Článek
Divoký západ a období jeho osídlování bylo tvrdou a těžkou dobou pro všechny, kdo zde hledali štěstí a nový začátek svého života. Snahy o přežití za jakoukoliv cenu, střety kultur a boje o území. Karavany pionýrů se vydávaly do míst, kam předtím noha bělocha ještě nikdy nevkročila, kde na ně často číhal hlad, nemoci, (ne)přátelští Indiány a velmi často i smrt. Občas se stávalo, že při těchto střetech byli někteří lidé zajati. Často se jednalo o ženy nebo děti, o dospělé muže spíše jen výjimečně. Unesení lidé zmizeli v komunitách původních obyvatel. Někteří tak drastickou změnu nezvládli a zemřeli, jiní se časem přizpůsobili a na svůj předchozí život zapomněli. A někteří tak žili nějakou dobu, načež se jim podařilo vrátit se zpět do světa bledých tváří. Jenže návrat často neznamenal úlevu, ale jen další boj. Boj s vlastním lidem, který je už vnímal jako cizince. Podobný byl i příběh Olive Oatman, která byla unesena jako mladá slečna a dalších pět let prožila u Indiánů.
Zajímají vás příběhy lidí, kteří žili u Indiánů? Víte, že u nich žil i chlapec původem z Liberecka?
Již napsáno:
Olive Oatman (*7.9.1837, †21.3.1903)
Celým jménem Olive Ann Oatman se narodila roku 1837 jako třetí ze sedmi dětí v La Harpe v Illinois. Její rodiče, Marek a Mary Ann Oatmanovi patřili do komunity Mormonů, kteří tehdy na Divokém západě hledali místa, kde by mohli zapustit kořeny a žít podle své víry. Přidali se k odštěpené skupině Mormonů, kterou založil James Brewster a podle kterého se jim říkalo brewsterité. V létě roku 1850 se brewsterité včetně Oatmanovy rodiny vydali s karavanou do Kalifornie.
Cesta nebyla pochopitelně vůbec jednoduchá, ba naopak. Zásoby potravin se časem velmi ztenčily, cesta pouštní krajinou jižní Arizony byla nejen vyčerpávající, ale kvůli nedostatku zdrojů vody byla i smrtelně nebezpečná. Další problém představovali původní obyvatelé. Někteří byli přátelští a s osadníky i čile obchodovali, jiní však byli v lepším případě nedůvěřiví, v horším případě nepřátelští a na osadníky se dívali jako na vetřelce, kteří je ohrožují.
Psal se rok 1851, když se rodina Oatmanových rozhodla, že nebudou dále pokračovat s karavanou, ale vydají se vlastní cestou. Rozhodnutí, které některé z nich stálo život.
Nedaleko dnešní Yumy v Arizoně byla na břehu řeky Gila rodina Oatmanových napadena skupinou Indiánů, pravděpodobně z kmene Yavapaisů. Ti je nejprve žádali o nějaké zásoby, ale protože se Marek kvůli nedostatku nechtěl dělit, rozzuření Indiáni reagovali útokem. Došlo k rychlé, ale drsné přestřelce, během které byli oba rodiče - Marek i Mary Ann - zastřeleni, stejně jako většina jejich dětí. Přežila mladá Olive, tehdy zhruba 13letá a její mladší sedmiletá sestra Mary Ann. Obě dívky byly Indiány odvlečeny do jejich vesnice, kde se musely podrobit a sloužit v podstatě jako otrokyně vykonávající podřadné práce. Kromě nich přežil i jejich těžce zraněný bratr Lorenzo, který působil jako mrtvý, a proto jej Indiáni nechali. Dokázal se však dopotácet k nedaleké osadě, kde našel pomoc.
Hrob rodiny Oatmanových
Obě sestry strávily u kmene Yavapaisů zhruba rok. Rok plný dřiny, tvrdé práce a nelítostného zacházení. Musely vykonávat těžké a náročné práce, sbírat dříví, přinášet vodu. Za to dostávaly jen velmi málo potravy a často byly bité. Životní styl Indiánů se také výrazně lišil od života osadníků a pro obě dívky bylo těžké si zvyknout. Později pak Olive vypověděla, že celou tu dobu žily v neustálém strachu o vlastní život.
Po zhruba roce se dostaly ke kmeni Indiánů Mojave. Zde se zdroje trochu různí, podle některých byly prodány, podle jiných vyměněny za jiné zboží. Ať tak, či onak, pro dívky tato změna znamenala do jisté míry vysvobození. Mojavové byli totiž známí tím, že s bělochy zacházeli lépe než jiné kmeny, které zastávaly nepřátelský postoj. Obě dívky byly adoptovány rodinou kmenového vůdce, jehož žena Aespaneole je adoptovala a společně s dcerou Topekou se o ně starala. Kromě jiného zajistila, že obě dívky dostaly malé pozemky, na nichž mohly hospodařit.
Bohužel, mladší sestra Mary Ann nedokázala přežít období hladu, které na Indiány Mojave dolehlo, a během několika měsíců zemřela na následky podvýživy. Olive dokázala přežít a strávila u Mojavů další čtyři roky. Naučila se jejich jazyk, zvyky i celkový způsob života. Získala mojavskou přezdívku Spantsa a také tradiční tetování, označující příslušnost ke kmeni.
Olive později tvrdila, že byla nucena u Mojavů zůstat, ale podle všeho šlo jen o nátlak reverenda, který sponzoroval vydání jejích pamětí a podle kterého taková informace přidala na dramatičnosti celého příběhu. Podle odborníků však mohla kdykoliv odejít. Nasvědčuje tomu skutečnost, že byla plně přijata do komunity a stala se jednou z nich. Nebyla otrokyní a také mohla kdykoliv kontaktovat bílé příchozí, kteří se ve vesnici Mojavů objevovali. Později pak také o Indiánech Mojave mluvila s láskou a popisovala, že se k ní chovali mnohem lépe než její věznitelé Yavapais. Protože však žila v domnění, že její skutečná rodina už neexistuje, nic ji nenutilo hledat únik od náhradní rodiny.
Přítomnost bílé dívky u Mojavů však stejně pronikla na veřejnost a dostala se až k vojenskému velení v pevnosti Fort Yuma. Velitel začal naléhat na její návrat a i když ji Mojave zprvu zapírali, nakonec svolili k jejímu vydání. Olive se tak vydala na několikadenní cestu do pevnosti.
Po návratu do světa bledých tváří zanedlouho zjistila, že její bratr Lorenzo je stále naživu. Netrvalo dlouho a došlo ke šťastnému rodinnému setkání, které bylo mediálně zaznamenáno. Veřejnost jásala, že se bílá dívka dostala zpátky do „civilizované“ společnosti, ale pro Olive byl tento návrat velmi těžký, mj. i proto, že čelila velikému náporu veřejnosti, která toužila slyšet její příběh stále dokola. Případu využil i reverend Stratton, který nechal vydat o jejím příběhu knihu. Budiž mu ale k dobru, že z výtěžku zaplatil Olive a Lorenzovi studia.
Společně jezdili po celé zemi, propagovali knihu a Olive přednášela. Pozornost poutala i svým tetováním, neboť byla první známou bílou potetovanou ženou.
Později, v roce 1865, se provdala za bohatého texaského podnikatele Fairchilda. Jejich manželství bylo bezdětné, ale adoptovali holčičku z místního sirotčince, který podporovali. S reverendem Strattonem se už nikdy nesetkala a ten zemřel roku 1875, několik let poté, co se u něj rozvinula duševní choroba.
Její příběh je tak příběhem o tom, že i na první pohled bezvýchodné a zoufalé situace nemusí vždy vyústit jenom v to nejhorší, ale pokud se člověk dokáže přizpůsobit a adaptovat na nové podmínky, má šanci přežít. Někdy to vyžaduje větší, jindy menší sebezapření a mnohdy je nezbytná i dávka štěstí. Olive Oatman byla jednou z mála bělošek, které přežily únos indiány, prožily několik let mezi domorodci a následně se vrátily zpět.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.tshaonline.org/handbook/entries/fairchild-olive-ann-oatman
https://ehistory.osu.edu/biographies/olive-oatman
https://www.cloakanddaggerlondon.co.uk/history-of-a-tattooed-attraction-olive-oatman/
https://www.cowboysindians.com/2025/03/the-true-story-of-tattooed-captive-olive-oatman/#
https://www.intermountainhistories.org/items/show/803
https://en.wikipedia.org/wiki/Olive_Oatman
