Obr mezi žábami: skokan volský je nesmírně žravý a nebezpečný invazní druh, nezalekne se ani hada

Skokan volský (Aquarana catesbeiana) je druh žáby, který pochází ze Severní Ameriky a v rámci pravých žab patří k největším vůbec. Už to samo o sobě z něj dělá nápadné zvíře, ale není to jen „velká žába“. Je to mimořádně přizpůsobivý obojživelník, schopný obsadit různé typy stojatých i pomalu tekoucích vod, rychle růst, hlasitě se ozývat, sežrat skoro všechno, co přemůže, a v nepůvodních oblastech výrazně měnit poměry v místní přírodě. Právě proto je dnes skokan volský známý nejen zoologům, ale i ochranářům, kteří ho v řadě zemí nevnímají jako zajímavost, nýbrž jako problém.

České jméno „volský“ nevzniklo náhodou. Odkazuje na jeho hluboký, dunivý hlas, který připomíná spíš tlumené bučení než klasické žabí kuňkání. V angličtině se mu proto říká bullfrog. Když člověk ten hlas slyší za teplého večera od vody, je hned jasné, že nejde o běžného drobného obyvatele tůně. Skokan volský působí robustně a sebejistě - jako by v sobě spojoval něco z ryby, něco z plaza a něco z lovce, který spoléhá na moment překvapení.

Je to zároveň druh, na němž je dobře vidět, jak snadno se může z původního zvířete stát celosvětově se šířící invazní organismus. Člověk ho převážel kvůli chovu na maso, někde kvůli obchodu se zvířaty, jinde jako kuriozitu nebo nechtěný doprovod lidské činnosti. A žába, která měla původně své místo v severoamerických mokřadech, se postupně objevila na dalších kontinentech. V některých krajinách se usadila tak úspěšně, že začala vytlačovat místní druhy.

Původní areál skokana volského leží ve východní části Severní Ameriky. Přirozeně je spojen hlavně s východními a středními oblastmi Spojených států a s přilehlými částmi Kanady. Už ve své domovině je ale druhem, který má rád poměrně širokou škálu vodních stanovišť, pokud splňují několik základních podmínek: voda by měla být stálá, spíš klidná nebo jen zvolna proudící, dostatečně teplá a obvykle i s bohatší vegetací v mělčinách. Nejlépe mu vyhovují rybníky, jezera, slepá ramena, bažiny, tůně, mokřady a zarostlé okraje vodních ploch.

Právě vazba na stojatější vodu je důležitá. Skokan volský totiž mívá dlouhý larvální vývoj a v chladnějších podmínkách pulci často přezimují, někdy i opakovaně. To znamená, že druh není dobře přizpůsobený krátkodobým kalužím nebo vysychavým tůním, jaké stačí některým jiným žábám. Potřebuje vodu, která vydrží. Když ji má, dokáže se v ní udržet dlouhodobě a vytvořit stabilní populaci.

Mimo původní areál byl zavlečen do mnoha částí světa. Informační systémy věnované invazním druhům uvádějí jeho rozšíření ve více než čtyřiceti zemích a na čtyřech kontinentech. Zaveden byl do částí Evropy, Asie i Jižní Ameriky a v řadě míst se ukázalo, že mu místní klima a vodní prostředí vyhovují až příliš dobře. Zvlášť úspěšný bývá tam, kde jsou lidskou činností vytvořené vodní nádrže, kanály, faremní rybníčky nebo jiné stabilní vodní plochy. Nevyhovuje mu totiž jen „divoká“ příroda; velmi dobře snáší i krajinu člověkem pozměněnou.

Skokan volský není druh, který by přežíval jen v nějaké úzké specializaci. Není to žába jediné mokřadní niky, bez níž okamžitě mizí. Naopak. Je to druh pružný, odolný a ekologicky široce rozkročený. A právě takové organismy bývají při šíření po světě nejúspěšnější. Nepotřebují zázračnou souhru okolností; stačí jim, že v nové krajině najdou vodu, teplo, potravu a trochu klidu k rozmnožování.

