Článek
Lípu často zaregistrujeme dřív nosem než očima. Stačí projít v červnu kolem staršího stromu a vzduch najednou zhoustne sladkou, trochu medovou vůní. V koruně to hučí, jako by tam někdo schoval malý motor. Zespodu přitom květy nejsou skoro vidět. Jsou drobné a bledé. Teprve když zvednete větev nebo se podíváte na zem, všimnete si, kolik jich na stromě vlastně je.
V krajině působí samozřejmě. Na návsi, u kostela, podél cesty nebo na kraji starého dvora vypadá, jako by tam stála odjakživa. Často také stojí. Některé lípy přežily domy, k nimž byly vysazeny, i lidi, kteří si pod nimi kdysi sedali.
Z botanického hlediska nejde o žádnou zvláštnost. Lípy rostou v Evropě, Asii i Severní Americe a rod Tilia zahrnuje řadu druhů. Jenže ve střední Evropě se tenhle strom dostal k člověku blíž než většina ostatních. Nejen tím, že poskytoval dřevo, květ a stín. Lípa se stala součástí míst, kde lidé skutečně žili.
Malolistá, velkolistá a ta mezi nimi
V české přírodě se nejčastěji setkáváme s lípou malolistou a lípou velkolistou. Obě mají typické srdčité listy, hustou korunu a podobné květy, takže je většina lidí nerozlišuje a mnohdy ani neví, že existuje víc jak jeden druh. Není to ostatně snadné ani pro zkušenějšího pozorovatele, zvlášť když stojí pod vysokým stromem a listy má několik metrů nad hlavou.
Lípa velkolistá, jak napovídá název, mívá listy větší. Bývají měkčí, na rubu jemně chlupaté a v paždí žilek mají světlé chomáčky chloupků. Kvete o něco dříve a častěji se jí daří na vlhčích a živnějších půdách.
Lípa malolistá má listy menší, pevnější a na jejich spodní straně se v místech větvení žilek objevují rezavě zbarvené chomáčky. Obvykle rozkvétá později. Snáší také o něco sušší podmínky, a tak ji najdeme na širší škále stanovišť.
Oba druhy se mezi sebou kříží. Výsledkem je lípa obecná, která se velmi často vysazovala v parcích, alejích a městských ulicích. Kdo se tedy pokouší určit každou lípu jen podle velikosti listu, může snadno narazit.
Lípy mohou dorůst monumentální velikosti (na naše poměry)
Květy, které nejsou nápadné, ale nejdou přehlédnout
Jednotlivý lipový květ by v soutěži krásy nejspíš neuspěl. Je malý, žlutavý a má několik dlouhých tyčinek. To, co z něj dělá jednu z nejvýraznějších událostí začátku léta, není vzhled, ale množství a vůně.
Květy vyrůstají ve skupinkách na společné stopce, ke které je přirostlý podlouhlý světle zelený listen. Ten vypadá skoro jako úzký list, ale má jiný úkol. Po odkvětu zůstává připojený k plodům a pomáhá jim při šíření. Když se celé souplodí odlomí, listen je zpomalí a vítr je může odnést dál od stromu.
Během kvetení se lípa promění v obrovský zdroj potravy. Včely, čmeláci, pestřenky a další hmyz přelétají z květu na květ od rána do večera. Při klidném počasí je bzučení slyšet i několik kroků od koruny. Starý strom může mít tolik návštěvníků, že člověk stojící pod ním získá dojem, že hučí celý strom.
Přesto není každý rok stejný. Někdy lípa voní silně a hmyz ji doslova oblepuje. Jindy je kvetení slabší nebo květy poskytují méně nektaru. Hodně záleží na počasí, teplotě, vláze a průběhu předchozích týdnů. Samotné množství květů také ještě neznamená, že vznikne dostatek lipového medu.
Když se pod stromem objeví větší množství mrtvých čmeláků, lidé někdy usuzují, že jsou lipové květy jedovaté. Tak jednoduché to ale není. Hmyz může být vyčerpaný, hladový nebo poškozený jiným způsobem. Některé vysazované druhy lip bývají v této souvislosti zmiňovány častěji, obecně však nelze říci, že by běžná kvetoucí lípa byla pro opylovače nebezpečnou pastí.
Lipový květ z kuchyňské skříňky
Když se řekne lípa, mnoho lidí si nevybaví strom, ale papírový sáček se sušenými květy. Lipový čaj patří k nejznámějším domácím prostředkům při nachlazení. Ještě před několika desetiletími bylo běžné květ nasbírat, usušit na půdě nebo na skříni a schovat na zimu.
