Hrdina, nebo symbol arogance? Generál Custer padl i se svými muži kvůli vlastní pýše

V červnu roku 1876 stál podplukovník George Armstrong Custer na kopcích nad řekou Little Bighorn a věřil, že má vítězství jisté. Stejně jako tolikrát předtím. Od mládí byl zvyklý spoléhat na štěstí, na vlastní odvahu i na sílu své vůle. V občanské válce mu tenhle mix risku a sebevědomí přinesl raketový vzestup – z neposedného kadeta se stal generál, který velel stovkám mužů. Jenže svět na Západě byl jiný. Tam už nestačila odvaha ani slavná minulost. Tam rozhodovala pokora, trpělivost a schopnost naslouchat. A právě tohle Custer nikdy neuměl.

George Armstrong Custer se narodil 5. prosince 1839 v ospalé vesnici New Rumley v Ohiu. Rodina nebyla bohatá, ale byla soudržná. Otec Emanuel byl kovář a farmář, matka Marie se starala o dům a o děti. Doma mu říkali Autie – přezdívka zkomolená z jeho druhého jména Armstrong, kterou používal po celý život.

Byl dítětem, které nedokázalo chvíli sedět. Učitelé ho popisovali jako neposedného, chytrého a komunikativního. Když dostal trest, nebrblal – jen se usmál a zkusil to příště jinak. Zřejmě už tehdy se v něm rodila zvláštní směs odvahy, tvrdohlavosti a potřeby být středem pozornosti.

Část mládí strávil u své starší sestry v Monroe v Michiganu, kde chodil do školy a později krátce učil. Bylo mu sotva osmnáct, když se rozhodl, že chce být vojákem. Fascinovala ho uniforma, řád, příběhy hrdinů i samotná myšlenka slávy. A tak se přihlásil na vojenskou akademii ve West Pointu.

Do West Pointu nastoupil v roce 1857. Rychle zjistil, že vojenská disciplína a matematika nejsou jeho silné stránky. Byl často trestán, neustále v průšvizích. Jeden z instruktorů si do poznámek napsal: „Custer má talent, ale žádnou brzdu.“ Měl pravdu.

Za čtyři roky nasbíral tolik kázeňských prohřešků, že byl párkrát jen krůček od vyloučení. Přesto se držel – částečně díky šarmu, částečně díky štěstí. Když školu v roce 1861 dokončil, byl poslední ve svém ročníku. V normálních časech by to znamenalo konec kariéry. Ale doba byla všechno, jen ne normální.

Právě tehdy vypukla americká občanská válka. Unie potřebovala důstojníky – i ty problematické. A Custer se ocitl přesně tam, kde mu to sedělo nejvíc: ve víru boje.

Na bojišti se změnil. Z neposedy se stal odvážný velitel, který neváhal jít do čela útoku. Měl cit pro okamžik a nebál se riskovat. Nebyl nejchytřejší stratég, ale dokázal strhnout lidi kolem sebe. A v časech, kdy se na životy neohlíželo, to stačilo.

Během kampaní ve Virginii na sebe upozornil natolik, že si ho všiml generál Philip Sheridan. Ten v něm poznal energii, kterou armáda potřebovala, a povýšil ho. V roce 1863 – v pouhých třiadvaceti letech – se Custer stal brigádním generálem dobrovolníků.

Když velel jízdní brigádě z Michiganu během bitvy u Gettysburgu, jeho oddíly odrazily útok konfederační jízdy vedené J. E. B. Stuartem. Byla to malá, ale důležitá epizoda. A právě tehdy se z Custera stal „Boy General“, hrdina s vlajícími zlatými vlasy a šavlí v ruce.

Lidé ho milovali. Noviny o něm psaly jako o symbolu odvahy, portréty ho zobrazovaly jako romantického rytíře Severu. Byl neustále v pohybu, obklopen loajalitou i kontroverzí. Vojáci říkali, že má „ďábelské štěstí“. A opravdu – kulky kolem něj létaly, ale nikdy ho netrefily.

V roce 1865 občanská válka skončila. Custer byl u kapitulace generála Roberta E. Lee v Appomattoxu – a cítil, že dosáhl vrcholu. Jenže s mírem přišla nuda. Armáda se zmenšila, jeho generálská hodnost byla jen dočasná a v pravidelné službě z něj zůstal kapitán.

Pro člověka, který žil z obdivu, to bylo těžké. Na Západě se sice otevíraly nové obzory, ale i nové konflikty. Indiánské kmeny se bránily přesídlení do rezervací a vláda začala posílat vojsko, aby zajistilo „pořádek“. Custer se přihlásil bez váhání. Zase mohl být ve středu dění.

V roce 1866 se stal podplukovníkem 7. jezdeckého pluku. Na Velkých pláních vedl jednotky proti kmenům, které odmítaly opustit své lovecké oblasti. Custer se choval jako voják z románu – statečný, impulzivní, neúnavný. Ale také bezohledný.

Jeho styl velení byl tvrdý. Vojáky, kteří dezertovali, nechával exemplárně trestat. Někdy až krutě. Když roku 1867 opustil jednotku, aby se setkal se svou ženou bez povolení, byl obviněn z neuposlechnutí rozkazu a postaven před vojenský soud. Rok nesměl sloužit.