Na fotografii může skokan volský vypadat jen jako „větší zelená žába“, ale při bližším pohledu je zřejmé, že jde o opravdu robustní zvíře. Dospělci běžně dorůstají asi 9 až 15,2 centimetru v délce těla od špičky čenichu ke kloace, výjimečně ale mohou být ještě větší; některé zdroje uvádějí rekordní délky kolem 20 centimetrů. Už to z něj dělá největšího pravého skokana původního ve východní části Severní Ameriky. Tělo je zavalité, hlava široká, tlama nápadně velká a zadní nohy silné. Když taková žába sedí na břehu, působí skoro jako kus mokrého, napjatého svalu.

Zbarvení bývá nejčastěji zelené až olivové, někdy přechází do hnědavých tónů a na hřbetě se často objevuje tmavší mramorování nebo skvrny. Břicho je světlejší, bělavé až nažloutlé. Kůže není bradavičnatá jako u ropuch, ale spíš hladká. Typické je i to, že skokan volský postrádá nápadnou hřbetní lištu pokračující po bocích těla, jakou známe u některých jiných žab; za bubínkem se jen obloukovitě stáčí kolem ucha. Právě v tom se dá od podobných druhů dobře odlišit.

Velmi nápadný je bubínek, tedy kruhová blána za okem. U samců bývá výrazně větší než oko, u samic je zhruba stejně velký. To je jeden z nejjistějších znaků, podle nichž lze v terénu pohlaví rozlišit, zvlášť když zvíře zrovna nevolá. Samci mívají v období aktivity i žlutavější hrdlo nebo spodní část těla. Tyhle rozdíly nejsou samoúčelné; souvisejí s rozmnožováním, hlasovou komunikací a teritoriálním chováním. U skokana volského je totiž samec opravdu slyšet i vidět.

Pozoruhodní jsou i pulci. Nejen proto, že jsou velcí, ale i proto, že ve vodě vydrží dlouho. Larvy mohou dorůstat značných rozměrů, některé zdroje uvádějí kolem 15 centimetrů. Bývají olivově zelené, s tmavými tečkami, a ve srovnání s pulci mnoha jiných druhů působí silně a vytrvale. To je přesně to slovo: vytrvale. Nejsou to drobné jarní larvy, které se během několika týdnů promění v žabku. Jsou to dlouhodobí obyvatelé vody, kteří si své místo doslova odsedí a odplavou.

Skokan volský žije většinu času v těsném kontaktu s vodou. Neznamená to, že by z ní nikdy nevylézal, ale voda je jeho jistota, úkryt, loviště i centrum rozmnožování. Přes den ho člověk může zahlédnout, jak nehybně sedí na bahnitém břehu, na plovoucí vegetaci nebo těsně při okraji rákosí. Často skoro splývá s prostředím. Jakmile se přiblíží nebezpečí, jedním prudkým skokem mizí pod hladinou. Tohle chování je staré a jednoduché, ale dokonale účinné. Žába nejdřív spoléhá na nehybnost a maskování, a teprve ve chvíli ohrožení využije explozivní únik.

Aktivní bývá hlavně za teplých měsíců a velká část jeho života se odehrává večer a v noci. Tehdy se ozývají samci, tehdy probíhá mnoho loveckých výpadů a tehdy je celý mokřad plný zvuků. U skokana volského je hlas nástroj moci. Samec jím obsazuje prostor, oznamuje přítomnost, láká samici a zároveň varuje ostatní samce, že tohle místo už má svého držitele. V dobrých podmínkách může být celé stanoviště akusticky rozparcelováno na jednotlivé hlasové okrsky.

Zajímavé je, že jde o druh poměrně stálý, ale mladí jedinci se dokážou šířit do nových vodních ploch. Právě juvenilní skokani často kolonizují nové nádrže a tůně. V nepůvodních oblastech je to jeden z důvodů, proč se druh šíří tak úspěšně. Když se jednou někde rozmnoží a prostředí mu vyhovuje, další rozlézání do okolní krajiny už může být jen otázkou času. Nejde o zvíře, které by muselo putovat na velké vzdálenosti jako pták; stačí mu síť vhodných vodních míst a trpělivé posouvání hranice výskytu.

V chladnějších oblastech přečkává nepříznivé období ve vodě. Přezimování probíhá zpravidla na dně nádrží nebo v bahně, kde se výrazně sníží aktivita. Ani tehdy ale úplně „nevypadne ze světa“ - stále je závislý na prostředí, které mu umožní přežít dlouhé měsíce bez běžné letní aktivity. Pro druh pevně svázaný se stálou vodou je to logické. Není to tulák suchou krajinou, ale obyvatel mokrého prostoru, jehož životní rytmus udává teplota vody a délka sezóny.

Jídelníček skokana volského je asi nejrychlejší cesta k pochopení, proč v mnoha zemích budí takové obavy. Je to oportunistický predátor. Jinými slovy: nežere jen „něco“, ale skoro všechno, co je živé, menší než on a dosažitelné. Menší jedinci loví hlavně hmyz a další bezobratlé. S růstem těla se ale nabídka kořisti rozšiřuje a u velkých zvířat už se dostáváme k rybám, rakům, jiným žábám, hadům, drobným savcům a ptákům. U tohoto druhu nejde o výjimky, ale o normální důsledek velikosti a široké tlamy.

Důležitá je i metoda lovu. Skokan volský není vytrvalý pronásledovatel. Spoléhá na vyčkávání a rychlý útok. Sedí, sleduje a ve zlomku sekundy vystřelí po kořisti. Z pohledu oběti je to skoro nespravedlivý souboj: téměř nehybná hmota se náhle promění v prudký úder. Tuhle strategii podporuje jak dobré krycí zbarvení, tak i schopnost setrvat dlouho bez pohybu. Proto se mu daří u vody, kde se kořist pravidelně přibližuje sama - hmyz přilétá, malé ryby připlouvají, jiní obojživelníci se pohybují v dosahu.

U skokana volského je doložen i kanibalismus. AmphibiaWeb uvádí, že někdy může tvořit významnou část potravy. To je celkem drsné, ale jde o důležitý regulační prvek. Znamená totiž, že nejde jen o predátora okolní fauny, ale i o druh, v němž velcí jedinci regulují menší. V jedné populaci tak může probíhat neustálý tlak nejen směrem ven, na ostatní druhy, ale i dovnitř, mezi jedince téhož druhu. V přírodě to není výjimka, ale u tak velké a početné žáby to zvyšuje její „tvrdost“ jako ekologického hráče.

Právě tahle žravost je jedním z hlavních důvodů, proč se v nepůvodních oblastech tak často spojuje s úbytkem místních obojživelníků. Není to jen konkurent, který zabere prostor a sežere bezobratlé. Je to zároveň přímý lovec menších druhů. Kde se objeví velká populace skokana volského, tam se pro malé žáby, čolky nebo mláďata dalších vodních živočichů může život velmi rychle zhoršit.

Rozmnožování skokana volského je pevně vázáno na teplejší část roku, ale přesný termín závisí na podnebí. V zásadě platí, že začíná na jaře a pokračuje do léta, v teplejších částech areálu může být sezona delší. Samci obsazují vhodná místa v mělké, zarostlé, trvalé vodě a hlasově je brání. Nejde jen o „zpěv“ v lidském smyslu. Je to oznamování nároku na prostor, odkud má samec šanci získat samici a zároveň uhlídat vhodné místo pro kladení vajec.

Samice klade obrovské množství vajec. Zdroje se v konkrétních číslech liší podle podmínek a literatury, ale běžně se uvádějí tisíce až desítky tisíc vajec v jedné snůšce; AmphibiaWeb zmiňuje až 20 000 vajec, USGS NAS uvádí přibližně 6 000 až 20 000. Vajíčka tvoří tenký, široký rosolovitý útvar plovoucí na hladině nebo rozprostřený ve vegetaci. Na první pohled může působit nenápadně, ale biologicky je to obrovská investice. Skokan volský nesází na několik pečlivě chráněných potomků; sází na množství.

Vývoj je poměrně rychlý jen na úplném začátku. Vajíčka se při vhodné teplotě líhnou za dva až pět dní, někdy kolem čtyř dnů. Tím ale rychlá část příběhu končí. Larvální stádium je naopak dlouhé a právě ono vysvětluje, proč druh potřebuje stálé vodní plochy. Pulci se živí ve vodě a jejich proměna v mladé žáby může trvat od několika měsíců až po jeden, dva nebo i tři roky, přičemž zásadní roli hraje teplota a kvalita prostředí. V mnoha populacích pulci přezimují alespoň jednou. To je proti mnoha evropským druhům velký rozdíl.

