Pach krve po skotsku - Sawney Bean podle legendy vedl incestní klan, přepadávali a jedli své oběti.

Když se řekne Pach krve, vybaví se nám parta zabloudivších městských dětí a rodina divokých kanibalů číhajících v lesích. Výborný hororový film, který se zapsal do paměti mnohých z nás. Jenže tenhle motiv je starší než filmová éra. Ve Skotsku se o něčem podobném vypráví už od 18. století – a údajné události mají sahat ještě hlouběji do 16. století. Středobodem téhle legendy je jméno Sawney Beane a jeskyně Bennane Head na pobřeží Ayrshire. Ať už je pravda jakákoli, příběh se stal pevnou součástí skotské paměti a kulturního hororového dědictví.

Jeskyně mezi mořem a útesy

Jestli nějaké místo umí samo o sobě vyprávět, pak je to skotské pobřeží u Ayrshire. Útesy jsou tady strmé, vítr štípe do tváří a moře se mění během hodin. Bennane Head vypadá na mapě nenápadně, ale je to spletitý kus skal s dutinami, do kterých se při přílivu valí voda. Právě v jedné z těchto jeskyní se měl usadit Beane se svou ženou. Jeskyně prý byla dlouhá desítky metrů, podle pověstí dokonce až téměř dvě stě metrů. Vchod měl příliv na část dne zcela zakrývat, takže to byla skrýš jak z dobrodružného románu: zvenčí klid a slaná mlha, uvnitř tma, vlhko a ticho, do kterého kape voda ze stropu.

Z hlediska přežití to nedává úplně smysl – žádná pole, žádná pastvina, žádné dřevo. Ale nejspíš právě proto legenda působí tak syrově: představa lidí, kteří ze společnosti odešli tak daleko a za domov si zvolili díru ve skále, je zároveň fascinující i děsivá.

Historky říkají, že Beane pocházel z chudých poměrů. Otec ho učil poctivému řemeslu (nejčastěji se uvádí práce na hrázích a příkopech), jenže syn se práce štítil. Pil, potloukal se a nakonec utekl s ženou, o níž se vypráví, že byla stejně tvrdá a bezohledná. Oba se rozhodli žít „po svém“ – mimo dohled sousedů i zákonů.

Skotsko 16. století si přitom neidealizujme: byla to země plná klanové nesnášenlivosti, loupežnictví a přepadávání pocestných. Hrubá síla často řešila spory rychleji než soud. V tomhle prostředí by se pár, který se rozhodl žít z loupeží, rozhodně neztratil. A právě tady legenda dává první „realistické“ zakotvení: loupežníci existovali, cestující mizeli, úřady nebyly všemocné.

Podle pověsti začalo všechno "nevinně": pár přepadával pocestné na cestách. Ukradené věci bylo možné zpeněžit, ale co s těly? Zbavit se jich bylo nebezpečné, i když zprvu prý přemýšleli, že budou těla shazovat z útesů do vody – a tak prý přišel krok, který dělá z celého příběhu doslova noční můru. Beaneovi měli začít oběti rozřezávat přímo u jeskyně, maso sušit, udit a nakládat do solanky. Zbytky házeli do moře, které občas vyplavilo na pláž lidskou ruku nebo nohu. Představte si, co s komunitou udělá několik takových nálezů během několika let.

Postupem času se z dvojice stala rodina. Podle nejčastější verze měli osm synů a šest dcer. Odříznutí od světa, bez jakéhokoli morálního rámce, navazovali mladí potomci mezi sebou vztahy a rodili se další děti. Klan tak postupně čítal až čtyři desítky lidí. Děti nepoznaly školu ani kostel. Poznaly však oheň, tmu, slanou vlhkost na kůži a řemeslo, které jim zajišťovalo přežití: přepadat a brát si, co se dá.

Popisy z pozdějších letáků a lidových brožur jsou upřímně za hranou: uvnitř jeskyně visely háky, na nichž se sušilo maso; na zemi byly hromady kostí, lebek a useknutých končetin; v koutech stály sudy se solí a kusy těl ponořenými ve slaném nálevu. Všude pach kouře, žluklého tuku a mořské vody.

Jestli je to pravda, nikdo dnes s jistotou neřekne. Ale i kdyby to byla nadsázka, funguje to dokonale: takové obrazy se z hlavy nevymažou a vysvětlují, proč příběh přežil tak dlouho. Lidská představivost si zkrátka na tomhle „inventáři hrůzy“ smlsne.

Ayrshire nebyl bezpečný kraj. Ale když se z cest začaly vracet osiřelé povozy a na pobřeží se objevovaly lidské zbytky, strach zhoustl. Lidé začali měnit trasy, cestovali ve větších skupinách, po nocích se zavíraly okenice. Každý znal někoho, kdo někoho znal – a ten už se nevrátil.

Zvěsti se šířily rychleji než úřední vyhlášky. Jedni mluvili o banditech, druzí o čarodějnicích. Někteří si šeptali o „divoké rodině“ z hor. A protože v chudém kraji mívá každý něco na svědomí, podezření padalo střídavě na místní rivaly, na cizince, na potulné řemeslníky. V takové atmosféře se hledají viníci snadno – ale jen málokdy ti správní.

Zlom přichází v dramatické scéně, která působí skoro filmově. Beaneův klan přepadl muže se ženou na cestě z trhu. Muž se nečekaně tvrdě bránil a shodou okolností jeli nedaleko další cestující. Útočníci byli zahnáni a poprvé zůstali přímí svědci, kteří mohli přísahat, že nešlo o „obyčejné“ lapky.

