Mizející příroda: ještěrky bývaly hojné, ale ztrácí svoje přirozené domovy. Které žijí u nás?

Jako malé dítě jsem je vídal na chatě za slunečných dní, vyhřívaly se na kamenech, schodech, nebo běhaly po skalce. Bylo jich plno a mě bavilo je opatrně chytat a zase pouštět. Dnes už bych je nechytal, vím, jak málo stačí k tomu, aby se cítily ohrožené a „pustily“ ocásek. Navíc jsem pochopil, že je mnohem lepší jen pozorovat krásy přírody, než se je pokoušet vlastnit či s nimi jakkoliv manipulovat.

Roky plynuly a já si všímal, jak ještěrek ubývá. Pořídili jsme si psa a tak jsem předpokládal, že jsou opatrnější a když jsme na chatě, drží se kvůli psovi v úkrytech. Jenže i když pak s námi nejezdil, ještěrek nepřibylo. Mizely i z parku, poblíž kterého jsme bydleli, přestal jsem je vídat na procházkách přírodou.

Před pár lety jsme se přestěhovali a jaké bylo moje překvapení, když jsem na jižní straně zahrady za domem, kam praží celý den sluníčko, uviděl ještěrku. Po mnoha letech první. A nebyla jediná. Sem tam se mihla další.

Tuhle jižní část jsem oplotil, aby se sem nedostali naši psi a nelezly sem ani kočky. Zahrada byla zanedbaná a nechtěl jsem ji tak nechávat, takže jsem se pustil do opatrné „přestavby“ s tím, že pokud zaznamenám změny ve výskytu, tak přestanu, nebo nechám aspoň polovinu zahrady tak, jak byla. Po pár letech však můžu s radostí konstatovat, že se změna líbí nejen nám, ale i ještěrkám, jejichž počet výrazně stoupnul. Zahrada je zčásti tvořena vřesovištěm, množstvím kamenů, sem tam položeným starším kusem dřeva, trávníkem, který je sekaný jen částečně. Když tudy projdu, všude to jen šustí a někdy se ještěrky ani neobtěžují slézt z kamene nebo špalku a vyhřívají se dál. Je radost je sledovat a úplně nejlepší jsou malé mladé ještěřičky o velikosti sotva pár centimetrů, které se tu prohánějí, sotva se vylíhnou z vajíčka. Doufám, že se jim tu bude líbit i nadále a že i jinde budou nacházet místa, kde se jim bude dařit a třeba se zase jejich počty zvýší. A s jakými ještěrkami se tedy můžeme v našich končinách setkat?

Ještěrkovití (Lacertidae)

Čeleď ještěrkovitých plazů zahrnuje více jak 200 různých druhů. Z toho pouhé čtyři žijí v České republice:

Ještěrkovití mají typické ještěří tělo, dobře vyvinuté přední i zadní končetiny a ocas. Ten je typický svojí schopností se „odlomit“ v nejslabším místě v případě, že se ještěrka cítí ohrožená. Aby se zachránila, obětuje svůj ocas, který má upoutat pozornost predátora, zatímco se ještěrka ztratí v nějaké skrýši.

Jedná se o denní zvířata, která jsou nejvíce aktivní přes den. Vyhledávají slunná stanoviště, protože jsou jako ostatní plazi studenokrevné, což znamená, že potřebují teplo získávat ze svého prostředí. Dorůstají obvykle do 10 cm v těle (plus ocas) a živí se především hmyzem.

Ještěrka živorodá (Zootoca vivipara)

Ještěrky živorodé se vyskytují ve většině evropských zemí vyjma jižních oblastí a jejich areál výskytu se šíří dál přes střední část Asie. Šíří se spíše severním směrem, jižní přímořské oblasti nevyhledávají. Jejich nejčastějším biotopem jsou stráně, pastviny, lesy a vřesovištní oblasti. Jedná se o druh ještěrek s největším areálem výskytu a i u nás patří k nejrozšířenějším.

Zbarvení je variabilní, může se pohybovat od šedé, hnědé, přes zelenou až po načervenalou barvu. Nejobvyklejší je ale hnědá barva v různě sytých odstínech. Bylo také zjištěno, že samice jsou barevně více variabilní než samci, což může souviset s jejich potřebou lepšího přizpůsobení se okolí a také se sexuálním chováním. Samci však mají výrazně více zbarvenou spodní část těla, která může být až žlutá, žlutooranžová, sytě zelená nebo do modra.

Ještěrky živorodé jsou aktivními lovci a živí se hmyzem a jeho larvami, pavouky a dalšími drobnými bezobratlými živočichy.

