Po masakru u Fort Parker ji unesli Indiáni. Protože byla téměř dospělá, neměli s ní slitování.

Divoký západ a období jeho osídlování bylo tvrdou a těžkou dobou pro všechny, kdo zde hledali štěstí a nový začátek svého života. Snahy o přežití za jakoukoliv cenu, střety kultur a boje o území. Karavany pionýrů se vydávaly do míst, kam předtím noha bělocha ještě nikdy nevkročila, kde na ně často číhal hlad, nemoci, (ne)přátelští Indiáni a velmi často i smrt. Občas se stávalo, že při těchto střetech byli někteří lidé zajati. Často se jednalo o ženy nebo děti, o dospělé muže spíše jen výjimečně. Unesení lidé zmizeli v komunitách původních obyvatel. Někteří tak drastickou změnu nezvládli a zemřeli, jiní se časem přizpůsobili a na svůj předchozí život zapomněli. A někteří tak žili nějakou dobu, načež se jim podařilo vrátit se zpět do světa bledých tváří. Jenže návrat často neznamenal úlevu, ale jen další boj. Boj s vlastním lidem, který je už vnímal jako cizince.

Bylo by velmi těžké říct, čí osud byl složitější a těžší. Velmi záleželo na okolnostech, někdy se měl lépe ten, kdo byl přijat ke kmeni, jindy ten, komu se naskytla šance vrátit se zpět k vlastním lidem. Nedávno jsem psal o Cynthii Ann Parker, kterou jako devítiletou unesli Komančové a ona se stala jednou z nich. Když ji 24 let poté násilně odvedli bílí lidé, bylo to pro ni utrpení a žalem zemřela. Dnešní příběh bude o Rachel Plummer, dívce, která byla s Cynthií příbuzná a kterou při tom samém útoku Komančové unesli také. Jenže její příběh je od Cynthiina diametrálně odlišný.

Zajímají vás příběhy lidí, kteří žili u Indiánů? Na toto téma již bylo napsáno:

Rachel Plummer (*1819, †1839)

Rachel se narodila roku 1819 v Illinois do vlivné a rozvětvené rodiny Parkerů. Jejím otcem byl James William Parker a Martha Duty. Otec byl hluboce věřící baptista, tvrdý muž, který byl přesvědčený, že civilizaci nelze zastavit a musí proniknout do všech koutů země, i kdyby to mělo být ohněm a mečem. V roce 1834 se společně s dalšími spřízněnými rodinami, včetně rodiny Johna Parkera (jehož dcerou byla Cynthia Ann Parker), vydal na cestu do texaského pohraničí, kde společně vybudovali pevnost Fort Parker. Ta byla postavena jako útočiště před místními indiánskými skupinami, zejména Komanči. A také jako předvoj křesťanského a západního způsobu života.

Pevnost nebyla kdovíjak propracovaná, šlo v podstatě o jednoduchou dřevěnou palisádu obklopenou sruby, kukuřičným polem a planinami, v nichž se mohli skrývat Indiáni. V tomto prostředí, naplněném biblickými verši a indiánskými přízraky, mezi nadějí a strachem, Rachel vyrůstala. Krátce poté, co muži vybudovali tuto pevnost, se mladá, tehdy teprve 15letá Rachel provdala za Luthera Plummera, mladíka, který se do Fort Parkeru přistěhoval s rodinou. Neví se, jestli se brali z lásky, z povinnosti, z touhy po nějaké jistotě. Ale záhy se jim narodil syn James, pro Rachel záblesk naděje ve světě plném napětí a strachu. Naděje, která však měla rychle pohasnout.

Bylo jaro roku 1836. Pomalu svítalo, když se k pevnosti blížilo několik set Komančů a jejich spojenců, zejména Kiowů. Původně chtěli vyjednávat o potravinách, ale z jednání velmi rychle sešlo a během okamžiku začalo bojové běsnění, které skončilo krvavou lázní. Mnoho mužů bylo zabito, včetně Johna Parkera, patriarchy rozvětvené Parkerovy rodiny, kterého nejprve zajali živého, ale pak ho umučili. Přeživší ženy a děti, mezi kterými byla i Cynthia Ann, která s Komanči strávila následujících 24 let, byly odvlečeny. A zatímco Cynthia našla mezi Komanči náhradní rodinu, pro Rachel začalo pekelné utrpení.

Komančové odvlekli všechny do nitra texaských plání, stovky mil daleko. Dospělé ženy a dospívající dívky putovaly pěšky jako otrokyně, zbaveny všeho, co jim mohlo být blízké. Žádné soukromí, žádná důstojnost. Jen vyčerpání, bolest a žal. Příchod do indiánského tábora také nebyl žádným vysvobozením. Byl to svět, kde platila úplně jiná pravidla, slabost byla přitěžující okolností a bolest patřila k životu.

