Legendární Davy Crockett - lovec v mývalí čepici a politik, který se stal legendou už během života

Davy Crockett není jen další romantický „lovec v čepici z mývalí kůže“. Na jeho příběhu je něco, co Američané – a vlastně i kdokoli mimo USA – pořád znovu řeší: jak ze skutečného člověka vzniká legenda, jak se hranice mezi realitou a mýtem rozmazává a proč bývá snazší vyprávět pohádku než popsat těžké a rozporné dějiny? Crockettův život se odehrál ve chvíli, kdy se Spojené státy tlačily dál na západ. Byla to doba, kdy se budovala země a zároveň se páchaly křivdy, které dodnes víří emoce. A právě on – chlap z chudé rodiny, talentovaný střelec, schopný vypravěč a nakonec i poslanec – do toho všeho vnesl nečekaný prvek: osobní čest.

David Crockett se narodil 17. srpna 1786 ve východním Tennessee. Jeho otec John střídal malou krčmu, dluhy a pokusy o hospodaření. Rodina neměla z čeho brát. Škola? Sotva pár měsíců, a to je ještě zdvořilý odhad. Většinu praktických věcí se Davy naučil dřív, než stačil pořádně dorůst: jak přečkat zimu, jak střílet, jak se dohodnout při obchodu s kožešinami, jak se nenechat ošidit.

Výchova nebyla jemná. Otcův hněv, fyzická práce, žádná jistota. Když se jednou v jejich domě zase rozléhal křik a nadávky, Davy prostě odešel. Několik let se živil sám – byl pasáčkem, nádeníkem, honákem. Tady se formovala jeho povaha: drsná, ale vnímavá. Věděl, kdy mlčet a kdy naopak všechno rozseknout jednou větou. A taky pochopil, že přežití v divočině není jako hrdinství z knih, nýbrž dřina a disciplína.

Na přelomu první a druhé dekády 19. století se oženil s Mary „Polly“ Finleyovou. Založili malou farmu. Žádný romantický srub se stálou zásobou zvěře za dveřmi: spíš donekonečna opravovaný plot, neustálé počítání zásob a obavy, jestli zima nesmete to málo, co se podařilo vybudovat. Lov poskytoval maso i kožešiny, ale nebyl to spolehlivý „byznys“. Jednou jste měli štěstí, jindy přišla bída a museli jste si půjčit.

V letech 1813–1814 se Crockett přidal k milici v tzv. kríkské válce (součást širšího konfliktu spojeného s válkou roku 1812). Velitelem byl Andrew Jackson, pozdější prezident. Tehdy se zdálo, že jsou na jedné lodi. Reálná zkušenost byla syrová: obléhání, přepady, vypálené osady. Ti, kdo se z fronty vraceli, měli k romantice daleko. Davy se domů vrátil živý, ale s jiným pohledem na svět. Vojna mu nepřinesla slávu, nýbrž střízlivost – a jméno mu udělala spíš dovednost přežít a umět si poradit, než řády na uniformě.

Rok 1815 ho zasáhl jiným způsobem: Polly zemřela. Zůstal s dětmi a nedostatečným zázemím. Krátce poté se oženil s Elizabeth Pattonovou, vdovou, která přinesla do domácnosti nejen péči, ale i zkušenost, majetek a schopnost držet věci pohromadě. Davy z toho těžil, ale ne tak, že by mohl začít žít v pohodlí. O „klidném venkovském životě“ se tady mluvit nedalo. Spíš o rovnováze, na které je potřeba neustále pracovat.

Na tržištích se z Crocket­ta postupně stal fenomén. Nepotřeboval řečnické školy; stačilo mu publikum, jeden dobrý příběh a schopnost trefit hřebík na hlavičku. Vyprávěl vtipy z pohraničí, historky o lovu, sám sebe občas přibarvil a lidé se smáli. Ne proto, že by měli rádi laciné báchorky, ale proto, že z něj cítili někoho „z nás“.

Z místních funkcí se vyhoupl do zákonodárného sboru Tennessee a nakonec do Kongresu USA. To samo o sobě nebylo samozřejmé: muž s minimem formálního vzdělání, bez velkých peněz a bez rodových vazeb usedl mezi „pány“ ve Washingtonu. Davy se nesnažil splynout. Chodil oblíkaný jednoduše, mluvil po svém a nehrál si na někoho, kým nebyl. Část společnosti to brala jako originalitu, část jako hříčku, kterou je hezké mít u stolu, dokud nekazí zábavu. Jenže on ji kazil – a to zásadně.

