Živá fosilie jako nejosamělejší tvor. Píchoš čeká už 130 let na samičku, která možná neexistuje.

Na první pohled vypadá jako palma. Má silný kmen, nahoře vějíř dlouhých, lesklých listů, které se pod tíhou vlastní váhy klenou do stran. V horkém africkém slunci se na nich lesknou kapky rosy jako malé korálky. Jenže palma to není.
Je to cykas - z prastaré skupiny rostlin, která se objevila už v době dinosaurů, dávno před prvními květinami, dávno před lidmi.

A tahle konkrétní, Encephalartos woodii, je něco jako botanický zázrak. A také tragédie. Na celé planetě existuje jen samčí rostlina tohoto druhu. Každý známý exemplář, ať už roste v Londýně, v Pretorii nebo v New Yorku, je vlastně jen výhonek - klon - toho původního jediného samce, který byl kdysi dávno nalezen v lesích oNgoye na jihovýchodě Afriky. Jinými slovy, celý druh je jeden jediný jedinec, rozesetý po světě ve stovkách identických kopií.

Psal se rok 1895. Jihoafrický botanik John Medley Wood, tehdy už postarší muž, se prodíral horkým a vlhkým lesem oNgoye v provincii KwaZulu-Natal. O lese se říkalo, že je pozůstatkem dávné tropické džungle - plný mechu, ptačího křiku a hmyzu tak hlasitého, že člověk sotva slyšel vlastní myšlenky.

Wood tu hledal rostliny pro botanickou zahradu v Durbanu. A mezi všemi těmi kapradinami a travami si všiml zvláštního stromu - nebo spíš něčeho mezi stromem a palmou. Na svahu rostly čtyři mohutné kmeny s tmavozelenými listy, které se ve světle třpytily jako kov. Nikdy nic podobného neviděl.

Jednu rostlinu vykopal a odvezl ji do Durbanu, aby ji zachoval. Tehdy ještě netušil, že právě narazil na posledního známého samce svého druhu.

Cykasy jsou zvláštní rostliny. Nejsou to ani kapradiny, ani stromy, ani palmy, i když trochu vypadají jako od každého něco. Na Zemi rostou déle než většina dnešních druhů - první se objevily v době, kdy se po souši potulovali dinosauři, tedy před více než dvěma sty miliony let.

V té době pokrývaly tropy celé lesy cykasů, které tvořily základ tehdejší vegetace. Dnes z nich zůstalo jen pár desítek druhů, rozesetých po světě - většinou v Africe, Asii a Austrálii. A píchoš Woodův je jejich nejvzácnější zástupce.

Na první pohled působí mohutně: dorůstá výšky až šesti metrů, jeho kmen má u báze skoro metr v průměru a listy mohou mít tři metry na délku. Každý z nich je tuhý, ostře zakončený a leskne se jako leštěný kov. Když se jich dotknete, cítíte jejich pevnost – jako by ta rostlina pamatovala jinou dobu, kdy vše rostlo pomaleji a život měl jiné tempo.

Když dospěje, vytváří velké oranžové šišky. Jsou krásné, těžké, dlouhé téměř metr. Ale všechny jsou samčí. Žádná samičí šiška se nikdy neobjevila, protože žádná samice prostě není.

Většina cykasů má oddělené pohlaví: samčí rostliny vytvářejí pylové šišky, samičí šišky nesou semena. Jenže píchoše známe pouze jako samce. A protože rostlina nemůže měnit pohlaví a žádná samice se nikdy nenašla, nemůže vzniknout jediné oplodněné semeno.

Z té jediné rostliny, kterou Wood přivezl z lesa, začali botanici v 20. století oddělovat výhonky. Ty zasadili do jiných zahrad, a ty z nich zase vytvořily další. Tak se druh pomalu rozšířil po světě, i když vlastně ne „rozmnožil“. Každý nový exemplář je jen další část té jediné rostliny, která kdysi rostla v oNgoye.

V botanické terminologii se tomu říká klonální populace. V praxi to znamená, že geneticky neexistuje žádný rozdíl mezi rostlinou v Kew Gardens a tou, která roste třeba v Pretorii. Jsou to prostě části jednoho organismu.

Zní to trochu absurdně, ale vědci už víc než sto let hledají pro píchoše „partnerku“.
O lese oNgoye víme, že je malý, izolovaný a dlouho zůstal stranou lidské pozornosti. Takže naděje, že někde v jeho hlubinách přežívá samičí rostlina, nikdy úplně nezmizela.

V posledních desetiletích se pátrání obnovilo s novými technologiemi. Botanici používají drony, satelitní snímky i termovize, aby z výšky dokázali odlišit cykasy podle tvaru koruny. Někdy se objeví nadějný záznam, ale při bližším průzkumu se ukáže, že jde o jiný druh – často o příbuznou Encephalartos natalensis.

