Článek
Ze všech zbraní budí největší strach. Atomová bomba má potenciál vyhladit lidstvo. A stačí jen tak málo…
Prapočátek všeho
Pokud bychom se chtěli dostat k počátkům atomové bomby, museli bychom se vrátit na konec 18. století. Konkrétně do roku 1789, kdy německý vědec Martin Klaproth objevil prvek uran. O zhruba sto let později, když prováděla Marie Curie-Sklodowská svůj výzkum, zjistila, že je tento prvek přirozeně radioaktivní. Právě Marie Curie dala tomuto jevu název radioaktivita. Na základě jejího výzkumu pak v roce 1911 vytvořil britský fyzik Edward Rutherford model atomu.
Začátek 20. století se nesl v duchu řady dalších výzkumů a objevů. V roce 1933 představil maďarsko-německý fyzik Leo Szilard možnost jaderných řetězových reakcí a o rok později italský fyzik Enrico Fermi nevědomky při svých experimentech rozštěpil neutrony v uranu. Podobného úspěchu, ale tentokrát už úmyslně, dosáhla rakousko-švédská fyzička Lise Meitner ve spolupráci s německým chemikem Otto Hahnem.
Výzkum Lisy Meitner byl na čas přerušen, když došlo k sociálním změnám ve společnosti a k nástupu k moci se pomalu chystal Hitler. Meitner byla totiž Židovka a musela uprchnout. Usadila se ve Švédsku, kde ve svém výzkumu pokračovala dál. Prozkoumala a pojmenovala proces jaderného štěpení. Její výzkum se tak stal základním kamenem pro pozdější vývoj jaderných zbraní.
Období 2. světové války
Evropští fyzici a chemici, kteří se věnovali radioaktivitě, se během předválečného a válečného období rozprchli. Szilard, který byl také Žid, uprchnul před 2. světovou válkou do Spojených států. Fermi odcestoval i s židovskou manželkou Laurou Capon do New Yorku. Jediný Hahn zůstal v Německu, kde se věnoval výzkumu i v době války.
Szilard se svým spolupracovníkem Walterem Zinnou znovu vytvořili experiment Hahna a Lise Meitner, aby potvrdili jejich poznatky o štěpení. Poté společně s Fermim začal na Kolumbijské univerzitě pracovat na konstrukci reaktoru. Byl si však vědom, že podobné úsilí mohou zřejmě vynakládat i němečtí vědci, kteří byli poplatní Hitlerově režimu a obával se možných následků.
Německá rozvědka totiž zjistila, jakým směrem se ubírá výzkum ve Státech a v Británii a německé vedení zaúkolovalo své fyziky - Baggeho, Heisenberga a Hartecka. Ti mj. zkoumali možnosti použití těžké vody jako moderátoru používaného ke zpomalení pohybu sekundárních neutronů.
V červenci 1939 kontaktoval Alberta Einsteina, žijícího na Long Islandu v New Yorku, kam emigroval z Německa. Společně sepsali dopis prezidentu Rooseveltovi, ve kterém vyjádřili obavy z toho, že by poznatky ohledně radioaktivity mohly vést ke konstrukci nových bomb, a to dokonce extrémně silných. Zároveň informovali o tom, že Německo zastavilo prodej uranu z Československa a vysoce uznávaný německý vědec Carl von Weizacker začal pracovat v Institutu císaře Viléma v Berlíně, kde docházelo k opakování amerických prací s uranem. Prezident Roosevelt reagoval vytvořením Poradního výboru pro uran.
Činnost Poradního výboru však byla poměrně pomalá a poněkud nedoceněná. Útok na Pearl Harbor v prosinci 1941 však znovu povzbudil zájem o výzkum a možnost zkonstruovat silnou bombu. 13. srpna 1942 došlo k vytvoření projektu Manhattan Engineer District, do jehož čela byl jmenován plukovník Leslie R. Groves, který tak povýšil na brigádního generála.
Groves přidal na rychlosti. Obratem vybral tři lokace pro výrobu bomby. V Oak Ridge v Tennessee měl být obohacován uran. Los Alamos bylo místem pro samotnou výrobu zbraní. A v Hanfordu ve Washingtonu se mělo vyrábět plutonium z izotopu uranu U-238. Plutonium, které se přirozeně nevyskytuje, vzniká v uranových reaktorech, je radioaktivnější a s lepší schopností dosáhnout jaderného štěpení.
Szilard a Fermi, kteří se z Kolumbijské univerzity přesunuli do Chicaga, dosáhli první samoudržující jaderné reakce v historii, když na konci roku 1942, po dokončení stavby reaktoru, začali vytahovat kadmiové tyče a došlo k jaderné reakci, která trvala 4,5 minuty, než opět vložili tyče zpět. Sice malé, vyprodukovala energii pro napájení žárovky, ale pokud by Fermi nenařídil vypnout reaktor, reakce by pokračovala dál stupňujícím se tempem. Díky schopnosti dosáhnout štěpení získali i zdroj pro výrobu plutonia.
Prezident Roosevelt dal projektu zelenou a ten se rozjel na plné obrátky. Rozšířil se po celých Státech, zaměstnal na sto tisíc pracovníků a stál přes dvě miliardy dolarů. Drtivá většina lidí však netušila, jaký je skutečný cíl projektu a znali jen svou část práce. Na celém projektu se podíleli nejen Američané, ale i Britové a Kanaďané.
Dosavadní poznatky dávaly tušit, že jaderné bomby mohou být dvojího typu - standardní uranová (taková byla bomba Little Boy) a implozivní plutoniová (bomba Fat Man).
Zkonstruováním bomb byl pověřen profesor fyziky na University of California v Berkeley, J. Robert Oppenheimer. Jeho úkol byl pojmenován jako projekt Manhattan a pod jeho vedením pracovníci vytvořili plutoniovou implozivní bombu.