A zatímco Cynthii, které bylo v té době necelých devět let, adoptoval náčelník Komančů, mladá Rachel to štěstí neměla. Od počátku byla považována za kořist nebo válečnou trofej. Dvojí metr byl tehdy běžný. Malé děti, zejména dívky, měly podle Indiánů potenciál být vychovány jako plnohodnotní členové kmene, dokázaly se adaptovat a přijmout novou identitu. Kvůli ustavičným bojům a ztrátám na životech bylo „doplňování“ kmenových členů často nezbytné. Oproti tomu dospělé ženy nebo i dospívající dívky byly vnímány jako plně formované bělošky, u nichž je šance na změnu identity mizivá. Pro Indiány tak představovaly především trofej, otrokyni nebo objekt pomsty bělošskému pokolení. Rachel byla v té době mladou ženou, navíc už s vlastním synem. Indiány ani nenapadlo, že by ji mohli zkusit začlenit.

Místo toho byla opakovaně znásilňovaná, týraná i bitá. Když nedlouho poté, co padla do jejich zajetí, musela přihlížet, jak byl její malý syn ubit k smrti, prostoupila její srdce nevýslovná bolest. Zatímco by si však některé matky sáhly na život, Rachel se rozhodla žít.

Podrobila se jejich velení a přijala roli otrokyně. Jako taková musela pracovat, nosit vodu, pomáhat zpracovávat surové kůže, sbírat plodiny a pomáhat s přípravou jídla. Život to byl velmi tvrdý, ani ale samotní Komančové se neměli jako v bavlnce, takže se nelze příliš divit jejich drsnému přístupu. Nedlouho poté Rachel otěhotněla. Částečně díky těhotenství, částečně možná i díky její houževnatosti, která mohla bojovníkům imponovat, dosáhla trochu lepšího postavení. Porodila dítě, ale bohužel nepřežilo dlouho.

Rachel se na rozdíl třeba od Cynthie Ann nikdy vnitřně nepřizpůsobila komančskému životu, vnímání a kultuře. Stále představovala dospělou bílou ženu, která sice žije v jejich táboře, ale není jednou z nich, nechová se jako oni a nechce se ani naučit jejich jazyk. V jejím srdci stále bujela vzdorovitost, která jí pomáhala přežít, ale zároveň ji do určité míry i ničila. Je paradoxem, že nedlouho předtím, než došlo k jejímu vykoupení obchodníky, se její život ve vesnici významně zlepšil. A přispěla k tomu roztržka, po které čekala, že ji bojovníci usmrtí, ale naopak si svojí odvahou vydobyla respekt. Ženy, které na ni dohlížely, ji často bily a jednoho dne to nevydržela a zaútočila na jednu z nich. Málem ji ubila, když dala průchod veškeré své frustraci a nenávisti, ale současně ji překvapilo, že mladé Komančce nikdo nepomohl. Rada Komančů naopak po roztržce vyslechla všechny ženy a s Rachel zacházeli jako s plnohodnotnou členkou. Později pak ve své knize k tomuto okamžiku poznamenala:

„Dozvěděla jsem se, že si statečnosti vážili víc než čehokoli jiného. Přála bych si, abych to věděla dříve.“

Po 20 měsících byla objevena mexickými obchodníky, kteří za ni zaplatili výkupné a pomohli jí dostat se zpět do texaské společnosti. Vrátila se tak zpět do civilizace. Dlouho očekávaný návrat však nebyl tak slavnostní, jak si během osamělých večerů v táboře Komančů možná představovala. Vrátila se zničená, nejen fyzicky, ale i psychicky. Její manžel Luther už o ni nejevil zájem. Její otec James Parker byl fanaticky posedlý záchranou ostatních členů rodiny, že v jejím návratu viděl spíše potvrzení toho, že jeho snaha má smysl a hledal dál, místo aby byl své dceři podporou v návratu do světa, který se jí za tu dobu vzdálil.

Necelý rok po svém návratu sepsala Rachel svůj příběh „Narrative of the Capture and Subsequent Sufferings of Mrs. Rachel Plummer“. I když nejde o umělecké literární dílo, jeho hodnota spočívá v něčem jiném - je to jedno z prvních osobních svědectví o životě zajaté ženy v indiánském táboře. Bez příkras, bez romantiky, ale i bez vymyšlených hrůz. Syrový text odrážející skutečný zážitek.

Návrat Rachel do civilizace však neměl dlouhého trvání. V roce 1839, když jí bylo pouhých 20 let, zemřela. Podle všeho zřejmě na následky komplikací během porodu dalšího dítěte. Možná k tomu přispělo i celkové vyčerpání organismu.

Dnes je jméno Rachel Plummerové do značné míry zapadané vrstvou prachu, její knihu téměř nikdo nezná. Její příběh byl krátký, temný, smutný. Odmítla se přizpůsobit a její vzdor ji možná přivedl nakonec do hrobu. Příběhy dalších žen, jako byla Olive Oatman nebo Cynthia Ann, jsou mnohem známější, možná i proto, že se dokázaly lépe přizpůsobit a jejich výpověď byla zajímavější, protože s Indiány prožily delší dobu. A i když jejich život také skončil tragicky, jejich osud nebyl tak temný jako osud Rachel Plummerové. Život mezi Indiány si dnes často romantizujeme, ale tehdejší doba byla tvrdá pro všechny a nikdo si nemohl být jistý životem.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.tshaonline.org/handbook/entries/plummer-rachel-parker

https://www.yallogy.com/p/texas-tales-the-capture-of-rachel

https://en.wikipedia.org/wiki/Rachel_Plummer