Článek
Adam Rainer se narodil roku 1899 ve štýrském Grazu, tehdy ještě součásti Rakousko-Uherska. Porod proběhl normálně, nemáme ani žádnou informaci o tom, že by se lékařům už tehdy něco nezdálo. Rodina byla obyčejná a rodiče měli běžnou výšku. Nic tedy nenasvědčovalo tomu, že by právě tady měl začít jeden z nejpodivnějších medicínských příběhů 20. století.
Jenže Adam byl od dětství menší než ostatní. Ne o trochu – postupně čím dál zřetelněji. Zatímco jiní kluci rostli, sílili a měnili se v mladé muže, on zůstával drobný, hubený, fyzicky slabý. Zpočátku se to dalo vysvětlovat vším možným: pozdním vývojem, povahou, zdravotními drobnostmi. Jenže čas běžel a tělo se nepřizpůsobovalo. Spíš jako by se zastavilo.
V době dospívání už bylo jasné, že to není jen „pomalejší růst“. Adam prostě nerostl tak, jak by měl. A svět, který má s odlišnostmi málokdy trpělivost, si toho začal všímat.
Ani armáda ho nechtěla
Rok 1917 znamenal první jasně zdokumentovaný zlom. Adamovi bylo osmnáct let a pokusil se projít odvodem do armády. V Evropě zuřila válka a armáda nebyla jen institucí – byla symbolem dospělosti, síly a společenské hodnoty muže.
Neprošel.
Podle nejčastěji citovaných údajů měřil v té době zhruba 122,5 centimetru. Některé zdroje uvádějí i vyšší čísla z jiných měření, ale v jednom se shodují: byl extrémně malý a navíc fyzicky slabý. Armáda ho odmítla bez dlouhého vysvětlování.
Pro armádu to byl jen údaj v tabulce. Pro život to bylo něco jiného. Oficiální potvrzení, že tělo neodpovídá tomu, co se od něj čeká. Nejen, že bylo jiné – bylo nevyhovující. V osmnácti letech to bylo razítko, které se těžko dalo ignorovat.
Co následovalo potom, víme jen útržkovitě. Nezachovaly se žádné osobní zápisky, žádné rozhovory. Adam Rainer tehdy nebyl zajímavý pro lékaře ani pro novináře. Byl prostě malý muž, který se snažil žít ve světě stavěném pro větší a silnější.
Z extrému do extrému
Někdy po dvacátém roce života se stalo něco, co se u dospělého člověka stát nemá. Adam začal růst. Nešlo o drobné „dorovnání“, ale o skutečný, pokračující růst, který trval roky.
U většiny lidí je výška po pubertě uzavřená kapitola. Růstové ploténky se uzavřou a hotovo. U Rainera se to nestalo – nebo se to z nějakého důvodu znovu „odemklo“. Centimetry přibývaly. Zpočátku možná nenápadně, později už tak, že to nešlo přehlédnout.
S růstem se měnilo i tělo. Rysy hrubly, ruce a nohy se zvětšovaly, čelist se posouvala. To už nebyla jen výška – to byl proces, který dnes lékaři bez váhání spojují s poruchou hormonální regulace. Především s nadbytkem růstového hormonu v dospělosti, tedy s akromegalií.
Jenže u Rainera to nebyla „čistá“ akromegalie. Protože on nejen měnil proporce – on dál rostl do výšky. A právě tahle kombinace je tím, co z jeho příběhu dělá raritu i mezi raritami.
Malá žláza, obrovský dopad
Postupně se objevilo vysvětlení, které dávalo všemu smysl – i když je samo o sobě děsivé: nádor hypofýzy. Hypofýza je malá žláza na spodině mozku, která řídí hormony v těle jako centrální rozvodna. Když se na ní objeví adenom, může to znamenat hormonální chaos s dopady na celé tělo.
V Rainerově případě se zdá, že právě hypofýza hrála dvojí roli. V dětství a dospívání pravděpodobně nefungovala správně směrem k růstu. Později se naopak rozjela nadprodukce růstového hormonu. Výsledkem byl paradox: člověk, který byl v jedné fázi života extrémně malý, se v jiné fázi stal extrémně vysokým.
Jenže tahle proměna nebyla žádným vítězstvím. Jak tělo rostlo, rostly i potíže. Bolesti kloubů, zad, přetížení, problémy s pohybem. U nádorů hypofýzy se často objevují i bolesti hlavy a poruchy zraku – u Rainera se o potížích se zrakem také zmiňují, i když ne vždy se stejnými detaily.
