Článek
Co je to vlastně arogance? Považuje se za povahový rys, kdy si arogantní člověk myslí, že je druhým nadřazen a svévolně si přisvojuje práva nebo nároky, kterými ve skutečnosti nedisponuje. Často je zaměňována s pýchou, se kterou se často prolíná a hranice není úplně zřetelná. Pyšný člověk si své pýchy často není vědom, zatímco arogantní člověk si své chování většinou uvědomuje. Mnohdy se arogantní člověk snaží svým hrubým a přehlížejícím chováním zamaskovat, že se ve svém nitru cítí méněcenně.
Tolik k volně řečené definici. V praxi si arogantního člověka představíme jako někoho, kdo je přezíravý, chová se vůči druhým nadřazeně, může je slovně ponižovat, nemá o druhé zájem a považuje je za podřadné. Sám sebe vnímá jako někoho, kdo je mnohem chytřejší, rozumnější a schopnější.
Nedávno jsem v autobuse vyslechnul zajímavý rozhovor dvou mladých mužů, z nichž jeden byl spíše posluchačem, zatímco druhý rozebíral vnímání arogance ve společnosti. Na následujících řádcích jeho myšlenku volně reprodukuji.
-----
Mám s tím problém už od základní školy. Dobře jsem se učil, sice jsem nebyl úplně premiant, ale špatné to rozhodně nebylo. Nepotřeboval jsem pomoc od někoho jiného, protože jsem si většinou zvládl vše udělat sám. Tím jsem ani neměl potřebu se nějak přehnaně družit jako třeba moji méně schopní spolužáci, kteří se vždycky shlukli do skupinky, aby vyřešili nějaký úkol nebo problém. Já jsem většinou seděl ve své lavici opodál. Někdy jsem je poslouchal a pozoroval, jindy jsem se věnoval svým myšlenkám a jejich halekání mě nechávalo ledově klidným. Když mě ale vyzvali a chtěli s něčím pomoct, rozhodně jsem nebyl ten, kdo by je odmítnul. Někdy jsem z toho sice nebyl nadšený, ne pokaždé má člověk náladu něco druhým vysvětlovat, ale většinou jsem se snažil jim pomoci. Neměl jsem potřebu se jim nějak zavděčit, nečekal jsem nic na oplátku, prostě jsem to bral tak, že pokud něco vím a někdo potřebuje pomoci, měl bych se o své znalosti nebo schopnosti podělit, nic víc, nic míň.
V podobném duchu jsem prošel základní školou, střední i vysokou. Nebyl jsem třídní oblíbenec, vlastně mě měli trochu za podivína, ale respektovali mě. Někdy se ptám sám sebe, jestli by mě respektovali i v případě, že bych nebyl ochoten pomoci, nebo jestli bych se v tu chvíli stal jakýmsi „vyděděncem“. Přitom nebylo mojí povinností komukoliv pomáhat. Už jenom tohle přesvědčení by ale v řadě lidí vyvolalo pocit, že musím být hrozně arogantní. Já si to ale nemyslím. Rád pomohu, ale zároveň chci mít jistotu, že je to moje svobodné rozhodnutí a že mě druhá strana bude respektovat bez ohledu na to, jak se rozhodnu.
Školu jsem úspěšně dokončil. Se spolužáky jsme se rozloučili a i když vím, že se čas od času koná nějaký sraz, necítím potřebu se ho účastnit a vidět je. Vídám se jen se dvěma, se kterými jsem si vytvořil bližší vztah a naše pouto stále udržujeme. Oba dva se těch srazů účastní a i když se jich neptám na průběh, jednou se mi svěřil jeden z nich, říkejme mu třeba Petr, že došlo i na řeči o mně.
Popravdě mě to ani příliš nezajímalo. Ať už by si o mně říkali cokoliv, ať už by to bylo v dobrém, nebo ve zlém, je to jejich názor a na tom, jestli bych s tím souhlasil, nebo ne, vůbec nezáleží. Ale nechal jsem ho, ať mi to povypráví, pokud má pocit, že bych to měl z nějakého důvodu vědět.
Dozvěděl jsem se, že mě považují za nafoukance, který se nechce srazů účastnit, protože si myslí, že je lepší a nemá potřebu se s někým bratříčkovat. Ale že je to vlastně dobře, protože bych se s nimi beztak nedokázal bavit o běžných věcech. Bavím se totiž jen o tom, co zajímá mě.
Chvíli jsem na Petra koukal a přemýšlel, jestli je třeba jen špatně nepochopil. Možná už taky měli něco v krvi a tak vymýšleli blbosti a různé řeči. Ale ujistil mě, že ne, že to mysleli zcela vážně.
A tak přemýšlím, co je vedlo k tomuto přesvědčení. Nikdy jsem nikomu netvrdil, že jsem v něčem lepší, nikdy jsem nikoho nesrážel, nikdy jsem netrval na tom, že se náš rozhovor bude točit jen kolem teorie relativity a neutronech v kvaziprostoru. Ale ano, měli částečnou pravdu v tom, že úplně nevyhledávám takový ten „small talk“. Je to snad špatně? Jsem založením introvert, netoužím po společenských akcích, netoužím po vedení debat o ničem a ano, rád bývám sám. Ale nejsem asociál, jsem schopný se bavit úplně o čemkoliv, když na to přijde, ale musím i sám cítit, že to tak chci. Proč bych se měl přetvařovat kvůli jiným? Na nikoho nejsem nepříjemný, nikoho neobtěžuji, ale to samé taky trochu očekávám.
