Nejkrutější ideál krásy v dějinách - lotosová chodidla. Bolestivá tradice, která přetrvala tisíc let

Když se dnes díváme na dobové fotografie svázaných chodidel, často nás napadne otázka: Jak tohle mohl někdo vydržet? Jenže je to náš pohled člověka, který žije v úplně jiném světě. Pro většinu čínských žen, které se narodily před sto lety a dřív, to nebyla volba, nebyl to ani rozmar rodičů. Byl to způsob života. Něco, co někdo rozhodl za ně ještě dřív, než vůbec začaly chápat, co se kolem nich děje.

Přestože dnes působí myšlenka úmyslného lámání dětských nohou jako nepochopitelná krutost, v tehdejší Číně to patřilo ke každodenní realitě. Nemá smysl se nad tím pohoršovat a lamentovat, jak to někdo mohl dopustit. Ale stojí za to si připomínat, jak tahle dlouhá tradice vznikla, proč se tak dlouho držela a jaký byl skutečný život žen, které s lotosovými chodidly žily.

Historici se sice přou o přesné začátky, ale jedno je jisté: svazování chodidel nezačalo jako nějaký brutální rituál. Zrodilo se v prostředí dvora, z části jako estetická móda a z části jako taneční styl, který připomínal chůzi po lotosových květech. Teprve později se z toho stala norma, která se dotkla milionů žen.

V době dynastie Tchang, mezi 7. a 10. stoletím, se začaly objevovat první zmínky o malých dívčích nohách ovázaných hedvábnými pásky. Bylo to spíš okrajové. Něco jako dnešní módní experimenty celebrit - zajímavé, ale zdaleka ne všeobecné.

A pak přišla dynastie Sung. Společnost se tehdy postupně měnila. Méně se válčilo, víc se řešily civilní úřednické zkoušky, obchod, vzdělání. V takovém prostředí nabývala na významu reprezentace, jemné chování, propracovaná etiketa. A malá chodidla se do toho všeho perfektně hodila.

Postupně se začal rodit kult „tří palců“. To byla stará čínská měrná jednotka a odpovídala zhruba 7-8 centimetrům, tolik mělo chodidlo ideálně měřit. Nebyl to diktát shora, ale směs společenského tlaku, rodinných ambicí a estetických představ, které se šířily generaci za generací. A jakmile se tento ideál usadil, stal se mimořádně odolným. Na vesnici přežil i století, kdy města už pomalu měnila názor.

Svazování většinou začínalo kolem pátého roku věku, někdy později, ale nikdy ne po začátku puberty. Dívky si tak ani nepamatovaly svět, ve kterém by jejich nohy nebyly bolavé, stažené nebo nějak tvarované.

Postup vypadal z dnešního pohledu děsivě. Prsty (kromě palce) se ohnuly pod chodidlo a přitáhly se k patě. Celé chodidlo se pak stáhlo bandážemi tak těsně, až kosti začaly praskat a postupně se formovaly do nového, nepřirozeného tvaru. Proces trval roky. Zdaleka nešlo o jednorázovou bolest. Byla to každodenní rutina.

Bandáže se musely pravidelně rozvazovat - ne proto, aby se ulevilo bolesti, ale aby se noha mohla stáhnout ještě víc. Často se používaly bylinkové obklady, které maskovaly zápach z ran a pomáhaly tlumit infekce. Někdy se ale nic nezachránilo: část prstů přirozeně odumřela, což se paradoxně pokládalo za „dobrý výsledek“, protože se tím zmenšila velikost chodidla.

A přesto se tomu tehdejší ženy nepodivovaly. Říkaly si: Tak to prostě je.
Bolest byla jako počasí - ne něco, co si vyberete, ale něco, do čeho se narodíte.

Malé chodidlo nestačilo. Existoval přesný estetický obraz, kterému se dívka musela přiblížit, jinak se o ní říkalo, že její nohy nejsou „dost lotosové“.

Z dnešního pohledu je zvláštní, že i muži, kteří nikdy proces neviděli, dokázali ocenit „správnou“ chůzi. Krátký, cupitající krok byl považován za elegantní, jemný a nesmírně svůdný. Z dnešního hlediska to byl krok člověka, který by bez opory těžko prošel nerovnou ulicí.

Pro tehdejší společnost to ale byla ztělesněná ženskost.

O svázaných chodidlech se často mluví jako o estetickém ideálu, ale ve skutečnosti šlo víc o sociální ekonomii než o krásu. V tradiční Číně nebyl výběr partnera jen otázkou lásky nebo vzájemné náklonnosti. Sňatek byl rodinný projekt. A žena s nesvázanými chodidly se stávala rizikem.

Ve městech se svazovala chodidla takřka plošně, protože to byla kulturní norma. Na venkově byla situace složitější. Tam se musela rodina rozhodovat, zda svázaná chodidla stojí za cenu, že dívka nebude moct pracovat na poli. Přesto se i tam tradice držela, protože i tam platilo, že nesvázané nohy mohly rodinu společensky poškodit.

