Článek
Když se procházíte lesem, těžko si představíte, že každý strom kolem vás by mohl být jen částí jednoho jediného organismu. Že všechny ty desítky tisíc kmenů, větví a listů by sdílely společné tělo - hluboko pod zemí, v propletené síti kořenů, které dýchají jedním rytmem. Přesně to se děje v horách amerického Utahu. Tam, poblíž jezera Fish Lake, roste Pando. Na první pohled obyčejný les osik. Ve skutečnosti ale jeden z největších, nejstarších a nejtěžších živých organismů na planetě.
Jeden za všechny, všichni za jednoho
Kdybychom chtěli Pandu popsat čísly, vypadá to skoro jako science fiction. Pokrývá zhruba 43 hektarů - tedy území o velikosti cca 60 fotbalových hřišť - a tvoří ho kolem 47 000 kmenů. Každý z nich vypadá jako samostatný strom, ale geneticky jsou všechny naprosto totožné. Všechno to vyrůstá z jednoho společného kořenového systému, který váží podle odhadů přes šest tisíc tun.
Na povrchu to vypadá jako les, pod zemí je to ale jediný organismus. Topol osikovitý (Populus tremuloides), známý tím, že se rozmnožuje výhonky z kořenů, se tu rozrostl do obřího klonu, který vědci nazvali Pando - z latinského pandere, tedy „rozšiřovat se“.
Není přesně známo, jak je Pando starý. Jednotlivé stromy, které z jeho kořenů vyrůstají, žijí kolem stovky let, ale kořenová síť pod nimi může být stará tisíce, nejspíš i desetitisíce let. Odhady se liší, ale většina vědců mluví o stáří 9-16 tisíc let. Jiné odhady mluví i o 80 tisících let, ale pro takové stáří nejsou důkazy. Jedno je však jisté - Pando tu zakořenil někdy na konci poslední doby ledové.
Les, který se nikdy úplně nezmění
Z biologického hlediska je Pando něco jako živý paradox. Na jednu stranu se dokáže obnovovat donekonečna - když starší stromy odumřou, z kořenů vyrazí nové výhonky, které během několika let vyrostou v plnohodnotné topoly.
Na druhou stranu je celý geneticky totožný, což znamená, že se už tisíce let nemění. Všechny jeho „stromy“ mají stejný DNA kód, stejnou odolnost i slabiny. To, co kdysi bylo evoluční výhodou - schopnost rychle osídlit plochu po požáru nebo po tání ledu, se dnes může stát hrozbou.
Topoly osikovité milují světlo a narušení. Když v minulosti krajinu často pročišťovaly přírodní požáry, Pando měl ideální podmínky. Shořelé kmeny uvolnily prostor a nové výhonky vyrazily během pár dnů. Jenže moderní lesní hospodaření požáry potlačilo. Místo přirozené obnovy začal les stárnout. A co víc - mladé výhonky dnes často nedostanou šanci vyrůst vůbec.
Jednotlivé stromy jsou částmi jednoho velkého organismu. Když strom zestárne a uhyne, vyraší z obrovského kořenového systému nový, geneticky totožný
Oběť vlastního úspěchu
Hlavním nepřítelem Pando není suché počasí ani choroby, ale zvěř. Mladé výhonky jsou např. pro jelence ušaté neodolatelně lákavé. V posledních desetiletích se jejich početnost v oblasti výrazně zvýšila, zatímco predátoři jako vlci nebo pumy téměř vymizeli.
To znamená, že každý nový výhonek, který se objeví, má jen malou šanci přežít první zimu. Většina je spasená dřív, než doroste výšky pasu.
Vědci, kteří Pandu sledují pomocí leteckých snímků, zjistili, že zhruba dvě třetiny jeho plochy už nerostou. Staré kmeny odumírají a nové nestačí nastupovat. Na některých místech tak les pomalu mizí - a podzemní organismus se rozpadá na menší, oddělené části.
Není to konec okamžitý, ale pomalý útlum. Jakási smrt po tisících letech života.
Les, který je vlastně jeden tvor
Myšlenka, že Pando je jeden živý tvor, se může zdát přehnaná, ale z biologického hlediska dává smysl. Všechno v něm je propojeno – voda, živiny i chemické signály proudí skrze společný kořenový systém.