Sbírá se celé květenství i s listenem. Nejlepší bývá chvíle, kdy je část květů právě otevřená a další se teprve rozvíjejí. Později už květy hnědnou, opadávají a jejich vůně slábne.
Sběr ovšem není tak snadný, jak se může zdát. Většina květů je vysoko a na staré stromy není rozumné lézt. Navíc není vhodné lámat celé větve jen proto, abychom získali několik hrstí na čaj. Bezpečnější je sbírat z nízkých větví nebo z mladších stromů, které rostou mimo silný provoz a prašné ulice.
Květy se suší ve stínu a v tenké vrstvě. Když se navrší na sebe nebo zůstanou vlhké, snadno ztmavnou a zatuchnou. Správně usušený lipový květ zůstává světlý a stále voní.
Čaj se tradičně pije při nachlazení, horečce a kašli. Horký nápoj člověka zahřeje, doplní tekutiny a může podpořit pocení. Slizové látky obsažené v květech mohou mírnit podráždění sliznic. Není to ale náhrada léčby závažnějšího onemocnění a už vůbec ne zázračný prostředek, který nemoc přes noc zažene.
To ovšem nic nemění na tom, že lipový čaj má jednu nespornou výhodu. Chutná a voní tak, že si jej člověk spojuje s klidem, teplem a chvílí, kdy nemusí dělat nic jiného než ležet pod dekou.
Květy lípy poskytují zdroj potravy obrovskému množství hmyzu. Sušené pak slouží k tvorbě lipového čaje
Dřevo, které se dá tvarovat
Kdo někdy vyřezával do tvrdého dubu nebo buku, rychle pochopí, proč si řezbáři oblíbili právě lípu. Její dřevo je světlé, jemné a měkké. Nemá výraznou kresbu a nůž jím prochází poměrně snadno. Dá se do něj vyřezat obličej, záhyb šatu i drobný ornament.
Z lipového dřeva vznikaly oltářní sochy, reliéfy, figurky světců, betlémy a loutky. Často je dnes vnímáme jako malovaná nebo pozlacená umělecká díla a ani si neuvědomujeme, že pod barevnou vrstvou se skrývá právě lípa.
Používala se také na misky, krabičky, vařečky, formy a drobné domácí potřeby. Naopak tam, kde je třeba vysoká pevnost nebo odolnost proti vlhkosti, příliš vhodná není. Z lipového dřeva se nestavěly hlavní trámy domů a nikdo od něj nečekal, že vydrží desítky let na dešti.
Lípa měla ještě jednu užitečnou část. Z vnitřní vrstvy kůry, takzvaného lýka, se vyráběly provazy, rohože, košíky a další jednoduché výrobky.
Starý kmen, který drží, i když je uvnitř prázdný
Staré lípy často vypadají, jako by už dávno neměly žít. Kmen je rozdělený, dutý a místy prohnilý. Člověk může někdy vstoupit dovnitř, a přesto nad ním zůstává zelená koruna.
Není v tom žádný zázrak. Strom nevede vodu středem kmene, ale mladšími vrstvami dřeva blízko obvodu. Vnitřní část může postupně odumřít a rozložit se, zatímco vnější prstenec zůstává živý a dál zásobuje listy.
Dutina tedy sama o sobě neznamená, že strom okamžitě zemře. Může s ní žít ještě desítky let. Problém je spíš mechanický. Kmen se oslabuje, větve jsou těžší a při větru roste nebezpečí rozlomení.
U památných lip se proto někdy používají podpěry, vazby mezi hlavními větvemi nebo citlivé odlehčení koruny. Staré fotografie ukazují i stromy sevřené železnými obručemi, což dnes působí trochu hrubě. Smyslem ale bylo totéž - zabránit tomu, aby se několik set let stará lípa rozpadla při první silnější bouři.
Určit přesné stáří takového stromu bývá složité. Když střed kmene chybí, nelze jednoduše spočítat letokruhy. Údaje o tisíciletých lípách proto často vycházejí z odhadů, starých zápisů nebo místních pověstí. Některé slavné stromy budou ve skutečnosti mladší než se traduje. I tak ale mohou pamatovat dobu, která je pro člověka téměř nepředstavitelně vzdálená.
Suché plody mohou poskytnout potravu ptactvu. Zahrádkáře ale moc nepotěší - spad ze vzrostlé lípy dokáže nadělat nepořádek či ucpat okapy
Proč zůstávaly lípy uprostřed vesnic
Lípa se na návsi nevysazovala jen proto, aby jednou vznikl národní symbol. Důvod byl mnohem praktičtější. Dospělý strom vytvoří širokou a hustou korunu, pod kterou se může sejít větší skupina lidí.