Protože s implozivními bombami neměl nikdo žádnou zkušenost, trval Oppenheimer na testovacím pokusu. Groves váhal, protože plutonium bylo vzácné a drahé, takže jím nechtěl plýtvat, ale nakonec souhlasil.
„Nyní jsem se stal Smrtí, ničitelem světů.“ Oppenheimer citující verš z Bhagavadgíty.
Test bomby se konal v Alamogordo v Novém Mexiku. Testovací bomba Gadget byla pomocí ocelové věže zvednuta do zhruba 30metrové výšky do vzduchu. 16. července 1945, v 5:29 ráno, začal tzv. Test Trinity. Záblesk z výbuchu byl tak silný, že dočasně oslepil pozorovatele vzdálené skoro 10 kilometrů. Ocelová věž se horkem vypařila a zůstal hluboký kráter. Písek v oblasti se roztavil a vzniklo mírně radioaktivní zelené sklo trinitit. Test předčil veškerá očekávání - místo exploze odpovídající očekávaným 0,3 kilotunám TNT odpovídala síla výbuchu 21 kilotunám TNT.
Den po testu odcestoval nový prezident Truman na Postupimskou konferenci, kde výsledky testu chtěl přimět Japonce ke kapitulaci. Ti však výzvu ignorovali.
Hirošima a Nagasaki
Jména dvou japonských měst, která znají lidé z celého světa. Původně bylo vybráno celkem 17 měst, které byly potenciálními cíli pro útok atomovými bombami. Američané se domnívali, že použití více jak jedné bomby má větší šanci přimět japonské vedení ke kapitulaci, a tím k ukončení války.
Hirošima bylo průmyslové město, v jehož okolí se nacházela řada vojenských zařízení. Nagasaki sice také patřilo do výběru, protože se jednalo o přístav s opravárenským zařízením a stavěly se tam lodě, ale nebylo určeno jako primární cíl. Tím bylo arzenální město Kokura, ale kvůli počasí byl cíl přesměrován na sekundární místo - Nagasaki.
6. srpna 1945 shodil letoun B-29 Enola Gay bombu zvanou Little Boy na Hirošimu. Zemřelo zhruba 140 tisíc lidí.
9. srpna 1945 shodil letoun B-29 Bock´s Car bombu zvanou Fat Man na Nagasaki. Zemřelo zhruba 70 tisíc lidí.
Desítky tisíc lidí zemřely v následujících letech na nemoci z ozáření a rakoviny.
15. srpna 1945 odvysílal japonský císař Hirohito přijetí Postupimské deklarace stanovující podmínky Spojenců pro ukončení války.
2. září 1945 na palubě USS Missouri Japonsko definitivně kapitulovalo.
Jaderný výzkum neprobíhal jen v USA. Závody se konaly v řadě zemí.
Americký výzkum je, vzhledem ke své úspěšnosti a sestrojení dvou atomových bomb Little Boy a Fat Man, nejznámější.
Kromě Američanů se ale o výzkum jaderné energie a jejího využití pro sestrojení zbraně zajímaly další státy.
Němečtí vědci disponovali podobnými znalostmi jako ti američtí a britští, ale bohužel neměli takové zdroje a možnosti. To Spojenci nevěděli a tak byly jejich obavy poměrně značné. Němci využívali těžkou vodu vyráběnou ve Vemorku v jižním Norsku. Britové podnikli dva pokusy o sabotáž výrobního závodu. První se kvůli počasí nepovedl, ale druhý vyústil ve zboření značné části závodu, což přerušilo výrobu na řadu měsíců. Když závod výrobu zase obnovil, Britové společně s Američany schválili bombový útok a zničili elektrárnu. Němci se pokusili stávající těžkou vodu a zařízení, které zůstalo i po útoku nepoškozené, převézt do Německa. Britové se rozhodli sabotovat trajekt, který vše převážel a norský tříčlenný tým ho poslal na dno jezera. Ztráta těžké vody byla pravděpodobně nejvýznamnějším důvodem, proč Němci nedokázali dotáhnout výrobu samostatného atomového reaktoru do zdárného konce.
Japonsko, které sledovalo mezinárodní vědeckou literaturu, velmi rychle zjistilo, kam se ubírají výzkumy. Generál Takeo Yasuda pověřil podplukovníka Suzukiho vytvořením zprávy, která by zmapovala japonské možnosti. Podle Suzukiho mělo Japonsko možnost získat uran v Koreji a Barmě a vytvořit tak svoji atomovou bombu. V dubnu 1941 povolilo japonské císařské letectvo výzkum vedoucí k sestrojení atomové bomby.
Japonský průmysl však byl v průběhu války těžce devastován, což zpomalovalo až znemožňovalo jakýkoliv postup ve výrobě. Na konci roku 1944 si japonští vědci bolestivě uvědomili, že nebudou schopni sestrojit atomovou bombu včas.
Sovětský svaz se začal zabývat výrobou atomové bomby v roce 1939, ale v letech 1941-1943 byl jaderný program pozastaven kvůli německé invazi. Práce byly obnoveny v roce 1943.
V současnosti se předpokládá, že atomovými zbraněmi disponuje nebo má možné předpoklady a materiál pro jejich výrobu celkem 10 států.
Anketa
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.nationalww2museum.org/war/articles/making-the-atomic-bomb-trinity-test
https://www.afhistory.af.mil/FAQs/Fact-Sheets/Article/458993/the-story-of-the-atomic-bomb/
https://en.wikipedia.org/wiki/History_of_nuclear_weapons
https://www.bbc.co.uk/czech/specials/1117_global_nuclear/page4.shtml