Největší střet přišel roku 1830 u Zákona o vystěhování indiánů. Administrativa prezidenta Jacksona prosazovala přesídlení kmenů z jihovýchodu na západ. V teorii „řešení konfliktů“, v praxi brutální tlak, který skončil známou „Stezkou slz“. V atmosféře loajality k prezidentovi a regionálním zájmům bylo hlasovat proti riskantní a nevděčná volba. Crockett přesto hlasoval proti.

Neznamená to, že by byl svatý patron indiánských práv. Měl na svědomí vojenskou službu v předchozím konfliktu; žil v systému, který byl vůči původním obyvatelům tvrdý a často násilný. Jenže tady a teď, v klíčové chvíli a před očima celé země, použil nejjednodušší kompas, morálku: „Takhle ne.“ Ten hlas byl však v menšině a politicky ho bolel. V roce 1831 o mandát přišel, 1833 se vrátil, roku 1835 znovu prohrál. Často říkal, že o křeslo přijde raději než o čest. Nebyl to slogan pro plakát, spíš suché konstatování, za které zaplatil.

V kongresu se nevěnoval jen jediné věci. Držel se témat, která znala jeho komunita: pozemky pro osadníky, pomoc lidem, kteří obdělávají půdu, ale právně visí „ve vzduchu“, a rozumné veřejné stavby (silnice, kanály) – ne jako privilegia pro vyvolené, ale jako něco, co má sloužit širší vrstvě. Na tohle nebyla tehdejší politika vždy připravená. Na jedné straně stála ideologická výhrada proti „federalistickým“ investicím, na druhé starý, dobře promazaný patronát. Davy v tom působil nekomfortně: odmítal být spolehlivým hlasem jedné kliky a stejně tak málo se chtěl stát figurkou druhé.

Roku 1834 vyšel jeho „životopis“ – A Narrative of the Life of David Crockett, of the State of Tennessee. Nepředstíral literární ambice. Je to prostý text, místy kostrbatý, plný odboček a suchých popisů. Ale právě to zafungovalo. Čtenář poprvé dostal do ruky příběh muže z hranice, ne jako ozdobený mýtus, nýbrž jako vyprávění, které nezapírá drsnost ani trapné momenty. Současně se kolem Crocket­ta točila i polofiktivní „mašinérie“ – takzvané Crockett Almanacs, sešitové příběhy s humorem, přeháněním a nadsázkou, kde zápasil s medvědy, mluvil ve vtipech a dělal kousky na hraně nemožného. Ty dvě linie – prostý člověk a nafouklá postava – se už od té doby nikdy nerozdělily.

Po poslední volební porážce v Tennessee se Davy rozhodl jít dál. Na západ, do Texasu, tehdy ještě na papíře pod mexickou správou, ale fakticky v permanentním tření mezi osadníky a centrální mocí. Jestli přesně pronesl legendární větu „You may all go to hell – I will go to Texas“, můžeme se hádat. Ale sdělení sedí: už ho nebavila politika kompromisů bez svědomí. Chtěl začít jinde, s čistým stolem, a taky zkusit štěstí v novém světě.

Do Texasu dorazil v lednu 1836. Pár týdnů poté se ocitl v Alamu, starém misijním komplexu přestavěném na pevnost v San Antoniu. Uvnitř bylo kolem necelých dvou set obránců, mezi nimi Jim Bowie, William B. Travis a několik dobrovolníků z různých států. Proti nim šla přesila vojska generála Santa Anny. Třináct dní obléhání, minimum spánku, docházející zásoby. Všichni věděli, že naplno zaútočí – a že až se tak stane, nebude to na dlouho.

6. března 1836 Mexičané zaútočili. Pevnost padla během 90 minut. Obránci byli pobiti, hrstka zajatců – podle některých svědectví i Crockett – pak údajně popravena. Jestli padl v přestřelce, nebo byl zajat a zabit, už s jistotou nezjistíme. Z dochovaných svědectví vyplývá, že Davy velel malé skupině střelců a do poslední chvíle se snažil držet palisády. Z vojenského hlediska to byla porážka. Z politického a morálního hlediska něco, co se vrylo tak hluboko, že to změnilo tón celé texaské revoluce. Výkřik „Remember the Alamo!“ nebyl jen slogan. Byla to zkratka pro „už víme, s kým máme tu čest“ a také apel na ostatní, aby se přidali. O pár týdnů později Sam Houston porazil Santa Annu u San Jacinta a Texas si vybojoval samostatnost.

Crockettovo tělo nikdo nenašel. V chaosu po bitvě se mrtví spalovali v hromadných hranicích. Zůstalo jen jeho jméno – a prázdné místo, do něhož se dá vložit leccos. I proto se o způsobu jeho smrti dodnes vedou spory.

Téměř současně se rozjely dvě „verze“ Crocket­ta. Ta první, tišší, je muž z Tennessee s prostým životem, který si troufl postavit se Jacksonovi a nakonec zemřel v přestřelce o pár stovek mil jižněji. Ta druhá, hlučnější, je zábavní průmysl 19. století: almanachy, divadelní kusy, přestřelky přibarvené tak, aby se publikum smálo, a tak velké medvědy, jací se na plakát vejdou.

Ve 20. století přišla další vlna – film a televize. Disney v polovině padesátých let spustil sérii, v níž Crocket­ta ztvárnil Fess Parker. Obrovský zásah do popkultury: nesmrtelná písnička The Ballad of Davy Crockett, výprodej čepic z mývalích ocásků, maličcí kluci se vzduchovkami a pocitem, že být „králem divočiny“ znamená být slušným člověkem. Tady už legenda překryla realitu téměř úplně. Zůstalo čisté hrdinství bez šrámů. To není výčitka; spíš připomínka, že kulturní průmysl dělá přesně to, co umí: vypráví srozumitelný příběh. Jen je dobré si pamatovat, že ten srozumitelný příběh nemusí být přesným odrazem dějin. Stejně tak tomu bylo i u dalších filmových ztvárnění, které Crocketta zobrazily jako legendu bez chyb, nikoliv jako reálného člověka v době, kdy společenské vnímání bylo naprosto odlišné od dnešního.

Na způsobu jeho kampaní se dá hezky ukázat, jak tehdy politika fungovala. Žádné sofistikované průzkumy, ale barbecue, lokální slavnosti, soutěže ve střelbě, improvizované řeči, při nichž se rozhodovalo, zda kandidát „má říz“. Crocket­tovi tohle vyhovovalo. Uměl se bavit s farmáři i řemeslníky, věděl, co je trápí. A taky pochopil, že nejde vyhrát každou volbu; někdy se prostě karta obrátí. Na rozdíl od mnoha jiných se z porážky nezhroutil – zvedl se a šel o kus dál. Nakonec až do Texasu.

Kdo dnes čte o „lovcích a průkopnících“, může mít dojem, že stačilo jít na západ a tam čekala země bez hranic a práce bez konce. Realita byla jiná. Hraniční ekonomika byla křehká. Zima dokázala rozmetat zásoby, sucho vzít úrodu, špatný lov proměnit rok v boj o přežití. K tomu právní nejistota – mnoho osadníků obdělávalo půdu, která byla „něčí“, ale přesně se nevědělo čí, nebo se vlastnictví měnilo. Davy z téhle nejistoty vyrostl a obhajoval změny, které by ji zmírnily: jasnější práva k půdě pro ty, kdo na ní opravdu žijí a pracují. Žádná velká teorie, spíš selský rozum.

V soukromí byl dvakrát ženatý, měl několik dětí, o které se – jak uměl – snažil postarat. Na rozdíl od legendárního obrazu muže, který existuje jen na hradbách pevnosti, měl zcela obyčejné starosti. Děti potřebují boty, pole potřebuje plot, kráva utekla, soused má připomínky. Tohle v jeho knize cítíte: ne jako fňukání, ale jako reálné pozadí hrdinství. Hrdinství je, s odpuštěním, až to druhé; to první je udržet rodinu pohromadě.