Ze zimního útlumu nebo hibernace se obvykle probouzejí během února. Zatímco v chladnějších oblastech upadají přes zimu do stavu hibernace, v jižnějších částech nutně nehibernují, ale jsou jenom v zimním útlumu. Během jara se pak páří, což obvykle probíhá tak, že samec samičku pevně chytí a zasune hemipenis do kloaky samice. Pokud samice není k páření ještě připravená, samce kousne, aby dala najevo, že o spojení nestojí. Zatímco samci dospívají poměrně brzy, již ve dvou letech, samičky dospívají obvykle o rok později, až ve třech. Pohlavně dospělé ještěrky se liší i chováním. Samci si více hlídají své teritorium, zatímco samice tráví více času lovem, protože mají větší energetické nároky kvůli reprodukci.

Jak už název napovídá, ještěrka živorodá narozdíl od jiných druhů neklade výhradně vajíčka, ale rodí i živá mláďata. Doba březosti je zhruba tři měsíce a pak se narodí 3-10 ještěrek, které se narodí ve vaječné bláně, kterou roztrhnou a jsou okamžitě samostatné. Přestože ve většině oblastí je tato ještěrka viviparní (rodí živá mláďata), na jihozápadě Evropy (sever Španělska a jihozápad Francie) jsou populace oviparní a kladou vejce. Pokud se setkají jedinci odlišného způsobu rozmnožování, obvykle se nespáří. Když se vědci pokoušeli spářit tyto jedince v laboratorních podmínkách, podařilo se jim to, ale zjistili, že tato hybridizace vede k malformaci embryí (vrozeným odchylkám od normálního přirozeného stavu).

Touto svojí schopností být v rámci jednoho druhu jak vejcorodá, tak živorodá, je však ještěrka živorodá výjimečná.

Pokud má ještěrka štěstí, je schopná dožít se i 15 let. Ne každé se to však podaří, protože predátorů, kteří si na ní rádi smlsnou, není málo. Rádi si na ní pochutnají někteří ptáci, a to nejen dravci. Nepřítelem jsou i ježci, lišky, hadi, rejsci a v neposlední řadě bohužel i kočky, které se zejména ve venkovských oblastech pohybují zcela volně. Kromě „odlomení“ ocasu, tzv. autotomie, se ještěrka živorodá brání ještě velmi zajímavým způsobem, kdy se přetočí na záda, z tlamičky vypustí kapku krve a tváří se jako mrtvá.

U nás v ČR je ještěrka živorodá chráněna jako silně ohrožený druh. Chráněna jsou i její vývojová stádia. Nelze ji tedy chytat, chovat v zajetí a jakkoliv s ní obchodovat.

Ještěrka obecná (Lacerta agilis)

Areál výskytu ještěrky obecné se do značné míry překrývá s areálem ještěrky živorodé. Nesahá však tolik severně, např. na Skandinávském poloostrově ji nenajdeme a směrem na jihozápad končí zhruba ve střední Francii. Biotopy obývá také velmi podobné, louky, lesy, křovinaté oblasti, vřesoviště, písečné duny, skalní oblasti, zahrady… Milují suché a teplé oblasti. Když se vyhřívají, vyhledávají obvykle klády a podobné vyvýšeniny. Jednak kvůli lepší absorpci tepla a jeho následnému postupnému uvolňování tímto předmětem, a jednak kvůli lepšímu rozhledu jako ochranou před napadením.

Samotná ještěrka dorůstá v těle do 9 cm, ale její ocas je i 1,5krát delší než tělo, takže celková délka může být až 23-25 cm, přičemž samci bývají delší než samičky. Na bocích a hřbetu mají pruhy jednotlivých oček a samci mají během jarního období páření výrazně zelené boky. Bylo odpozorováno, že čím zelenější měli boky, tím dominantněji se samci chovali a tito jedinci byli v páření také úspěšnější. Přes zimní období ještěrka hibernuje a probouzí se většinou během dubna.

Zatímco samci si pro páření vybírají primárně samice většího vzrůstu, nepohrdnou v případě nouze ani menšími. Samičky však tak vybíravé nejsou a samce běžně neodmítají, pokud jsou připravené k páření. Pokud nejsou, dávají to najevo typickým pohupováním hlavou. Vysoká vybíravost samců souvisí s tím, že období vhodné pro páření je časově omezené a když se k tomu přičte skutečnost, že samci si samici po spáření nějakou dobu hlídají, nemají tolik šancí spářit se s větším množstvím samic. Proto se snaží vybrat ty nejlepší.

Po spáření klade samička vajíčka obvykle do dutiny v zemi nebo do písku na slunném místě, aby se dobře prohřívala. Počet vajíček variuje od 6-15 a snáška je většinou jen jedna za rok. Období kladení snůšek není jednotné, ale bylo prokázáno, že fyzicky zdatné samice kladou vajíčka dřív než méně vyspělé samičky, a že i mláďata z těchto dřívějších snůšek jsou následně fyzicky zdatnější, větší a s lepší mírou přežití. Současně většinou platí, že mláďata z větší snůšky bývají menší než mláďata ze snůšky o menším počtu vajec. Mláďata se líhnou po zhruba 56 dnech od snesení snůšky, mají několik centimetrů a jsou okamžitě samostatná.