Když se v jedné části objeví stres nebo nemoc, informace se může přenést do zbytku kolonie. V jistém smyslu to tedy není les, ale tělo. A každý strom v něm je jen orgánem, který dříve nebo později odumře a nahradí ho jiný.
Je to zvláštní pohled: vypadá jako les, chová se jako les, ale ve skutečnosti je to jediná bytost, která přežívá díky pomalému, neustálému koloběhu obnovy.
Každý kmen je jen částí jednoho jediného organismu
Co Pando znamená pro vědu
Pando je pro ekology a genetické biology něco jako zlatý grál. Umožňuje studovat klonální rozmnožování, dlouhověkost, stabilitu ekosystémů i důsledky lidských zásahů.
Vědci zjišťují, že i přes genetickou jednotnost se mezi jednotlivými stromy objevují drobné rozdíly - takzvané somatické mutace, které se hromadí v průběhu tisíců let. Dá se říct, že i když je Pando jeden, pomalu se „učí“ a vyvíjí.
Díky němu také lépe rozumíme tomu, jak lesy reagují na změnu klimatu. Topoly osikovité jsou totiž považovány za druh, který dobře ukazuje, jak se mění dostupnost vody, teploty a složení půdy. Pando tak není jen kuriozita, ale také živá laboratoř.
Lidé, ploty a naděje
Správa Fishlake National Forest, pod kterou území spadá, dnes vede několik projektů na záchranu kolonie. Část Pando je ohraničena ploty, aby se k mladým výhonkům nedostala zvěř. Právě v těchto ohraničených zónách je vidět, že se les dokáže obnovit, pokud dostane šanci.
Ochránci přírody se snaží vyvažovat potřeby divoké zvěře, turistů i samotného lesa. Nejde totiž jen o pár stromů, ale o živý organismus, který by bez pomoci mohl časem zmizet úplně.
Organizace Friends of Pando například spravuje vzdělávací programy a sleduje, jak se mění růst nových výhonků. Vědci přitom čelí i etické otázce: má člověk zasahovat do života organismu, který přežil tisíce let bez nás? Nebo mu v době klimatických změn pomáhat, aby přežil dál?
Oblast Pando je velká jako zhruba 60 fotbalových hřišť.
Symbol propojení
Pando se často zmiňuje nejen v biologii, ale i v umění a filozofii. Pro mnohé představuje symbol propojení a vytrvalosti.
Na první pohled je složený z tisíců samostatných těl, ale pod povrchem je všechno jedno. Stejně jako v přírodě obecně - co se zdá být oddělené, bývá často propojeno mnohem víc, než si dokážeme představit.
Možná i proto Pando tolik fascinuje. Není to jen obří rostlina, ale připomínka, že stabilita v přírodě nevzniká izolací, ale propojením. A že i obrovská síla může být křehká, když se naruší její rovnováha.
Co bude dál?
Budoucnost Pando je nejistá. Záleží na tom, jestli se podaří omezit spásání, obnovit přirozené narušení lesa a udržet zdravý koloběh růstu. Pokud ne, může se stát, že během několika staletí zůstane z kdysi největšího živého tvora na Zemi jen soustava odumřelých kořenů.
Ale pokud mu dáme čas a prostor, má šanci. Vždyť přežil tisíce let mrazů, sucha i ohně. Možná přežije i nás.
Pando je tichý svědek času, živý důkaz, že příroda umí vytvářet zázraky, které překonávají naši představivost. A zároveň varování, že i největší a nejstarší život na planetě může být zranitelný, pokud zapomeneme, jak s ním zacházet.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.fs.usda.gov/r04/fishlake/recreation/explore-forest/pando
https://www.idnes.cz/hobby/zahrada/pando-jelenec-usaty-studie.A181023_121138_hobby-zahrada_bma
https://www.nationalgeographic.com/environment/article/the-biggest-living-thing-on-earth-is-being-nibbled-to-death
https://www.lidovky.cz/orientace/pando-topol-osikovity-klon-kolonie-populus-tremuloides-vek-dna.A241112_174205_ln_veda_lrj
https://www.idnes.cz/brno/zpravy/les-pando-utah-stari-vedci-vyzkum-mendelova-univerzita.A181127_101702_brno-zpravy_krut
https://www.kvety.cz/priroda/pando-nejvetsi-organismus-na-svete-utah-hrozba-zaniku-ochrana-reseni/
https://www.friendsofpando.org/thepandotree