Žena s malými chodidly byla považovaná za někoho, kdo:

Hodně se mluví o tom, že lotosové chodidlo bylo symbolem submisivní ženskosti. Ale zároveň platí, že mnoho žen z vyšších vrstev svazované chodidlo vnímalo jako něco, co jim dává status, nikoli bere.

Byl to systém, který fungoval jen díky tomu, že mu věřili všichni - muži i ženy.

Když dnes lékaři zkoumají poslední generaci žen se svázanými chodidly, ukazuje se jedno - téměř žádná z nich se nedokázala pohybovat stabilně. Slabé svaly nohou, deformované kotníky a zmrzačené prsty způsobily celoživotní problémy s rovnováhou.

Některé ženy vyprávějí, že padaly skoro každý den. Že se bály přejít přes dvůr. Že už v padesáti působily jako velmi staré dámy.

Kromě toho trpěly chronickou bolestí, opakovanými infekcemi, shrbeným držením těla, což vedlo dále k deformacím páteře. Měly problémy s klouby, mj. kvůli nepřirozenému pohybu a také měly výrazně vyšší riziko zlomenin.

Přesto mnoho z nich odmítalo své nohy označovat za „zmrzačené“. Braly je jako součást vlastní identity. Některé staré Číňanky dokonce říkaly, že se stydí, když jejich nohám někdo věnuje příliš pozornosti - podobně, jako kdyby jim někdo nepatřičně hleděl na intimní části těla.

Zlom přichází až v 19. století, kdy se Čína ocitla pod tlakem moderního světa. Cestovatelé, obchodníci i misionáři psali o svázaných chodidlech jako o něčem barbarském. Na to začali reagovat někteří čínští intelektuálové, kteří začali veřejně mluvit o nutnosti změny.

V roce 1911 padla monarchie a nová vláda začala vydávat první zákazy. Jenže realita byla jiná: zatímco ve městech se svazování začalo rychle vytrácet, venkov se držel dál. Tradice byla tak hluboko zakořeněná, že ani zákony, ani školství, ani osvěta nedokázaly změnit vše najednou.

Skutečný konec přinesl až rok 1949 a nástup komunistické vlády. Ta zakázala svazování s tvrdostí, proti které staré rodinné zvyky neměly šanci. Kdo by po válkách, hladomorech a chudobě riskoval trest za něco, co už navíc ztrácelo společenský význam?

Ale i tak tehdy žily miliony žen, které měly svázaná chodidla už dávno před zákazem. A ty pak dožívaly ještě dlouhá desetiletí.

V některých odlehlých regionech žily ještě v 90. letech staré ženy s lotosovým chodidlem. Některé z nich vyprávěly, že proces svazování si skoro nepamatují - jen to, že je to bolelo. Že matka si sedla, vzala nohu malé dívky do klína a prostě začala. Bez vysvětlování, bez zbytečného rozruchu. Byl to jen další úkol dne.

Jedna žena v dokumentu vzpomínala:
„Nepamatuju si, že by se mě někdo ptal. Jen jsem křičela, dokud jsem měla hlas. Pak už jsem neměla sílu křičet.“

Jiné starší ženy mluvily klidněji:
„Bolest byla tak běžná, že jsem ji přestala vnímat. Člověk si zvykne na všechno.“

Tyhle výpovědi ukazují, že svazování chodidel nebylo jen zlem, které by někdo vnucoval s potěšením. Byla to obyčejná rutina. Něco, co se dělalo proto, že se to prostě dělalo. A přesně v tom byla síla téhle tradice: ne v krutosti, ale v normálnosti, kterou získala.

Lotosové chodidlo je extrémní příklad, ale princip, který za ním stojí, známe i dnes. Je to střet mezi tím, jak člověk vypadá, a tím, jak má podle ostatních vypadat. Je to tlak společnosti, rodiny, módy, kultury. Ať už jde o tvary těla, tvary nosů, velikosti pasů nebo moderní operace, pořád tu funguje stejný mechanismus: lidé chtějí zapadnout.

Lotosové chodidlo zmizelo, ale jeho logika úplně ne.

Stačí se podívat kolem sebe.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.qmul.ac.uk/pathologymuseum/specimens/items/items/te230-bound-foot-of-a-chinese-woman-1862.html

https://www.bbc.com/news/world-asia-china-31964279

https://news.harvard.edu/gazette/story/2018/10/study-foot-binding-was-driven-by-economics-not-sex-and-beauty/

https://www.fabionodariphoto.com/en/footbinding-lotus-feet-china/

https://edition.cnn.com/2017/05/21/health/china-foot-binding-new-theory

https://www.theguardian.com/artanddesign/2015/jun/15/the-last-women-in-china-with-bound-feet

https://www.bbc.com/news/in-pictures-28208695

https://wildchina.com/2019/12/the-woman-with-bound-feet/

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC4368908/

https://www.ebsco.com/research-starters/history/footbinding-develops-chinese-society