Když mají štěstí, mohou se ještěrky obecné dožít i deseti let. Dlouhověkost a způsob páření (samec se páří s více samicemi a současně i samice se může postupně spářit s více samci) však mnohdy zvyšují riziko, že se spáří i ještěrky, které jsou příbuzné. Může tak dojít k inbrední depresi, což znamená, že potomci mohou být postižení některou z genetických vad, a to může vést ke snížené životaschopnosti. Zajímavostí ovšem je, že když se ještěrka spáří s více samci, spermie si v jejím pohlavním traktu vzájemně konkurují a samičí organismus je schopný mezi nimi rozlišit a upřednostnit k oplodnění vajíček ty spermie, které patří geneticky vzdálenějším samcům. Tím se riziko inbrední deprese snižuje.

Samci se však snaží podpořit svoji šanci na otcovství tím, že po kopulaci samičku ostražitě hlídají až několik dní a vykazují agresivitu vůči jiným samcům.

Nepřítelem těchto ještěrek jsou podobně jako v prvním případě různí ptáci, lišky, lasičky, hadi, kočky… A samozřejmě ubývání jejich přirozených biotopů a stanovišť. Ještěrka, která podstoupí autotomii, tedy odlomení ocasu, má větší šanci predátorovi uniknout. Jednak zbytek ocasu může predátora zaujmout, a jednak je ještěrka bez ocasu i o něco málo rychlejší. Ocas jí pak opět doroste, ale nepřesáhne 80 % původní délky.

U nás v ČR je stejně jako ještě živorodá i tato ještěrka chráněna jako silně ohrožený druh.

Ještěrka zelená (Lacerta viridis)

Ještěrka zelená patří u nás k největším ze čtyř druhů ještěrek, i s ocasem může měřit až neskutečných 40 cm. Setká se s ní ale jen málokdo, vyskytuje se jen v těch nejteplejších oblastech naší země a je kriticky ohrožená. V ostatních státech, kde má svůj areál výskytu rozšířenější, ohrožená není (status IUCN je LC - málo dotčená). Kromě naší země se vyskytuje v jižní Evropě, částečně ve střední Francii a především pak v jihovýchodní Evropě. Dříve se předpokládalo, že v celém areálu rozšíření se jedná o jeden a ten samý druh, ale podle nových poznatků je populace v jihozápadní Evropě odlišným druhem zvaným ještěrka dvoupruhá (Lacerta bilineata).

Zatímco v severněji položených oblastech má ráda křovinaté a lesní oblasti, v jižnějších částech má ráda vlhčí travnaté biotopy. Tím se liší od výše zmíněných ještěrek, které preferují spíše sušší stanoviště, zatímco ještěrka zelená má radši vlhčí, hustě zarostlé oblasti.

Tělo mají v zeleném odstínu, přičemž samci mají modré hrdlo, v době páření velmi sytě modré. Samičky ho mívají namodralé lehce a tělo mívají hnědozelené. Bříško mají světlé až béžové.

Její potravou je podobně jako u jiných druhů ještěrek hmyz, pavouci, drobní bezobratlí, ale díky své velikosti si troufne i na ptačí vejce a mláďata, malé hlodavce či jiné malé ještěrky a také občas nepohrdne i ovocem.

Samice klade 6-20 vajíček, z nichž se za 2-4 měsíce vylíhnou mladé ještěrky o velikosti zhruba 3-4 cm, které dospívají už následujícího roku a v té době jsou cca 2× tak velké.

Ještěrka zední (Podarcis muralis)

Ještěrka zední se vyskytuje v podobném areálu jako první dvě zmíněné ještěrky. Na západě obývá celou Francii a zasahuje až na severní část Pyrenejského poloostrova, dále jižní část Evropy, východní a proniká až do blízké Asie. Byla dokonce zavlečena do Severní Ameriky, kde úspěšně přežila, a to navzdory tomu, že z 10 vypuštěných jedinců jen tři přežili dostatečně dlouho na to, aby se rozmnožili. I přes takto nízký počet jedinců zakládající populace, a tedy obrovskému riziku inbrední deprese, se dokázala dál množit a její populace rostla exponenciálně. U nás ji najdeme jen v několika lokalitách, např. v Moravskoslezském kraji u obce Štramberk v bývalém lomu nebo v lomu Hády u Brna. Více je rozšířená na Slovensku.