Vídeňští lékaři a čísla, která děsí
Na přelomu dvacátých a třicátých let už byl jeho stav natolik výrazný, že skončil v péči lékařů ve Vídni. V té době se jeho výška pohybovala kolem 216 centimetrů, krátce nato kolem 218. Čísla se v různých pramenech mírně liší, ale posun byl jasný: z muže vysokého sotva přes metr dvacet se stal obr přes dva metry.
Čísla byla děsivá, ale pořád to byla jen čísla. Pro Adama Rainera však znamenala víc. Tělesnou zátěž. Co se děje s páteří, když tělo takhle rychle a nekontrolovaně roste? Jaké to je chodit, když klouby nejsou stavěné na tuhle zátěž? Necítil radost z toho, že už není trpaslíkem. Cítil se unavený, protože jeho tělo čelilo něčemu, co pro něj nebylo přirozené.
Operace, která měla zastavit splašený růst
V roce 1930 se lékaři rozhodli pro operaci nádoru hypofýzy. Zákrok je nejčastěji spojován se jménem Oskar Hirsch. Dnes by se mohlo zdát, že šlo o logické řešení. Tehdy to byl risk.
Neurochirurgie nebyla na úrovni dnešní medicíny. Zobrazovací metody byly omezené, hormonální léčba v plenkách. Operace v oblasti hypofýzy znamenala vstup do jednoho z nejcitlivějších míst v těle.
Zákrok podle všeho skutečně růst zpomalil. Ale nezastavil následky toho, co se už stalo. Některé zdroje uvádějí, že Adam Rainer i po operaci ještě několik let dorůstal, až na výšku kolem 234 centimetrů. Ať už bylo konečné číslo jakékoli, podstatné je, že jeho tělo už bylo nenávratně změněné.
Tělo, které se bortí
Rainerova páteř se postupně deformovala. Zmiňuje se výrazná kyfóza – hrbení, které není jen otázkou vzhledu, ale funkce. S hrbením přichází bolesti, potíže s dýcháním, s chůzí, s rovnováhou. U obřího vzrůstu je páteř jedním z nejslabších míst a u Rainera se to potvrdilo naplno.
Postupně ztrácel soběstačnost. Po operaci zůstal v zařízení dlouhodobé péče, často popisovaném jako domov pro staré nebo ústav. Tam strávil zbytek života.
Nestal se slavným obrem. Neexistují důkazy, že by se z něj stala atrakce, že by cestoval s cirkusem nebo že by ze své výšky udělal kariéru. Jeho výjimečnost se proměnila v nemoc, ne ve výhodu jako u některých jiných, tělesně postižených lidí. Pro něj byla pouze zátěží.
Poslední kapitola
Adam Rainer zemřel v roce 1950, ve věku 51 let. Nejčastěji se uvádí datum 4. března. O přesné příčině smrti se veřejné zdroje nerozepisují – a možná ani není potřeba ji znát do detailu. Dlouhodobá hormonální porucha, extrémní tělesná zátěž, deformace, vyčerpání organismu. To samo o sobě tvoří obraz.
Příběh Adama Rainera se často zjednodušuje na jednu větu - jak se z trpaslíka stal obr. Jenže tak jednoduchý jeho život nebyl. Nejprve byl pro svět příliš malý a slabý. Potom zase příliš velký a nemocný pro svět, který počítal se zdravým tělem. Mezi tím nebyla žádná zlatá éra, žádný klid. Jen přesun z jednoho extrému do druhého. Adam by byl radši obyčejným mužem průměrné výšky a síly, ale nebylo mu dopřáno. Místo toho se stal ukázkou toho, co se stane, když se tělo zblázní.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://allthatsinteresting.com/adam-rainer
https://www.guinnessworldrecords.com/news/2023/3/adam-rainer-the-four-foot-man-who-became-a-giant-740521
https://www.mentalfloss.com/culture/world-records/adam-rainer-little-person-giant
https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/adam-rainer-podivuhodny-pribeh-o-trpaslikovi-ktery-se-stal-obrem_401633.html
https://www.muzivcesku.cz/adam-rainer-jediny-clovek-na-svete-ktery-byl-zaroven-trpaslikem-i-obrem/
