No a co, že je nemocná? Prostě půjde do školky

Mám dvě děti, Amálku (4) a Davídka (5). Dlouhou dobu jsem s nimi byla doma a starala se, jak nejlépe jsem mohla. Manžel má poměrně dobře placenou práci, takže nouzí jsme netrpěli, ale jak náklady na všechno neustále stoupají a ceny v supermarketu se také nedrží u země, začali jsme pociťovat potřebu dalšího příjmu. A i já jsem se už docela těšila, až konečně „vypadnu“ z domu a budu i mezi normálními lidmi, ne jen s ostatními maminkami.

Některé z nich mě už několikrát označily za krkavčí matku. Jenom proto, že nejsem ochotná se dětem úplně obětovat a věnovat jim každou minutu svého života. Nejsem. Ale nemění to nic na tom, že je miluju, jak jen mohu. Přesto si trvám na tom, že určitá hranice je zdravá, a naopak já sama příliš nechápu matky, které žijí jenom pro dítě. A leckdy i na svého partnera „pozapomenou“. Když pak děti vyrostou a chystají se vylétnout z hnízda, mají tyto mámy obrovský problém se smířit se změnou situace a kolikrát nejsou ani ochotné své děti „pustit“.

Když se tedy naskytla možnost nastoupit do práce ve stejném oboru, v jakém jsem vystudovala, moc dlouho jsem neváhala a za podpory manžela se přihlásila na výběrové řízení, které jsem následně i vyhrála.

Hned jsme si s mužem sedli a rozplánovali si denní režim, abychom věděli, kdo bude kdy vozit děti do školky, kdo vyzvedávat, kdo se postará o tohle a kdo o tamto. Patřím k těm šťastnějším ženám, jejichž muži nemají problém pomoci s domácností, protože chápou, že v ní také žijí. Na druhou stranu, dokud jsem byla doma, tak jsem ho s ničím moc nezatěžovala a o většinu domácích povinností jsem se starala sama. Ale vím, že kdybych mu řekla, že potřebuji s něčím pomoct, tak by mi pomohl.

Všechno jsme si rozvrhli do posledního puntíku. Jediný otazník, který nám zbyl, se týkal nemocí. Každý, kdo má malé děti, ví, že jsou každou chvíli nemocné, zvláště pokud chodí do školky nebo do školky, kde se v dětských kolektivech nemoci roznášejí velmi snadno. Je to nepříjemné, ale na druhou stranu to vnímám jako přirozený proces, při kterém děti získávají imunitu.

Vnímali jsme jako možný problém, že ani jeden z nás nebude mít možnost si jen tak brát v práci volno kvůli tomu, aby byl doma s nemocnýma dětma. Jedinou „spásou“ tak měla být manželova maminka, která byla v důchodu a jen si přivydělávala. Ta nám přislíbila pomoc v případě potřeby, ale nevýhodou bylo, že bydlela v jiném městě, asi 50 km vzdáleném a byla závislá na veřejné dopravě. Přesto to stále bylo vyhovující řešení a drobné komplikace nebyly ničím, co by se nedalo nějak provizorně vyřešit ve chvíli, kdy by to bylo potřeba.

Netrvalo dlouho a stalo se, co se dalo čekat. O víkendu onemocněla Amálka a bylo jasné, že do pondělí se to jen tak nezlepší. Naštěstí byl ale víkend, takže jsme byli doma oba a manžel mohl v neděli zajet pro maminku a přivézt ji k nám, aby pak v týdnu Amálku hlídala. Následující víkend ji zase mohl odvézt domů a obě děti jsem v pondělí vezla do školky.

Amálce už bylo dobře, ale občas, když se trochu zadýchala, měla ještě tendenci si zakašlat. Nevěřila bych, jak jedovatě se některé matky dokážou podívat, když mají pocit, že vaše dítě není úplně v pořádku. Jako kdyby si i dospělý člověk někdy nemohl odkašlat. Divím se, že to vůbec psychicky zvládají, protože těch ufrkaných dětí bývá ve školce dost. Ale tak děti přece nežijí v hygienicky uzavřené bublině, kde k nim nic nepronikne, ne? Pokud někdo chce chránit dítě před sebemenším nebezpečím, pak by ho musel opravdu zavřít do nějakého skafandru. A to rozhodně nepovažuji za něco zdravého.

Zanedlouho onemocněl Davídek. Manžel měl však k dobru několik přesčasů a v práci zrovna nepracovali na žádném urgentním projektu, takže měl možnost si ze dne na den vzít volno a být se synem doma. Strávil s ním čtyři dny, víkend jsme byli doma oba a na další dva dny jsem si vzala volno v práci zase já. Doufali jsme, že na nějaký čas budeme mít zase klid.

Klid však netrval dlouho. Pro změnu zase Amálka. Nevypadalo to na nic vážného, spíše počínající běžné respirační onemocnění, i když u malých dětí člověk nikdy neví. Partnerova maminka ale byla v lázních a pro nás oba by byl poměrně problém nejít ten den do práce. Kdyby Amálce bylo špatně, neřešila bych to a zůstala doma, práce nepráce. Ale její stav opravdu nebyl nijak hrozný, takže jsem ji připravila normálně do školky.

Děti jsem odvezla do školky, Amálku vybavila ještě kapesníčkem a řekla jí, že kdyby se necítila dobře, ať to určitě řekne paní učitelce. To samé jsem jí zopakovala ještě v šatně, kde mě však zaslechla jiná máma, která se na mě hned osopila, že to snad nemyslím vážně a ať si dceru vezmu a okamžitě se ze školky spakuju. Slušně jsem jí vysvětlila, že dcera je zatím v pořádku, jen měla ráno lehký náznak počínající rýmy, což mohla být náhoda, nebo se z toho třeba něco vyvine, ale zatím těžko říct. A že bohužel nemůžu být doma pokaždé, když se některé z dětí zatváří, že mu není zrovna nejlépe.

Dotyčná něco zasupěla a pak odklusala ze šatny ven, kde se přidala k malému hloučku dalších matek. Vzhledem k zuřivé gestikulaci jsem předpokládala, že jim začerstva vyprávěla svůj zážitek se mnou, nezodpovědnou matkou.

Odjela jsem do práce a celý den si hlídala telefon pro případ, že by ze školky volali, že je Amálce špatně. Ale nikdo nevolal a když jsem ji odpoledne vyzvedávala, zářila Amálka jako vždycky, po nějaké viróze ani památka. Možná ji ráno prostě jen něco lechtalo v nose a měla tendenci kýchat a následně smrkat. Těžko říct. Ale podobných situací, kdy by přecitlivělá matka zůstala s dítětem hned doma, ale nakonec z toho vůbec nic nebylo, bylo víc. A kdybych pokaždé zůstala doma, asi bych poměrně brzo přišla o práci.

Chápu, že přenos nemocí v dětských kolektivech je rychlý, nepříjemný a nikdo o to nestojí. Také bych do školky neodvedla dítě, které je už na první pohled nemocné a potřebuje zůstat doma v postýlce. Na druhou stranu jsem však přesvědčená, že přílišná úzkost v pořádku také není.

Já mám štěstí, že se při hlídání můžu střídat s mužem a většinou vypomůže babička. Znám ale mnoho párů, kde takové možnosti nemají. Na jednu stranu se po ženách chce rychlé opětovné zapojení do pracovního procesu, na druhou stranu si málokdo uvědomuje, že častá nemocnost u malých dětí vyžaduje přítomnost pečujícího rodiče (nebo jiného člena rodiny), což ale obvykle bývá právě maminka dítěte. A tu jen těžko někde zaměstnají, když budou počítat s tím, že bude každou chvíli na ošetřovačce. V malých firmách je absence i jednoho člověka často problém.

---------------------------

Je možné odmítnout přijetí dítěte do mateřské školky, pokud vypadá nemocně?

Může školka vyžadovat potvrzení o aktuálním zdravotním stavu dítěte?

Pokud je dítě viditelně nemocné, pak by jej rodič v žádném případě neměl vodit do školky/školy. Školka přijetím takového dítěte porušuje svoji povinnost chránit zdraví všech dětí, zároveň hrozí riziko přenosu a onemocnění dalších dětí, jejichž rodiče se tak dostanou do stejné situace jako rodič prvního nemocného dítěte.

Někteří rodiče řeší situaci tím, že dítěti dají hned ráno léky a sirup na potlačení příznaků a dítě v tomto stavu do školky pošlou. Dočasná absence příznaků nebo jejich zmírnění však nijak nezmírňuje infekčnost dítěte a míru ohrožení ostatních. Přecházení nemocí a nemožnost je „vyležet“ v rozumném časovém rozmezí může vést k chronickým nemocem a zdravotním problémům.

Příběh je z mého okolí, jména změněna. Další informace sepsány na základě následujících zdrojů:

https://www.msmt.cz/vzdelavani/predskolni-vzdelavani/nejcastejsi-dotazy-k-predskolnimu-vzdelavani-3-dotazy-k

https://www.mspretlucka.cz/www/mspretlucka/fs/1_nemocne_deti_ve_skolce.pdf

https://zena-in.cz/clanek/nemocne-dite-do-skolky-neposilejte-zakon-dovoluje-materskym-skolam-dokonce-i-jeho-trvale-vylouceni?