Vrátil se ale dřív – armáda si bez něj nedokázala poradit. Uměl totiž vést, a i přes všechny prohřešky byl mezi svými muži respektovaný. Věřili mu, i když věděli, že s ním jdou často na hranici přežití.

Na podzim roku 1868 dostal rozkaz zaútočit na tábor indiánského náčelníka Black Kettle u řeky Washita. Custer to provedl přesně podle manuálu: za svítání, z několika stran, rychle a tvrdě.

Když bylo po všem, v táboře ležely desítky mrtvých, mezi nimi i ženy a děti. Americká vláda mluvila o vítězství, ale i uvnitř armády se začaly ozývat hlasy, že to bylo spíš zabíjení než bitva.

Custer to vnímal jako nutnost – v jeho očích byli indiáni nepřátelé, ne oběti. Pro něj to byl další triumf, pro ostatní první trhlina v jeho obrazu. A přestože ho noviny oslavovaly, mezi domorodými kmeny se stal symbolem zrady a krve.

V roce 1874 vedl Custer expedici do Black Hills, posvátné oblasti Lakotů, kam bílí podle smluv nesměli vstoupit. Oficiálně šlo o průzkum, neoficiálně o hledání zlata. A našli ho.

Zprávy o nálezech se rozšířily během několika týdnů. Do oblasti se nahrnuly tisíce zlatokopů, smlouvy přestaly platit a vláda rozhodla, že indiáni musí pryč. Kmeny odmítly. Začala takzvaná Velká válka Siouxů.

Custer, tehdy plukovník, měl vést část vojenského tažení. Netušil, že to bude jeho poslední mise.

Červen 1876. Custer se svým 7. plukem táhl proti táboru Lakotů a Čejenů. Rozkazy zněly jasně: najít, sledovat, vyčkat posil. Ale on se rozhodl jinak. Když spatřil tábor u řeky Little Bighorn, odhadl, že je menší, než ve skutečnosti byl. Ve skutečnosti v něm bylo přes dva tisíce válečníků.

Custer měl necelých šest set mužů. Rozdělil síly do tří skupin a zaútočil. Doufal v překvapení. Místo toho narazil na lavinu odporu.

Během několika minut se z útoku stala past. Kmeny vedené Sitting Bullem a Crazy Horsem obklíčily Custerovu jednotku. Bojovali do poslední chvíle. Podle pozdějších svědectví padl Custer se dvěma ranami – do hrudi a do hlavy.

Bitva trvala méně než hodinu. Když dorazily posily, našly jen mrtvé tělo plukovníka a 262 jeho mužů.

Zpráva o porážce dorazila na východ o několik dní později. Amerika ztuhla. V den oslav stoletého výročí nezávislosti se dozvěděla, že „její hrdina“ padl rukou indiánů. Média z něj udělala mučedníka, který obětoval život za civilizaci. „Custer’s Last Stand“ – Custerův poslední odpor – se stal symbolem odvahy.

Jenže legenda měla i jinou tvář. Uvnitř armády i mezi politiky se začalo mluvit o tom, že si za to mohl sám. Přecenil se, nedodržel rozkazy, riskoval zbytečně.

Custer po sobě zanechal manželku Elizabeth, přezdívanou Libbie. Vzali se v roce 1864 a byli k sobě silně připoutaní. On jí psal dopisy z fronty, ona v něm viděla dokonalého muže. Po jeho smrti se rozhodla, že svět musí věřit v jeho velikost.

Napsala několik knih, pořádala přednášky a neúnavně budovala jeho obraz. Díky ní se Custer stal národním symbolem odvahy. V učebnicích i filmech 20. století vystupoval jako romantický voják, který padl v nerovném boji s divokým světem.

Teprve o sto let později se začala legenda pomalu rozplývat.

V druhé polovině 20. století se změnil tón. Historici začali mluvit o indiánských válkách jako o tragédii – o střetu dvou světů, z nichž jeden byl odsouzen k zániku. Custer přestal být hrdinou bez stínu. Stal se symbolem pýchy a krátkozrakosti.

Někteří ho obhajují – říkají, že byl voják své doby, dělal, co považoval za povinnost. Jiní tvrdí, že byl zosobněním arogance bílého muže. Pravda je někde uprostřed. Byl to člověk, který věřil ve vlastní osud a odmítal připustit, že i on je smrtelný.

Na vojenské akademii West Point stojí jeho hrob. V Montaně, na místě poslední bitvy, dnes stojí památník věnovaný oběma stranám – vojákům i domorodým bojovníkům. Dvě tváře jedné historie.

George Armstrong Custer byl odvážný, chytrý, ješitný i tragicky zaslepený. Miloval válku víc než mír a štěstí víc než rozum. Dlouho byl pro Ameriku hrdinou, dnes je spíš varováním.
Jeho příběh ukazuje, jak tenká je hranice mezi slávou a pádem – a jak nebezpečné je uvěřit, že štěstí nikdy nezmizí.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://time.com/6288437/custer-last-stand-history-education/

https://www.worldhistory.org/George_Armstrong_Custer/

https://www.battlefields.org/learn/biographies/george-armstrong-custer

https://www.historynet.com/george-custer/

https://www.nps.gov/libi/learn/historyculture/lt-col-george-armstrong-custer.htm