Tahle pomalost má velký význam. Znamená totiž, že skokan volský nevytváří jen krátkou, sezónní přítomnost v rybníce, ale dlouhodobou věkově rozvrstvenou populaci: vejce, pulci různých velikostí, čerstvě metamorfovaní mladí jedinci i velcí dospělci mohou v jednom systému existovat vedle sebe. Když je stanoviště stabilní, vzniká z něj téměř soběstačný výrobní prostor na další žáby. A protože dospělci dospívají po dalších letech růstu, druh si buduje početnost postupně, ale velmi pevně. Není to výbuch na jednu sezónu, spíš dlouhé obsazení území.

Na první pohled může působit zvláštně, že kapitola „ochrana“ u skokana volského nevypadá jako u vzácných nebo mizících druhů. Ve své původní části areálu totiž není obecně považován za druh na pokraji vyhynutí. Problém není v tom, že by mizel on, ale v tom, že jinde může přispívat k mizení druhých. Ochrana přírody se tu tedy neobrací primárně k ochraně skokana volského, nýbrž k ochraně ekosystémů před ním.

USGS upozorňuje, že v oblastech, kam byl zavlečen, bývá spojován s poklesem populací původních druhů, zejména menších obojživelníků, a že konkuruje potravou i prostorem. Novější práce citovaná USGS navíc přinesla krajinně pojaté důkazy, že na lokalitách se skokanem volským byly některé původní druhy obojživelníků výrazně méně časté a zároveň tam častěji figurovaly patogeny, včetně chytridiové houby Batrachochytrium dendrobatidis a ranavirů.

Právě role přenašeče chorob je jedním z nejvážnějších bodů. AmphibiaWeb uvádí, že skokan volský bývá nositelem chytridové houby Batrachochytrium dendrobatidis, která je spojena s celosvětovými úbytky obojživelníků. Důležité je, že sám bývá vůči chytridiomykóze relativně odolný, takže může fungovat jako účinný rezervoár nákazy. Pro citlivější druhy v okolí to představuje další problém navíc k přímé predaci a konkurenci.

Proto se v řadě zemí řeší monitoring, zákaz vypouštění, odchyt a místy i aktivní likvidace populací. Databáze GISD uvádí, že kontrola v Evropě stojí mimo jiné na prevenci, monitoringu a osvětě a že eradikace bývá prováděna fyzickými metodami, například pomocí sítí, pastí či přímého odlovu. To samo ukazuje, jak těžké je tento druh po usazení zvládnout. Jednou zavlečený, dobře rozmnožující se a ekologicky odolný obojživelník se z krajiny neodstraňuje snadno. U invazních druhů se proto pořád znovu potvrzuje staré pravidlo: nejlepší zásah je ten, k němuž vůbec nemusí dojít, protože k zavlečení nedošlo.

Skokan volský je žába, kterou není možné odbýt několika větami typu „velký obojživelník ze Severní Ameriky“. Ano, je velký. Ano, žije hlavně u stálých vod. Ano, je dravý a hlučný. Jenže teprve když se tyhle vlastnosti spojí dohromady, vyjde najevo, proč jde o tak výjimečný druh. Je to žába, která se umí prosadit tělem, hlasem, apetitem i životní strategií. Má dlouhý vývoj, vysokou plodnost, široký potravní záběr a schopnost využívat člověkem změněnou krajinu. A právě tahle kombinace z ní udělala jednoho z nejúspěšnějších obojživelníků své doby.

Současně je ale skokan volský i dobrým připomenutím, že biologický úspěch jednoho druhu nemusí znamenat dobré zprávy pro okolí. Ve své domovině je součástí přírodních vazeb. Tam, kam byl zavlečen, se z něj často stává rušivý prvek, který mění rovnováhu mezi druhy, zesiluje tlak na místní obojživelníky a může podporovat šíření nemocí.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://animaldiversity.org/accounts/Lithobates_catesbeianus

https://amphibiaweb.org/species/4999

https://www.virginiaherpetologicalsociety.com/amphibians/frogsandtoads/american-bullfrog/index.php

https://nas.er.usgs.gov/queries/factsheet.aspx?SpeciesID=71

https://plus.rozhlas.cz/co-lovi-invazivni-skokani-6603822

https://www.idnes.cz/hobby/mazlicci/skokan-volsky-invazivni-duh-vyskyt-evropa-zaba-bullfrog.A220114_121033_hobby-mazlicci_bma