Své jméno získala díky své schopnosti lézt i po téměř kolmých stěnách. Je nesmírně mrštná a je také dobrým skokanem. Má ráda slunečná prostředí, ale v teplejších oblastech s dostatkem vlhkosti. V severnějších oblastech jí vyhovuje suchá místa. Najdeme ji na okrajích lesů, skalnatých stráních, náspech, u přehradních hrází, ve zříceninách. V chladnějších oblastech krátce hibernuje, v teplejších je jen v zimním útlumu.

Dorůstá celkové velikosti až 20 cm (i s ocasem) a nejčastěji bývá hnědě zbarvená se síťovaným vzorem, někdy může být i trochu do zelena. Živí se hmyzem, pavouky, žížalami a dalšími drobnými bezobratlými.

Samci jsou velmi teritoriální, zejména v období páření, kdy spolu svádí souboje. Po úspěšném páření kladou samičky 3-10 vajíček do země a po několika týdnech se líhnou malé ještěrky.

U nás je ještěrka zední silně ohroženým druhem.

Ochrana ještěrek

V naší zemi jsou všechny druhy zdejších ještěrek zákonem chráněné. I přes tuto ochranu však jejich počty klesají vzhledem k mizejícímu přirozenému prostředí a naopak vysokému počtu volně se pohybujících koček, které je rády loví.

Pokud se u někoho vyskytnou ještěrky na zahrádce a chtěl by je přemístit, pak je potřeba zkontaktovat příslušný úřad a nechat přemístění na odbornících, jinak se člověk vystavuje riziku postihu. Za normálních okolností však není důvod se těchto malých a neškodných plazů zbavovat, neboť jsou nápomocní redukcí hmyzu. Naopak jim dopřejte dostatek skrýší, nerušených míst k vyhřívání a třeba i hromádku kypré hlíny nebo písku, kam se jim budou dobře klást vajíčka.

Někdy můžete na zahradě najít i tzv. svlečku, což je stará kůže, ze které se na jaře svlékají, aby zazářily sytými barvami a lépe zaujaly partnera/partnerku k páření.

Jsou tu miliony let. Vydrží i nadále?

První ještěrky, respektive jejich dávní příbuzní, běhaly po Zemi už před 237-201 miliony let, jak dokládá výzkum zkamenělého plaza z Přírodovědného muzea v Londýně. Tento plaz dostal jméno Cryptovaranoides microlanius, přičemž „microlanius“ v překladu znamená „malý řezník“. Své jméno dostal podle množství ostrých řezáků, které jeho čelist obsahovala. Ve srovnání s dnešními ještěrkami, které klasické zuby nemají, jen tvrdší rohovitý lem čelistí, by jeho kousnutí bylo asi dost bolestivé.

Dnes jsou v některých zemích ještěrky pořád ještě hojné, ale na řadě míst, včetně naší země, jejich počty klesají. Přirozené lokality výskytu buď zarůstají, nebo jsou naopak intenzivně obhospodařované. Ještěrky to nutí hledat další místa k životu a mnohdy se stěhují blíž k lidem. Zde na ně ale často čekají nenechavé kočky, které jsou pohromou nejen pro ještěrky, ale i pro řadu dalších drobných zvířat, hlavně ptáků.

Dokážeme zvrátit negativní trend a nabídneme ještěrkám zase vhodná místa k životu, nebo jednoho dne z naší země zcela zmizí?

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://chrudimsky.denik.cz/zpravy_region/pod-spalkem-na-zahrade-se-vylihly-mlade-jesterky-20140821.html

https://cs.wikipedia.org/wiki/Je%C5%A1t%C4%9Brka_%C5%BEivorod%C3%A1

https://en.wikipedia.org/wiki/Viviparous_lizard

https://www.idnes.cz/hobby/mazlicci/jesterky-jesterka-slepys-zahrada-hmyz-pomocnik.A200605_144026_hobby-mazlicci_mce

https://cs.wikipedia.org/wiki/Je%C5%A1t%C4%9Brkovit%C3%AD

https://cs.wikipedia.org/wiki/Je%C5%A1t%C4%9Brka_obecn%C3%A1

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/jesterky-jsou-o-miliony-let-starsi-nez-vedci-predpokladali-naznacuji-celisti-maleho-reznika-13307

https://en.wikipedia.org/wiki/Sand_lizard

https://en.wikipedia.org/wiki/European_green_lizard

https://www.novinky.cz/clanek/veda-skoly-silne-ohrozena-jesterka-zedni-neni-nepuvodni-druh-a-zaslouzi-si-ochranu-tvrdi-vedci-40293131

https://cs.wikipedia.org/wiki/Je%C5%A1t%C4%9Brka_zelen%C3%A1

https://cs.wikipedia.org/wiki/Je%C5%A1t%C4%9Brka_zedn%C3%AD

https://en.wikipedia.org/wiki/Podarcis_muralis