Ve vesnici bez kulturního domu, zastřešené zastávky a klimatizovaných místností byl stín velkého stromu cenným veřejným prostorem. Pod lípou se odpočívalo, jednalo, poslouchaly se zprávy a pořádaly slavnosti. Někde se pod ní hrálo a tancovalo, jinde se řešily obecní záležitosti.
Časem se z jednotlivých stromů staly pamětní body. Lípa mohla připomínat konec války, návrat vojáků, významné výročí nebo založení obce. Po vzniku Československa se ve velkém vysazovaly lípy svobody. Některé dnes stojí nenápadně u školy nebo obecního úřadu a kolemjdoucí už často nevědí, proč byly vysazeny.
Právě tady se užitečný strom začal měnit v symbol. Nejdřív byl místem, kde se lidé scházeli. Teprve potom se stal znakem domova, obce, a nakonec i celého národa.
Strom do zahrady, ale ne do každé
Mladá lípa může v zahradnictví vypadat jako celkem nevinný stromek. Jenže z malého kmínku se časem stane dřevina s korunou širokou mnoho metrů. To, co prvních deset let působí jako rozumná výsadba, může být po půl století příliš blízko domu, střechy, plotu nebo elektrického vedení.
Lípa proto potřebuje prostor. Hodí se do větší zahrady, na okraj pozemku, k louce nebo k cestě. V malé zahradě je lepší volit menší kultivar, případně úplně jiný strom.
Kořeny se rozrůstají daleko od kmene a nesnášejí dobře, když se půda kolem nich zhutní těžkou technikou nebo překryje nepropustným povrchem. Strom může po stavebním zásahu ještě několik let vypadat zdravě, než se poškození skutečně projeví.
Lípy ale poměrně dobře snášejí řez, čehož se využívalo v alejích a historických zahradách. To neznamená, že jim prospívá každoroční bezhlavé zkracování silných větví. Špatně provedený řez vytváří velké rány, oslabuje korunu a může urychlit vznik hniloby.
Nejlepší lípa je obvykle ta, která byla od začátku vysazena na správném místě a nemusela se každých pár let přizpůsobovat prostoru, jenž jí byl příliš malý.
Staleté lípy mají silné kmeny. Některé už mohou být uvnitř duté
Co všechno žije v jedné koruně?
Na mladém stromě vidíme hlavně listy a větve. Na staré lípě se ale postupně vytvoří množství různých zákoutí. V prasklinách kůry přezimuje hmyz, v dutinách hnízdí ptáci a ukrývají se netopýři. Odumřelé dřevo rozkládají houby a žijí v něm larvy brouků.
Pro člověka může suchá větev nebo dutina vypadat jako vada. Pro živočichy je to často nejcennější část stromu. Úplně zdravý a hladký mladý kmen nabízí mnohem méně možností než stará lípa s rozpraskanou kůrou a dutým středem.
Na listech se živí housenky, mšice i další drobný hmyz. To zase přitahuje ptáky. V době květu strom poskytuje nektar, na podzim plody a po celý rok úkryt. Jediná lípa tak může fungovat jako malé stanoviště uprostřed obce nebo zemědělské krajiny, kde podobných míst mnoho nezůstalo.
I proto bývá kácení starých stromů tak citlivé. Nově vysazená lípa může být zdravá a perspektivní, ale dutiny, trouchnivé dřevo a silné větve starého stromu nahradí až za mnoho desítek let.
Lípa bývá spojována s domovem, národem a slovanskou tradicí (od roku 1848 je oficiálně národním stromem Slovanů). Člověk na ni narazí na státních symbolech, ve znacích, na památnících i v historických textech.
Po pokácené lípě nezůstane jen pařez a volné místo pro nový strom. Zmizí kus stínu, známá silueta i vůně, která se tam začátkem léta vracela možná sto let. Novou lípu lze zasadit za hodinu. Na to, aby se stala skutečnou součástí krajiny, ale musí čekat další generace.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://botany.cz/cs/tilia-cordata/
https://www.vulhm.cz/files/uploads/2019/03/LP_9_2018.pdf
https://nli.gov.cz/wp-content/uploads/Lipa-srdcita-a-velkolista_FINAL.pdf
https://www.lesnipedagogika.cz/cz/pod-lesnickou-poklickou/drevo/lipa-nas-narodni-strom
https://www.dumazahrada.cz/clanek/lipa-20211009.html