Jeho jméno nesou kraje, školy, ulice, parky; po celé Americe najdete pomníky s puškou a mývalí čepicí. Většina turistů u nich udělá fotku, pár dětí si přečte ceduli a jede se dál. Pro člověka, který měl rád legraci a upřímnost, by ta směs vážnosti a folkloru asi nebyla nepříjemná. Vlastně je to docela přesné: střízlivý základ a na něm barevný plášť příběhů.

Důležitější je ale jeho morální stopa. V zemi, která si zakládá na svobodě, byl nesouhlas Crocketta s přesídlením domorodců zkouškou pravosti. V zemi, která miluje úspěch, byla jeho porážka připomínkou, že někdy zaplatíte hned a bez slitování. A v zemi, která potřebuje příběhy, aby se sama sobě líbila, je jeho osud důkazem, že příběh a pravda se mohou potkat – pokud se o to aspoň snažíte.

Debata o tom, jestli byl zajat a popraven, nebo padl v boji, není akademická. Jde o to, co chceme na hrdinech vidět. „Padl se zbraní v ruce“ zní majestátně; „byl zajat a zastřelen“ je lidsky těžší, zejména po Texasany. Historik by řekl: držme se svědectví a přiznejme nejistotu. Vypravěč by dodal: v obou verzích jde o totéž – o postoj. Davy neodešel z pevnosti živý, protože odejít nechtěl. A jestli poslední rána padla na hradbách, nebo o pár minut později na nádvoří, nemění to smysl.

Je fér dodat, že stejnou pozornost si zaslouží i mexičtí vojáci a jejich pohled. Nebyli to komiksoví záporáci; byli to muži, kteří plnili rozkazy v systému, jenž se hroutil. V systému, v němž bylo otroctví zakázáno, zatímco Texasané považovali otroctví za samozřejmost. Tohle vědomí nesnižuje odvahu obránců Alama. Jen nám to brání sklouznout zpět do černobílé legendy.

50. léta 20. století udělala z Crocket­ta globální značku. Děti v Evropě nosily „mývalí čepici“, i když netušily, co je to Tennessee. Písnička s refrénem o „horách“ a „hraničářích“ zněla z rádií, v kinech běžely dobrodružné verze, kde špína a pochybnosti neměly místo. Tím vznikl zvláštní paradox: aby se připomněl muž, který říkal věci přímo a nesnažil se líbit, musel být přefiltrován skrz mašinérii, jež ve jménu líbivosti osekává hrany.

Dnes, když se ke Crocket­tovi vracíme, máme dvě možnosti. Buď si necháme retro verzi s písničkou a čepicí, anebo se pokusíme číst jeho vlastní slova a zasazovat je do doby. Druhá varianta je méně zábavná, ale poctivější. Ukáže člověka, který občas přestřelil (v příběhu i v politice), ale když šlo do tuhého, ustoupit odmítl.

Crockettova mývalí čepice je roztomilý suvenýr. Ale skutečná síla jeho příběhu je v tom, že není pohodlný. Je to připomínka, že dějiny nejsou komiks: že poctivost někdy prohrává a že nejdůležitější kroky se dělají bez aplausu. Jeho jméno dnes nese kdeco – od škol po okresy – a to je v pořádku. Klidně ať si děti hrají na „krále divočiny“. Jen ať k tomu jednou uslyší i ten příběh o hlasování proti proudu, o porážce ve volbách a o rozhodnutí jít dál.

Kdybychom mu měli postavit slovní pomník, nebyl by z velkých frází. Stačila by obyčejná věta: „Když víš, že je něco špatně, nehlasuj pro to – i kdybys měl přijít o všechno.“ To je lekce, která nestárne.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.tshaonline.org/handbook/entries/crockett-david

https://www.biography.com/military-figure/davy-crockett

https://www.texasmonthly.com/being-texan/davy-crockett-still-king-of-the-wild-frontier/

https://tennesseeencyclopedia.net/entries/davy-crockett/

https://visitjeffersoncountytn.com/the-life-times-of-davy-crockett-in-jefferson-county-tn/

https://www.mentalfloss.com/article/67163/facts-about-davy-crockett

https://tnmuseum.org/junior-curators/posts/who-was-david-crockett

https://www.thealamo.org/remember/david-crockett

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-hrdinska-bitva-o-alamo-jedna-z-nejvylhanejsich-kapitol-americkych-dejin-227116