Hlavní obsah
Příroda a ekologie

Nic pro arachnofobiky: běží i 16 km/h, jsou agresivní a kousnutí je velmi bolestivé. Solifugy

Foto: Tomi Forik, AI pomocí PicsArt

Nejsou to pavouci a nemají jed. Vzhledově jsou však podobní a absenci jedu nahradí zvýšenou agresí a silou kousnutí.

Článek

Pro arachnofobiky jsou noční můrou, i přesto, že se nejedná o pavouky. Jsou jim však velmi podobné a jejich vzezření je opravdu strašidelné. Velbloudí pavouci, pouštní ferrari, větrní štíři. I tak se jim přezdívá. Co jsou vlastně zač?

Pavoukovec není pavouk

Solifugy patří do třídy pavoukovců (Arachnida), stejně jako pavouci, ale dál už se jejich zařazení liší a mají svůj vlastní řád Solifugae (zatímco pavouci mají řád Araneae). Existuje více jak 1000 popsaných druhů, z nichž ty největší dorůstají zhruba 15 cm délky včetně nohou.

Navzdory svému jménu (Solifugae znamená v latině ti, kteří prchají před sluncem) žijí převážně právě v suchých pouštích, ale i v polopouštích a hlavně křovinatých oblastech. Některé druhy žijí i na okrajích lesů a pastvinách. Podstatné je, aby se jednalo o teplé oblasti. Prakticky se tak mohou vyskytovat všude kromě Antarktidy a Austrálie, ve které by se jim však také nejspíš dařilo, kdyby se do ní mohly dostat.

Jsou masožravé, popř. všežravé, přičemž velkou část jejich jídelníčku tvoří termiti, potemníci a další drobní členovci. Jsou však schopné napadnout a sežrat i drobné hlodavce, menší ptáky, ještěrky a malé hady. Jsou velmi agresivní a nebojácné. Člověk sice není jejich cílem, ale když na to přijde, kousnou ho také a bez problému prokousnou kůži.

Nejstarší nálezy fosílií solifug pocházejí z doby před 320-290 miliony let.

Pro někoho kráska, pro jiného příšera

Solifugám nelze upřít jedno - jsou fascinující. Zejména jejich velká klepítka zvaná pedipalpy, kterými uchvacují svoji kořist. Přední část jejich hlavohrudi je tvořená pevným štítem, který je chrání před protiútokem jejich zmítající se kořisti. Mají dobře viditelné oči a silné, výrazné chelicery - kusadla, která kromě kousání využívají i k tzv. stridulaci, což je vytváření zvuku prostřednictvím tření částí těla, v tomto případě právě chelicer. Jejich síla je tak velká, že jsou schopné překousnout i drobnější kosti malých savců nebo ptáků.

Chelicery jsou současně pro každý druh solifug jedinečné. Když se jim podaří oběť chytit, svými kusadly ji pokoušou a následně ji nechají svými slinami natrávit a tekutinu zkonzumují.

Foto: By JonRichfield - Own work, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=19627461

Boční pohled na chelicery

Přesto, že jsou pro laika podobné pavoukům, postrádají snovací ústrojí, takže nespřádají sítě. Také nemají žádný jed, protože spoléhají na smrtící nebezpečnost svých silných chelicer.

Vypadají, jako kdyby měly pět párů nohou, ale ve skutečnosti mají jen čtyři páry a první pár končetin jsou tzv. pedipalpy. Ty jim pomáhají v řadě aktivit jako je pohyb, boj, ale i krmení se. Na jejich špičkách mají sací orgán, který využívají k chytání kořisti. Když běží, využívají primárně poslední tři páry končetin. A jejich běh je opravdu rychlý, zvládnou běžet až 16 km v hodině. Takto rychlý běh jim umožňuje i skutečnost, že dýchají průdušnicí.

Samice bývají větší než samci, ale ti zase mívají o trochu delší nohy. Na chelicerách mají pár bičíků, na každé jeden, které se ohýbají dozadu a někdy se jim říká také rohy. Pravděpodobně slouží při sexuálním chování, ale jejich význam zatím není spolehlivě vysvětlen. Oči jsou poměrně velké a sofistikované. Pomáhají při lovu, ale také při vyhýbání se nepřátelům.

Solifugy se rozmnožují obvykle jednou za rok. Spojení je buď přímé, nebo nepřímé. Při nepřímém spojení vyprodukuje samec spermatofor na zem a poté jej svými chelicerami přenese do samičích genitálních pórů, hned poté, co samici přetočí na záda.

Při přímém spojení se samec vrhne na samici a uchopí ji svými chelicerami, makadly a nohama. Samice strne a samec rychle vypustí spermatofor, který vsune do pohlavních cest samice.

Samice si následně vyhrabe noru, do které naklade 50-200 vajíček, která potom obvykle hlídá, dokud se nevylíhnou. Při své hlídce je natolik svědomitá, že ani nežere. Jejich následný vývoj pak probíhá přes několik stádií. Výjimkou však u solifug není ani partnerský kanibalismus. Obecně je jejich rozmnožovací chování ještě nedostatečně prozkoumané, protože je těžké je pozorovat v jejich přirozeném prostředí. A v domácích podmínkách se je bohužel ještě nepodařilo odchovat. Předpokládaná délka života je zhruba jeden rok.

Bob Marley by měl možná radost, protože jeden z druhů solifug je pojmenován po něm a jeho písničce, která svým názvem vystihuje oblast jejich výskytu - Desis bobmarleyi.

Anketa

Slyšeli jste už někdy o solifugách?
Ano.
25,7 %
Ne.
74,3 %
HLASOVÁNÍ SKONČILO: Celkem hlasovalo 3218 čtenářů.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://en.wikipedia.org/wiki/Solifugae

https://cs.wikipedia.org/wiki/Solifugy

https://www.abicko.cz/clanek/precti-si-priroda/18375/poustni-bezci-zahadne-priserky-solifugy.html

https://www.stoplusjednicka.cz/nove-popsana-solifuga-z-tropicke-australie-nese-jmeno-boba-marleyho

https://www.smithsonianmag.com/science-nature/camel-spiders-are-fast-furious-and-horrifically-fascinating-180964439/

https://www.livescience.com/40025-camel-spiders-facts.html

https://www.nationalgeographic.com/animals/invertebrates/facts/camel-spider

https://animalfact.com/camel-spiders-solifugae/

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz