ale o biologicky danou jistotu. Ani v takto jasném rozlišení však nelze mluvit o pouhých dvou pohlavích. Standardem je sice XX pro ženu a XY pro muže, ale můžeme narazit i na XO, kdy má osoba pouze jeden pohlavní chromozom. Nepřítomnost chromozomu ypsilon vede k tomu, že se narodí člověk, kterého bychom vizuálně popsali jako ženu, ale s řadou poruch souvisejících s chybějícím druhým chromozomem. Dalším případem může být třeba trizomie pohl. chromozomu, kdy se narodí jedinec s chromozomy XXX, XXY nebo XYY. Existují i varianty XX (CAH) nebo XY (AIS). U těchto variant má jedinec dva typické chromozomy, ale zatímco XX (CAH) by v případě pouhého XX byla typická žena, v případě XX (CAH) jde o ženu s nadměrnou produkcí androgenu, jež je typická pro muže. V případě XY (AIS) jde o muže, jehož tvorba androgenů je naopak nefunkční a tělo tak nemaskulinizuje.

Z fyzického pohledu sice můžeme většinu lidí rozlišit na jedince s jasnými ženskými, nebo s jasnými mužskými pohlavními orgány. A právě pohlavní orgány, zejména ty vnější, jsou většinou tím, co člověka zařadí do kategorie žena/muž. Přesto ani zde se nemůžeme spolehnout na existenci pouhých dvou možností. Někteří lidé, dříve označovaní jako intersexuálové, mohou disponovat oběma typy pohlaví, různě vyvinutými. Dále existují lidé, kteří mají jedno pohlaví, ale to vykazuje znaky obou, tzv. ovotestis, typické pro hermafrodity. Někteří lidé mají vnější orgány typické pro jedno pohlaví, ale vnitřní orgány už tak jednoznačné být nemusí.

Tato problematika přišla na přetřes i při posledních olympijských hrách, kterých se účastnili i sportovci, jejichž účast v dané kategorii - mužská, nebo ženská - byla zpochybňována a někteří byli označováni za transgender lidi, kteří soutěží v kategorii pohlaví, se kterým se nenarodili.

Kromě chromozomálního a biologického/fyzického pohlaví, která už sama o sobě nabízení více možností než jen dvě, tu však máme ještě tzv. gender pohlaví. To je pohlaví, které nijak nesouvisí s chromozomy nebo pohlavními orgány, ale vyjadřuje sebeidentifikaci samotného člověka. A zde je možností ještě nesrovnatelně více. Člověk se může cítit jako příslušník opačného pohlaví, než mu bylo biologicky či chromozomálně dáno. Nemusí se cítit jako příslušník ani jednoho z těchto dvou pohlaví, nebo naopak se může cítit být příslušníkem obou. Příslušnost navíc může být různě klouzavá neboli fluidní.

Na pohlaví tak lze nahlížet z mnoha stran. Existuje pohlaví chromozomální, gonadální (jaké pohlavní žlázy jedinec má), genitální (jaké má vnější pohlaví), hypotalamické (ovlivňující mužskou, nebo ženskou hormonální soustavu) a pak také psychické, označované jako gender. Každá z těchto kategorií nabízí několik možností, nikoliv jen dvě. A když všechny tyto možnosti využijeme a vytvoříme z nich všechny možné kombinace, zjistíme, že jednak nelze pohlaví obecně jednoznačně definovat, ale jednak také to, že variant je velké množství. Ne dvě, ne tři, ani deset. Mnohem víc.

Pro řadu lidí může být těžké toto chápat, protože rozdělení na dvě kategorie je jednodušší, ale realita je taková, že binární rozdělení je absolutně nedostatečné a neodpovídá přirozené rozmanitosti. Bez ohledu na to, co si někteří lidé myslí o transgender nebo nebinárních lidech, pohlaví je zkrátka víc než jen dvě, ať už se na to budeme koukat z jakéhokoliv úhlu pohledu. Řeči typu „je to proti přírodě“ pouze vypovídají o neznalosti a nepochopení.

Postupné přijímání existence nebinárních lidí

Nebinární lidi tak čeká ještě velmi dlouhý boj, než budou společností přijímáni takoví, jací skutečně jsou.

V některých zemích jim však už vycházejí vstříc. V anglicky mluvících zemích přišli s variantou písmenka „x“, které může v dokladech označovat neurčité pohlaví a používá se i v oslovení jako „Mx.“ místo „Mr., Mrs., Ms.“. V českých médiích se dá také narazit na využití písmenka „x“ místo vypisování obou možností. Například věta „Cítil/a se být člověkem, ale nebyl/a schopna/schopen se identifikovat ani s jedním ze dvou pohlaví.“ by se dala díky tomu napsat jako „Cítilx se být člověkem, ale nebylx schopnx se identifikovat ani s jedním ze dvou pohlaví.“ Vyjádření pomocí písmenka x větu zjednodušuje díky použití jedné varianty místo dvou, i když je pro neznalého a nezvyklého člověka těžké vnímat přítomnost „x“, která na první pohled působí rušivě. Když si však na tuto možnost zvykneme, už tolik rušivě nepůsobí. Není to sice ideální řešení, ale například náš jazyk asi příliš mnoho jiných možností nenabídne. Někteří nebinární lidé vnímají jako možnost používání obou pohlavních variant zároveň - tzn. že při komunikaci přeskakují volně mezi rody a stejně tak i ten druhý je může střídavě oslovovat v ženském i mužském rodě.

Mezi nebinární lidi, kteří patří mezi známé osobnosti, patří např. herec/herečka Emma D´Arcy známá/ý třeba ze seriálu Rod Draka, potomek zpěváka Stinga Eliot Sumner, za nebinární se prohlásili i Demi Lovato či muzikant/ka Sam Smith.

Článek byl sepsán na základě vlastního názoru autora, rozhovorem s nebinárním člověkem a informací z následujících zdrojů:

https://www.novinky.cz/clanek/zena-deti-nebinarni-deti-fenomen-moderni-doby-40430769

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/eliot-sumner-sting-nebinarni-dcera-hudebnice-partnerka.A241007_175120_lidicky_potu

https://www.kinobox.cz/clanky/tema/22899-on-ona-oni-nebinarni-emma-darcy-z-rodu-draka-pristi-rok-zatresou-kategoriemi-filmovych-cen-vznikla-diskuze-rozhodne-neni-ztratou-casu

https://www.idnes.cz/onadnes/zdravi/nebinarni-slavne-osobnosti-miley-cyrusova-demi-lovato.A210707_082101_zdravi_bib

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nebin%C3%A1rn%C3%AD_identita

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/foto-ani-muz-ani-zena-jsou-nebinarni-neexistuje-jen-jedna-na/r~81d63ffcb90d11e989de0cc47ab5f122/

https://www.heroine.cz/vzdelavani/trans-a-nebinarnich-deti-nepribyva-ale-doba-je-dost-bezpecna-takze-muzou-s-barvou-ven-rika-agata-hrdlickova

https://kopeckykamil.cz/index.php/blog/386-neexistuji-jen-dve-pohlavi-biologie-je-slozitejsi-nez-si-myslime

https://www.iglanc.cz/psychologie/ruzne-pohlavi-lgbt/

https://dvojka.rozhlas.cz/cyril-hoschl-mame-minimalne-63-pohlavi-7630382