Článek
Při vyslovení slova mor se i dnes řadě lidí podvědomě sevře žaludek, vybaví si všechny obrázky, které kdy viděli, zemřelé v ulicích, krysy, středověké lékaře ve specifické masce s protaženým špičatým zobákem.
Stal se námětem řady filmů a knih, ať už faktografických, nebo beletristických. Někteří možná znají knihu Mor od francouzského filosofa Alberta Camuse, která byla vydána v roce 1974.
První důkazy o moru máme z doby krátce po Kristu a vymýcen nebyl dodnes. Objevuje se především v Africe, na kterou připadá 98,7 % případů nemoci a úmrtí.
I z doby před Kristem však máme záznamy o smrtících epidemiích, nicméně v současnosti převažuje názor, že tyto epidemie nebyly skutečným morem, ale jinou nebezpečnou chorobou. Podobně mohly být i některé středověké epidemie způsobeny jiným patogenem. Někteří vědci tak usuzují z toho, že při zmínkách o těchto epidemiích nebylo zapsáno ani slovo o krysách, které jsou považovány za přenašeče bakterie, která onemocnění způsobuje. Většina historiků zatím stále trvá na běžně zažitém přesvědčení, že černá smrt a další morové epidemie byly kombinací dýmějového, plicního a septikemického moru. Řada vědců tak pátrá, vykopávají staré hroby morových obětí a snaží se najít a identifikovat patogen, který danou epidemii mohl způsobit. Mezi možné alternativy řadí antrax nebo virové nákazy typu ebola.
Bylo prokázáno, že bacil moru je přenášen infikovanými hlodavci, zejména krysami, jež ve svém kožichu hostí blechy morové. Ty jsou zase hostitelkami bakterie Yersinia pestis. Rozšíření bakterie mezi lidi obvykle předcházel velký úhyn nakažených hlodavců. Mor se následně mohl šířit i vzduchem mezi nakaženými lidmi a podle posledních výzkumů mohou existovat i jiné formy přenosu.
Vzplanutí moru bylo v historii několik. První morová rána, spojená s charakteristickými napuchlými boulemi v mízních uzlinách, proběhla v letech 541-544 a byla označována jako justiniánský mor. Rozšířil se z Egypta do Evropy a mohl sehrát významnou roli při rozpadu římské říše.
Druhá morová rána udeřila v letech 1347-1353. Přišla z Asie na Blízký východ a přes severní Afriku do Evropy. Epidemie byla pravděpodobně kombinací více typů moru a podle historiků došlo v Evropě k úmrtí zhruba jedné třetiny všech obyvatel. V dnešní době ji nazýváme jako „černou smrt“, v tehdejší době se označovala jako „velká smrt“ nebo „velká nemoc“. Označení černá smrt má pravděpodobně odkazovat k hrůzostrašnému zjevu mrtvých, kteří byli mnohdy zčernalí.
Strašidelné skvrny na tělech nakažených, zduřelé lymfatické uzliny velké jako golfové až tenisové míčky, vředy, praskající puchýře, vykašlávání krvavých hlenů, zčernalé krve smíchané se zvratky. Smrad a puch hnijících těl, mrtvoly rozeseté v ulicích, hromadné hroby, všudypřítomný nářek přeživších, to vše zaselo nesmírný strach do srdcí všech lidí. A následně nepřirozené ticho. Přeživší v některých případech jen čekali, až přijde řada i na ně. Jen těžko si dokážeme představit, jak ohromný strach, zoufalství a beznaděj zažívali tehdejší lidé.
Poslední větší vlna moru, která zasáhla západní Evropu, propukla v letech 1720-1722 ve francouzském Marseille, kdy zahynulo podle odhadů až 50 tisíc obyvatel. Poté ze západní Evropy mor zmizel až na pár malých vzplanutí. Ve zbytku světa se však objevoval nadále. Třetí významná morová rána proběhla v Asii v polovině 19. století.
V dnešní době je již známo, že v přírodě je řada malých ohnisek moru, kde původci přežívají na drobných hlodavcích, např. svištích a králících. Naštěstí máme už i obranu - antibiotika a vakcínu. Nicméně ani s touto výbavou nejsme schopni sprovodit toto onemocnění z povrchu zemského. Dostupnost léků je navíc v zemi, kde se mor nyní objevuje nejvíce, poměrně žalostná.
V článku bylo čerpáno z následujících zdrojů:
kniha Nemoci, Mary Dobsonová, nakl. Slovart, 2009
https://www.history.com/topics/middle-ages/black-death
https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC7513766/