Pokud by se samičí rostlina někdy přece jen našla, šlo by o botanickou senzaci. Pylové šišky se zachovaly a bylo by možné pokusit se o přirozené opylení. Teprve tehdy by mohlo vzniknout první semeno Encephalartos woodii po více než sto letech.

Protože samice chybí, botanici zkoušejí různé experimenty. Jedním z nich je křížení s příbuznými druhy, hlavně s E. natalensis. Vznikají tak hybridy, které se pak znovu kříží se samčími rostlinami E. woodii, aby se jejich genetická výbava co nejvíce přiblížila původnímu druhu.

Zatím to ale není úplná záchrana – hybridy nejsou geneticky „čisté“. A protože všechny známé mateřské rostliny jsou z jiného druhu, nikdy neponesou úplnou dědičnost původní linie.

Další myšlenkou, která zní skoro jako z vědeckofantastického románu, je pokus přimět rostlinu ke změně pohlaví. U některých druhů cykasů se to občas děje samo od sebe – například po požáru, suchu nebo jiném stresu. Zatím se ale nikomu nepodařilo donutit žádný exemplář E. woodii, aby místo samčích šišek vytvořil samičí.

Dnes už Encephalartos woodii nepatří přírodě. V přírodě je vyhynulý. Všechny známé rostliny rostou ve sklenících, botanických zahradách nebo chráněných parcích. Každá z nich je evidována, měří se vlhkost půdy, sleduje se teplota, světlo i živiny. Někdy je to spíš péče o pacienta než o rostlinu.

A má to důvod. Mladé výhonky E. woodii jsou mezi sběrateli neuvěřitelně žádané. Na černém trhu se prodávají za částky, které by stačily na nové auto. Proto je obchod s nimi přísně zakázán a veškeré přesuny mezi institucemi se provádějí pod dohledem úřadů.

V Royal Botanic Gardens v Kew v Londýně je jeden z nejznámějších exemplářů. Když v roce 2004 po více než sto letech vytvořil první šišku, vyvolalo to mezi zaměstnanci skoro oslavu. Noviny o tom psaly jako o „kvetení nejosamělejší rostliny světa“.

Je ale vůbec možné mluvit o „záchraně druhu“, když jde o jeden a tentýž klon? Biologicky vzato už druh neexistuje – zmizela jeho genetická rozmanitost, jeho schopnost rozmnožovat se. Zůstal jen jeden „muž“ bez partnerky, udržovaný naživu v desítkách kopií.

A přesto na něj lidé pohlížejí s respektem a něhou. Možná proto, že je to živá připomínka toho, jak tenká je hranice mezi přežitím a zánikem. Možná i proto, že se v jeho osamělosti trochu poznáváme.

Z pohledu přírody to může být jen další položka na seznamu vyhynulých druhů. Ale z pohledu člověka je to příběh o vytrvalosti, péči a naději.

Encephalartos woodii je dnes víc než rostlina. Je symbolem. Připomíná nám, že život není samozřejmost. Že druh může přežít miliony let, projít hromadnými vymíráními a přežít konec dinosaurů – a pak zmizet jen proto, že se z nějakého důvodu přestaly rodit samičí rostliny.

Ukazuje nám i druhou stránku: sílu lidského zájmu a odhodlání. Díky botanickým zahradám po celém světě přežívá i to, co by jinak zaniklo. Možná jen v kopiích, ale pořád živé a s nadějí. Když stojíte u jeho kmene, můžete mít pocit, že se dotýkáte něčeho, co pamatuje svět dávno před námi.

Možná je tenhle příběh uzavřený. Možná se samice nikdy nenajde. A možná ne. Les oNgoye pořád stojí. Pořád tam prší, pořád tam roste všechno možné a v každém koutě se skrývá tisíc tajemství.

Možná někde mezi kapradinami, kam nikdy nedošla lidská noha, roste i ona - samička, která po sto třiceti letech čeká, až se svět o ní znovu dozví. A možná i proto lidé Encephalartos woodii tak milují. Nejen proto, že je starý a vzácný, ale proto, že nese něco, co je nám blízké – ten tichý, neuhasínající zbytek naděje.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.denik.cz/veda/pichos-wooduv-encephalartos-woodii.html

https://www.southampton.ac.uk/news/2024/05/the-high-tech-hunt-for-a-lonely-plants-partner.page

https://www.huntington.org/news/saving-worlds-loneliest-plant

https://www.kew.org/read-and-watch/wood-like-to-meet-the-loneliest-plant

https://portidea.cz/nejosamelejsi-organismus-na-svete-hleda-svou-polovicku-seznamte-se-s-encephalartos-woodii/

https://www.cykasy.cz/Atlas/Encephalartos_woodii.html