Následuje hon. Do pátrání se podle některých verzí zapojil i král Jakub VI. Skotský – v té době to nebyl neslýchaný zásah, panovníci rádi demonstrovali pořádek. Ať už to řídil král, nebo jeho lidé, výsledek byl stejný: objevili vchod do jeskyně a v ní to, co si dodnes spojujeme se jménem Sawney Beane – kostry, sudy s masem a celou zdivočelou rodinu.

Pověsti se shodují, že soud se nekonal. Všem bylo „jasné“, co se stalo, a veřejnost chtěla rychlou odplatu. Muži měli být rozčtvrceni, ženy a dívky upáleny. V moderních očích je to neobhajitelná krutost; v tehdejší optice šlo o exemplární trest, který měl zavřít jednu krvavou kapitolu a poslat do světa jasný signál: stát má věci pod kontrolou.

Tady je dobré připomenout, že i kdyby na příběhu nebyla ani kapka pravdy, tenhle obraz „spravedlivé msty“ je pro legendu klíčový. Lidé potřebují závěr – katarzi. Hrůza bez konce by byla nesnesitelná. Poprava je tečka, kterou si vypravěči přáli a publikum ji očekávalo. Nikdo nemá rád příběhy s otevřeným koncem.

Teď ta studená sprcha: v dochovaných královských a soudních záznamech z 16. století není o tak masivním procesu jediná jistá stopa. Písemné verze příběhu se objevují až v 18. století ve „štucli“ – lidových sešitcích a brožurách, které často míchaly fakta s fikcí, aby se dobře prodávaly.

Někteří historici proto vidí v Beaneovi spíš folklorní kompozit: směs skutečných zločinů, lokálních zmizení, pomluv a strachu z divočiny. Jiní upozorňují na politickou rovinu: „Sawney“ byla dobová posměšná přezdívka pro Skota, takže legendu bylo snadné použít jako nástroj, jak Skoty vykreslit jako primitivy v očích sousedů.

A pak je tu psychologická stránka: lidé chtějí jednoduché příběhy s jasným padouchem. V prostředí, kde mizeli cestující a správní aparát byl slabý, je přitažlivé vysvětlení, že „tam venku“ žije monstrum, které za všechno může. Je to úleva. Není to přesné, ale srozumitelné.

Skotsko má ještě jednoho pověstného „man-eatera“: Christie-Cleek ze 14. století. I on měl v době hladu lovit a jíst lidi. Jde nejspíš o jinou větev téhož strachu – když je nejhůř, i to poslední tabu padá.

Z novější historie známe Donnerskou výpravu (1846–47) (psal jsem zde) nebo havárii uruguayského letadla v Andách (1972), kde se přeživší uchýlili ke kanibalismu, aby vůbec přežili. Kontext je ovšem úplně jiný – nejde o „rodinný kanibalismus“, spíš o zoufalé, tragické rozhodnutí v extrémních podmínkách. Je fér tyto věci neplést a nezneužívat k senzaci.

Legendární status Beanea by dnes nejspíš neexistoval, kdyby příběh nežil dál v kultuře. Nejprve koloval v baladách a krvavých brožurách 18.–19. století – prodávaly se na trzích, četly se nahlas v hospodách a putovaly od vesnice k vesnici. Z těchto textů přebrala moderní kultura sadu obrazů: jeskyně, háky, sudy se solí, mlha u vchodu a rodina, která už s „normálním světem“ nemá nic společného.

Ve 20. století se motiv „izolované rodiny kanibalů“ stal jedním z nejoblíbenějších hororových archetypů. Knihy a filmy ho přetvářely po svém:

Zajímavé je, že čím dál víc nových děl pracuje s pochybností: místo „zmutovaných bestií“ ukazuje lidi, které zformovala izolace, chudoba, trauma nebo fanatismus. Realističtější a děsivější zároveň – protože to není nadpřirozené, ale opravdu možné.

Bennane Head existuje, to si může každý ověřit na mapě. Není to atrakce se vstupenkou a průvodcem; je to syrový kus pobřeží, kde se počasí mění během minut. Kdo se tam vydá, měl by to brát jako výlet do divoké přírody, ne jako atrakci z hororu. Kluzké skály, příliv, žádné zábradlí. A přesto – když člověk stojí u vchodu, je těžké se ubránit představě, že uvnitř někdy visely háky a v koutech stály sudy se solí. Legendy mají tu moc, že promění i obyčejný kámen v kulisu.

Jestli hledáte „autentický zážitek“, stačí se posadit k ústí jeskyně, být chvíli potichu a poslouchat. Kapky vody, nárazy vln, prohánějící se vítr… vlhký pach soli, samotu. Možná. Možná naopak budete mít pocit, že ve skutečnosti tam sami nejste.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/legenda-o-krvelacnem-sawneym-beanovi-se-svym-klanem-mel-ve-skotsku-zabit-a-snist-az-1000-lidi_257419.html

https://www.historic-uk.com/HistoryUK/HistoryofScotland/Sawney-Bean-Scotlands-most-famous-cannibal/

https://www.scotclans.com/pages/the-legend-of-sawney-bean

http://www.ayrshirehistory.org.uk/sawney/myth.htm

https://www.bbc.com/news/uk-scotland-21506077