Není bodlák jako bodlák. Štětka, ostropestřec, pcháč, ale i bodlák obecný. Plevel, nebo léčivky?

Většina zahrádkářů má jasnou představu o tom, jak by měla jejich zahrada vypadat. A součástí jejich představy obvykle nebývá přítomnost „bodláků“. Přesto dřív tyto „bodláky“ častokrát bývaly přítomné na vesnických zahrádkách, i kdyby třeba jen někde v koutku. Podobně jako kopřivy. Naše babičky totiž dobře věděly, že i takový bodlák je užitečný a dokáže nabídnout látky, které se dají využít v přírodní medicíně. Kromě toho, tyto bodláky, i když jsou pichlavé, vypadají i vizuálně moc pěkně. Co se tedy může skrývat pod laickým názvem "bodlák"?

Štětka (Dipsacus)

Jedná se o dvouleté byliny, které zahrnují řadu různých druhů. Najít je můžeme téměř po celé Eurasii a některé druhy byly vysazeny i v Severní Americe, kde však zplaněly a jsou považovány za invazivní druh. U nás v ČR můžeme najít celkem pět druhů.

Štětky bývají silné, rozvětvené a poměrně vysoké, dorůst mohou i přes dva metry. Co zahrádkáře, kteří je chtějí odstranit, příliš nepotěší, je skutečnost, že jejich kořeny bývají poměrně dost hluboké. Jejich květenství je pevné, válcovitého tvaru a - překvapivě - pichlavé. Tedy samotné lůžko s plevami je pichlavé, okvětní lístky jako takové nejsou. Ty mají většinou nafialovělou nebo narůžovělou barvu a jsou měkké.

Strbouly, což jsou právě ty pichlavé „základy“ květenství, se dříve používaly k česání sukna. Nejvhodnější k tomu byla štětka soukenická, popř. laločnatá. Dnes se využívají především jako dekorativní součásti květinových vazeb či jiných dekorací.

Babky kořenářky a dnešní bylinkářky využívají kořeny těchto rostlin k tvorbě tinktur, které se používají při trávicích problémech, při dně, artritidě nebo dalších bolestech kloubů. Odvar se dá používat také k antimikrobiálnímu obkladu při zranění, snižuje bolest a urychluje hojení. V poslední době je štětka také pod drobnohledem vědců, protože by možná mohla pomoci v boji s lymeskou borreliózou.

Kořeny se využívají především v prvním roce rostliny a sbírají se hlavně před zimou, kdy rostlina tzv. zatahuje a všechny důležité látky se stahují právě do kořenů. A jak roční bylinku poznáme? Je to typická přízemní růžice zelených listů, které jsou také pichlavé. Najít se dá na dobře zavodněných půdách, kam však hodně svítí sluníčko. Ve stínu nebo na suchých stráních ji většinou nenajdeme.

Kromě využití pro nás lidi je štětka důležitá i pro divokou zvěř, zejména pro některé ptáky, kteří se v zimě živí jejími semeny.

Ostropestřec mariánský (Silybum marianum)

Ostropestřec je jedním z druhů, které jsou pro řadu dnešních lidí největším překvapením. Produkty z ostropestřece mnoho z nás zná, ale jen málokdo tuší, že se za touto bylinkou skrývá rostlina, kterou by laik nazval „bodlákem“.

Podobně jako štětka je i ostropestřec dvouletá (někdy jednoletá) bylina, která také dokáže dorůst značné velikosti, ale menší než štětka (většinou do 1,5 m, výjimečně víc). Její lodyha není příliš větvená a kořeny se nerozrůstají do okolí, ale spíše se jedná o jeden kůlovitý kořen s drobnými vlásečnicovitými kořínky. Květ bývá krásně fialový a listy jsou kopinatého tvaru, lesklé a pichlavé.

Původně se tato bylina vyskytovala v jižní části Evropy a přecházela do Asie, ale dnes ji najdeme téměř po celém světě. Sice také nemá ráda příliš vysušenou kamenitou zem, ale nemusí ji mít vlhkou jako štětka. Ideální jsou teplé, prosluněné půdy, které jsou nějak „narušené“. Najdeme ho tedy na různých sutinách, při úpatí zdí, ale třeba i na pastvinách dobytka. Není příliš náročný, nevyžaduje mnoho živin a zvládne i trochu sucha, proto se dá pěstovat skoro kdekoliv.

Ostropestřec se pěstuje především jako léčivá bylina, přičemž důležité látky se získávají extrakcí ze semen. Označují se jako silymarin, což je směs polyfenolických molekul. Kromě tohoto komplexu obsahuje extrakt ještě zhruba 20-30 % mastných kyselin. Využívá se v detoxikačních přípravcích, na podporu a pročištění jater a při řadě různých běžných neduhů.

Jeho léčivé schopnosti jsou však předmětem debat a nových výzkumů. Zatímco tradiční medicína o jeho schopnostech nepochybuje, dosavadní výzkumy tyto schopnosti příliš nepotvrzují. Naopak některým lidem může ostropestřec způsobit žaludeční problémy a třeba pro skot a ovce je dokonce toxický kvůli vysokému obsahu dusičnanů.

Zajímavostí je, že dříve se tato rostlina nazývala ostropes nebo bodlák mariánský. Název ostropestřec mariánský dali rostlině až pánové Jungmann a Čelakovský v roce 1879.

Pcháč (Cirsium)

Tato rostlinka je ve srovnání s výše zmíněnými spíše „bodláčkem“ než skutečně pichlavým bodlákem. Bývá také dvouletá, ale může růst i jako trvalka. Jedná se o opravdu velké množství druhů, přes 400, které mají každý jiné nároky na stanoviště.