Od té doby si ale všímám, že mě podobně možná vnímají i další lidé, se kterými přicházím v běžném životě do styku. To, že si trvám na dodržování určitých hranic, ale není přece nic špatného. Proč bych si měl nechat líbit, že je na mě prodavačka nepříjemná, když ji na to mohu slušně upozornit? Já na ni taky nejsem nepříjemný, i když mám zrovna „blbej“ den. Proč bych se neměl ozvat v restauraci, když je jídlo zcela evidentně "odbyté"? A je jedno, jestli stojí stovku, nebo tři. Pokud neodpovídá tomu, co jsem si objednal, je přeci normální, že se ozvu a chci se domluvit na řešení. Když jsem tohle jednou udělal na schůzce s dívkou, se kterou jsem se viděl podruhé, řekla mi, že se cítila trapně a že asi nebudu ten, s kým by takto chtěla někam chodit. Přitom jsem neudělal žádnou scénu, nechal jsem i spropitné, protože vše ostatní bylo v pořádku a nakonec jsme se i rozumně domluvili, ale nemohl jsem jen tak přejít fakt, že mé jídlo bylo podle chuti a částečně i na pohled, připálené a hořké. Nebo jsem mohl, ale spíš jsem nechtěl. Nebudu přeci číšníkovi lhát, že jsme spokojeni, když něco v pořádku nebylo. Radši mu slušně řeknu, s čím jsem nebyl spokojen. Je to přeci i pro ně potřebná zpětná vazba, aby věděli, na co si třeba příště dát pozor.
Ne, fakt nejsem rejpal a nejdu po drobnostech. Jsem naprosto spokojený, pokud je všechno jakžtakž v pořádku a nemusím nic řešit. Protože nerad něco řeším. Ale moje rande ztroskotalo, protože jsem se ozval.
Mám svoje zájmy, svoje koníčky a rád se bavím o věcech, které mě zajímají. Pokud narazím na někoho, kdo to má podobně, dokážeme spolu strávit příjemný čas. Pokud má ale ten druhý jiné zájmy, je na jiné vlně, pak je zbytečné, abychom spolu dobrovolně trávili drahocenný volný čas.
V práci dokážu vyjít a spolupracovat s kýmkoliv. Ve volnu si chci ale vybrat, jak svůj čas strávím a také s kým ho strávím. Nechci ho strávit s kolegy v hospodě a povídat si o fotbalovém utkání, když mi fotbal nic neříká. A abych tam jen seděl a poslouchal, na to si svého volného času docela dost cením. A tak je odmítnu a když se zeptají proč, popravdě jim odpovím.
Dnes už vím, že to na druhé působí arogantně. Ale já to tak nemyslím. Jen jsem upřímný a pokud v tom nevidím smysl, tak do toho nejdu. Vždyť i druhá strana by ze mě byla otrávená, když bych nebyl schopen interagovat tak, jak by si představovala.
Podle mého názoru spousta lidí dělá ve svém životě věci, o kterých nejsou přesvědčení. Věci, se kterými nesouhlasí, rozhodnutí, která vytvářejí na základě něčeho jiného, než je jejich vlastní svobodná vůle. Tak, jako si oni myslí, že já jsem arogantní, bych si i já mohl myslet, že oni jsou pokrytečtí, když říkají „A“ a myslí si vlastně „B“.
Chápu, že v našem lidském společenství je mnohdy potřeba kompromisu. Ale upřímnosti by se také hodilo více. Možná bychom byli všichni spokojenější.
A tak si dál žiju svým způsobem života. Moji blízcí, kteří mě dobře znají, vědí, že nejsem arogantní a že to nemyslím zle. Nejsem vůči nikomu hrubý a neodmítnu komukoliv pomoct, když vidím, že je to potřeba. Ale ostatní lidé mě mnohdy vnímají jako arogantního a namyšleného člověka, který si myslí, že je lepší než oni a nebaví se s nimi jen proto, že v jeho očích nedosahují potřebné úrovně.
Někdy bych jim rád řekl, že to tak není. Ale vlastně proč? Proč bych je měl o něčem přesvědčovat? Svůj názor si každý tvoří sám a já nemám potřebu jim ho vyvracet. Vím, co chci, vím, co nechci. A pokud druhým neškodím, pak si myslím, že na to mám plné právo.
---------
V drobných mezipřestávkách mu odpovídal i jeho společník, jehož odpovědi jsem však nezachytil. Ale myšlenka je to přinejmenším zajímavá. Na čem zakládáme svá rozhodnutí? Přizpůsobujeme je tomu, co od nás očekává okolí? Rozhodujeme se podle toho, co cítíme my sami, nebo podle toho, co chtějí ostatní? Abychom je třeba nezklamali, neurazili, abychom splnili jejich očekávání? Bojíme se, že bychom mohli být odmítnuti? Že bychom byli vyčleněni z kolektivu? Kolik z nás je schopných se ozvat, když máme pocit, že se vůči nám chová někdo tak, jak by neměl? Umíme nastavit druhým hranice? Nebyli bychom třeba šťastnější, kdybychom se to naučili?