Původem je z Evropy a části Asie, ale zavlečen byl i do řady dalších oblastí včetně Severní Ameriky.

Lodyha není příliš větvená, se střídavě rostlými listy, někdy listy vytvářejí i přízemní růžici. Podle druhu pcháče mohou být ostnité, chlupaté, ale i hladké. Postrachem zahrádkářů je ovšem její kořen, který je podobně jako u ostropestřece kůlovitý a může růst až do hloubky tří metrů. U některých druhů se rostlina nemnoží jenom semeny, ale i kořenovými oddenky, takže dokáže vytvořit doslova kolonii pcháčů.

Květy tohoto „bodláku“ jsou fialové nebo růžové. U některých druhů jsou tak pěkné, že se používají i v zahradách jako okrasná rostlina „lučního“ charakteru, ale většina druhů je spíše považována za plevel, zejména v zemědělském sektoru. Při orbě totiž může dojít k „roztahání“ kousků oddenků a pcháč tak začne růst po celé ploše. Problém může způsobit i na loukách, které se sečou za účelem tvorby píce pro dobytek a další hospodářská zvířata. Zatímco mladé rostliny pcháče zvířata klidně spasou, starší rostliny už jim mohou poškodit trávicí systém.

Velký význam má však pro divoká zvířata. Semena využívají někteří ptáci a rostlina jako taková bývá často hostitelem řady motýlích larev. Jeho květy poskytují značné množství nektaru, které zase ocení mnoho druhů (nejen) hmyzu.

Výtažky z některých druhů pcháče byly využívány při protirevmatické léčbě. Zároveň je možné, že některé druhy jsou schopné působit rakovinostaticky - tedy, že rakovinu sice neléčí, ale jsou schopné pozastavit její další vývoj. Tato schopnost však musí být ještě důkladně probádána a podložena vědeckými studiemi.

Některé druhy pcháče jsou v ČR ohrožené, zejména pcháč žlutoostenný.

Bodlák obecný (Carduus acanthoides)

Bodlák obecný je to, co můžeme opravdu nazvat pichlavým bodlákem. Jedná se také o dvouletou bylinu, která je celá posetá ostny. Obvykle dorůstá do jednoho metru, ale může mít i 1,5 m. Lodyha bývá větvená, značně pichlavá, pokrytá i jemným chmýřím. Kořen je vřetenovitý a dobře rostlý, s řadou bočních kořínků, takže vytrhnout jej zcela ze země není vůbec jednoduché. Květy jsou jako u předchozích rostlin většinou fialové, někdy narůžovělé.

Jeho původ je v jižní a střední Evropě, ale rozšířil se i do dalších oblastí a byl zavlečen i do Ameriky. Není vůbec náročný, takže se objevuje téměř na jakémkoliv stanovišti. Miluje rumiště, louky, paseky, příkopy, zahrady, pastviny, náspy atd. Preferuje spíše teplejší oblasti, ale dokáže se přizpůsobit i o trochu chladnějším. Doslova miluje stanoviště s větším obsahem dusíku. Velkým problémem je právě na pastvinách, protože jeho pichlavost může poranit zvířata, která se zde pasou.

V našich zemích se bodlák za léčivku ani nepovažoval, ale je tradiční rostlinou v tibetské medicíně, kde je využíván při krvácivých problémech v těle. V nati bodláku se nachází větší množství draslíku a některých dalších minerálních látek. Lidoví léčitelé jej doporučují na močové kameny, při nachlazení, ale i bolestech břicha. Údajně by měl mít i analgetické účinky.

V dřívějších dobách se bodlák využíval jako ochranná pomůcka proti zlým bytostem, démonům a čarodějnicím. Využíval se k vykuřování příbytků, ale také se v jeho odvaru koupaly děti, aby byly chráněné před zlými silami. Odvar z kořene se používal jako lék proti otravám.

Všechny výše zmíněné pichlavé rostlinky mají bezesporu své místo v přírodě a pro divoká zvířata jsou mnohdy důležitým zdrojem potravy. Pro naše hospodářská zvířata jsou už spíše rizikem pro jejich zdraví, proto by chovatelé měli dávat pozor, aby se jim na pastvinách nerozmnožily.

Lidoví léčitelé nedají na tyto rostliny dopustit a asi není možné rozporovat, že v sobě řada druhů těchto rostlin nějaké látky, které by se daly využít k léčbě řady neduhů, skutečně má. Problémem ovšem je, že obsahují i látky jiné, které už tak blahodárné být nemusí. A z hlediska moderní medicíny může být někdy složité prokázat, že rostlinka skutečně má léčivou sílu. Bylo by potřeba řady dalších studií a výzkumů, aby se tyto dávné znalosti potvrdily, nebo naopak vyvrátily.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0t%C4%9Btka_(rod)

https://www.salveo.cz/blog/2021/10/11-stetka_-hojna-a-opomijena-bylina-

https://en.wikipedia.org/wiki/Dipsacus

https://en.wikipedia.org/wiki/Silybum_marianum

Léčivá síla bodláků, J. Bodlák a J.A. Zentrich, dostupné z: http://www.survivalschool.cz/prvni-pomoc/dok/Leciva_sila_bodlaku.pdf

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pch%C3%A1%C4%8D

https://www.culinabotanica.cz/herbar/bodlak-obecny-69zzg-ns6t9-k8mxz

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bodl%C3%A1k_obecn%C3%BD